Odpověď může dát jak čtvrtá kniha Hildiných příběhů, která právě vyšla v pražské Pasece (Hilda a král hory), tak animovaný seriál, který běží od loňska na Netflixu. I jeho scénáře jsou v češtině k mání, zatím ve dvou knihách, ale to je spíš podružný materiál. Hlavní je komiks.
Tentokrát o prohozu málem hororovém: Hilda trollem – a trollí mládě na návštěvě v lidském světě. Takže zaprvé: Pearson, kterému je letos teprve dvaatřicet, disponuje enormním talentem výtvarným i literárním. Hildu promyslel od á do zet.
Stvořil nejen hlavní postavu a její kladné i záporné kumpány, ale rovnou celý fikční svět – skvěle šlapající univerzum, postavené na skandinávských mýtech a pohádkách, kde hrají hlavní roli trollové, skřítci a další bytosti z hranice mezi skutečnem a neskutečnem.
Zadruhé: Hilda je zvláštní formát hrdinky. Žije jen s matkou, a navíc za hranicemi města. Takže generátorem napětí a skoro permanentní akce není jenom přetahovaná mezi trollem a člověkem, ale i motivy osobnějšího rázu. Hildě je občas smutno, cítí se opuštěná – ale otevřenou hornatou krajinu by za městské ulice a domy nevyměnila ani za nic. Město je totiž chudé na příběhy a sny rostou spíš mezi horským kamením.
Zatřetí: Hilda má, podobně jako slavná série o Harrym Potterovi, štěstí na skvělou překladatelku do češtiny (Martina Knápková). Pearsonovy příběhy totiž nestojí jen na ději, ale i na postavách, které ho nesou – a jménech, která formují jejich profil. Hilda a její přátelé Větvík, Poleňák nebo Tontu mají dostatečně magický potenciál, aby se jich čtenář držel a šel za nimi.
A začtvrté: Pokud čtyři knihy Hildiných dobrodružství s něčím srovnávat, pak není třeba vyvolávat hned Mumínky Tove Jonssonové – stačí probrat domácí zdroje. Co třebas Anča a Pepík Lucie Lomové? I tady běží příběhostroj na mytické, pohádkové palivo. I tady si ke knize sedne s dítětem nadšeně i dospělý. A ostatně i tady existuje animovaná verze pro srovnání s komiksovou předlohou.
