JAROMÍR ŠLOSAR

Proč k naštvání? – Protože mi někdo vzal slova. Roman Szpuk. Český autor. Žádný Jean-Pierre Abraham, který o svém údělu strážce majáku vypráví stejně tak. Klika byla vysoko je nejen o službě na majáku meteorologické stanice Churáňov. Ani si to pořádně neuvědomuju, že Roman Szpuk je pozorovatelem počasí. Především je totiž citlivým pozorovatelem života vůbec.

Když čtu tuto tlustou knihu převážně přírodních reflexí, nevím, jestli pro mě má smysl ještě se o něco pokoušet. Přírodní živel Szpuk píše o tom, o čem píšu také. Ale je zamyšlenější. Sice mladší, ale nažito má více. Vedle něj si s životem, který vedu, připadám jako konformista.

Szpuk spí pod rehčím hnízdem doma na půdě, aby o ptáčcích věděl co nejvíc. Spí pod širákem raději než v pohodlí ložnice. Raději pod hvězdným nebem, raději ve větru a v mlze, kdy spacák vlhne a rosa studí na tváři a ve vousech; raději mrznout na ochozu stanice než se hřát pod peřinou. Takový život chce i vyrovnanou psychiku, myslím si. Ale je tomu skutečně tak…? Szpuk se mj. zmíní, že byl hospitalizován na psychiatrii.

Tok reflexí plyne a já cítím stejné učitele. Henryho Davida Thoreaua. Později ho skutečně jmenuje. Jaromíra Tomečka dokonce cituje. Vzpomíná na něj hned na více místech. Dokonce ho Tomečkovy postřehy inspirují k několika haiku.

Szpukova haiku jsou organickou součástí dlouhého textu Klika byla vysoko. Slouží mu jako trefná poznámka o několika slovech, záblesk mysli, aniž by předně sledoval poetické zřetele.

Co vlastně sleduje? Zdánlivě kašle na literaturu, třebaže se s literáty, jak se dočteme, pravidelně schází. I kompozici reflexí mu nevybíravě diktuje život. Pro mě se už někdy ty noci pod hvězdami až stereotypně opakují.

Že je věřící…? – Jako by nebyl. Že se mu chce žen…? – A komu ne…? Že si dá jointa…? – A co potom beatníci…? Maminka na něj měla asi takový vliv jako na mého kamaráda Láďu, pozdějšího ekologa z Vavrouškova okruhu. Ta, než by nechala zemřít osiřelá myší holátka, tak je k údivu venkovanů dala dozrát do trouby jako do inkubátoru.

Později Szpuk svoji maminku navštěvuje v eldéence. A to, co popisuje s nadhledem, bez velkých slov, prochází jeho srdcem. Popis je tu vlastně obrazem něčeho hlubšího: Stáří, opuštěnosti, bezmoci, životní tragédie. Pak si říkám, jaká radost život s pěnkavami, kosy, křivkami i těmi, které po zpěvu nepoznáme!

Szpukovi lidé, kamarádi, přátelé, přírodovědci, básníci, trpící, jsou součástí jeho světa. V něm má místo opravdovost, čistota a síla přírody.

Knihu reflexí Klika byla vysoko se Szpukovými fotografiemi camerou obscurou v precizní úpravě v roce 2018 vydalo pro mne neznámé pražské nakladatelství 65. pole.