Oslava Gideona Kleina ve vile Stiassni

Situování do významné brněnské vily, která letos stojí již devadesátým rokem, mělo své opodstatnění – objednavatel Alfred Stiassni a architekt vily Ernst Wiesner byli židovského původu jako Klein. Veškeré tyto spojitosti vhodně, stručně a poučně před začátkem koncertu publiku osobně vysvětlili autoři projektu David Fligg s Lisou Peschel – posléze již přišla řada na první ze čtyř připravených skladeb.

Večer zahájilo první intermezzo Andante moderato z díla 3 Intermezzi (1892) Johannese Brahmse v podání brněnského klavíristy specializujícího se na období romantismu Pavla Zemena. Brahmsovu skladbu Gideon Klein jako klavírista přednášel za druhé světové války pražskému židovskému obyvatelstvu při potají pořádaných komorních koncertech. Vhodné zařazení opusu bylo pak doloženo nejen kontemplativním charakterem samotného díla, nýbrž i procítěnou, až sentimentální Zemenovou interpretací. Bezmála šest minut trvající intermezzo tedy zdárně splnilo roli jakéhosi koncertního preludia. To bylo následováno brněnskou premiérou letos zkomponované skladby Fünfundzwanzig pro klarinet a klavír od ve vile přítomného rodáka z Přerova – rovněž rodiště Gideona Kleina – Martina Konvičky. Interpretace díla, jehož název odkazuje na věk Kleina při jeho úmrtí, se zhostili Pavel Zlámal (klarinet) a Nikol Bóková (klavír). Konvičkův opus lze zařadit do oblasti minimalistické témbrové hudby, tedy jakési fúze směrů využívajících jednak rozmanitých možností nástrojů s cílem docílit různých zvukových efektů, jednak využíváním jednotvárných, nepatrně se obměňujících hudebních ploch. Úvodní část skladby sestávala ze tří neustále se dynamicky proměňujících tónů vyluzovaných klarinetem, redukcionisticky, leč účelně doprovázených klavírem. Klavír zde celkově plnil spíše roli korepetitora k sólově pojatému a možnosti nástroje i samotného hráče ověřujícímu partu klarinetu. V rámci téměř půlhodinové skladby, kde se po malou chvíli Zlámal vzdálil do vedlejší místnosti, aby odtud vedl efektní nástrojový dialog s Bókovou, bylo možné hledat některé paralely s životním údělem Kleina – především kvůli jisté naléhavosti, protahování jednotlivých hudebních úseků a celkovému naturelu chaotičnosti, rozvádějícího se ve smířlivý a holdovací závěr.

Večer pokračoval návratem Pavla Zemena za klaviaturu přítomného křídla, aby provedl poslední dvě díla na koncertním programu. Prvním byla skladba z katalogu Gideona Kleina, a sice Sonáta pro klavír (1943). Ta byla napsána za pobytu v terezínském ghettu a vyznačuje se mírně disonantními, synkopickými, až jazzovými pasážemi, které jsou nenápadně prokládány romantickými či impresionistickými plochami. Tato klasičtější poloha tvorby pro klavír byla dovršena Klavírní sonátou č. 31 As dur (1821) Ludwiga van Beethovena. Ačkoliv byla skladba komponována v durové tónině, charakter vyzněl z velké části mollově. Podle afektové teorie Christiana Schubarta z počátku 19. století má tónina As dur vyvolávat pocity smutku či smrti – konkrétněji pak může evokovat hrobovou hnilobu. I proto skladba vyhovovala zádumčivému a vážnému odkazu konce života Gideona Kleina, který byl umocněn místy až nadměrně rubatovou, jinak však zcela vyvedenou Zemenovou interpretací. Tónické akordické zakončení poslední věty sonáty pak podobně jako konec Konvičkova díla připomíná a podvědomě vzbuzuje naději.

Vzhledem k celkové délce programu a katarznímu charakteru Kleinovy Sonáty lze uvažovat o vynechání Beethovenova kusu, s nímž měl Klein rovněž zkušenosti jako klavírista. Umělecký záměr koncertu, po němž následovala komentovaná prohlídka vily, i přesto působil uceleně a jednalo se tudíž o více než důstojnou připomínku nedožitých narozenin významné osobnosti české hudební kultury 20. století.