Kliknutím zvětšíteJak tato tradice vznikla?
Tradice svátku Dušiček je ryze křesťanská a souvisí s oslavou svátku Všech svatých, který se v křesťanském světě slaví o den dříve a s kterým je oslava dušiček spojena v jeden celek. V římskokatolické církvi byl tento svátek zaveden už v roce 610 papežem Bonifácem a nejprve se slavil 13. 5., ale později došlo k přeložení tohoto data.
Samotné zavedení svátku všech zesnulých je spojeno s osobou opata Odila, který byl představeným řádu sv. Benedikta ve francouzském Cluny. Podoba původní tradice souvisí s katolickou vírou v očistec, kam odchází duše zemřelých, aby se zde očistily od méně závažných hříchů. V den Dušiček tak mohly být tresty zemřelých zmírněny modlitbou nebo různými milosrdnými skutky.
Jak se Dušičky "slavily" dřív?
V lidovém prostředí pak postupy pro ulehčení údělů zemřelých duší samozřejmě nabývaly nejrůznějších podob. Lidé především věřili, že duše v tento den vystupovaly ze záhrobí, aby si odpočaly od svých útrap a navštívily své pozůstalé. Do dnešní doby se zachovala řada zpráv, které nám podávají bližší představu o tom, jak se lidé k této situaci stavěli. Rozšířeným zvykem bylo plnění lampy máslem. Ta se pak přikládala k ohništi nebo na okno, kde si duše zemřelých mohly namazat své rány způsobené pobytem v očistci. Ulevit jim mělo i sypání mouky do ohně.
Aby se „dušičky“ nevyplašily, nemělo se ten den zametat. Pískalo-li ten den v kamnech, věřilo se, že dušičky pláčou. Jedna z pranostik nám pak říká, že déšť v den Dušiček znamená, že zemřelí oplakávají své hříchy. Zcela zapomenutým zvykem je již pečení dušičkového pečiva, kterému se např. na Doudlebsku říkalo „všesvatový rohlíky“, ale bylo rozšířené i jinde.
Hodně rozšířené bylo také poskytování almužny chudým a trpícím, protože o nich se věřilo, že mají ke světu mrtvých mnohem blíže a že mohou zprostředkovat kontakt mezi světem živých a zemřelých. Těch zvyků bychom mohli najít ještě více, tím zásadním však, podobně jako tomu je dnes, byla jednoduše vzpomínka na zesnulé. Členové rodiny se sešli u stolu a své zemřelé si připomněli modlitbou. Zbytky z této večeře pak byly zemřelým duším ponechány.
Jak se svátky proměnily v čase?
Zásadní proměna, když pomineme opuštění různých dušičkových zvyků, které jsme zmínili, je přístup ke zdobení hrobů. To, jak dnes zdobíme hroby, je totiž zvykem poměrně mladým. Dříve se lidé ke hrobům zesnulých chodili modlit a tu a tam rozsvítili prostou svíci. Situace se změnila po polovině 19. století, kdy lidé začali hroby více zdobit věnci a květinami. Z pramenů lze zjistit, že tento zvyk nebyl zprvu všeobecně přijímán a že u některých lidí vyvolával posměch nebo podiv. To můžeme zaznamenat i u autora Starých obrázků boleslavských Františka Rudolfa, který podobu Dušiček na přelomu 19. a 20. století odsuzuje jako „velkoměstský vidrholec“ a „jarmark“. Podoba Dušiček v jeho době se přitom již patrně mnoho neodlišovala od podoby Dušiček, jak je známe dnes. Rudolf byl však pamětníkem starších dob, kdy měla oslava Dušiček mnohem komornější podobu, v čemž můžeme vidět původ jeho rozhořčení.
Lze hledat nějakou souvislost s Halloweenem?
Mnoho lidí dnes nesouhlasí se slavením Halloweenu v době Dušiček a odsuzují jej jako nepůvodní svátek. Když se ovšem zaměříme na některé dušičkové zvyky a původ obou svátků, zjistíme, že mají opravdu hodně společného. Ačkoliv se nepočítám mezi starší generaci pamětníků, dobře si pamatuji, jak jsme na počátku 90. let jako malé vesnické děti, vyřezávali „bubáky“ z cukrové řepy a nebo mangůlu. O nějakém Halloweenu jsme přitom neměli ani ponětí.
Původ tohoto zvyku pramení z určitého čtveráctví, kdy mladí chlapci „využili“ situace spojení světa živých a mrtvých a své sousedy chtěli vystrašit, když dýni se svíčkou postavili svým sousedům do okna. Podobně se tak dělo i v anglosaském světě, kde se svítilně z dýně nazývá „Jack-o´-lantern“. Průvody různých masek, které mají představovat z mrtvých vstalé umrlce a zombie opět navazují na původní křesťanské představy.
V odsuzování Halloweenu jako nepůvodního svátku vidím určitou analogii s odsuzováním Santa Clause, který není nikým jiným než naším Mikulášem. Americká kultura si však tyto svátky upravuje podle svých představ, což se nám při přenášení těchto zvyků do naší kultury někdy nelíbí. Sám v tom ovšem nespatřuji nic zlého. Tradice nikdy nejsou statické a vždy se nějak vyvíjí.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
