Rhys Ernst: Láska by měla být nesobecká a velkorysá

Po třech letech se do Prahy na Mezipatra Queer Film Festival vrátil americký režisér a scénárista Rhys Ernst, který se dlouhodobě zabývá trans prezentací ve filmové a televizní tvorbě. Jeho první celovečerní snímek Adam totiž dvacátý ročník festivalu zahajoval a zároveň je také účastníkem Hlavní soutěže. S Rhysem jsem se potkala hned druhý den po zahájení a povídala nejen o filmovém světě, ale také o jeho osobních postojích. 

Rhys Ernst na slavnostním zahájení Mezipater

Upřímně musím říct, že jsem nečekala, že se mi váš film bude tolik líbit. Bavila jsem se u něj skvěle a smála se mnohokrát společně s plným kinosálem Lucerny.

Skvělé, díky, mám radost, ten film má být hlavně zábava, která ale třeba někoho přiměje ještě i k dalšímu přemýšlení.

Často se nestává, že by někdo k tématu heterosexuál versus queer komunita přistupoval s humorem. Jak vůbec nápad na tenhle snímek vznikl?

Na samém začátku byl komiks od autorky Ariel Schrag, což byla její první oficiálně vydaná kniha, která vyšla v roce 2014. Slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem si jí nepřečetl. Pak mi ji ale v roce 2017 předložili producenti Howard Gertler a James Schamus, kteří se tehdy poohlíželi po režisérovi tohoto příběhu, který Ariel sama převedla na scénář. Oba producenti za sebou měli už tehdy spoustu dost úspěšných snímků, a tak to pro mě bylo celé velká událost. Ta komiksová kniha byla vnímána tak nějak kontroverzně, ale moc jsem o tom příběhu nevěděl. Byly to spíš takové pomluvy, které jsem tu a tam zaslechl, a tak jsem byl docela nervózní, když jsem se pouštěl do čtení scénáře. Pořád tu byla ta možnost, že se mi to nebude líbit a že to budu vidět jako problematický příběh a budu jim muset říct ne. Ale pak jsem si ten scénář přečetl a zjistil, že jsem se bál zcela zbatečně. Přišel mi velmi zajímavý a vtipný a věřil jsem, že tím, jak je v něm zmíněné téma zpracované, zaujme široké publikum.

Adam (foto: Mezipatra)

Právě to se mi na vašem filmu líbí, že i když se na něj půjde podívat člověk, který se o téma transgenderu nezajímá, tak se v příběhu neztratí. A současně je tam pořád i spousta interního humoru, který zase pochopí právě ti z komunity.

Je to tak, to byl přesně můj záměr. Queer diváci, heterosexuálové, mladí, staří – všichni si v tom příběhu najdou své místo a nebudou se cítit nepatřičně. Teď se film promítal v Hongkongu klasickému diváctvu a to se smálo každému vtipu, který v Adamovi najdete, a bez rozdílu. Mám radost, že je diváky tak dobře přijímán.

Nebál jste se toho, že se pouštíte do komedie, která bývá přece jenom náročnější na zpracování?

Ne, vůbec ne. Já mám tenhle žánr velmi rád. Myslím, že právě díky komediálnímu zpracování může i takhle náročné téma prolomit ledy a dokázat obecenstvo při jeho sledování uvonit a vtáhnout je do problému, ze kterého jsou jinak zmatení a nevědí si s ním rady.

Osobně mě baví, že sedmnáctiletý heterosexuální Adam je v příběhu vlastně exotem…

Přesně tak, je to takový paradox a vytváří to v příběhu skvělou dynamiku. Divák může přemýšlet o tom, kdo je vlastně tím outsiderem celé story. A sledovat, jak je Adam z toho všeho v rozpacích, bylo opravdu zajímavé. Je také postaven před určité zkušenosti a musí vstřebat i nějakou mikroagresi, kterou si jinak prožívá každá transgender osoba, a to je pro něj značně ponižující.

Adam (foto: Mezipatra)

Děj se odehrává v New Yorku. Je tamější queer scéna něčím specifická, když ji porovnáte se zbytkem světa?

To, jak jsem zobrazil tohle prostředí v Adamovi je velmi specifické pro rok 2006 a od té doby se ale hodně změnilo. Mladí queer lidé v USA byli trochu šokovaní tím, co na plátně viděli, tu dobu nezažili, a tak se asi s některými věcmi nedokážou ztotožnit. Ty roky, kdy se probouzela tahle komunita probouzela a formovala, byly hrozně náročné, událo se mnoho zásadních změn za dost krátkou dobu. Myslím si, že pro mnoho Američanů to byl návrat do minulosti a já Adama považuju vlastně za historický snímek.

A když se tedy vrátíme do vaší pracovní minulosti, pak se musíme určitě bavit o serii Transparent pro Amazon Studios, na které jste se podílel společně s dalšími režiséry. To byl počin, který změnil přístup k transgender lidem pracujícím v hollywoodském filmovém průmyslu.

Je to tak. Když jsem já sám procházel změnou pohlaví a začal se vážně věnovat filmu, což se tak nějak časově překrývá, bylo to tak někdy kolem roku 2009, tak jsem se zařekl, že chci být součástí první vlny těch, která se postará o to, aby se lidé jako já dostali do povědomí širšího diváctva. O pět let později jsem byl hrdý na svou upřímnost a na to, že jsem součástí toho všeho, a jsem stále. Vždycky ještě o to víc, když cestuju a vidím, jak se vše mění a uvolňuje. Jsme ale pořád na začátku, před sebou máme ještě hodně dlouhou cestu. Je třeba na tom všem stále pracovat. Transgender lidem ještě pořád není dáváno ve filmovém průmyslu dostatek prostoru. A je jedno, jestli se bavíme o hercích nebo všech těch, kteří se pohybují za kamerou. To se snažíme měnit.

Rhys Ernst

Do Prahy na Mezipatra jste přicestoval už podruhé, byl jste tu před třemi lety. Co vás přesvědčilo o tom, že jste se vrátil?

Mně se moc líbí atmosféra, která na Mezipatrech panuje. Festival vytváří velmi příjemná parta lidí, kteří jsou svou prací nadšení. Taky se mi moc líbí Praha samotná. Je to velmi slibné místo, které na sobě pracuje pracuje v kontextu všech změn ve světě.

Váš snímek Adam měl premiéru na Sundance. To je přeci jenom festival, kde vládne velmi tolerantní a atmosféra…

Na Sundance jen tak nezapomenu! Tamější diváci jsou velmi vnímaví a otevření. Zažít tam premiéru vlastního snímku byl jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Adam se tam promítal pětkrát a všechny projekce byly plné a atmosféra na nich naprosto magická. Diváci, kteří na Sundance přijíždí rádi objevují, riskují a nebojí se.

Na zahájení Mezipater byla řeč také o právě stále panujícím strachu diváků z toho otevřít se něčemu novému a respektovat to. Proč myslíte, že to tak pořád je?

Asi na tom bude mít velký podíl stav celého světa, v němž hrozí stále něco a lidi jsou prostě pořád v ohrožené náladě a neschopni se pořádně uvolnit. Pak nedokážou na věci a témata nahlížet celistvě a přemýšlí strašlivě černobíle. A tomu všemu ani trochu nepomáhá internet. Rozumím, že v takové situaci je potom těžké, aby svou energii věnovali z jejich pohledu nějaké pro ně šedé zóně, když mají dost starostí sami se sebou. Na druhou stranu se ale nejde uzavírat před něčím, co tu je. Je potřeba, aby zranitelné příběhy byly vyprávěny, protože právě to, že nás všechny dělá silnějšími. Chce to odvahu a nebát se uvažovat o věcech, které v nás vzbuzují protikladné pocity. Je to nikdy nekončící práce a věčná výzva. Adam má na internetu velmi protikladná hodnocení. Já sám jsem byl asi na dvaceti různých projekcích všude možně po světě, a tak jsem zažil, jak diváci na příběh reagují. Samozřejmě, že není možné, aby film milovali naprosto všichni, a to je naprosto v pořádku, ale reakce diváků jsou úplně jiné, než to, co hlásá internet.

Co tedy dnes znamená být transgenderovým režisérem v Hollywoodu? Je to díky určité unikátnosti jednodušší pozice nebo je to naopak složitější a znamená to mnohem více vyčkávání a přesvědčování z vaší strany?

Řekl bych, že od každého trochu. Asi to jde lépe než třeba před šesti lety, by vás to diskvalifikovalo. Nikdo by s vámi nechtěl spolupracovat, všichni by vás považovali za divného a nevěděli by si rady s tím, jak k vám přistupovat. Dneska už je to jiné. Ale bude ještě nějakou dobu trvat, než lidé jako já budou přijímáni stejně a nebude potřeba opakovaně dokazovat, že jsme stejně dobří jako kdokoliv jiný.

A co tedy bude dál? Už chystáte něco dalšího?

Ano, pracuji na scénáři k další celovečerní komedii, která se bude jmenovat Cactus a zároveň také na další televizní sérii, která ale ještě nemá jasného producenta. Píšu ten scénář se svojí sestrou, ale ještě jsme ho nikomu neukázali. Řekl bych, že to bude ještě tak měsíc dva trvat, než se tak stane. Zatím je to pořád ještě naše tajemství, název už ale máme – bude to East breath.

Když jsem se chystala na náš rozhovor, prohlížela jsem si také sérii fotografií nazvanou Relationship, kterými jste společně s vaší bývalou partnerkou, multimediální umělkyní a fotografkou Zackary Drucker dokumentovali vlastní transformaci (Rhys ze ženy na muže, Zackary z muže na ženu).

To už je pro mě hluboká minulost, ale v určitém smyslu slova taky velice důležitá část mého života. Jsem hrdý na tělesnou proměnu, kterou jsem tehdy prošel. Nicméně upřímně řečeno, ohlížet se zpět, je dnes pro mě hodně divné.

Fotografie z kolekce Relationship

Tímhle projektem jste ale rozhodně museli spoustě lidí, kteří něco podobného zažívali nebo o tom uvažovali, dodat neskutečně velkou odvahu…

Určitě, souhlasím s vámi. Od té doby jsem mluvil s velkým množstvím lidí, kterých se to v pozitivním smyslu slova dotklo.

A když nakonec řeknu, že láska je bezpodmínečná, budete se mnou souhlasit, Rhysi?

Cha! Myslím, že lidi občas mají o někom nějakou představu, že se do někoho projektují nebo že nechtějí dělat žádné změny a podobně, takže si nejsem jistý, že by ta bezpodmínečnost v lásce stoprocentně platila. Spíš bych řekl, že láska by měla být nesobecká a velkorysá. Asi tak nějak…

Jestli litujete, že jste Ernstovu komedii o sedmnáctiletém heterosexuálním Adamovi, který se ocitne v newyorském ohnisku LGBTQ+ komunity, nestihli, pak pro vás máme dobré zprávy: film můžete vidět vidět ještě v pondělí 11. listopadu od 18:30 v pražském Kině Pilotů nebo následně hned v úterý 12. listopadu od 20:30 v Kině Světozor. Film bude samozřejmě k vidění i na brněnské části festivalu (19. listopadu ve 20:30, Kino Scala).

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Mezipatra © 2019

  1. […] Rhys Ernst: Láska by měla být nesobecká a velkorysá […]

Comments are closed.