Dvacet milionů sbírkových předmětů má dnes v depozitářích Národní muzeum. Přes patnáct milionů z nich tvoří přírodovědecké sbírky. Všechny ukrývají zakonzervovaný čas. Minulost, která se nedá dodatečně vytvořit, odněkud zkopírovat nebo dopočítat superrychlým počítačem. Není v možnostech žádného muzea na světě tak rozsáhlé sbírky uceleně představit.

Šlo by ale na ně upozornit tak, aby si návštěvník uvědomil jejich rozsah? Národní muzeum to zkouší netradiční cestou – výstavou Sbírky ve fotografiích. Ve dvoraně historické budovy Národního muzea, v ohromném prostoru (40 metrů na délku, 19 metrů na šířku a 20 metrů na výšku) je zavěšeno deset fotografických pláten o rozměrech 4,5 × 3 metry. Úvodní fotografie má dokonce 6 metrů.

„Jsou to největší velkoformátové fotografie, jaké kdy Národní muzeum vystavovalo – a budeme je zde mít nejméně do konce roku,“ říká ředitel Přírodovědeckého muzea Ivo Macek.

Zdroj: Hynek Adámek

Autor fotografií Petr Jan Juračka zvolil jako nosič fotografické plátno, což je základ k bezproblémové symbióze obrazového prvku s tak ohromným prostorem.

„Plátno mám rád i na menším formátu, hodně mě baví jeho struktura,“ upřesňoval na vernisáži Juračka. „V tomhle případě ale šlo spíše o rozměry, protože tak velké fotky bychom během výstavy asi hodně poničili, zatímco plátna mají naději výstavu ve zdraví přestát.“

Kurátoři výstavy Ivo Macek a Jana Vokurková to s výběrem desíti finálních fotografií neměli jednoduché. Základních kompozic vytvořil Juračka přes sedmdesát, podrobněji propracovaných jich vzniklo kolem dvaceti. Můj názor – podařilo se, i když rozhodně nebylo snadné sladit fotografie tematicky, výrazově a barevně v celek, který by se v tak ohromném prostoru neztratil.

„Na každé z oddělení Přírodovědeckého muzea jsem měl vyhrazený jeden den,“ popisuje práci Juračka. „Cílem bylo udělat alespoň dvě nebo tři fotky. Někdy jich bylo víc, někdy ani to ne. Celkem jsem kreativním focením strávil devět dní. Fotil jsem nanejvýš dva dny v týdnu a do depozitářů v Horních Počernicích jezdil s větším časovým odstupem, abych se těšil, a abych měl prostor pro nové nápady. Nejtěžší bylo neopakovat se.“

Nakonec je každá fotka zajímavým originálem a jako potvrzení kvality můžeme vzít v potaz i to, že série fotografií přírodovědeckých sbírek dostala v roce 2018 na Tokyo International Foto Awards stříbrné ocenění v kategorii Science.

Zdroj: Jan P. Juračka

Nápad Národního muzea informovat o svých sbírkách v obrovském prostoru stylem „Fotografická epopej“ při prohlídce expozic okamžitě návštěvníka zaujme. Nemluvě o kvalitním dvojjazyčném prospektu výstavy s popisem fotografií, údaji o jednotlivých sbírkách a autorovi. Při tradičním přístupu: „všechno na velké stojany, a hlavně hodně fotek“, by výstava takovou pozornost určitě nepoutala.

Dovedl bych si ji představit jako putovní, ale tady je ukrytý její jediný problém: odpovídající prostory. Ty se budou případným zájemcům hledat obtížně, ovšem právě to je hlavní podmínka, aby vyzněla stejně neotřele jako na své domovské půdě.

O Národním muzeu, okolnostech jeho vzniku a především o jeho sbírkách se můžete dočíst v článku „Čas v konzervě“ (National Geographic, říjen 2018, Hynek Adámek).