Každý den prožitý ve vězení totiž český stát podle zákona z roku 1990 odškodňuje přibližně stokorunou. A přestože na počátku zničených životů stál zásah československého režimu, náhrada se týká jen času, kdy byli východní Němci nezákonně drženi u nás, což zpravidla netrvalo dlouho.
Dnes čtyřiašedesátiletý Joachim Ernst byl v dobách svého mládí tak trochu rebel. Snad proto nedokázal splynout s davem a platil za nepřítele režimu. Mladík se proto v listopadu 1983 rozhodl, že spolu se dvěma kamarády uteče přes Československo na vysněný Západ. Jejich dobrodružná cesta trabantem skončila u hraničního přechodu v Chebu.
„Zadrželi nás 7. listopadu 1983. Na oddělení nás drželi každého zvlášť. Druhý den jsem byl transportován do nějaké věznice. Nevěděl jsem kam, ani co je s kamarády. Po deseti dnech, 17. listopadu, jsem byl oficiálně vyhoštěn a předán německým orgánům. Přestože jsem nic neudělal, byl jsem odsouzen na 16 měsíců, rozsudek jsem si vyslechl až 27. února 1985,“ řekl Ernst, který dnes pracuje jako pomocník v kuchyni.
Od Okresního soudu v Chebu odcházel spokojený. Senát jej v plném rozsahu rehabilitoval. Uznal, že zatčení a věznění bylo nezákonné. Výše odškodnění od ministerstva spravedlnosti jej však dokázala zvednout ze židle.
„Za prožité útrapy v Československu byla v tomto případě přiznána suma přibližně 1 500 korun. Dostal jsem od Joachima Ernsta velmi rozhořčený dopis, ve kterém píše, že to považuje za výsměch. A že odškodné odmítá převzít. Stal se tak už druhým rehabilitovaným, který odškodné otevřeně odmítl. Prvním byl Holger Prohn z Frankfurtu nad Mohanem,“ informoval advokát Lubomír Müller.
Doplnil, že někteří z rehabilitovaných peníze sice přímo neodmítli, ale požádali jej, aby těch několik stokorun, které stát jako odškodnění přiznal, jejich jménem věnoval na charitu či sociální služby.
Podle zákona z roku 1990 mají rehabilitovaní obdržet přiměřené hmotné odškodnění. Dnes mají tito lidé nárok na 83 korun za den věznění, což má být náhrada za ušlou mzdu. A k tomu se připočítává 20 korun denně jako náhrada nákladů vazby.
„Vývojem cen v letech 1990 až 2019 došlo k tomu, že z odškodnění, které bylo původně přiměřené, se nyní stalo odškodnění směšné. Zákon ale také říká, že vláda má reagovat na vývoj cenové hladiny, avšak žádná vláda od roku 1990 to neudělala,“ vysvětlil advokát Müller.
Odškodnění se Němcům někdy ani nevyplatí přijmout
Podle jeho slov rehabilitovaní peníze většinou nechtějí, protože se jim nevyplatí je přijmout. Pokud totiž požádají, aby jim odškodnění bylo zasláno na jejich účet v Německu, tak poplatky, které jim strhne nejprve česká a potom i německá banka, převýší v mnoha případech hodnotu přiznaného odškodnění.
Paradoxní v této souvislosti je to, že tehdejší pohraničníci se dodnes na diskusních fórech chlubí, jak za každého chyceného člověka dostávali za bývalého režimu odměnu. Ta bývala i tisíc korun.
Podle Libora Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů bylo v Československu chyceno asi 3 500 až 4 000 východních Němců.
„To je ale hrubý odhad a je možné, že číslo ještě vzroste,“ podotkl. Pohraniční stráž je chytala nejen bezprostředně u hranic, ale i v hlubším vnitrozemí díky síti spolupracovníků, průvodčích a strojvedoucích ve vlacích. A nešlo jen o Němce, ale třeba i o Poláky.
