RECENZE: Čarodějův učeň možná příliš dává svůj osud všanc živým školákům

Kam až smíme? ptá se malé pražské Divadlo D21 v aktuální sezoně. Jeho první premiérou takto zkoumající hranice je adaptace hororové pohádky Čarodějův učeň německy píšícího libereckého rodáka Otfrieda Preusslera.

Ten své nejznámější dílo napsal v roce 1971 už za železnou oponou, inspirovaly jej k tomu v mládí naposlouchané příběhy z tehdejšího česko-německého pohraničí vycházející ze starých lužickosrbských legend. Příběh chlapce Krabata pak u nás asi nejvíce proslavil stejnojmenný vynikající animovaný snímek, který přitom Karel Zeman natočil jen šest let po vydání Preusslerovy knihy.

9 fotografií

Právě ono výrazné Zemanovo ztvárnění, které specificky balancuje na hraně křehké pohádky a temného hororu, udává směr, jakým české publikum příběh chlapce Krabata vnímá.

Ač se pochopitelně divadelní ztvárnění nedá s filmovým porovnávat, Divadlo D21 se zemanovského přístupu nezříká. I jejich Čarodějův učeň je tak podobně příjemně nejednoznačný, melancholicky děsivý. Příběh o odvaze, touze a síle vzepřít se zdánlivě mnohem silnějšímu zlu zde obohatili o krásné zpěvy i děsivé motivy havranů ztvárňující jednotlivé učně.

Představení v malé vinohradské scéně je určeno především mládeži. Té režisér Peter Chmela vedle přístupného příběhu odhaluje i taje divadla – čtveřici herců totiž nechává odehrát všechny role, oni tak musí do svých úloh přeskakovat a převlékat se přímo na pódiu.

Stela Chmelová vedle samotného Mistra musí hrát i Krabatova kamaráda Juru, Hana Mathauserová stíhá vedle proradného Lyšky i krásnou Kantorku, Hasan Zahirović pak všechny další žáky. Jen hostující Samuel Neduha zůstává plně v titulní roli.

Čarodějův učeň 65 % Divadlo D21 premiéra 1. listopadu 2019 režie: Peter Chmela hrají: Stela Chmelová, Hana Mathauserová, Samuel Neduha j.h., Hasan Zahirović

Právě sehranost a načasování všech herců jsou vedle zmíněného zpěvu a hudby ozdobou zdejšího ztvárnění Čarodějova učně. To je po vizuální stránce silně minimalistické – výpravě Agnieszky Páté-Oldak stačí jen rozkládací pódium, řetěz, dva páry plechových kýblů a černé plátno v pozadí.

Trochu diskutabilní je samotné finále, kde tvůrci dávají osud hlavních hrdinů víceméně do rukou publika a jeho schopnosti nedutat. Je to na jednu stranu originální přístup, na tu druhou však vůči mladému a z principu neklidnému divákovi hodně přísný. Je to totiž především vizitka tvůrců, zda se jim školou povinné publikum povedlo dostatečně zaujmout...