napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Příběh Tondy a Míši

Když se Tonda vracel z Karlova pohřbu, vzpomněl si, že to poslední, co mu vlastně Karel osobně řekl, byla prosba, jestli by nepomohl Matoušovi. No nezapomněl na to, v myšlenkách se k tomu často vracel, jenže nevěděl jak a hrozně se mu do toho nechtělo. bBlo to citlivé, strašně zamotaně rozehrané, bál se, že to ještě více zkazí, ale upřímně, Soukupe, jde to ještě vůbec zhoršit, ale kurva jak, jak to udělat.???

Když dojel do Prahy, zašel do kanceláře a našel si věci týkající se doktorky Julie Topolczerové, Julči, jak jí říkala paní Lexová, na kterou tu věc kdysi přehrál a ono to tak zůstalo, osobně jí tím pádem vůbec neznal a že by mohla být sestrou Míši ho nikdy nenapadlo, taky proč? Holky se vdávají, mění příjmení a vůbec, měl v adresáři tisíc jmen, její kancelář zastupovala jednu firmu na Slovensku, o kterou se tehdy jeho klienti zajímali, ta firma měla velice komplikované, no přesně řečeno děsivě zamotané právní vztahy a tak požádali jejich advokátku, aby jim to vysvětlila a rozmotala, samozřejmě nejen jim, jasně, důvěřuj, ale jen trochu!

Paní Lexová se tehdy vrátila odborně spokojená a lidsky nadšená, zjevně si holky padly do oka a taky ano, chemie zafungovala! U obou dvou to bylo dost výjimečné, ale stalo se, o tom ale Tonda nevěděl, ani by to v tuto chvíli asi nebylo důležité, tohle musí on sám, osobně, jen vymyslet důvod, tedy jako důvod, nebo říct hned pravdu?

Domluvil si schůzku, že obchod, jednu věc měli v běhu, no ta sama o sobě nepotřebovala návštěvu vůbec, natož jeho, jako šéfa, bylo mu trochu trapně, ale říkat tu zamotanou pravdu do telefonu, to nešlo a říct takové to jako že – osobní důvody, no to je taky blbost a tak jel, hezky protrpět D1 a D2, jenže to nebyl ten problém, to mu bylo fuk, jel včas, trápilo ho to, co bude tam a pak taky trochu Jitka, jako docela často.

Jitka se stále motala mezi lidmi z podnikatelské a politické první ligy a on měl tu smůlu, že je znal. To že se mu z nich zvedal žaludek byla jedna věc, on se o ní bál, byla velice dobrý lobbista či snad lépe řečeno vyjednávač, lidé, kteří se nesnášeli a nemluvili spolu, si často věci domlouvali přes ní, ona jim sjednávala schůzky, dohadovala kompromisy, a tak věděla spoustu informací, týkajících se nejrůznějších politiků a jiných špinavců, čisté abys tam pohledal, prostě to je strašně nebezpečné,.Stačí, aby někdo začal mít pocit, že pracuje pro druhou stranu, že někde něco pustila, ona o rizicích nechtěla slyšet a on se bál.

Julča čekala na Tondu ve své kanceláři, měla ji na Starém městě v tři sta let starém jednopatrovém domě, který už také byl její, měla z toho radost, dala si práci, aby to tam bylo hodně pěkné, tedy aby se jí to líbilo a dosáhla toho, hlavně ve své kanceláři, psací stůl, malý jednací stůl na porady s kolegy, čtyři kožená křesla pro klienty, ti si za to zaplatí a v malém arkýři ještě takový prťavý kavárenský stoleček se třemi židličkami. To místo měla nejraději, tady teď seděla a nebylo jí dobře, dobře po duši, to co cítila se jí nelíbilo, bylo to tam už dlouho a jediné pojmenování si vůbec nechtěla připustit, prostě bylo jí smutno, hrůza, takový divný slovo, smutek prostě není in, ani trochu, a ještě ke všemu cítila, že ona není smutná z nějaké jednotlivosti, že je jí mizerně z toho všeho kolem, z toho, v čem se pohybuje, spravedlnost pro bohatý, bezpečí, pro toho, kdo si ho zaplatí. Napřed se jí ty řeči o penězích až v první řadě zdály vtipný, pak roztomile cynický, jede na tý vlně už roky, úspěšně, jasně, mohla by mít ještě větší kancelář, ještě větší obraty a víc klientů, ale už dávno si položila otázku „proč?“ a přibrzdila na stavu, který je plus minus dnes, ale i tak i jí stále častěji trápí ten pocit, ten stav na duši, to něco, co nechce, co si nechce vlastně ani přiznat, kurva Julie, tobě je fakt smutno.

Věděla, proč se to objevilo zrovna teď, musela udělat jedno rozhodnutí o lidech a bylo bolestivé, vyhodit lenocha nebo blbečka zvládla snadno a nepropadala pocitům zodpovědnosti za cizí život, nebyla asociál, ale v práci věděla, koho tu chce  mít, jenže tentokrát to bylo sakra komplikovaný, vyhodila jednoho ze svých nejlepších mladých právníků, vlastně jen o fous mladšího než ona sama, snad dokonce nejlepšího ze všech. Rozešli se podivně, vůbec ne ve zlém, on jen nechtěl tolik pracovat, kolik po něm žádala, o peníze mu nešlo, dávala mu hodně, ale on netlačil na ještě víc. Chtěl, jak říkal, nejen pracovat, ale taky žít, prostě nedřít do pětačtyřiceti a pak žít z úspor, ne, budu pracovat osm, devět hodin a pak mít čas na knížky, na sport, chci si v klidu vybrat celých pět týdnů dovolený, prostě nechci svůj život prodat, proč? Podívej, ta moje poslední věc, ten klient půl roku intrikoval, než se dohodnul, tak teď prostě nemusí mít smlouvu do dvou dnů, ode mě jí bude mít, a dobře, za týden a jinak ať si trhne.

A tenhle kluk, no trochu odrostlý, s perfektními třemi jazyky a nadáním na práva od pána Boha, tak ten jí znovu v hlavě otevřel otázku, se kterou si pořád pohrávala, ale spíš tu otázku obcházela, jasně – chodit kolem horký kaše, říkala babička, jasně, má žít dál jak žije, v Bratislavě, v plném zápřahu, se spoustou peněz, nebo se stáhnout zpátky domů do Levoče, tedy nad Levoču na jejich statek. Jenže ta její kancelář, to je její dítě, tu si vybojovala natruc těm bastardům, se kterými začínala, jasně, všichni byli starší a jaksi zavedení, jenže práva se měnila za pochodu a z gruntu, ale to oni neuznali a udělali si kancelář jejich a ona byla zaměstnanec a tak se zatvrdila a vydržela to jejich – Julie udělej kafe, Julie zaskoč na výbor, Julie udělej kopii – tohle vydržela, přežila odstrkování a dřela, nosila nápady, makala pro klienty až ti klienti chtěli jenom jí, až na ty jednání jí ty náfukové museli brát sebou a pak se na ně vykašlala a pěkných pár klientů si odtáhla sebou, samozřejmě nejlepší, to přece nemůže opustit!

Dnes pro ní pracovalo patnáct lidí a do toho nepočítala ty soukromé lidi, jak říkala dvěma Ukrajinkám, které se jí staraly o domácnost a děti a zahradníka a údržbáře, tedy v jedné osobě, který se staral aby dům, auta a zahrada fungovaly. Táta Anton se sice zlobil, že on by jí to udělal líp a zadarmo, ale to byla blbost, když jednou přijel, tak bylo třeba si povídat, ne spravovat nějakou blbou kapající vodu.

Přestože všechno fungovalo, jak mělo, peníze se jen hrnuly, práce jí bavila, tak stále častěji myslela na statek, na rodiče, na Míšu, Marušku a to mrňavý batole a na to, jak to tam kluci milují, před časem si spočítala, jaké její rodina má náklady, tedy měla by, kdyby všichni žili na jejich statku, hodně nadsadila a vyšlo jí, že dneska už má na sto let života tam a to za předpokladu, že už nikdo z nich nic nevydělá, co já, kráva, tady ještě dělám?

Cítila, že pokud se má rozhodnout, pak teď, za rok jde větší z jejích kluků do osmiletýho gymplu a toho se trochu bála, nižší základku nějak prošel, ale nebyla si jistá, co vlastně umí, možná se s ním teď někdo bude muset učit, jasně za peníze se dá udělat skoro všechno, ukrajinský mamuši je asi i doopravdy mají rády, ale mají obraz světa v těch malejch hlavičkách dělat tyhle, vlastně cizí ženský? Vlastně úplně nevzdělaný, jasně, jsou hodný, ale Sokrates je pro ně barva na plot…. Nebo si ona udělá rozvrh, kvůli kterýmu vyhodila toho kluka? Stále častěji myslela na spišskou babičku, nikdy si s ní moc nepovídala, tedy ve srovnání s Míšou, pro tu byla spišská babička studnice moudrosti a asi i zpovědník dohromady, když babička před rokem zemřela, byla Míša k neutišení. Tehdy na povídací lavičce z Julči najednou vypadlo – hele ségra neřvi, vždyť ty sis toho s babičkou tolik napovídala, že jí máš už napořád někde v sobě, to já bych měla řvát, nad sebou, že jsem si nikdy neudělala čas, sem blbá, blbá, blbá.

Nevadila jí pauza na přemýšlení, potřebovala občas zastavit a pak se v klidu myšlenky urovnaly, někdy, co ten Soukup asi chce?

S Ivanou Lexovou všechno běželo jako na drátkách, snad jí nevyhodil, tak to by jí hned vzala, aspoň na nějakou smlouvu, to je skvělá ženská a v Praze by se někdo hodil, nebo že by nějaký nový hodně složitý kšeft, že i pan ředitel osobně?

O té jejich agentuře si už před lety pozjišťovala, kdo jsou a docela jí to uklidnilo, měla dobré zdroje, vždy použila alespoň dva, jeden z nich jí skoro rozveselil svojí odpovědí – no patří to bývalému kolegovi, má ty nejlepší reference v rámci rozvědky, neslyšel jsem na nikoho tolik chvály jako na Mareše, jen jsem myslel, že už je dávno v penzi, ten výkonný ředitel Soukup byl u nás taky, ale byl vždycky ve stínu Mareše, takže žádná zvláštní zpráva, ani dobrá, ani špatná, no dobré snad dvě, jednak, že si ho Mareš vybral a pak, že má vysokou kvalifikaci v bojových sportech a dodneška to trénuje.

Když se Tonda objevil, tak se jí líbil na první pohled, Julča na první dojem dala, přesněji, byla si jistá, že první minuta je všechno, prostě chemie zafunguje nebo ne, chlape, tvoje číslo si schovám, kdybych chtěla mít ještě jedno mimino.

Když se Tonda podíval Julče do očí, řekl si, že nebude nic předstírat a byl by to udělal, jenže ona, sotva se posadili, v její krásné, starobylé kanceláři k takovému skoro kavárenskému malému stolečku s malinkým kafíčkem tak rovnou vypálila:

„Tak o co jde?“

„O Vaší sestru.“

Tonda viděl, jak Julča ztuhla, jakoby najednou měla brnění, z očí měla štěrbiny, kterými lítaly blesky, kdyby měla kudlu, měl jí určitě přimáčklou na krk, sakra, ta se o ségru bojí, s Julčou se zhoupnul svět, příjemná chemie vyprchala, dostala obyčejný lidský strach, studeně fouklo, že by ty reference nebyly v pořádku? Dokázala se neklepat a držet hlas v klidu:

„To mě tedy musíte vysvětlit.“

„Je to strašně zamotaný, pokusím se.“

„Pokuste, sem nafoukaná, jak sem hrozně inteligentní, dám to.“

Tonda se docela stydlivě pousmál:

„Prostě, můj kamarád se před pár lety zamiloval do Vaší sestry, totálně, je starý jak já, takže hodně starý, ale zamiloval se až po uši a pak se rozešli, on se rozešel, náhoda, smůla, prostě šílenost jak z béčkovýho filmu, jel sem s dvěma kytkami, tedy sem ne, někam na východ, kde Vaše sestra bydlí, jednu kytku pro ní, druhou pro Vaší mamku, že jako požádá o ruku, jenže jak to byl takový bláznivý trouba, tak dost kašlal na sebe, na svý zdraví a to dlouhodobě, vůbec mu nedošlo, že když ho ženou na biopsii, že asi starost, šel tam ale pak si ani nedošel pro výsledek a jeho doktorka, báječná ženská, ho dohnala v autě někde cestou a že špatně, hodně špatně, tak je to zmotaný, no a on, když se to dozvěděl, tak mu přišlo nemožný říct někomu, aby si ho vzal, když on je na tom zle, prognóza fakt všelijaká, následky do konce života a ten možná docela brzo, tak se s Vaší sestrou rozešel, z auta zavolal.“

Julča netrpělivě poslouchala, kurva, tohle vím, teda přibližně, Tonda se nadechnul a pokračoval, bylo vidět, že je mu trapně a že to chce rychle mít za sebou, tak dělej sakra chlape jeden:

„No zdravotně dopadnul vlastně výborně, jasně, nemůže mít děti, ale jinak snad dobrý, vypadá to, honí ho furt na kontroly, ale snad, no a je pořád děsně zaláskovaný do Vaší sestry, nepřijede za ní, aspoň myslím, že to nedá, není zas tak posera, ale tohle je nad jeho sílu a já se jen chtěl zeptat, jako kdyby přijel, jestli by naprosto náhodou neměl ještě šanci, tedy podle Vás, zkusil bych ho postrčit, mám ho rád, ale myslím, že Vaše sestra je nejspíš vdaná a další děti a tak, jen prostě to jedno promile naděje sem nechtěl pro něj propást. Nevím, co všechno jste věděla, byl u něj po operaci Váš táta, tak něco víte.“

Julča poslouchala s očima trochu zúženýma a bylo vidět, jak jí hlava šrotuje, do prdele Júlie on ten chlap žije, to je vlastně bezva, měla Matouše svým způsobem ráda, nebyl její tip, to ne, ale byl to takový chytrý blázen, dokázal jí nadchnout, jak se na úplně základní věci, podle ní, dovedl podívat z druhé strany, v hlavě se jí promítla vzpomínka na jeden propitý večer u rodičů na statku, semleli kdeco, až k jedné věci Matouš řekl jako úplně samozřejmě:

„Rozum vůbec není všechno.“

Tehdy jí to zarazilo, ona rozum opravdu považovala za základ, rozum nás odliší od zvířat, rozumem se prostě musíme řídit, hned tehdy namítla:

„Prosím tě, jak to, to je blbost, rozum je všechno.“

Matouš se usmál, tak jako malý kluk:

„Kdepak, co třeba láska, ta je naprosto nerozumná, nebo intuice, aby to nebylo trapně romantický, dobře víš, že největší obchody jsou o intuici, ne o rozumu a když jsme u toho rozumu, tak bych řekl, že nás rozum může docela pěkně zničit, myslím lidstvo jako celek, jednoduše – odpověz si na otázku, co je nejlepší kšeft – odpověď je, že válka a pokud chceš vydělat ale opravdu gigantický prachy, vyráběj zbraně a najmi si lidi na rozdmýchávání válek, pak seš v nekonečným balíku, pokud se ti to nevymkne.“

Najednou jí přeběhl mráz po zádech, jak si vzpomněla na to krásný povídání, ještě tam byla jasně Míša, mamka a táta Anton, tlachali snad do rána.

Uvědomila si, že Tonda čeká na odpověď:

„Jo, něco jsem věděla, nevím, co si Míša teď myslí, tehdy byla dost na sračku, byla těhotná, no jasně, že s ním, chtěla mu to říct, až přijede, s kytkama nebo bez, a kurva, proč neměl ty kytky tři? Já jsem jako vosk?“

Najednou se rozesmála, uvolněně, spokojeně, tohle má šanci, neví jakou, ale to se dá, musí, no bude to těžký. Tondovi to zatím úplně nesecvaklo:

„Takže Míša má s Matoušem dítě a je pořád sama?“

Julča se na něj podívala, už se usmívala, Bože můj, chlap, vypadá dobře, sympatickej a snad i slušnej, na to třetí mimino by se hodil, ale je to chlap, Bože to vedení, ukrajinský uklízečce by to bylo už půl hodiny jasný a to by většinu času potřebovala na jazykovej rozdíl, šmarjá panno.

Povídali si ještě chvíli, dost dlouhou, dohodli se tak, že to oba povědí – tak nějak – na tý svý straně a pokud to dobře dopadne, sejdou se a namažou.

Míša zatím daleko na východě v klidu připravovala nové číslo svého zdarma rozdávaného občasníku, který ovšem vycházel každý týden, tuhle legrácku měla v titulku a líbilo se jí to. Když si tehdy, zdánlivě pradávno, pokecali s Julčou a dostala nápad, aby Jožo Šulan místo politického marketingu udělal školku, že pomůže vesnici a okolí a hlavně svojí ženě, tak netušila, jak jí to změní život.

Stavila se tehdy u Joža, hned jak se vrátila domů, proč to odkládat, myslela si, že si pokecají u kafe a konec, jestli něco nechtěla dělat, tak tiskovou mluvčí malinkého podniku nebo nedejbože PR asistenta nějakému politikovi, ne, nikdy, jenže nikdy neříkej nikdy. Jožo byl tehdy evidentně rád, že jí viděl, a když mu řekla svůj nápad se školkou, v podstatě ve dvou větách, vyskočil a začal chodit po kanceláři, nic neříkal jen gestikuloval rukama, jako kdyby si odškrtával položky, pak se zastavil před Míšou:

„To je ono, jdeme na to, mám takovou skoro prázdnou administračku, po družstvu, kolem je slušnej pozemek a na něm bordel, ale má to aspoň hektar, ostuda je to, to bude zahrada, školka musí mít zahradu, odpolko tam vezmu Evku, jsi skvělá, doufám, že do toho půjdeš s náma.“

„Jožo, já chci zůstat v novinách, aspoň do mateřský, pak bych se tam chtěla vrátit, no ale kdo ví, co bude, je to tam teď divný.“

Jožo se na ní smutně usmál:

„Hele Míšo, seš velká holka, musí ti bejt jasný, že v novinách nejde o žádnou žurnalistiku, teď už ne, je to prostě jen a jen PR, ale pro grázly, když budeš u mě, tak budeš dělat pro mě, což teď znamená pro školku a neříkej, že necítíš, že ty noví kluci tam nahoře u Vás tě moc nechtějí, nepasuješ do týhle grupy, to musíš vědět.“

Míša chvilku oponovala, ale pak si uvědomila, že Julča jí říká to samé, že jí už v novinách nechtějí, tedy nový management, ona prostě dělala to, co považovala za správné pro noviny a pro firmu, což je ovšem klasická chyba, člověk má dělat to, co je dobré pro jeho šéfy a to je leckdy hodně odlišné od toho, co je dobré pro firmu. Nakonec měla poslední argument:

„Jožo, neblbni, já netuším, jak zakládat školku, já bych ti ráda pomohla, vlastně moc ráda, zní to blbě, tohle by mělo smysl, ale já to neumím.“

„Blbost holka, nikdo to neumí, naučíme se to za pochodu, jako se učí tvůj táta, Julča, já a spousta jinejch, klid, to dáme.“

A dali, Míša zůstala v novinách, jak nejdéle to šlo, i když jakmile oznámila, že mateřská, ale že bude mít hlídání a nastoupí za pár měsíců, tak hned jí poslali jejího nástupce a ať nespěchá s tím nástupem, s tím chlapcem byl trošku problém, Míša se jednou vrátila z reportáže a všichni vyděšeně koukali a tiše ukazovali k její kancelářičce a on tam na její židli seděl jakýsi sebevědomý mladý muž. Míša potlačila chuť si maličko východňársky zanadávat a zavolala Julču, ta jí vyloženě nadiktovala co teď a co potom a Míša chlapce vyrazila, bránil se, ale do velkého konfliktu nešel, v tu chvíli ale věděla, že žádný návrat a tedy si ten konec kariéry novináře užívala a psala jak chtěla a co chtěla a ostře to hrála na to, že do otevřený války nepůjdou, a oni nešli i když to zkoušeli, ale to pak Julča zavolala jejich bratislavskou právní kancelář a byl klid a Jožo tak měl PR jako hrom, ten nejlepší PR, totiž pravdu, která byla zatraceně pozitivní, na to jeden odvyknul.

Míša se postupně pro školku nadchla a práce na ní jí skoro pohltila, bylo to víc, než v co mohla Julča doufat, když jí postrčila k Jožovi, protože smutek po Matoušovi a naštvanost na něj a chuť mu jednu vrazit, co to tam měl za ženskou, mizera jeden, prostě tohle všechno se odsunulo, zpočátku trošku a pak víc a víc, nakonec zbyl vlastně lehký smutek a trošku stesk, na druhou stranu na mimino se těšila moc a moc, to spišská babi odhadla dobře a taky Maruška jí dělala jen a jen radost.

Nepřestala pracovat v novinách, ale dělala je rutinně a myslela při tom na školku a jak ty noviny pro tu akci využít, starala se o Marušku a pracovala doma, ale pořád někde na pozadí běžela školka. Zjistila, že s Evkou to je stejné, ta se probudila ze snu, nehezkého, po čase to Míše přiznala, že jí bylo smutno a že si připadala jako blázen, ani se nedokázala někomu svěřit, ale teď když byly s Míšou často spolu, tak si dodala odvahu, shrnula svůj pocit do jedné věty:

„Víš, Míšo, já ti hrozně záviděla, že máš práci, tu svou, kterou jsi chtěla dělat. Já nechci terénní mercedes, ale práci, tu školku, já tam byla tak ráda, připadám si strašně sama, lidi mě nemají rádi, protože jsme bohatý a bohatý to tady všechno zkurvili.“

A tehdy Míša smutně řekla:

„Tak a teď zase budu bez práce já, tedy po mateřský, no nějak to přežiju, budu ti pomáhat, zadarmo, s dětma ve školce, jestli mě vezmeš, nemám na to školu.“

Evka jí hupla kolem krku a jak se tak trošku v slzách držely, najednou se ozvala:

„A kolik by stálo, udělat si svoje noviny?“

Míša se tehdy rozesmála, ale myšlenka byla na světě a výsledkem je zadarmo rozdávaný týdenní občasník.

S Evkou a Jožem vzniknul báječný tým nadšenců, Jožo byl sice jinak docela tvrdý handlíř a musel být, někdo ty ideje musí zatáhnout, ale v téhle věci jel na obyčejnou lidskou dobrotu, nechtěl doplácet, tedy ne moc, ale vydělávat není podmínka, vlastně jak vůbec na tomhle vydělávat, do půl roku školka fungovala a nejen školka, když řešili, zoufale, jak udělat kuchyň pro školku a aby to nestálo majlant, ozvala se Míša, že její táta by taky rád našel někoho, kdo by pro ty jeho roztroušené provozy vařil obědy a bylo. Jožo to pro svý lidi potřeboval taky, najednou byla kuchyně a velká a k tomu vytížená,  rentovala se a nakonec i vydělávala, málo, ale i to bylo bezva. No a pak Jožo přistavěl restauraci a bylo ještě lépe, dokonce bussines, trochu.

Míša se postupně úplně ponořila do místní politiky, tedy místních starostí, pomáhala Jožovi se vším, s čím potřeboval, dělala mu PR a marketing, svému tátovi taky, měla malinkou kancelář pod střechou školky, jediným luxusem v její kanceláři byl kávovar, dělal úžasná pressíčka, dárek od Julči. Takřka každý den, když Evka s kolegyněmi uložila děti k poobědovému spaní, vyběhla nahoru a dali s Míšou kafe a řeč a vymýšlely, zpočátku tam měl malý Matoušek postýlku, ale v roce a půl se už přestěhoval mezi děti do školky, protože tam strašně chtěl, takže pak tam zase jen „mamči“ probírali co a jak udělat, Jožo jednou prohlásil:

„Jeden může bejt úplně blbej, hlavně když si sežene kolem sebe chytrý baby.“

Když ten den pily už druhé presso zavolala Míšu její maminka, která byla doma s bolavým kolenem, kdy asi tak Míša přijede, že by potřebovala s něčím pomoct, ale pokud má Míša moc práce, že se nic neděje, že to nespěchá, Míšu to zarazilo, bylo to trochu neobvyklé, prostě to vypadalo, že se má sebrat a jet domů, ale že se neříká proč, co v tom asi bude, neptala se tedy a jela v podstatě hned.