ROZHOVOR: Wieland Freund se rozhodl stát papouškem Michaela Endeho

Co pro vás znamená Michael Ende jako autor? Poznamenal vás nějak?

Bylo mi asi tak deset let, když tatínek jednoho dne přinesl domů tlustou knihu s názvem Nekonečný příběh. Tehdy jsem poprvé pochopil, že se jedná o nové, důležité dílo. Díky ní jsem se naučil cestovat světy fantazie, a byla to pro mě tak důležitá zkušenost, že jsem se tam o dvacet let později znovu vydal, když jsem psal první vlastní knížku. Ve svém prvním románu pro děti s názvem Lisina kniha jsem objevil vchod do těchto světů v neexistujícím patře knihovny ve čtvrti Schwabing. Moje fantazie se jmenovala „Spojená říše objevů“. Všichni pravděpodobně začínáme jako něčí epigoni.

Byl pro vás důležitý váš zájem o dílo Michaela Endeho, když jste dokončoval Rodriga?

Samozřejmě, ale musel jsem se přitom jakoby rozdvojit. Na jedné straně jsem stále ještě byl dítětem, které vědělo, jaký je to pocit, cítit se v bezpečí příběhu od Michaela Endeho. Na druhé straně už jsem byl dospělý, který o Michaelu Endem věděl hodně pro děti neznámých věcí. Byl jsem si vědom jeho fascinace jevištěm, operou, divadlem i loutkovým divadlem. Věděl jsem také, že i on sám vyráběl loutky. A o tyhle poznatky jsem přímo zakopl, když jsem si lámal hlavu nad Rodrigem. Z fragmentu příběhu bylo od začátku jasné, že tatínek a maminka Baculíkovi jsou loutkáři. Co když je tenhle Rodrigo Raubíř, který vyrábí kostlivce ze sádry a místo na nitě je věší na řetězy, vlastně také loutkář, a navíc mnohem originálnější? Loutky, které se pohupují v maringotce tatínka Baculíka, mi nakonec ukázaly cestu. Poskytly mi klíč k rozvinutí a dokončení příběhu.

Jak jste si při dokončování příběhu počínal? Více intuitivně, nebo spíše systematicky? Uvažoval jste i o jiném zakončení příběhu?

Vzpomínám si, že na vysoké škole jsme měli jednoho profesora, který byl tak přesvědčený o pravdivosti svých interpretací, že se ve své přednášce o Lessingovi – ironicky, ale ne tak úplně – nazval Lessingovým břichomluvcem. Já jsem ale nechtěl být břichomluvcem Michaela Endeho. Břichomluvcem Michaela Endeho se nikdo stát nemůže. Ende věřil v umění bezúčelné hry, jejíž význam se vyjevuje teprve postupně. Proto jsem byl velice rád, když jsem ve fragmentu objevil postavu papouška. Rozhodl jsem se, že já se stanu papouškem Michaela Endeho, který bezcílně poletuje příběhem – a hledá ztracené páže Špunta, ale zároveň i pokračování příběhu. Chtěl jsem svou situaci zprůhlednit a také dát najevo, že od této chvíle v tomto příběhu figurují autoři dva, že jeden loutkář přibyl. Přirozeně jsem papouškovi přisoudil docela jinou roli, než jakou mu zamýšlel přisoudit Michael Ende. Vím stejně málo jako papoušek Sokrates, jak by příběh skončil, kdyby ho dopsal původní autor.

Wieland Freund je německý novinář, literární vědec, překladatel a autor knih pro děti a mládež. Za svoje dílo byl oceněn mnoha německými literárními cenami. K nejznámějším dílům patří Nepravděpodobná cesta Jonáše Nicoty (Die unwahrscheinliche Reise des Jonas Nichts), Želvák (Törtel) a Nikdy nebuď trpaslíka! (Wecke niemals einen Schrat!)

Držel jste se přesto nějakých pravidel?

Samozřejmě. Možná to zní zvláštně, ale snažil jsem se nevymýšlet nic dalšího než to, co už v příběhu bylo obsaženo. Nejsnáze to jde vysvětlit na postavách. U Michaela Endeho se pochopitelně nevyskytuje žádný Havranus Roch, princezna Filipka ani drak. Ale v maringotce tatínka Baculíka se u stropu houpají loutky čaroděje, princezny a draka. Já jsem je z toho stropu sundal a začal s nimi hrát. Ale hrál jsem i s loutkami, které už Michael Ende nějak pojmenoval. Snažil jsem se je rozvinout tak, jak už to bylo naznačeno ve fragmentu. Uvedu maličký příklad: Když přijde Špunt poprvé do Strašihradu, shodí na zem květináč s oblíbeným kaktusem Rodriga Raubíře, který je podobně ježatý jako sám rytíř. Květináč se rozbije a kaktus je volný. Interpretoval jsem tenhle detail jako předzvěst. Hodně toho prozrazuje o vztahu Rodriga a Špunta. O tom, co pro sebe navzájem znamenají – a co pro sebe navzájem udělají.

V téhle knížce skoro všichni „vypadnou z role“…

Dělej, co chceš, píše se v Nekonečném příběhu. Není to ale žádné vybízení k anarchii, spíš povzbuzení k tomu, aby byl člověk sám sebou. A tohle velké Endeho téma se skrývá i v Rodrigovi Raubíři, kde nikdo neví, kdo je, nebo si to nechce přiznat. Platí to pro vystrašené loutkáře, pro strašlivého loupeživého rytíře a stejně tak i pro postavy, které jsem přidal: pro čaroděje, který neumí čarovat, a pro krále, který nechce vládnout. Často nemáme vůbec představu o tom, jak těžké je dělat to, co chceme.

Michael Ende je známý německý autor fantastické a dětské literatury (Nekonečný příběh, Děvčátko Momo a ukradený čas, Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema). Knihu o Rodrigovi a Špuntovi za svého života rozepsal, ale nestihl ji dokončit.

Je Rodrigo typická postava Michaela Endeho? Nebo – kolik Wielanda Freunda v téhle knize je?

To kdybych věděl… Možná je Rodrigo zkrátka typický Rodrigo. Příběhy se koneckonců často vyprávějí samy.

V knize se „předává štafeta“…

Ano, v mojí části příběhu je jedna postava, která používá věty napsané Michaelem Endem. Ale neprozradím vám, které věty ani kdo to je. A pak je tam papoušek, který zmateně poletuje příběhem a je v podobné situaci jako já. Na konci už je papoušek pořádně oškubaný – a odkázaný na pomoc právě té postavy, která se očividně dobře vyzná v díle Michaela Endeho. Pokud se tedy předává nějaká štafeta, pak ji na konci vracím Michaelovi Endemu. Vždycky je dobré, když se kruh zase uzavře.

©Thienemann Verlag, 2019

Translation © Viola Somogyi, 2019