Po dlouhých šesti letech se Češi dozvěděli, kdo z bankovní rady ČNB v roce 2013 zatřásl ekonomikou země spuštěním takzvaných devizových intervencí. Ty na více než čtyři roky zafixovaly kurz české měny vůči platidlu evropské měnové unie na úrovni 27 korun za euro. Názor bankéřů nebyl tehdy vůbec jednotný, zatímco trio starších radních blízkých tradiční konzervativní ekonomické optice někdejšího prezidenta Václava Klause vyhodnotilo nápad oslabit korunu jako špatný, čtveřice modernistů v sedmičlenné radě dokázala svůj společný záměr prosadit.
Důsledky tehdejšího rozhodnutí přitom stále trvají, kupříkladu devizové rezervy země jsou stále násobně vyšší než před spuštěním intervencí. Racionální investice takového objemu cizí měny je z pohledu malé české ekonomiky přinejmenším nepříjemným hlavolamem. Krom měřitelného dědictví intervencí tu stále zůstává i jeho neměřitelná část. Podle řady ekonomů totiž kupříkladu kvůli slabé koruně zaostal vývoj exportní části české ekonomiky v oblasti inovací a nových investic. Proč by je prý firmy dělaly, když sofistikovaný produkt suplovala slabá koruna, a tedy faktické snížení cen českého zboží na zahraničních trzích? Další skupina ekonomů tvrdí, že devizové intervence zesílily realitní bublinu na českém trhu a pomohly vyhnat ceny nemovitostí zbytečně vysoko.
Pokud by ale někdo měl tendenci, praštit bankéře za jejich tehdejší rozhodnutí zpětně přes prsty, bude mít problém. Finančníci centrální banky se totiž rozutekli do více či méně lukrativního privátního byznysu a jejich minulost v ČNB je pro ně často zapomenutou érou jejich profesní kariéry. Je tu prostě kapitola nová, byť postavená vůči pozici centrální bankéře snad až v protikladu. Například tehdejší centrální bankéř Lubomír Lízal, který zvedl ruku pro pád koruny, sedí v komfortním křesle dozorčí rady ruské Expobank, jejíž vlastnická struktura je jen nepatrně konkrétnější než hustá, listopadová mléčná mlha. Další bankéř hlasující pro intervence, Vladimír Tomšík, pro změnu odjel do Číny, aby tam převzal tamní českou ambasádu. Tehdejší guvernér ČNB a stoupenec slabé koruny Miroslav Singer bezpečně zakotvil v obří italské finanční skupině Generali. Jako poslední se pak v soukromém sektoru uchytil loni skončivší a v roce 2013 čtvrtý intervenční fanoušek Mojmír Hampl. A to v poradenské společnosti KPMG.
Pro tehdejší strůjce rozhodnutí ponížit korunu může být další příběh české ekonomiky v zásadě lhostejný. Otázkou zůstává, zda dominance čtyřčlenné elity nad zbytkem národa, je v takto zásadních a nevratných momentech vývoje ekonomiky země jednoduše adekvátní.
