Při příležitosti oslav 101. výročí založení samostatného československého státu udělil prezident republiky na návrh Parlamentu České republiky Poslanecké sněmovny nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva – generálporučíku Jaroslavu Selnerovi. V této souvislosti pořídil Petr Čeněk rozhovor s jeho synem – Jaroslavem Selnerem mladším.

Jaký to byl pocit přijímat nejvyšší české vyznamenání?

Upřímně řečeno trochu rozporuplný. Z jedné strany velká radost a pocit hrdosti, z druhé smutek, že se toho táta nedožil.

Je cesta vedoucí k udělení takové pocty hodně složitá?

Návrh podali společně pan Dan Jiránek, primátor města Kladna, kde se můj táta narodil a chodil do školy, a starosta našeho města, pan Vlastimil Picek. S Brandýsem nad Labem – Starou Boleslaví tátu spojuje rodiště jeho maminky, předválečná služba v místní posádce a nakonec hřbitov ve Staré Boleslavi, který je místem jeho posledního odpočinku.

Stejný návrh prezentoval v Poslanecké sněmovně Vojtěch Munzar z ODS a byl velkou většinou přijat.

Jaký otec byl, kterých jeho vlastností si nejvíce ceníte?

Když řeknu statečnosti, tak si každý řekne, že to je jasné. Co jiného. Generál, který prošel šest let válkou, bojoval v Jugoslávii, na Středním východě, u Tobruku, Anglii i na východní frontě. Jistě, to je pravda, ale stejně si vážím i jeho statečnosti, kterou prokázal v 50. letech, kdy byl poslán do ostravských dolů, nebo dělat posunovače na vlečce v kladenských ocelárnách.

Vstával každý den v půl čtvrté ráno, šel pěšky přes kopec z Hostivaře až do Zahradního Města, odtud tramvají do Strašnic a dál autobusem do oceláren. Po těžké devítihodinové práci se stejnou cestou, kolem 18. hodiny vracel domů. Šest dní v týdnu, za každého počasí… A to vše s velkým pocitem hořkosti, jak se vlast, za kterou nasazoval život, dovedla odvděčit. I to vyžadovalo obrovskou statečnost a sebezapření. Někteří jeho „kamarádi“ přecházeli na druhou stranu ulice, jen aby se s ním nepotkali. Našli se i takoví, kteří se posmívali. Těžko tomu dnes uvěřit.

A jaký byl vztah otec – syn?

Jedním slovem skvělý. Bylo mu už 40 let, když jsem se narodil, ale vedl mě ke sportu a i ve svém věku stále aktivně. Nikdy mě nerozmazloval, ani jsme na to neměli, ale dodnes si pamatuji, co jsem dostal k Vánocům, když mi bylo deset let. Kožený šněrovací fotbalový míč – byl jsem první v naší ulici (!), knížky od Karla Maye, šlajfky (brusle na boty), oblečení. Krásné dárky na tu dobu!

Byl přísný, ale nikdy mě neuhodil. Když jsem něco provedl, a to nebylo výjimkou, tak se na mě podíval a řekl to svoje takovým způsobem, že bych raději vydržel tu facku. Vždycky mě ale obhajoval, a to i když jsem neměl pravdu. Až doma si to pak se mnou vyřídil. A zase. To byly chvíle, že bych se také raději neviděl. Byl pro mě obrovskou autoritou a nejlepším tátou na světě.

Chtěl byste ještě sám něco dodat?

Ano. Jedno velké poděkování směřující do Kladna. Panu Zdeňkovi Slepičkovi, tajemníkovi kladenského Magistrátu. Kontaktoval mě v roce 2007, pohovořili jsme spolu a on inicioval, spolu s panem primátorem Danem Jiránkem, udělení Čestného občanství města Kladna mému otci. Dostalo se mu i dalších poct – jako pojmenování jedné z kladenských ulic, umístění pamětní desky na gymnáziu. Poděkování patří i paní Gabriele Havlůjové, předsedkyni Spolku pro zachování odkazu českého odboje, že mě i členy naší brandýské organizace ČSBS „pozvala pod křídla“ Spolku. To v době, kdy jsme všichni opustili řady ČSBS na protest proti vystupování a jednání jejího předsedy Vodičky.

Autor: Petr Čeněk