Interní lékař Jan Traxmandl, který ordinuje na poliklinice v Nýřanech na Plzeňsku, za minulého režimu zaskakoval za kolegu na pracovišti ve Škrétově ulici v Plzni. Tehdy ho v čekárně oslovil muž, že hledá důvěrného lékaře, protože by potřeboval vyřešit problémy s erekcí.
Traxmandl tehdy poprvé zjistil, že v systému totalitního zdravotnictví funguje článek - důvěrný lékař určený jen pro léčení komunistických funkcionářů. A nakonec mu došlo, že tazatele jen zmátlo označení tohoto zdravotníka fungujícího jen pro někoho.
„Šlo o takzvaného důvěrného lékaře okresního výboru KSČ,“ líčí Traxmandl, který polovinu profesního života strávil za komunismu a polovinu v demokracii.
Hlavní výhodou svobodných poměrů podle něj je, že už nejsou pacienti rozdělení na ty privilegované se stranickou knížkou a lepší zdravotnickou péčí a na ty ostatní.
Pro ty byl minulý režim synonymem například nedostatku léků. „Měl jsem v rajonu zhruba 20 tisíc lidí, léky dovážené ze Západu, které se ve východním bloku nevyráběly a nebyla za ně náhrada, jsem dostal každý rok pro pět až sedm lidí, bylo to zhruba 10 až 20 procent těch, kteří je potřebovali,“ popsal internista.
Léky západní provenience nakupované za nedostatkovou západní měnu tvořily podle Traxmandlova odhadu třicet procent lékové potřeby, medikamenty z východního bloku dostačovaly na 70 procent léčby.
Nejtěžší prý bylo rozhodnout, komu léky dát. „U mě v ordinaci je dostávaly ty nejtěžší případy,“ líčí Traxmandl, který pacientům říkal i to, že potřebují určitý lék, ale on že ho nemá.
Komunisté měli za minulého režimu svého důvěrného lékaře.
„A když měli příbuzné nebo přátele na Západě, o zaslání léků požádali, psali si hodně třeba o lék Rumalon na artrózu,“ popsal internista, který část profesního života za minulého režimu strávil na interní klinice v tehdejším KÚNZu neboli krajském ústavu národního zdraví, dnes Fakultní nemocnici v Plzni.
Zda někdo kvůli tomu, že nedostal léky, zemřel, se prý říci nedá, protože nikdo nepátral po tom, jestli úmrtí s nedostatkem léků souviselo. Podle Traxmandlových slov bylo každému jasné, že léky nejsou, takže se o tom moc nemluvilo.
„Bralo se to jako fakt, nebyly pomeranče, banány, auta ani léky,“ shrnul lékař. Jisté je ale to, že nomenklaturní kádry měly za minulého režimu léků dostatek, ale i to, že od roku 1989 se výrazně prodloužil věk dožití. Zatímco v roce 1989 byl u mužů 68,1 roku, loni už to bylo 76,1, tedy o osm let víc. U žen se věk prodloužil o 6,4 roku z 75,5 na 81,9. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu.
Jednoznačně kladně sametovou revoluci hodnotí 36 procent lidí ve věku nad 40 let. Naopak více než třetina respondentů starších 40 let si myslí, že za socialismu bylo lépe. Vyplývá to z průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa.
Nejvýše postavení se léčili v dnešní nemocnici Na Homolce
Dá se očekávat, že mezi nostalgiky po minulém režimu budou ti, kteří tehdy patřili mezi privilegovanou vrstvu a se sametovou revolucí o výsady dané stranickou knížkou přišli.
Do vymožeností jen pro zvané patřil i pražský SANOPZ (původně Sanatorium poštovních zaměstnanců), dnes nemocnice Na Homolce. V tomto zdravotnickém zařízení se léčili nejvyšší nomenklaturní kádry neboli vysoce postavení komunisté nebo nejznámější zpěváci či herci, kteří s režimem kolaborovali.
„Třeba okresní internista byl nomenklaturní kádr okresního výboru KSČ, primáři byli současně okresní odborníci a nomenklaturní kádry KSČ,“ připomněl Traxmandl.
K těm, kterým se život za minulého režimu zkrátil, je možné připočítat i nemocné s kolabujícími ledvinami. „Tehdy totiž byla dialyzační střediska jen v krajských městech. Dnes jsou jen v Plzni minimálně čtyři, v celé republice je jich dohromady 106,“ popsala již dříve Lada Malánová, vedoucí lékařka dialyzačního střediska v bývalé vojenské nemocnici v Plzni.
Komunisté chtěli, aby péče byla v rámci možností dobrá
Připomněla, že za minulého režimu byla velice přísná indikační kritéria k dialyzační léčbě. Pacient nesměl být diabetik, ti ostatní se přijímali do dialyzačního programu, pokud nedovršili 50 let věku. Následovala takzvaná konzervativní léčba. To znamenalo, že jim lékaři dávali léky a infuze a nemocní nakonec umírali na selhání ledvin. „Tito pacienti vydrželi bez dialýzy řádově měsíce, déle ne,“ uvedla Malánová.
A jak Traxmandl hodnotí předrevoluční lékaře z pohledu odbornosti? „Lékaři se snažili dělat, co mohli, komunistickou mocí byli nucení k tomu, aby se vzdělávali. Když to nedělali, dali je nadřízení takzvaně do latě. Komunisté chtěli, aby péče byla v rámci možností dobrá, nechtěli, aby se lidé bouřili,“ přiblížil internista, který je, jak říká, po svém otci demokrat.
Otec byl totiž policista, ale 25. února 1948 v 16 hodin, tedy chvíli po komunistickém puči, dostal výpověď, protože nechtěl vstoupit do KSČ. „Říkal, že je demokrat, a proto do strany nevstoupí, já jsem do ní také nikdy nevstoupil,“ popsal Traxmandl, kterému tehdy bylo šest, sestře čtyři roky.
Otec tedy zamířil na tehdejší úřad práce. „Míst bylo dost, protože to, na co by v kapitalismu stačil jeden, dělali tehdy tři, nakonec pracoval jako řemeslník,“ popsal. Ale dlouho ve svém působišti nevydržel. Nadřízený nařídil, že musí s kolegou pověsit obraz Stalina a Gottwalda.
„S obrazy si to tedy štrádovali po dvoře a někdo je potkal a ptal se, kam jdou. Otec odpověděl, že jde pověsit Gottwalda se Stalinem, někdo to slyšel a hned ho udal a znovu ho vyhodili z práce,“ popsal internista situaci v 50. letech.
S hrůzou prý dodnes vzpomíná na to, jak si mnohokrát jako malý kluk pustil rádio a byl tam přenos z vykonstruovaného soudního procesu s nevinnými oběťmi totalitní zvůle.
