Napsat, že literární historik, kritik a editor Jiří Brabec slaví 28. října devadesáté narozeniny, není úplně výstižné. Profese, jméno a datum sice souhlasí, ale použité sloveso je zavádějící, vyvolává představu radosti, spokojenosti, bilancování a všech dalších stavů nebo činností, které jubilanti v příslušné chvíli zpravidla zakoušejí nebo je provozují. V Brabcově případě by ale bylo výstižnější říct, že dělá to, co dělal vždycky: čte, studuje, pozoruje, excerpuje, píše, ptá se a k tomu, co napsali jiní, klade znejisťující a znepokojující otázky (na veřejném fóru nejnověji na konferenci Normalizace humanitních věd v Československu, konané v polovině října).

Ti, kdo jsou línější než on, se ale snad ohlédnout mohou. Co vidí? Nepochopitelný rozestup mezi tím, jaké zdání o své práci Brabec vyvolává (nedělá prý nic), a skutečností. O ní podává přehled v těchto dnech vydávaná bibliografie autorových prací z let 1951–2019, kterou jako samostatnou přílohu 32. čísla časopisu Slovo a smysl (vychází na FF UK) sestavili jeho žáci a která na 120 stranách popisuje více než 600 položek – původních knih, studií, recenzí (nejnovější zde), glos, edic a jejich komentářů, rozhovorů, anketních odpovědí, polemik, medailonů atd. Daniel Vojtěch v doslovu ke knižnímu výboru Brabcových studií a kritik z roku 2009, v němž coby autorovo ústřední metodologické téma vyzdvihl „badatelovu situovanost v dějinách, jeho angažovanost v historických dějích a jejich vztah k přítomnosti“, připomněl, že značná část Brabcových rukopisů dosud nevyšla – a uplynulých deset let na tom nic moc nezměnilo.

Jako agilní místopředseda nezávislého Svazu českých spisovatelů z roku 1969, jemuž předsedal Jaroslav Seifert, byl Jiří Brabec po roce 1970 spolu se stovkami dalších zapsán na „černou“ listinu zakázaných autorů. Začal publikovat v samizdatu, byl mezi prvními signatáři Charty 77, při průběžných šikanách Státní bezpečnosti sepsal s Jiřím Grušou, Petrem Kabešem a Janem Lopatkou unikátní Slovník českých spisovatelů (samizdat 1978, tiskem v Torontu 1982), který přinášel stovky hesel těch, již nesměli v komunistickém ráji po roce 1948 veřejně publikovat, ve strojopisných konvolutech sestavil monumentální bibliografie Františka Langera a Záviše Kalandry a napsal řadu dalších statí.

Díky slušnosti některých kolegyň a kolegů, kteří tiskem publikovat směli, mohl dokonce určité své práce uplatnit pod „vypůjčenými“ jmény i ve veřejném, cenzurovaném prostoru: např. třináct hesel – mj. Jakuba Demla nebo Otokara Fischera – ve slovníku Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století (1972, 2. a 3. vyd. 1973 a 1982 s titulem Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století), doslov k Jiráskově autobiografii Z mých pamětí (1980), souborné vydání básnické tvorby Františka Halase z let 1934–1941 (Časy, 1981), adaptace slovenských pohádek Boženy Němcové (Mahulena, krásná panna, 1982), komentované výbory z kritik Františka Götze (Literatura mezi dvěma válkami, 1984) nebo z básnické a publicistické tvorby S. K. Neumanna (Konfese a konfrontace I–II, 1988).

Dobu po pádu cenzury na přelomu let 1989/90 pak v Brabcově práci vyznačuje několik „příčných řezů“: desítky recenzí aktuálně vycházející produkce, publikovaných po celá devadesátá léta v Nových knihách a v Literárních novinách, v další dekádě řada syntetických portrétů laureátů literárních cen (zejm. těch, které nesou Šaldovo a Seifertovo jméno), interview, jejichž tématem vždycky byla a je věc oboru, nikoli osobnost zpovídaného (např. současná literární kritika, Lidové noviny během okupace, antisemitská literatura, problematika souborné edice jednoho autora aj.), autorský podíl na metodologicky a noeticky originálních Dějinách nové moderny (2010, 2014 a 2017), uspořádání Díla Karla Šiktance (2000–2006 a 2014) nebo koncepce a editorský podíl na spisech T. G. Masaryka (od roku 1993) a Jaroslava Seiferta (2001–2015).

Vedle toho je tu činnost, která je bibliograficky nezachytitelná, ale které Brabec věnoval a věnuje snad ještě intenzivnější úsilí než vlastním publikacím. Ať už to byly inspirující univerzitní přednášky a semináře o dějinách české literatury, které držel v devadesátých letech 20. století na FF UK, nebo od dalšího desetiletí badatelské působení v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, či nezištná pomoc blízkému, který byl v provozně-pramenné nouzi (autorova osobní knihovna!) – podstatným, možná rozhodujícím způsobem Brabec formoval své okolí, a to jak průběžným komentováním a oponováním studentských i „volných“ prací, tak živým zájmem o otázky oboru, které si jedinec nenechává vnutit zvnějšku, nýbrž si je klade sám.