Pavel Vaculík
Fenomén cirkusového klauna

Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.
Postava cirkusového komika moderního smyslu bavící diváky ve směšném kostýmu se stává neodmyslitelnou součástí představení na počátku 19.století a klauniády jsou určujícím prvkem cirkusu tedy již přes 200 let. Základem mu vedle akrobacie byla harlekýnská pantomima, kdy tradici do Francie zavedli a módou se zde stali angličtí clowni. Za prvního je uváděn Billy Sauders, který už v roce 1784 vystupoval v cirkuse Filipa Astleye jako clown a letos tedy postava slaví 225.výročí, ale traduje se i historka o inspiraci v opilém krasojezdci Tomu Bellingovi, kterého předvídavý ředitel nevyhodil, ale naopak mu zvýšil gáži za opakované výstupy „roztržitého“ manéžáka. Vytvoření masky klauna je připisováno Joe Grimaldimu a jako první český klaun je označována postava Čížka v pražském cirkusu Beránkových a o pár let později také klauna Veselého v jiném cirkuse Václava Slezáka, kteří byly průkopníky tohoto umění u nás.
Kolébku manéžové komedie však nehledejme v Anglii, odkud pochází jen název a maska, nýbrž ve Španělsku, Itálii a právě Francii, kde byli položeny nosné kameny této disciplíny a těžkého všestranného řemesla. Mimochodem o provázanosti starého kontinentu svědčí i fakt, že slavný pierot té doby nosil jméno Jan Křtitel Kašpar Deburau a traduje se, že se narodil v Kolíně francouzskému vojákovi a české matce.
Jak si (nejdříve se dle foneticky psaného říkalo klóni) začali od humorně tupých a otloukaných paňáců do svých entrée přidávat další prvky jako artistická čísla, hudbu, drezúru malých zvířat a další rekvizity, vzniká jejich dělení. My tak rozdělujeme dnes klauny a klaunessy na celovečerní a pasážové klauny, mluvící a pantomimické klauny, další jsou hudební, drezúroví, charakteroví a žonglující šašci a cirkus rozeznává i klasické augusty, klauny zrzavé, bílé tzv. flitrové, kteří byli šéfy klaunského kolektivu, roppely, arlecchiny, pantalony aj. a internacionalita kumštýřství je znát i na etymologii těchto slov z francouzštiny, italštiny, angličtiny aj. Začali se vytvářet a světovými cirkusy rychle šířit a předávat klaunérie, kdy mnohé se předvádějí dodnes. Dědily se však orálně a nesepsány, až Francouz Tristan Rémy zaznamenal na 150 těchto výstupů ve svých Klauniádách, které u nás vyšly v roce 1968 díky překladu a renomé našeho předního znalce JUDr. Jana Brabce.
Na starých plakátech velkých cirkusů tak často vidíme početné truppy komiků zvané přehlídky klaunů či sjezdy bláznů. V „největší podívané na zeměkouli“ a programu amerického cirkusu Barnum a Bailey, který k nám zavítal v „saisoně“ 1901, takové sdružení šprýmovných mužů a mezinárodní sjezd zahrnuje na 17 postav z různých zemí od clowna, tatrmana, šprýmaře, paňáci, lumpa, šaškáře přes kejklíře, Michla, šprýmovníka, harlekýna, blázna, podivína po přihlouplého venkovana, humoristického akrobata aj.
Nesmazatelně se tak do dějin cirkusu zapsala mnohá jména a velké postavy světového cirkusového dění a umění bez bariér jako Auriol, Porter, Boswell, bratři Frattelini, Zavazza, Bumbum, Rastelli, Rhum, Emmett Kelly, Medrano, Porto, Gherardiové, Riccoboniové, Menchiové, Coss, Rivel, Mopp, Bello Nock, fenomenální klaun Grock, ale i jména ruské školy Karandaš, Leonid Jengibarov, Oleg Popov či naši Beda Lak, Otakar James Vašta, Arnošt Janeček se svým koštafonem a vůbec hudební klauni Janečkové i četní ostatní mistři improvizace.
Poctivé klaunské řemeslo je vidět ostatně dodnes i v současných našich cirkusech Bernes, Humberto, Carini, Sultán, Cramer, osmdesátiletý klaun Bohouš vystupuje v cirkuse Alex, Prince a mnozí další, kteří dokáží osvědčenými buffonádami a groteskami bavit, zaujmout a rozesmát.
Je to velké umění, sám tváří v tvář publiku, s potřebou obrovské dávky fantazie, měnící se dle reakce diváků, nálady v cirkuse i potřeb manéže, kdy klauny „ častokrát bolí úsměv „ ...

Ondřej Suchý
Obrázky s komentářem

Článek mgr. Pavla Vaculíka Fenomén cirkusového klauna mně inspiroval k tomu, abych po dlouhé době zalovil ve svém archivu a vybral k němu pár obrázků a pár slov komentáře. Cirkusové klauny mám také rád a tak jsem o nich léty nasbíral mnoho materiálů. (K mnohým z nich mně dopomohl náš největší znalec cirkusového a varietního umění Tonda Hančl z Brna, kterému za to nikdy nepřestanu být vděčen!) A tak se svolením autora přikládám k jeho článku ještě něco na prohlížení.

Bratři Fratellini. V Paříži na ně chodili Jiří Voskovec a Jan Werich.
V cirkuse Médrano je také navštívili v šatně.

 
V roce 1979 jsem se na bývalé působiště bratrů Fratellinů šel podívat podle průvodce autorů Toyen, Štyrského a Nečase, vydaného v roce 1927…

…a bohužel, na adrese cirkusu Médrano už tehdy stála jen tato budova.

Světový klaun Charlie Rivel. Jeho pohlednici jsem si kdysi koupil ve vídeňském muzeu Österreichisches Circus-u Clownmuseum, Karmelitergasse 9, 1020 Leopoldstadt, Wien (má i webové stránky).
Návštěvníkům Vídně doporučuji toto milé muzeum navštívit!

Největší a nejznámější klaun všech dob – Grock.
(Pohlednice též zakoupená ve vídeňském muzeu.)

Ruský klaun Karandaš vystupoval nejčastěji se svým cvičeným pejskem. Začínal prý imitováním Charlieho Chaplina. V roce 1970 jsem se v tehdejším Leningradě rozhodoval mezi návštěvou jeho cirkusové produkce nebo představením komika Arkadije Rajkina. Vyhrál to Rajkin a dodnes lituji, že jsem se tehdy nepokusil stihnout oba velikány.

Nejpopulárnějším cirkusovým klaunem, který měl tu výsadu, že na rozdíl od jiných sovětských klaunů,
mohl cestovat také na Západ, byl Oleg Popov. Tady je na pohlednici z padesátých let…

Významný představitel nejen moderního klaunského umění, ale také pantomimy, působící převážně na území Sovětského svazu - Armén Leonid Jengibarov. Byli jsme kamarádi a tak využívám každou příležitost, abych jej dodnes připomínal. Zemřel v roce 1972, ve věku pouhých 37 let. V šedesátých letech vystupoval několikrát i v Československu a stal se rázem miláčkem českého i slovenského publika. Můj bratr se ho snažil získat pro divadlo Semafor, jenomže po srpnu 1968 k nám Leonida už Rusové nepustili.

A nakonec aspoň jeden z našich legendárních cirkusových a varietních umělců – Beda Lak. Bydlel na Starém Městě, nedaleko od místa, kde pobývám dodnes i já. Několik let po jeho smrti opravovali zedníci dům ve kterém bydlel a objevili ve sklepě štos jeho cylindrů-klaků. Všichni pak v těch cylindrech na opravě domu pracovali a budili takovou pozornost, že si jich všimla i tehdejší Večerní Praha.
Právě v ní jsem se o jejich kuriózním nálezu dočetl.