RECENZE: Další libeňský zářez F. X. Kalby. Bezruký jedinec stojí čelem proti historii

Divadlo pod Palmovkou má jako řada jiných scén svůj alternativní prostor, konkrétně Studio Palm Off, kde realizuje svoje drasticky kratochvilná a provokativní dílka zdejší herec a autor Tomáš Dianiška. Jako fiktivní režisér bývá u jeho produkcí uváděn F. X. Kalba, divadelní fanoušci vědí, že Dianiška před příchodem do libeňského divadla působil v tom libereckém, nazvaném po slavném rodákovi F. X. Šaldovi.

Pod novinkou Bezruký Frantík je ovšem jako autor spolupodepsán člen činohry Národního divadla Igor Orozovič (jinak také jeden z tvůrčího triumvirátu Cabaretu Calembour), oba si v „černočerné komedii“ (jak sami svůj výtvor nazývají) také zahráli. I když, především v dialogických výměnách, není o komediální momenty nouze, celek lze označit spíš za baladu. Jenom v úvodu se ozývají prvky blasfemických postupů, kterým jsme tleskali v dřívějších Dianiškových hrách.

Akrobatická dovednost

Tak vypravěč (ze zvukového záznamu Jan Hartl) komentuje dění z pašijového příběhu, v němž Šimon z Kyrény spolkne třísku z kříže, který Kristus vleče na Golgotu. Od tohoto maléru se pak odvine pseudomytologický prolog celé inscenace. Žánru absurdního apokryfu se blíží i vyptávání se s osudem ještě nesmířeného Frantíka, který na svou matku směřuje otázku, zda by symbol křesťanství vypadal stejně, kdyby se Ježíš narodil také bez horních končetin.

Hrdinou Bezrukého Frantíka je skutečný muž (František Filip, 1904–1957), který silou vůle a také za přispění nápomocných pedagogů dosáhl mimořádného umu v práci s nohama. Dianiška a Orozovič s motivy jeho životního příběhu pracují volně, některé epizody se plus minus mohly odehrát tak, jak jsou na jevišti předvedeny, jiné jsou přibarveny či přimyšleny.

Frantíka ztvárňuje v soustředěné kreaci Jakub Albrecht jako individualitu dozrávající bolestnými zkušenostmi a předvádí na jevišti mimo jiné až akrobatickou dovednost. Část mládí chlapec stráví v Jedličkově ústavu, kde je mu svým nesentimentálním výchovným působením nápomocen pedagog František Bakule (Igor Orozovič), posléze v sobě objevuje podnikatelského ducha, důležitou epizodou jeho zrání je setkání s válečnými invalidy, kteří jsou v Jedličkově ústavu dočasně umístěni. Frantík se dostane i do Ameriky, kde ho obdivují prezident Harding a Henry Ford.

Později z ústavu odejde, osamostatní se a otevře si na Valašsku restauraci. Události druhé světové války jsou v inscenaci připomenuty jen krátce, zato poúnorové znárodňování Františka postihne s neúprosnou drtivostí. Jeviště má tvar cirkusového šapitó a po finálovém promítnutí několika fotografií se skutečným Františkem Filipem plátno stanu povolí a padá.

Inscenaci charakterizuje narace filmového typu, při naznačení některých epizod se brzy zatmí a fabule rychle spěje dál, jiné situace jsou rozehrány a vypointovány. I v takto „přelétavém“ temporytmu vynikne připravenost, ba přesnost protagonistů, kromě Albrechta a Orozoviče (a již zmíněného Dianišky) ke zdaru celku přispívají Tereza Dočkalová, Nataša Mikulová a Adam Vacula. Ztvárňují více rolí a na malé ploše dokáží vytvořit nezapomenutelní miniatury, Dočkalová například Frantíkovu matku i „osudovou“ pedagožku Milušku, Mikulová spolužačku Evu (postihla ji mozková obrna), Vacula pak řadu „drsňáků“, kteří svou netaktností, ba surovostí znepříjemňují Františkovi život.

Konfiskace restaurace

Některé scény jsou vytvořeny subtilními divadelními prostředky a tají se při nich dech, takové je například erotické sbližování handicapované Evy a Františka, jiné drtí svou razantností, patří k nim násilné znárodňování Františkovy restaurace, korunované ovšem žádostí agentů StB o autogram do knížky, kterou postižený o svém životě sepsal.

Možná, že tentokrát Palm Off Studio nepřipravilo očekávanou porci absurdně blasfemického humoru, ale přímočaře vyprávěný příběh o osudu handicapovaného jedince v konfrontaci s prudkými proměnami historie přináší katarzní zážitek. Mimo jiné i tím, jak citlivě se dotýká nejednoznačných otázek soucitu a tolerance.