napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Karel – zařizování 2006

Tak tři měsíce před Matoušovou cestou k Rýnu se Karel Mareš ráno probudil s pocitem, že si ještě před vteřinou povídal s maminkou, to nebylo tak neobvyklé, ale i s tátou, který umřel, když byl malý kluk, pamatoval si něco – jako, že se brzy potkají…

Divné, no možná ne, byl stále unavenější, miloval Aničku a jejich společný život, Tondu a Krystýnu, její maminku a lidi v jejich firmách, ale sílil v něm pocit, že je asi na čase skončit, nebo si to jen namlouval a byl to jen sen? V každém případě, když Anička odjížděla na polikliniku, svojí polikliniku, nasednul k ní do auta, na její tázavý pohled se jen usmál:

„Potřebuju zařídit spoustu věcí.“

Anička věděla, že když se rozhodl, nic s ním nehne a tak jen zavrtěla hlavou:

„Co sis to zase vymyslel, dědku bláznivá?“A pomalu jela do práce.

Anička stárnula zdánlivě pomaleji než Karel, měla svoji stále větší polikliniku, kde léčila své pacienty, vlastně všichni byli „její“ a kterou oficiálně řídila, jenže ačškoli byla sice velmi moudrá žena a báječná, velice vzdělaná lékařka, netěšilo jí dělat manažera, který musí občas říznout a dost těžko může odpouštět, který musí tvrdě vyjednávat s pojišťovnami a všemi dodavateli, takže to ošklivé za ní z části dělal Karel, zčásti, stále větší, ostatní kmenoví lidé jejich firem.

Když Aničku vyhodili z polikliniky a nastěhovali se do upravených prostor po jeslích a školce tak Karel začal cílevědomě původní polikliniku ničit, v nových prostorách měli deset ordinací se zázemím lepším než v původním objektu, bylo to sice relativně skromné a provizorní, ale přesto lepší. Ostatně kolik soukromých doktorů hned nějak výrazně investovalo do své praxe, že?

Karel beztak věděl, že je to jen na čas, bylo to ale fungující a na místní poměry vyloženě dobré. Ale především – za „zlatou“ Aničkou brzy přišli další lékaři a sestry, a zástupy pacientů.

Jak se v původní poliklinice uvolňovaly další a další ordinace tak si je Karel pronajímal na neprůhlednou firmu a nechával je prázdné a čekal. Na zbytek původního zdravotnického zařízení přišlo několik kontrol, zjistilo se pár podvodů na pojišťovny, poliklinika dostala, celkem zaslouženě, několik pokut, neměla pořádně ani na mzdy, které léta nezvyšovali, takže  jednoho dne Karel nabídl spolupráci zbývajícím zaměstnancům. Tedy skoro všem. Přijali rádi, většina se už ostatně před tím ptala, jenže zdánlivě nebyly pro ně prostory, i v tu chvíli, kdy měl spoustu prázdných ordinací je nastěhoval  do provizorií v okolí a opět přes prostředníka nabídl odkoupení objektu.

Původní privatizátoři se handrkovali o cenu, ale po chvíli to vzdali, Karel měl všechny potajmu uzavřené nájemní smlouvy s pětiletou výpovědní lhůtou, což je původně nadchlo, ale pak prostě bída, jinou nabídku na odkup nedostali. A tak Anička získala celou polikliniku a nastoupila potřeba veliké investice. Dlouhodobé plány- jenom nad nimi zakroutila hlavou, ale nepochybovala, věděla, že Karlovy nápady šíleně jen vypadají. Nejprve rozebrali původní budovu, nenechali z ní nic, dokonce pod ní a místo bývalého parkoviště na dvoře udělali gigantickou díru, když se Anička ptala proč, Karel se jen usmál:

„Parkování, technika, spousta věcí, neboj se, bude to dobrý.“

Nová budova byla nakonec o čtyři patra vyšší než původní, víc Karel na úřadech neprosadil. Ale nevadilo, bylo toho dost, udělali lepší vnitřní uspořádání, nezapomněli třeba na čekárny, jako původní projektanti, vtvořili prostory pro dokonalé technické zázemí, laboratoř, rentgeny, lékárnu… Někomu to přišlo přehnané, ale Karel nediskutoval, tedy dopředu se vyptával, pak rozhodl, Anička léčila a organizovala léčení.

Hned jak se přestěhovali, tak rozebrali bývalé jesle a spojovací chodbu a díru do země udělali i tam, když dodělali podzemní parkování, pokračovali ve stavbě na místě bývalé spojovací chodby a jeslí. To, co udělali, bylo za víc než tři sta milionů, ale stát by za takovou investici dal určitě třikrát tolik, spíš pětkrát. Teď Karel hledal další peníze, protože chtěl nejen polikliniku, ale i malou nemocnici, jednodenní chirurgie a tak, dokonalé přístrojové vybavení, prostě žádné malé plány.

Jejich investice zcela změnily život Krystýniny maminky, Kristýna sama studovala nejdřív gympl a pak medicínu a dřela na sobě, na poliklinice pracovala v každou volnou chvíli a bylo jasné, že Anička trefila odhad, že by z ní byla dobrá doktorka. Její mamka přežila fyzickou krizi, do které se dostala totálním zanedbáním sebe sama a dlužno říct s aktivním podílem místní praktické lékařky a okresní nemocnice, dnes již neexistující. Když chodila, no z počátku se spíš ploužila, k Aničce na kontroly, tak jednou skromně zašeptala:

„Kdybych tak tady mohla dělat třeba uklízečku, za pár korun, jen na to jídlo a nájem toho bytečku, co jste mi zařídili, jsem strašně dlužná, pomaličku bych to splácela, víte, já u těch hranic dělala takovou šafářku, uklízečku a tak všechno.“

Anička se tehdy usmála:

„Výborně, my se odsud za měsíc stěhujeme a budeme někoho potřebovat, to je dokonce skvělý nápad, zrovna, potřebujeme šafáře!“

Anička věděla, že paní Bernáškové nejdříve musí zarůst rány do břicha, které jí tehdy rozřezali křížem krážem, ale pak se budou muset zahojit rány na duši a to bude dřina veliká, byly hrozně hluboké, viděla na ní, jak trpí, Věra, jak jí Anička hned tykala, jí sama přiznala, že špatně spí, že má příšerné sny, samé násilí, vrací se jí roky u hranic i ty zážitky před tím.

Teď byla relativně zajištěná, Karel věděl, že Matouš má stále ještě svůj mizerný panelákový byteček, nedařilo se mu ho pronajímat, nájemci buď dělali nepořádek v domě a Matoušovi to bylo trapné, nebo neplatili nájem, nakonec ho prostě nechal prázdný jako rezervu, kdyby bylo zle, prodá ho, zajásal, když se našlo využití, takže to bylo bydlení pro Věru a peníze – to jejich agentura prokoumala možnosti sociálních podpor, plateb od zdravotní pojišťovny a najednou i bylo z čeho žít, na čas, ale Věra tohle nechtěla, chtěla se živit sama.

S těmi běsy, co měla Věra v hlavě se rozhodla Anička nakonec bojovat sama. Myslela sice na pomoc psychiatrů nebo psychologů, ale upřímně- sama jim moc nevěřila, u většiny z nich se jen podle bílého pláště pozná, kdo je pacient a kdo má pomáhat. Zorganizovala kontroly Věry na pozdní odpoledne, kdy už paní Zdena i její sestřička šly domů, nebo je prostě domů poslala a povídali si. Zpočátku víc povídala Anička a když se Věra zeptala na děti, proč je s Karlem nemají, trošku nešetrně, ale prostředí, z kterého přišla, si na jemnost moc nepotrpělo, prostě se zeptala a Anička po zaváhání pověděla svůj příběh a to se ledy prolomily, pak vyprávěla Věra a pomaličku začala v noci spát a najednou se začala uzdravovat.

V době, kdy dokončili podzemní garáže, poliklinika běžela naplno v původních, ale nyní přestavěných prostorách,dělala už Věra správcovou toho všeho. Měla partu uklízeček, dva údržbáře, provoz garáží, v práci byla prakticky pořád, nezvykla si na soukromý život, stále měla pocit, že je Aničce dlužná, bydlela pořád v Matoušově bytečku, jen mu vnutila nájem, mohla si dovolit velký byt, protože jí Anička dala odpovídající plat, ale nechtěla ho, chodila se domů jen vyspat, byla sama a snažila se vypadat co nejméně nápadně, vyhýbala se všem soukromým kontaktům s muži, vlastně s lidmi vůbec. Tedy kromě v práci a radost jí dělala jednak Kristýna a pak to, že to v poliklinice funguje. Občas s Krystýnou přespávala u Marešových, pochopila, že je to vyloženě těší, Anička, se kterou si Věra stále často povídala, si říkala, že to prostě bude trvat a pak jednou, možná, dá-li Bůh, se to změní.

Když Anička přivezla Karla do polikliniky, usadil se v jedné volné kanceláři, měli takové dvě, sloužily na porady a osobní rozhovory a začal si zvát jednotlivé lidi, které potřeboval a na odpoledne svolal poradu, v úzkém kruhu – Aničku, Tondu, manžele Lexovi a paní Bernáškovou, když zjistil, že na poliklinice je i Kristýna, pozval jí taky.

Když se pak sešli, Karel stručně a trochu unaveně shrnul, co dopředu se všemi probral a co už zjevně dávno plánoval:

„Jsem starý, přímo prastarý a utahaný, takže je nesmysl, abych se pletl do řízení těch dvou firem, které máme, obě, díky Bohu, fungují jako hodinky, jen poliklinika potřebuje peníze na další investice, které běží, prostě přetáhneme finance z agentury, která jich má díky Tondovi, Lexovým a všem ostatním spoustu, relativně dost, něco napůjčujeme. Máme kde, tyhle investiční prachy a daně má na starosti paní Lexová, příjmovou stránku polikliniky si vezme na starost pan Lexa- myslím pojišťovny, farmaceutické firmy a tak. Nákladovou stránku bude mít na starost plně paní Bernášková, provozní výdaje a investice, oba dva budou od teď jednateli polikliniky. Anička jím zůstane také, ale její oblastí je léčení, ne peníze.

V agentuře bude dalším jednatelem paní Lexová, na Toníka převedu 49%, ovšem před tím z ní vytáhneme ty peníze, takže toho kluku moc nedostaneš a já už se ze řízení všeho stáhnu, jako jednatel končím v obou firmách, tak, žádná demokracie, tedy chaos, takhle to bude. Těm chudákům, co jsem jim hodil odpovědnost na hlavu, není co závidět, vy ostatní pomáhejte, prosím.“

Usmál se a mávnutím ruky odbyl všechny protesty, když se loučili, obrátil se na Tondu:

„Prosím tě, na chvilku.“

Když ostatní odešli:

„Toníku – co je s tou Matoušovou slečnou, nebo mladou paní? Myslím, tak odhadem, že spolupracujeme s její sestrou, tedy vy v agentuře, zahlédl jsem to jméno ve vašich zprávách, zkus pro něj něco udělat, alespoň něco zjistit, je mi toho blázna líto, práci asi bude mít dobrou, ale o tom štěstí není.“

Anička ho odvezla domů, usnul jí už v autě, když večer přijely holky, jak Anička říkala Krystýně a Věře, Karel pořád spal a tak si sedly k jídelnímu stolu a povídaly, jen Anička byla smutná, viděla, jak Karlovi dochází energie.

Karel další den požádal Nikolaje aby mu dohodl schůzku se šéfem, mohl mu samozřejmě volat sám, ale nerad rušil, když to nebylo nezbytné a teď nebylo, chtěl jej ještě jednou vidět, šéf to tak vzal a sešli se brzy, pro Karla poslal soukromé letadlo a čekal na něj večer v malé soukromé pracovně.

O účelu návštěvy se nebavili, oba věděli, že oba vědí, jako vždy toho bylo hodně, o čem si chtěli něco říct, Karel si hned všimnul, že na zdi v místě, kam šéf dobře vidí od psacího stolu, ale je jinak relativně skryté, visí fotka ze San Gimignana, šéf to samozřejmě viděl a po chvilce na to převedl řeč a bylo vidět, že vlastně čekal, jak to udělat, trochu nesměle:

„Často na to setkání tam vzpomínám, na ten rozhovor na schodech toho kostela, jak jsi říkal, že Bůh není člověk a že jeho vůle, nebo jak to říct, že to je jako proud v moři.“

Karel se usmál:

„Žasnu, že si to pamatuješ.“

„Pamatuju si všechno, cos mi říkal.“

Karel se unaveně usmál:

„Chlapče, to si zatěžuješ hlavu spoustou nesmyslů, víš ještě k tomu cos říkal, jako ty proudy, nemám lepší přirovnání, ale tohle kulhá, prostě jen jedno, neklaď otázku „proč“, nemysli na to, to je nesmysl, nejde o to proč, ale jak, když radí v pohádkách kouzelná babička, liška, ptáček nebo had nějakému klukovi, tak neříkají proč, jen ho pošlou tím správným směrem a tam je princezna nebo poklad, pokud je ovšem poslechne.“

Povídali si ještě dlouho, s odmlkami, jako kdyby se zastavil čas, pak na Karla padla únava, zvednul se s omluvou. Šéf ho nezdržoval, dlouze se objali.

Za dva týdny měla Anička velice živý sen, jak říkávala její maminka, šla v něm s Karlem po poli osvětleném sluncem a měla pocit, že je nebe velice, velice vysoko nad nimi a věděla, že to pole odněkud zná, pak si uvědomila, že je to určitě to pole z Karlova vyprávění v San Gimignanu, obrátila se na něj, že to pole poznala, ale on od ní najednou odešel, jen se usmíval a říkal něco, že už musí jít, ona že to dodělá a on že na ní počká. Probudila se a podívala se v ranním šeru na Karla a pochopila, že je sama.

Věra Bernášková se ujala veškeré organizace a nastěhovala se s Krystýnou k Aničce, ta se ale po prvním dni, kdy byla naprosto mimo, pustila do práce s obrovskou vervou, potřebovala práci, aby pořád nemyslela na to, že po skoro 60 letech je bez Karla. Rozloučení chtěli jednoduché, jen zádušní mši v kostelíku za městem, kam často chodili a kde si Karel velice rád povídal s mladým, vlasatým farářem ze salesiánské komunity, no a pak uložení do země, na malinkém hřbitůvku u toho kostelíka, do hrobu, kde byla jeho maminka, situaci ale zkomplikoval šéf, který ještě ten den poprosil, jestli by mohl na rozloučení přijet a protože měl rozvrh nabitý na měsíce dopředu, tak přes Nikolaje poprosil o jeden konkrétní termín a také o co největší diskrétnost. Termín byl den po zádušní mši. Náhodou, Anička měla hned jasno – prostě druhý den uděláme uložení do maminčina hrobu, jen my čtyři, vy dvě Bernáškovic a Tonda a já, no a on, to pro ty dva musíme udělat, myslím tím šéfa a Karla.

Den Karlova pohřbu byl mimořádnou událostí v životě leteckého klubu na půl cesty do Prahy, parta nadšenců a jeden šikovný místní obchodník, taky nadšenec, se zmocnili zbytků vojenského letiště, v podstatě jen dráhy, na které mnoho let startovaly a přistávaly migy. Klíčové postavy jejich klubu byly dvě – Petr Tomášek, ten dokázal letiště zprivatizovat – na sebe, v podstatě jen „opotřebením známostí“, o penězích to prakticky nebylo o žádných, tedy on byl majitel, ale moc to nezdůrazňoval, bez ostatních by totiž neměl šanci, to by ho byl jeho koníček stál příliš, druhým hlavním, i když bez majetkového podílu, byl Václav Nehoda – vystudovaný inženýr přes traktory, ale technik od pána Boha, bez kterého by nic z jejich letadel a kluzáků nelétalo.

Z letiště zbyla v podstatě jen ta dráha, ale ta byla podstatná, byla tak kvalitní, že bez jakékoli údržby byla stále vhodná pro trysková letadla, jenže v okolí nikdo žádné neměl a pro Pražáky to bylo daleko, jejich chyba. Již druhý den ráno po Karlově úmrtí se spojila docela nóbl pražská advokátní kancelář s Petrem, že pronájem letiště na šest hodin, dobrá cena, skoro pražská. Petr byl místní celebrita, ne celostátní, tuhle cestu vzdal, dobře odhadl, že na to nemá, ne peníze, ale náturu, nechtěl ten boj, to nebezpečí, ten trvalý stres, i bez toho se bál, kdo vyzvedne jeho kluky z družiny, jasně, vychovatelky dostávaly dárky, aby byly velmi opatrné a jen manželka a on a nebo někdo jím pověřený, jasně, skoro vždycky to fungovalo, jenže jen skoro vždycky, ne jemu stačí co má, vlastně ty prachy za nájem letiště vůbec nepotřeboval, ale byl zvědavý, tak trochu okresní nuda, vyrazil na letiště, že prý jednat hned.

Na minutu přesně přijela dvě auta, terénní hned vjelo na dráhu a pomalu po ní jelo, občas zastavovalo, někdo vyskočil, něco prohlédl a pak jelo dál, druhé zajelo k malinké administrativní budově, bývalému velitelství. Vystoupil mladý vysoký, sebevědomý, unavený ale především totálně nevyspalý advokát, měl smlouvu, šílenou, jak Petr pochopil, dostal jí večer rusky, pak po protestech anglicky, čert ví jak přeloženou a on jí předělával do češtiny, podal smlouvu Petrovi:

„Zjednodušeně, když to dodržíte, tak máte dvacet tisíc dolarů za nic, promiňte, víme, že tu nemáte žádný velký provoz, nedodržet to nesmíte, to by bylo veliké zle, ale proč to nedodržet.“

Petr přeletěl smlouvu:

„To je šílený, oni nás na tu dobu vyhánějí z letiště a sankce je stonásobek nájmu a o koho vlastně jde?“

„Hm, je to obchod, mám na seznamu ještě další dvě letiště, jako je vaše, pak je Praha, tam je to na tutti, jen je daleko a prostě řekli, že je v pořadí až čtvrtá, takže buď berte, nebo jedeme dál, dráha je zjevně v pořádku, jak koukám po těch technikách, no a kdo je to, to nevím, můj klient je ruská advokátní kancelář, neřeknu Vám jaká, ale ta také není ten, kdo přiletí, možná to ví, spíš ne. A to letiště, pochopil jsem to tak, že můžete být tady, kde jsme teď, nesmíte fotit, natáčet a sledovat dalekohledy.“

„To jako vyndám dalekohled a bude mě to stát dva miliony zelenejch?“

„Spíš bych se bál zlomený ruky, co by v ní byl ten dalekohled, beztak nepoznáte kdo to je, proboha, kolik znáte boháčů na východ od Michaloviec?“

Petr podepsal, zvědavost zvítězila, v určený den byl v šest ráno na letišti, vzápětí dorazil kamion s technikou a několik terénních aut, sledoval koncert profesionálů, jeho zvědavost byla o to větší, že se den předem od kamarádů u policie dozvěděl, že se bude kolem letiště motat BIS, že jako něco důležitýho, no konkrétně asi nevěděl nikdo nic, v deset třicet přistál vrtulník, za deset minut letadlo, malý jet, dosedl tak lehce, že mohli mít skleničky se šampaňským na stolcích a nebyly by spadly, neviděl nic, dva chlapi se mu nenápadně postavili do výhledu a když si je prohlédl, pochopil poznámku o dalekohledu, zahlédl jen tři muže a dvě ženy, jak přestoupili, to asi byly sekretářky, jak běžely vzadu, snad, povědomý mu nebyl nikdo, ostatně, upřímně, viděl kabáty a klobouky.

Vrtulník přistál na louce u hřbitova, čekalo tam deset nenápadně nápadných mužů, sto metrů ke hřbitovu došli pěšky, tam čekala Anička, Tonda a Kristýna s Věrou, a kněz, mladý salesián, se kterým si Karel tak rád povídal, ten když zahlédl příchozí, trošku se zarazil a obrátil na Aničku:

„Asi bych to měl zkusit anglicky, že jo?“

„Nevadí, otče?“

Kněz se usmál, měl klukovsky milý úsměv:

„Když omluvíte moje chyby, no a taky díky angličtině aspoň budu stručný.“

Anička mu pohladila ruku a přivítala se s příchozími, k hrobu došel jen šéf s Nikolajem a i ten zůstal pár kroků vzadu, až když mu Anička pokynula, tak přišel k nim, Anička všechny představila, se šéfem se pevně a na dlouho objala, znali se roky a od jejího pobytu v Moskvě, když pomáhala Karla zachraňovat, měli oba vzájemný veliký respekt, kněz si odkašlal:

„Sešli jsme se, abychom se rozloučili s Karlem Marešem, pokusím se mluvit anglicky, omlouvám se, nemluvím dobře, ale mám to dnes jednoduché, stačí vlastně jedna věta – loučíme se s dobrým člověkem – neznám nic lepšího, co říct, nikdy o nikom, toto je nejvíc, je to lépe než hodný člověk, ten je často obětí, alespoň jak to chápu, Karel věděl, kdy bojovat a pak bojoval dobře, ale do poslední chvíle se boji snažil zabránit.

Svět už nikdy nebude takový, jako byl, odešel dobrý člověk, bude nám smutno, ale on by to nechtěl, mysleme na to, neptejme se, prosím, Boha, proč dobří odcházejí a ti nedobří zůstávají, děkujme mu za to, že jsme měli možnost tady s ním ty roky být, byl to pro nás obrovský dar.

Teď se společně pomodleme „Otče náš.“

Potom dva muži z ochranky spustili rakev do hrobu a každý tam hodil kytici, pak si podali ruce, nikdo z nich dlouho nemohl mluvit, jen šéf opět objal Aničku a pokynem ruky je pozval k sobě:

„Karel byl můj přítel a jsem mu moc dlužen, prosím vás, všechny, kdybyste potřebovali pomoc, obraťte se na mě, vím, umíte si poradit, ale někdy, nedej Bože, by to bylo nad vaše síly, prostě mrzelo by mě, kdybyste se neobrátili.“

Z očí mu tekly slzy a ještě jednou krátce objal Aničku, než rychlým krokem vyrazil k brance v hřbitovní zdi, sekretářky, které tam čekaly, vyděšeně koukaly na slzy v očích šéfa a Nikolaje, za dvě minuty zahučely lopatky vrtulníku.

Anička neodpadla smutkem, neponořila se do vzpomínek, naopak, pustila se s nečekanou energií do dokončení jejich nemocničního projektu, jasně, hotovo nebude nikdy, ale měla představu, s Karlem o ní párkrát mluvili, a tu chtěla dosáhnout, proto jí tu nejspíš ti nahoře ještě nechali, musí dodělat chirurgické sály, techniku kolem, především rozšířit zobrazování, tedy rentgeny a spol., ty mašinky v ní budily respekt, ale věděla, že je mít musí, především proto, aby k nim mohla občas přijet operovat Lenka, přitáhnout Lenku, alespoň občas, tak to byl Aničky sen, tušila, že by to mohlo být moc dobře, tak nějak pro všechno a všechny, proto si s ní teď častěji telefonovala, aby věděla, co by bylo potřeba, a také kvůli tomu zobrazování vyrazila do fakultní nemocnice na radu za Edou.

Eduard Berger, samotářský, rozvedený, u žen v zásadě neúspěšný a poněkud neupravený doktor a nejlepší rentgenolog ve špitále a vůbec široko daleko seděl ve své pracovničce, takovém vyloženě pracovním, tedy poněkud zabordeleném kutlochu spolu s obchodním zástupcem jejich největšího dodavatele techniky. Oba byli staří známí a staří profíci, věděli , že vědí. Obchodník přinesl Edovi pozvánku na třídenní konferenci do Barcelony, paráda, jo, kdyby Eda nevěděl, že jeho čerstvá šéfka, paní přednostka, právě dostala pozvánku na týdenní konferenci v Malých Antilách, jasně, v té Barceloně bude víc a mnohem zajímavějších přednášek než někde na Arubě, kde asi nebudou žádný, ale jednoho to naštve, když to místo měl dostat on, jenže ten zatracenej obchoďák měl pravdu:….

„Hele Edo, seš velkej kluk, proti tý píče si neměl šanci, prostě je píča povahou a tu svou používá ke kariéře fakt pilně a asi i dobře, takže jede rychle, ta bude brzy ředitelka špitálu a pak ty budeš konečně přednostou.“

„Ty vole, díky za tu Barcelonu, pár těch lidí si fakt rád poslechnu, ale mezi náma, tak nějak nevím, jestli mám chuť na to čekat, tedy až bude tou ředitelkou.“

Na chodbě potkal obchodník Aničku, neznal jí, a přesto se za ní otočil, v té babče něco bylo, docela teda v letech, ale elegantní a jiskru v oku, helemese, zapadla k Edovi, no snad je to kouzelná babička a tomu smolaři pomůže, zasloužil by to, pako jedno, šel dál k výtahu a přemýšlel, kam se to tady asi vyvine, no docela by to tý potvoře přál, aby Eda odešel, jenže co pacoši? Ale kdo myslí na pacoše, že? No s tou píčou to ještě bude těžký, na snímkách nic nepozná, ale kolik má dostat ona to ví dost přesně. Hm, nějak se dohodnou, jen teď ještě musí zařídit ten dar pro ten soukromej špitálek, co to jen jejich nejvyššího americkýho kluka napadlo? Nevadí, zařídí.

Anička vklouzla do Edova kutlochu, čekal jí, znali se z pravěku, nejdřív si vylil srdce a pak mu řekla o jejích plánech, poprosila ho o názor a návrh, i s cenami:

“Vím, že my kupujeme tak za třetinu Vašich cen, u nás si nikdo nebere pozornosti, znáš to, ale i tak je to hodně, nechci to nechat po sobě moc zadlužený.“

„Tiše zírám, co to tam budujete, hele omrknu to a do tejdne naklušu, podívej, jen tak mimochodem, nepotřebuješ k těm mašinkám taky ručičky? O jedněch volnejch bych i věděl.“

„A proč si myslíš, že se sem stará bába táhne přes celý město? Na ceny se můžu zeptat po telefonu, usnadnil jsi mi to, takže si rozmysli podmínky, snad je dokážeme splnit, chtěla bych tě u nás mít.“

„Já asi ani žádný podmínky mít nebudu, chci jen klid a vlídný zacházení a slušný lidi kolem, tedy pokud možno, i když to už je možná luxus, ale jak tě znám, tak to u vás nejspíš bude, zajdu se k vám mrknout, až udělám ten odhad.“

V zásadě bylo dohodnuto.

Snad týden před tím byla Lenka na konferenci na západním pobřeží, superšpička a naprostý luxus, konference, kde dokonce i šlo o medicínu, což nebylo zdaleka zvykem, povětšinou to byla exklusivní rekreace jako projev díků výrobců, farmaceutických firem nebo dodavatelů zdravotnické techniky a vybavení, lékařům za to, že předepisovali jejich léky a nakupovali jejich přístroje, ale tady to fakt bylo odborné, Lenka měla přednášku a velký úspěch, nedělala marketing ani sobě ani nemocnici, ani té své malinké nemocničce, měla obrovské množství konkrétních údajů o pacientech a o řešení jejich trablů, jen hromady faktů, ale hromady utříděné, toto jsme dělali takto a přineslo to tyto výsledky, tady jsme postup korigovali a výsledky jsou takové a tak pořád, nechtěli jí pustit ze sálu, organizátoři jí požádali, jestli by na závěrečný večer neudělala seminář pro nejžhavější zájemce. Udělala, o společné luxusní párty nestála, už byla vyrautovaná až dost, seminář se změnil v řízenou diskuzi, dlouhou a opravdu zajímavou.

Lenka si nakonec vzala pracovní počítač s živými daty, no neměla by, ale byli to doktoři, připojila jej k projektoru a dokládala jeden případ za druhým, toto jsme dělali takhle, tohle je další průběh a tak pořád, jak ukazovala i snímky, které vlastně nebyly upravené pro prezentaci, tak na nich byli i znaky přístrojů, které dané zobrazení dělaly, jeden z posluchačů se omluvil, že ruší detailem a zeptal se, proč pracuje na sedm let starém modelu, jestli není spokojená s novými generacemi, Lenka se jen usmála:

„Dostáváte mě někam, kde vůbec nechci být a to je obchod kolem zdraví, nezbytný obchod, no odpovím takhle – podívejte se na ty snímky a najděte chybu, nebo jinak – všichni vidíme, že takřka nemohou být lepší, nebo ještě jinak – pro danou situaci to naprosto stačí, prostě tenhle přístroj už před sedmi lety byl takto dokonalý, a pro úplné vysvětlení, samozřejmě v naší univerzitní nemocnici máme poslední generaci, ale já paralelně pracuji v jedné trochu charitativní nemocničce, kde trochu šetříme.“

Jedna z oblastí, kde se Lenka „Ameriku“ učila hodně pomalu, byl zdravotnický obchod, obchod se zdravím, kdy cílem bylo vydělat, nikoli nutně vyléčit, často bylo dokonce to vyléčení vyloženě nežádoucí vedlejší efekt, jela se do Ameriky naučit špičkovou medicínu a tady narazila na obchod v první řadě, dlouho se k tomu chovala velmi odtažitě, starý profesor Dobay i kamarádka Ester jí pomalu učili se neodříkat – Má ty peníze dostat jiný nebo ty? Ostatně zasloužíš si je víc a dobře je použiješ.

Když se konečně rozešli, zastavil na chodbě Lenku muž, kterého odněkud znala, ale nebyla si zcela jistá, vzápětí jí to došlo, byl to nejvyšší šéf té firmy, co dodávala ty rezonance, jestlipak jsem ho nenaštvala?

„Chci Vám poděkovat, vím, že jste nechtěla dělat nám PR, ale bylo nakonec dokonalé, jsem Vám opravdu velice zavázaný.“

„Neděkujte, bylo to kouzlo nechtěného, prostě už před sedmi lety jste dělali skvělá zařízení.“

Lenka chtěla odejít, ale on jí ještě zadržel:

„Promiňte, že zdržuji, ale rád bych se revanšoval, zmínila jste malou nemocnici, která musí šetřit, dovolte mi vyměnit ten starý přístroj za nejnovější, samozřejmě zadarmo, jako projev díků.“

Lenka si vzpomněla na Ester, teď by měla poděkovat a případně slíbit nějakou spolupráci, nic závazného, jenže jí hlavou proletěla tvář Aničky, nevěděla vlastně proč, jen si vzpomněla jak jí naposledy, když se viděly, říkala – Lenko, brzy to tu vybavíme tak, že u nás budeš moct operovat, tak tohle zkusím, unaveně se usmála na generálního ředitele:

„Dobře, když mě chcete udělat radost, tak prosím jinak, spolupracuji ještě s jednou malou nemocnicí a taky chudou, je v Evropě, v Čechách, odkud jsem a kdybyste jim mohl dodat takový sedm let starý second hand za slušnou, tedy malou, cenu, to bych byla zase vděčná já Vám.“

Chlapík se uklonil a usmál:

„Dohoda, dostanou ho za jeden dolar, prosím, pošlete mi na mail jejich název a adresu, myslím, že tam někde máme zastoupení a když mám možnost s Vámi mluvit, promiňte, není to neodbytnost, ale tenhle seminář mě nadchnul, jak jste to ve velice krátkém čase připravila, dala tři témata a ke každému několik možností řešení, příklady ke všem variantám, přišla Vám odborná špička konference takže špička ze Států a byli by diskutovali celou noc, kdyby je organizátoři slušně nevyhnali, prostě, připravuji podobnou konferenci, byl bych rád kdybyste byla odborný garant, měla přednášku a pak takovýto seminář, nebo dva, vím, že s firmami spolupracujete minimálně nebo spíš vůbec, ale, prosím zvažte to a samozřejmě by to nebyl revanš za to, že tam někam do Evropy pošleme ten přístroj.“

Lenka zvažovala a po čase se dohodli.

Když Eda Berger už za tři dny vjel do rozsáhlých třípatrových podzemních garáží pod Aničky poliklinikou netušil, nemohl, že v tomto jednom bodě jeho návrh nebude nejlepší, ale nebylo by ho to mrzelo, naopak, beztak nejel na provize, teď už ani na konference a jiné dárky, byl v tu chvíli dostatečně překvapený tím, co viděl, něco zaslechl, ale moc se nestaral a závistivé řeči neposlouchal, jenže věděl, jak zoufale se parkovalo u fakultky a to byla největší a nejlepší nemocnice v kraji, no tohle, pomalu se promotával neznámým prostorem až uviděl označení „pro zaměstnance“, no to už skoro jsem a tak tam svou starou Astru nechal, ještě nedošel do půlky cesty k výtahu a vynořila se paní, tedy ta je elegantní a pěkná, Edo vtáhnout břicho, vystrčit hruď a sexy úsměv, no byl z toho provinilý úsměv kluka nachytanýho na třešních, paní se taky usmála:

„Náš zaměstnanec asi nejste, to bych Vás znala, takže jste tam to auto dal omylem, že ano? A budete tu dlouho?“

Eda se cítil trapně, ta paní se mu líbila a nechtěl před ní vypadat ani jako drzoun, ani jako blb:

„No já už skoro zaměstnanec jsem, jdu si s Aničkou, tedy s paní doktorkou Marešovou, dohodnout jen pár detailů a taky jí nesu nějaké návrhy na přístroje, nebudu tu dlouho, tedy dneska, moc se omlouvám.“

Paní se usmála víc a natáhla k němu ruku:

„Tak Vy jste pan doktor Berger, ta hvězda přes rentgeny a podobný věci, kterým nerozumím, tak promiňte, že jsem se na Vás utrhla, já jsem Věra Bernášková, takový zdejší šafář, tak vítejte.“

„To nemluvíte o mě, nejsem ani trochu hvězda, minimálně si tak nepřipadám a když jste ten šafář, tak to mi určitě poradíte, kde bych tu Aničku našel, myslel jsem, že to bude jednodušší, starý panelák, spousta reklam na podivné služby a různé šmejdy a na zdi cedule, kde budou všichni doktoři.“

Věra ho vzala podpaží a nasměrovala k výtahům:

„Mám tam taky cestu, cedulí je tu sice fůra, jenže Anička je maličko maskovaná, není mezi praktiky, je trochu stranou, už by asi neměla tolik pracovat, ale nechce přestat.“

Anička měla v ordinaci pacienta a tak Věra ukázala Edovi dosavadní rentgenologii a připravené prostory, chtěla také něco vědět o nových přístrojích, jestli se budou muset dělat nějaké úpravy a tak, Edovi se líbila stále víc až si musel přiznat, že aspoň z jeho strany to je síla, jenže si žádné velké naděje nedával, takovou nádhernou a milou ženskou že zrovna on, ne to nepůjde, takovou kliku mít nebude.

Když se asi po hodině loučil s Aničkou, nesměle se na Věru zeptal, jestli je vdaná a tak, na svůj věk se styděl převelice, Anička ho vzala za ramena podívala se mu do očí a pak ho znova posadila na malou sedačku, kterou měla ve své ředitelské ordinaci:

„Hele Edo, Věra je zlatá a nikoho nemá a moc by, podle mě, někoho potřebovala, ale hodnýho chlapa, což je trochu druh na vymření, ale myslím si, že ty hodnej seš, lehce praštěnej, ale snad hodnej, ona prožila děsnej život, šílenej a určitě by chtěla, aby to její chlap věděl, jenže jí by se to říkalo blbě, tak ti to řeknu já.“

Když dokončila vyprávění tak se na něj obrátila:

„Tak teď to víš, zvaž to, jestli si něco začít.“

„Nevím jak je to možný, ale mám pocit, že jsem v podstatě zamilovanej jako malej kluk, ona si ten život nevybrala, a já nesoudím ani ty, který si ho vybraly, ostatně podívej na mojí šéfku, tu dnešní, klid, no snad to nezvořu.“

„Pozvi jí na kafe, klidně nesměle, koktavě, to nejsou špatný body, ale, Edo, jedno varování, jestli jí ublížíš, osobně ti ho uříznu a bez narkózy.“

Nebylo třeba.

pokračování příště