Foto Slavia Praha, Facebook.com
Od devadesátých let až na jednu čestnou výjimku museli příznivci sešívaných těžce nést roli „věčně druhého“ a sezonu co sezonu koukali na záda Spartě. Tehdejší rudá mašina vlastněná německým vydavatelstvím Vltava-Labe Press vyhrávala tituly jako na běžícím pásu, k tomu navrch občas zářila v Lize mistrů a vydělávala miliony. Slávisté do milionářské soutěže nakoukli až v roce 2007. Kombinací hamižnosti a manažerského selhání dokázali za vydělané peníze přivést desítky nových hráčů, kterým ale nakonec ani neměli z čeho platit. Slavia se řítila vstříc bankrotu. Nepomohla ani epizodní role někdejšího ministra dopravy Aleše Řebíčka, který tak dlouho vyjednával vstup ruského investora, až Slavie téměř zkrachovala.
Pokud by fotbalová bublina najednou splaskla, staly by se ze současné fotbalové smetánky zkrachovalé legendy.
Sešívané nakonec zachránil až investor z Číny. Čínský konglomerát, ať již v podobě zkrachovalé firmy CEFC či dnešního vlastníka Sinobo Group, do dluhy zmítaného vršovického klubu nalil částky, které zcela přesahují běžné české možnosti. Úspěchy, mezi něž lze počítat i pochvaly současného kádru od světových trenérů, časem převážily původní lehký odpor vůči penězům z Číny. Morální apel nahradil vlastenecký cynismus, který v utrácení cizích peněz nevidí nic špatného, pokud jde o blaho českého fotbalu. Je to koneckonců problém toho, kdo platí, a ne náš.
Jednoduchá politická matematika
Jak vrtkavé a jednostranné ale toto partnerství ve skutečnosti je, odhalila nedávná výhrůžka prezidenta Miloše Zemana, že i on by mohl odnést aktuální roztržku mezi Čínou a pražským primátorem Zdeňkem Hřibem. Zcela mimo mísu jsou reakce obviňující Zemana, potažmo čínskou stranu z toho, že něco tak vznešeného jako fotbal špiní politikou. Tato investice byla politická od začátku. Číňané nevstupovali do zadluženého klubu s vidinou výdělečného produktu. Český fotbalový klub se těžko někdy stane mašinou na miliony, na to je místní trh příliš malý, čemuž odpovídají i příjmy za televizní práva. Ani každoroční účast v Lize mistrů by nedokázala pokrýt miliardový rozpočet současné Slavie. Aby vůbec mohl český velkoklub pomýšlet na finanční soběstačnost musí k penězům z Evropy vždy ještě prodávat co půl roku nejlepší hráče za stamilionové částky a zároveň přivést adekvátní náhradu za mnohem menší peníze. A tak pořád dokola až do zaškobrtnutí a výpadku, pokud jde o účast v Lize mistrů. I v mnohem bohatším Německu znamenal podobný kiks pro věhlasnou Borussii Dortmund finanční katastrofu, ze které se zadlužený klub musel několik let sbírat, aby opět patřil alespoň do bundesligové špičky. Čínské financování slávistického klubu tedy od samého začátku nebylo žádnou investicí v ekonomickém slova smyslu, ale politickým krokem. V útulných VIP boxech se dobře jedná o obchodech i politických záležitostech.
Zemanova poznámka o Slavii každopádně nebyla pouhým výkřikem do tmy. I výkonný šéf Slavie Jaroslav Tvrdík potvrdil jednání s možným novým hlavním sponzorem. Tím by mohl být někdo z Kataru. V českém prostředí si na sebe fotbalový kolos jako Slavie nikdy nevydělá, takže potřebuje mít za zády silný kapitál, který bude sanovat každoroční ztráty. Jeden investor z nedemokratické země by vystřídal druhého. Zatímco v Číně akumulují kapitál vykořisťováním vlastních občanů, v Kataru si k tomu najímají zahraniční pracovníky. O otřesných pracovních podmínkách v Kataru se mluvilo už v souvislosti s výstavbou luxusních stadionů pro plánované mistrovství světa ve fotbale 2022.
Neměla by se přes všechnu trudnou realitu Slavie chopit příležitosti a postavit se na vlastní nohy? Nemůže, ani kdyby chtěla. Masivní investice z Číny nebyly blahodárným gestem ekonomicky negramotných komunistů z Dálného východu. Řeči Číňanů o odchodu ze Slavie, vyslané skrze svého tiskového mluvčího z pražského Hradu, ve skutečnosti znamenají prodej vršovického klubu. A zde se ukazuje, že roky trvající euforie slávistického tábora z čínského vlastníka mé své jasné meze. Čínské konglomeráty nenalily peníze do Slavie jen tak. Děje se tak formou dluhu, který klub vůči čínské společnosti má. Navíc není to klub, kdo vlastní nejlepší fotbalový stadion v zemi, ale jeho majitel. Bavíme se tu o takových částkách, že jiný než globální kapitál nemá šanci. A to by mohla být, mimo jiné, i příležitost pro návrat Petra Kellnera.
Sportovní rodina
Nejbohatší Čech současnosti už totiž Slavii v minulosti vlastnil. Skupina PPF v letech 1994 až 1997 se Slavií dokonce oslavila i jeden mistrovský titul, který sešívaní získali po více než půlstoletí. A na prodeji společnosti ENIC tehdy Kellner nijak netratil. O jeho návratu do vlastnického křesla se tak spekulovalo už před osmi roky. A není to tak dávno, co měl ambice vlastnit i anglickou Chelsea. Podle informací magazínu Forbes je přes osobu Karla Pražáka provázán s hokejovou Spartou, která si před letošní sezonou finančně doslova pustila žilou. Kellnerovu PPF hlavně těší, že Sparta využívá jeho O2 Arenu jako domovský stadion, čímž jí zajistí minimálně čtyřicet hokejových utkání ročně. V případě fotbalové investice by si jako vlastník O2, která má vysílací práva na českou ligu, Kellner užil i mediální malou domů.
O tom, jak řídit pražský velkoklub, by se mohl poradit v rodinném kruhu. Partnerem jeho dcery Anny je totiž majitel Sparty Praha Daniel Křetínský. Právě on vstupoval do Sparty s vidinou zisku, jenže bez pravidelné účasti v Lize mistrů se dostal do situace, kdy sám musí klub už dlouho dotovat. Příchod italského kouče Andrea Stramaccioniho s platem čtyřicet milionů korun a stejně vysokou sumou za realizační tým znamenal luxusní smlouvy pro mnoho cizinců, kterých se Sparta zbavuje dodnes. Křetínský alespoň může na zprávách o krachu svého sportovního byznysu vydělat prostřednictvím deníku Sport, který patří do jeho mediálního portfolia. Pokud by se Křetínský stal Kellnerovým zetěm a jeho tchán vlastníkem Slavie, završil by český fotbal éru vstupu do světa globálního kapitálu, ovšem s českým přívěskem.
Nefandit Slavii proti Barceloně
Proč v nadcházejícím střetu s fotbalovým gigantem z Barcelony raději fandit katalánskému týmu? Není snad pravda, že Slavie je ve srovnáním s Katalánci hodně chudou příbuznou? Vždyť Lionel Messi vydělá za rok údajně 64 milionů dolarů, což hravě překoná slávistický rozpočet na celý rok. Vlastní popularita umožňuje Barceloně vydělávat markantní částky za televizní práva, nezanedbatelné příjmy má od sponzorů a v neposlední řadě i z prodeje dresů a dalšího merchandisingu. Vše v sumách, kterým se nemůže český fotbal přiblížit ani s tandemem Kellner–Křetínský v zádech. Jen letošní příjmy katalánského klubu by měly přesáhnout jednu miliardu eur, což by se mu povedlo jako prvnímu fotbalovému klubu v dějinách. Navzdory tomu ale Barcelona nemá jiného majitele než fanklub čítající aktuálně zhruba 140 tisíc členů. Klub tak nesanuje soukromá osoba ze svých podnikatelských aktivit, ale jednou za čtyři roky volený prezident, který částky získává formou bankovních úvěrů, které průběžně splácí z příjmů.
Pozoruhodné na tomto způsobu fungování, typickém i pro rivala z Realu Madrid, je ručení pouze imaginárním majetkem v podobě potenciálních částek za své hráče na přestupovém trhu. Reálně tak klub chrání před insolvencí kolektivně sdílená představa, že ostatní fotbalové kluby by hráče nejen kupovaly, ale také by za ně královsky zaplatily. Pokud by ale fotbalová bublina najednou splaskla, staly by se ze současné fotbalové smetánky zkrachovalé legendy. Globální kapitál, který se po ekonomické krizi před deseti lety ještě více přelil do rukou úzké menšiny, se tváří, že fotbal zůstává oblíbenou kratochvílí superbohatých, kteří jsou do něj ochotní investovat, i když se jim z toho nic nevrátí. Zadlužená Slavie závislá na oligarchickém majiteli nebo cizokrajném globálním kapitálu do této spirály skočila rovnou po hlavě.
Autor je sociolog.