napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš v Barceloně a opět Míša

Několik dnů před tím byl Matouš opět na dálnici do Německa, tentokrát jel do Frankfurtu na letiště, letěl odtamtud na pracovní poradu. Šéf a majitel softwarové firmy, kde Matouš stále pracoval, jednou či dvakrát za rok, jako odměnu pro nejvyšší management, udělal poradu na nějakém zajímavějším místě, než je zasedačka v centrále firmy,.Tentokrát v Barceloně. Lze říct, že pro cestu z Prahy do Barcelony je let z Frankfurtu trošku podivný, ale nebyla sezóna, potřeboval tam být ve čtvrtek večer, kdy to z Prahy  přímo neletělo. Kreativní cestovka, která velkému šéfovi dělala logistiku té akce, Matoušovi zabukovala letadlo z Prahy do Londýna, na Heathrow šest hodin počkat a pak šupky do Barcelony, bezva, to raději popojede do toho Frankfurtu a pak poletí s kolegy z Rajchu. Když si Matouš představil, kolik asi stála ta kreativní cestovka a jak šéf škrtí náklady dceřinnejm firmám, popadal ho vztek, jenže co naděláš?

Dlouhé cesty autem ho pořád ještě bavily, vlastně měl tu dálnici docela rád, tedy pokud nespěchal, především ho těšilo, že se na ní vrátil. Během té sedmi nebo třeba až desetihodinové cesty se mu myšlenky v hlavě hezky srovnaly, tedy někdy, tentokrát to bylo zamotanější.

Pořád se mu do hlavy vracel Jirka Šimandl, jak by ne, jel kolem jeho pomníčku u dálnice a dal tam svíčku, roky mu trvalo, než si dal do auta balík svíček, aby vždycky, když pojede kolem, tam jednu dal, jasně že za pět minut zhasla, optimisticky, ale dal, jako takové – ahoj kámo – a teď měl pocit, že mu Jirka tam odněkud komentuje jeho život, jako kdyby si povídali, což si ostatně občas představoval:

„Ty vole, co sem ti říkal – žij, dokud můžeš – nedři jen na cizí, podívej kolem sebe, líbí se ti to, že jo, a kolikrát jsi tady zastavil a šel se projít, jo, kolikrát a třeba tam, kde je ta vaše firma, prohlídnul sis aspoň to město? Jasně, ne, proč? Jo máš práci….

Ale když už tak blbě makáš, tak si tím aspoň nedělej nepřátele, neser se do státních zakázek, nabízíš dobrý zboží za dobrý ceny, ale ty to prostě nemůžeš dostat, neumíš to, nepřispíváš tam, kde máš, tvůj Němec by to možná nepochopil, i když možná by tě překvapil, nedělej si iluze, ale ty se mezi ně necpi, jen je naštveš, nabídneš lepší řešení za pětinu vítězný ceny, víš co je to za práci vymýšlet furt ty argumenty, proč to dostal Pepa, když ten jeho software ještě nikde nefunguje a taky nebude?

A ten Rakušák, proboha chlape kam jsi to dal rozum, jeho pobočka je větší než tvoje, možná pětkrát, kdo je tedy pro tvýho Němce důležitější, no hádej ty vole no a když rakouskej kolega potřebuje službičku, tak ty uděláš co, no co? Ty vole, pošleš ho do prdele, protože tě to přišlo takový divný a nemorální a jak bys to řekl lidem, který se na tebe ale vždycky vyserou, a vo co šlo, vo co, vo takovou blbost, to rakouský pako blbý, ten přizdisráč si ani děvky neplatí ze svýho, tedy nejen on, a tenhle chtěl, aby tu svou, nebo jednu ze svejch, mohl z Rakouska jako převést k tobě do Čech, že by to bylo jako líp schovaný, víš ty vůbec, jakýho teď máš nepřítele?

Ale především, chlape, uvědomuješ si, žes dosáhl všeho, cos chtěl, tehdy když jsme spolu naposledy mluvili,? A je ti jasný, že ti není nijak extra dobře a je ti jasný, že sem jako tehdy měl pravdu, jo jasně, sám sebe sem neposlech….“

Matouš byl rád, že jede sám, jak si představoval, co mu Jirka říká, tak se usmíval, hloupě a bezdůvodně, tedy pro každého pozorovatele, co hůř, chvílemi se spokojeně smál, což byl v posledních dnech div. Na druhou stranu tentokrát měl pocit, že se mu ten Jirka v té hlavě ozývá nějak silněji, proboha Matouši, ty blbneš.

Matouš si teď aktuálně velice potřeboval pokecat s někým, kdo poslouchá, což je ale málokdo, Jirka umřel a Karel taky, zbývá Tonda a ten má moc práce, v tomhle bodě se Matouš mýlil, Tonda by si moc rád popovídal, potřeboval to sám taky, jenže oba si mysleli, že ten druhý nemá čas, klasický a velký průser, myslet si, že ten druhý si myslí.

Třeba ta jeho práce, firma Václava Tačnera byla prostě bomba, jak mu Václav řekl hned na začátku, tak jeho lidi – to je výběr z hroznů – no pozná se mlsout a vinařský fajnšmekr, po čase se za ním Matouš zašel optat konkrétně na pár lidí a ukázalo se, že některé hrozny byly dost speciální, třeba u dvou programátorů Václav přiznal, že jsou – no docela velký šílenci, ale odborně prostě géniové, trošku hůř se řídí – a o jediném obchodníkovi, kterého měl a který se Matoušovi ale vůbec nelíbil pravil – no kolo bych si o něj jako o člověka neopřel, ale obchodník je od Boha, ten by prodal vlastní babičku, kdyby byla dobrá nabídka – takže řídit tuhle bandu bylo dobrodružství, zvlášť když na pokyn německého šéfa začal skupovat veškerou konkurenci a najednou na jedné lodi byli lidi, kteří se navzájem poněkud nesnášeli a byli trošku geniálně šílený. Tohle ale Matoušovi nevadilo, s tím si věděl rady, pomalu, zlehka to šlo, problém bylo trochu to prostředí, kde se dělali ty velký prachy.

Zdravotnictví, obrovský business, dodávat doktorům cokoli, je prostě bezva, jsou bohatý, tam není problém se solventností, jasně, nechtějí pustit chlup, všechno nejraději zadara od pacošů, ale tady narazili, počítače potřebují a nerozumí tomu, v naprostý většině, a pacoš tohle nezvládne, Matouš dodával jen programy, kdo by se dřel se železem, tam poradili, někdy pomohli, programy to je jiná, nikdo nevidí, co je uvnitř, jakou to má hodnotu, a především – ty programy se musí udržovat, musí se neustále upravovat podle všech změn, které se dějí pořád dokola, všichni všechno mění aby bylo pořád hůř, nebo v nejlepším případě pořád stejně. A tahle cena za tu tak zvanou „podporu“, to byl zcela geniální zdroj trvalého příjmu, doktor si koupí za dvacku, tedy dvacet tisíc software a na věky platí třeba desítku, tedy deset tisíc ročně za podporu.

Prostě prachy do firmy se jen hrnuly, zvláště když skoupili tu konkurenci, pak byli skoro monopol a mohli si s cenami dělat, co chtěli a Němec chtěl stále víc a víc, prostě – růst, růst, růst – samozřejmě, že je to blbost, když má jeden 70% trhu tak kam by jako zatraceně rostl, že, cenami se růst taky dlouho dohánět nedá, to by akorát popíchlo vznik konkurence, ale vysvětluj to hamižnýmu chlapovi v soukromým letadle.

Další obrovský zdroj příjmů byla reklama na léky, to byla věc kterou mu ukázali Němci hned, jak firmu koupili, technologicky geniální, věcně nechutnej průser, cílem farmaceutických firem není někoho vyléčit, ale doživotně léčit, ideální stav je, když všichni lidi od rána do večera polykají nějaký prášky a pak si přidávají další, který řeší vedlejší účinky těch, co už berou, mnozí doktoři v tom obchodě nadšeně jeli a psali a psali recepty, když se na to Matouš poptal jednoho vysoce postaveného docenta, tak ho lehce vyděsil svojí odpovědí:

„To byste nevěřil, co pacoši vydržej“

Na druhou stranu byli doktoři, kteří v tom obchodě nejeli, jak Matouš náhodou zjistil, tak obě jeho „favoritky“, Anička a primářka, byly u dealerů farmafirem vyloženě neoblíbený, jeden z nich mu to jednou řekl na rovinu – tam je zbytečný chodit. Takže se motal v docela cynickém obchodě, ale na druhou stranu bral prémie jako hrom, protože to dělal dobře. Snažil se tím zbytečně netrápit, v hlavě mu leželo něco jiného, co stavělo ostatní věci do zvláštního světla, vlastně ukazovalo jejich bezvýznamnost.

Na počátku byla zpráva od primářky Petry, jasně, byl tý ženský, báječný a zlatý, vděčný za svůj život, to už pochopil, vlastně byla i krásná, ale než odjížděl, tak ho přinutila jít na kontrolu, tedy především odběr krve a ten jeho důležitý ukazatel, to zatracený PSA, se zase nepatrně zvětšil, jemu přišlo nepatrně, primářka mu ale vysvětlila, že to růst prostě nemá a že to je sice o málo, ale i tak že hlídat a příští kontrola už za tři měsíce, ne až za půl roku a že pozor, pozor, do prdele!

To ale nebyl celý průser, zbytek maléru si Matouš udělal sám, začal věc studovat na internetu, chtěl zjistit, že si primářka dělá zbytečný starosti, jasně, je moc ustrašená a tak hledal názory odborníků, z Čech a ze světa a odborníci to tam popisovali, dokonce se vrhli do matematiky, vzorečky a grafy tam dávali, když PSA vzroste za určitý čas o tolik, tak prognóza je taková a taková, no vzorečky a grafy to bylo to, čemu Matouš rozuměl nejlíp a když si do nich dosadil svoje čísla, tak mu vyšlo, že jeho prognózou je život na šest, maximálně na devět měsíců a punktum, finito, odborníci byli zajedno, kurva!

Na letišti postavil auto na parkoviště dovolenkářů, to bylo nejlevnější, proč zbytečně utrácet, kolegové se mu sice smáli, ale proboha, autobus tam jezdí pořád dokola, byl beztak trošku v mátohách, pozdravil se s pěti lidmi z firmy a předstíral telefon, byl rád, že v letadle seděl sám a guláš v hlavě setrvával, snažil se sám sebe přesvědčit, že prostě musí počkat, nemá na to myslet, měl by tlachat s ostatními a nemyslet na blbosti, jako třeba za kolik týdnů umře, poradit si uměl, poslechnout ne.

V Barceloně je mikrobus odvezl do luxusního hotelu, před ním je vítal muž ve fialovém žaketu, či co to bylo za šosatý, podivný, úžasný kabát, k tomu měl černý cylindr, bylo vedro, chudák člověk, ulice se mírně zvedala, čtyři pruhy aut nahoru, čtyři dolů, paráda, k vedru randál a smog, taková Žitná s Ječnou dohromady a krát čtyři. Matouš si odnesl do pokoje, který byl sice komfortní vybavením, ale jak si lhostejně řekl, když to tady stavěli a Gaudí dělal vedlejší činžáky, tak tenhle pokoj byla komora na košťata, no maximálně pokoj pro komorníka jeho lordstva. Ale neškrábalo ho to, o to fakt nešlo, hodil kufr na postel a vyrazil se projít do města, měl čtyři hodiny čas do slavnostní večeře na zahájení porady a v hlavě zmatek a smutek.

Měl opět pocit, že je na Novém městě pražském, možná na Vinohradech, spousta secese, no tady to dotáhli do větších ozdůbek a serepetiček, tedy ty komíny, no to mě poser, ale duch byl stejný, bohatý město konce devatenáctýho století. Šel dolů, směrem k moři a starému městu, líbilo se mu tam, přestože byl randál, vedro a smog, místní se v tom pohybovali jako ryby ve vodě, obrovský provoz, vypadalo to jako trvalá zácpa, mezi auty kličkovaly mopedy a motorky a zbylé mezery ucpávali chodci, celý vystresovaný, ale nadšený, vypadnul do klidu uliček ve starém městě, tam se dal najít dokonce i stín a v něm i docela chládek, pomalu šel dolů, to jasně musí vést k moři, došel ke katedrále, jak zahlédl v průvodci, stavěli ji, jako obvykle, několik století, asi šest, jako Víta v Praze, takže stylový slepenec, jako Vít, ale ne tak krásný, jasně, chtěl se do ní podívat, ale byla před ní dlouhá fronta turistů, tak šel dál, z průvodce věděl, že kousek blíž k přístavu je další velký gotický kostel a byl.

Basilica Santa Maria del Mar, tu na rozdíl od té hlavní katedrály dokázali ve 14. století postavit místní obchodníci a loďaři za padesát let, což je na katedrálu neuvěřitelně rychle, halt byli kluci bohatý, před tou žádná fronta nebyla. Vešel dovnitř a zůstal stát u vytržení, měl kostely rád, chodil do nich vždycky, když měl příležitost, ale tenhle mu vyrazil dech, jednoduchost, prostor, světlo, nádhera, ještě vzadu za lavicemi si kleknul a jak mu hlavě hučely ty jeho výpočty délky života nebo spíš dožití, co si tak chytře udělal podle internetu, a tak pro sebe vzdychnul:

„Prosím tě, pane Bože, ať ještě neumřu.“

V tu chvíli se ozvala odpověď, zřetelně, nahlas, ne ale moc nahlas, nebyl to řev rockové hvězdy, docela přátelsky, snad laskavě, jako když mu odpovídal jeho otec nebo třeba Karel Mareš, ale ozvalo se to ze všech stran a kostel se naplnil jedním slovem:

„Proč?“

Vylekaně vyskočil a rozhlédl se, co tomu ostatní říkají, neříkali nic, nic neslyšeli, pár lidí sedělo v lavicích, byli asi místní a modlili se nebo přemýšleli nebo tak napůl, a pak bylo v kostele několik desítek turistů, kteří si porovnávali to, co vidí, s knižním průvodcem. Ne to bylo jen pro něj a slyšel to jen on.

Pomalu šel kostelem, hlava se mu točila, přestal si ho prohlížet, v boční lodi poblíž hlavního oltáře mnich prodával svíčky, aby je věřící nebo turisté zapálili, koupil tu nejdražší, no 3 éčka, tím si Boha nekoupí, to věděl, přesto jí koupil a zapálil, zmateně vyšel z basiliky a šel dál dolů do přístavu, pořád mu v hlavě hučelo to „proč?“

Když došel k moři, překvapeně a závistivě se díval na kilometry pobřeží na sever i na jih, pláže a přístavy jachet, bože, jaké to musí být, žít v takovémhle městě, nebo tady studovat, tady člověk může denně jít na procházku kolem moře, a dlouhou, v létě se koupat a jinak jen tak jít a dýchat moře, šel na jih půl hodiny tam, půl hodiny zpět, aby se neztratil a nepropásnul slavnostní večeři a pak se vydal zpátky do hotelu, basiliku minul nějakou jinou uličkou, beztak by se bál tam jít znova.

Když po čtyřech dnech sednul ve Frankfurtu do auta na cestu zpět domů, měl pocit, že tady to auto stálo několik let, jakoby bylo všechno jinak, zavrtěl se v pohodlném koženém sedadle, po vyjetí z parkoviště zlehka šlápl na plyn, automat odřadil, 250 koní v motoru zabralo a auto málem skočilo dopředu, měl to auto pořád rád, jo, ta akce v té nádherné Barceloně byla super, jenže i když ta jejich firma je zatím jasně do učebnic tak to má tu druhou tvář, růst, růst, růst, vydělávat a nekoukat na morálku, jak říkal Jirka – každý dobrý obchod je špína a pak ta fůze, jejich firma fúzovala s jednou o dost menší, to dělali furt, jenže tentokrát majitel té malé měl podmínku -místo v představenstvu pro sebe jako finanční ředitel a velký šéf na to kývnul, a stávajícího finančního ředitele vyhodil. Detaily Matouš neznal, ale toho odcházejícího měl rád a vážil si ho, jasně, dostal trafiku, ale přiznal Matoušovi, že jí nevezme a půjde, samozřejmě, jak říkal klasik – není to nic osobního, je to jen obchod –  když to čteš v knížce tak je to roztomilej cynismus, brr, no a taky ho podřídili tomu šoustajícímu Rakušánkovi, no to bude kino! Jenže Matouš si najednou uvědomil, že to všechno přestal brát osobně, on má na něco přijít, má najít odpověď na „proč“ z té kouzelné baziliky, nebo už na to přichází, no asi ještě ne, a pak by nejspíš měl podle toho něco dělat, nebo ne?

Jel celkem automaticky, cestu znal, najednou si vzpomněl na jeden z hovorů s Karlem Marešem, nějak se dostali na intuici:

„Víš, chlapče, no jako příklad, tak za války jsme rozumem vyhráli hodně, spoustu, takových ne bitev, to je pro partyzány moc velký slovo, ale řekněme šarvátek, to ano, ale intuice mi tehdy zachránila snad stokrát život, prostě jsem něco udělal nebo neudělal, nevěděl jsem proč, ale věděl jsem, že to tak má být.“

„No já jí nemám, určitě vůbec.“

„To nemůžu posoudit, ale myslím, že to je o informaci, která je k dispozici a my jí buď přečteme, nebo ne, někde jsem četl, že miminko, malinký člověk, má hned oči úplně v pořádku, jen jeho hlavička to, co oko vidí, neumí přečíst, takže to vypadá, že nevidí, prostě musíme se naučit ty zprávy číst.“

Ve spessartských lesích se stavil u benzínky na něco k jídlu, eintopf, housku a nealko kvasnicové pivo, dobrota, seděl na terase a vdechoval ty lesy kolem a snažil se na nic nemyslet, snad ho něco samo napadne, snad, z restaurace na terasu vešla s tácem jídla kudrnatá, zrzavá ženská, Míša, Bože, zvedla hlavu, aby si našla stůl, nebyla to Míša, jak taky, vlastně jí vůbec nebyla podobná, ale bylo rozhodnuto, pojede za ní, hned, tedy hned zítra ráno, to je ono, tedy tohle musí udělat ať je to sebe větší trapas, možná to není všechno, co by měl udělat, ale tohle určitě.

Od té chvíle si sám sobě tenhle nápad snažil rozmluvit, bojoval s tím, seč mohl a chvílemi to vypadalo, že prohraje a že sám sebe přesvědčí, že je lepší nikam nejezdit, ostatně má tolik práce, především to ale zvenku vypadalo, že se úplně zbláznil. Nejhorší to bylo, když druhý den ráno vyjel, to i nahlas vykřikoval, ještě že jel sám, nakonec se rozhodl – pojedu rychle co to dá, kašlu na pokuty, to se musím soustředit na jízdu a snad se nezblázním.

Když projel Bratislavou, tak se opět přistihl, že hrozně zpomalil, jasně, žádná dálnice a provoz jako hrom, tak se do toho zase opřel a pískaly gumy, sotva projel Komárnem, zazvonil mu telefon, Tonda:

„Matouši, chlape jak se máš? Rád bych s tebou mluvil, někdy.“

„Proboha Tondo, ani netušíš, jak moc si potřebuju pokecat, jenže teď to nejde, jedu jako blázen za Míšou, jo tou jak jsem ti o ní říkal, no blbost, vím, ale nějak mám pocit, že jí musím říct, jak to jako bylo a omluvit se a jasně žádná naděje není, ale musím to zjistit, jenže se děsně bojím, ale zatím jedu, ještě jsem se neotočil a to jsem už za Komárnem.“

Tonda vytřeštěně koukal, včera se domlouval s Julčou a dnes od rána odkládal to zavolání, protože nevěděl jak to navlíct a ono je to všechno zbytečné, protože Matouš vyrazil sám od sebe, ale musí ho podržet, aby jel dál:

„To je skvělý, bezva rozhodnutí, jeď, naděje je dycky, držím ti palce, jeď a ozvi se, až to půjde, pak někdy dáme řeč.“

Zavěsili, Matouš jel dál, rychle a chvíli nepřemýšlel o návratu, Tonda seděl a zmateně koukal před sebe, co teď, co s Julčou, když jí nic neřekne, naštve se, jenže s tímhle scénářem nepočítali, protože byl nemožný, zázraky se nedějí, Bože můj, vytočil Julču:

„Ahoj Julie, je to zázrak nebo zmatek, ale teď jsem mluvil s Matoušem, jak jsme si řekli, a on jede za Míšou, ale je už na cestě, už je za Komárnem, za dvě hoďky, no za tři, tam bude, on se rozhodl sám od sebe, jen je děsně zmatenej, říkal, že furt bojuje, aby se neotočil a nejel domů, nevím, co se to děje a nenapadá mě nic, co bysme mohli udělat.“

Julča se zaklonila ve své židli a usmála se, což tedy Tonda neviděl:

„Do prdele, kurva, kurva, spišská babi, jasně, spišská babi.“

„Promiň, nerozumím ti.“

„To, chlapče, nemůžeš a to ani kdybys byl ženská, spišská babi byla takový náš rodinný anděl, mamka mojí mamky, Míša jí milovala, no my všichni, ale ona fakt moc a ta babi, když něco drhlo v naší famílii, tak se za ní šlo aby se pomodlila, někdy to nějak i věděla dopředu, anděl, babka kořenářka, babička od Božky Němcový, prostě takovej lidskej zázrak, no a ta před pár měsíci umřela, usnula a nebyla, a když s ní Míša naposled mluvila, tak se najednou k ní babi obrátila – holčičko, podívej až se staví ten tvůj Matouš, tak mu řekni, aby si každý den vzal něco zelenýho, třeba petrželku, když nebude nic jinýho, a k tomu stroužek česneku, to je moc dobrá prevence, aby se mu to nevrátilo, málem bych zapomněla – tohle z ní vypadlo a pak usnula, Míša byla hotová, jednak, z babičky a pak z tutý zprávy, babi to teď řídí a máš pravdu, my nemůžeme nic, já tam zejtra zajedu, moji kluci budou řvát radostí, držme jim palce, do prdele já sem tak napnutá.“

Tonda už toho ten den moc neudělal, Matouš se už neobracel, jel, koupil v Levoči pět kytek, pro všechny ženský, který teoreticky mohly být v domě, když zastavil vedle vrátek, rozklepaly se mu nohy, ale vyrazil s tou náručí květin, než došel ke dveřím statku tak se otevřely, maminka, poznala ho, rozpřáhla ruce a chytla ho kolem krku:

„Matouši, to je dobře, že jsi přijel, pojď dál, Míša s Matouškem přijede ze školky za chvíli.“

Naštěstí se na něj pořád dívala, s ním se zamotal svět, opřel se o futra dveří, ale kdyby nebyla ho přidržela, byl by sebou praštil, pomalu ho dotlačila k židli, když se na ní sesunul, rychle mu nalila skleničku, zvednul jí a chtěl se napít, pak jí ale třesoucí se rukou položil:

„Nemůžu pít, co když mě Míša pošle pryč.“

„Nepošle, bude mít radost, určitě.“

Neposlala. Od smrti spišské babičky a její podivné věty o petrželce, jak si to Míša označila, tak od té doby čekala, že se něco stane, jednou Evce přiznala, že si připadá jako žena námořníka, který odjel na dlouhou plavbu a snad se někdy vrátí, doufala, nebo věděla, že přijde zpráva nebo Matouš přijede, prostě něco, nevěděla kdy, ale čekala to, bavila se o tom dvakrát s Julčou, ta jí především odrazovala od toho, aby za Matoušem jela, vždycky se trochu hádaly, Míša měla pořád pocit, že Julča něco ví a ta zatloukala a zatloukala, což uměla.

Když jela Míša domů s Matouškem vzadu v autě tak zase měla ten divný pocit, že se něco děje, pořád se jí do hlavy pletla zlatá spišská babička, až měla slzy v očích, babi, co se děje, nebo jen blbnu? Před domem stálo auto z Čech, maminka vyběhla trochu zmateně z domu, chytla Matouška a zmateným gestem poslala Míšu za statek, asi k lavičce, když Míša došla na roh domu, zhoupnul se s ní svět, na lavičce seděl, trošku sesypaně, Matouš, bylo vidět, že mu před chvílí tekly slzy, nevěděla co říct a co udělat, znovu si vzpomněla na spišskou babičku, jednou tam byly s Julčou a babička Julču vzala za ruku a řekla jí:

„Júlinko, ty moc přemýšlíš, ale věř mi, štěstí se nedá vymyslet.“

Míša došla k lavičce a neudržela se:

„Ty debile, kdes byl tak dlouho? Máš tady syna a vůbec hlavně mě, do prdele!“

Matouš mátožně vstal, skoro to vypadalo, že uteče, no pak mu naštěstí skočila kolem krku, po chvíli si sedli a velice přerývaně si začali povídat, postupně je oba začal zaplavovat pocit pohody, nebo snad štěstí, za chvilku přišel Matoušek, kdo že to je a jestli by mu nepomohl dodělat hrad z lega, protože mu pořád padá brána.