Takhle se kradla voda z českých rukou. Úplatky, hrozby a násilí. Raději nečtěte, co je v Česku možné

17.10.2019 16:12

Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval svého jmenovce Radka. Radek Novotný je ekonom a zakladatel nadačního fondu Pravda o vodě, který odhaluje a rozkrývá jeden z největších zločinů za bílého dne, který se v České republice odehrává – takzvaná privatizace vody.

Takhle se kradla voda z českých rukou. Úplatky, hrozby a násilí. Raději nečtěte, co je v Česku možné

Foto: Archiv RN

Popisek: Ing. Radek Novotný, spoluzakladatel Nadačního fondu Pravda o vodě

K této činnosti se pan Novotný dostal díky své práci. V roce 1995 začal podnikat v oboru ekonomického poradenství a akvizice fúzí. Jinými slovy, spojoval firmy, které si mohly vzájemně pomoci. Vzhledem ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě je pan Novotný nejen ekonomem, ale rozumí i technickým oborům, což je velká výhoda.

Při jedné ze svých zakázek narazil Radek Novotný i na vodu. Na první pohled to nevypadalo špatně. „Díky tomu, že jsem dělal akvizice a fúze, jsem se dostal i do výběrového řízení na vstup strategického investora do prostějovského VAK (Vodovodů a kanalizací). Představenstvo společnosti chtělo mít jasno na základě požadavku měst a obcí, za jakých podmínek by vstoupili do VAK strategičtí investoři a provozovali vodovody a kanalizace společně.“ Jenže všechno bylo úplně jinak, než to na první pohled vypadalo. „Voda mi pomohla neskutečně v tom, že jsem pochopil podstatu fungování nejen v odvětví vodárenství, ale i fungování ekonomických praktik nadnárodních koncernů, finančních skupin, mafiánů, oligarchů a politiků, kteří jim jdou na ruku,“ vysvětluje, jak to všechno začalo.

„Během privatizace se to dělalo tak, že se koupila fabrika, rozparcelovala se a lidi se propustili. To, co šlo, se rozprodalo, a vydělaly se obrovské peníze. A tři nebo čtyři tisíce lidí skončily bez práce. A pár lidí, kteří to organizovali, z toho vytáhli všechny peníze pro sebe. V okamžiku, kdy jsem zjistil, že jde majitelům o tohle, jsem couval. I když nám slibovali velké peníze, do tohoto jsme se nikdy nepustili. Stejně tak jsme zjistili, že politici mluví o vstupu strategického partnera do VAK, ale realita je taková, že z Vodovodů a kanalizací odejde všechno, co vydělává, a skončí to v soukromých rukách. A to, co se musí financovat, a to, co stojí nejvíc, tedy ty trubky, kopání kanálů a financování infrastruktury, dále zůstane na městech a obcích. To všechno se mělo stát na základě smlouvy, která se nastaví mezi koncernem a vodárnou.“

Právě tohle se stalo spouštěčem, který přiměl Radka Novotného založit nadační fond Pravda o vodě a pustit se do boje proti této loupeži za bílého dne. Do té doby žil ve stejném omylu jako většina ostatních občanů České republiky, kterým bylo vtloukáno do hlavy, že nastává éra vstupu bohatých a seriózních strategických investorů. Tedy bohatí oni jsou, ale strategické a seriózní to bylo jen pro ně. „Pochopil jsem, že máme před sebou subjekty, které politici za investory pouze vydávají i před médii, zastupiteli a starosty. Stojí za tím poměrně úzká skupina trojských koní. Oni přijdou s pohádkou, že budou investovat, že zajistí dotace a rozkvět regionu. Jenže když se podíváte do těch smluv, zjistíte, že je to podvod. Že subjekt přijde, vytáhne z firmy všechno, co vydělává, to si koupí za 10 % hodnoty, vyvede to do své soukromé firmy a tu studnu, ty trubky, si od vás jenom pronajme.“

Je to podle pana Novotného jako ve večerníčku ze série slavných Krkonošských pohádek s názvem Jak Trautenberk prodával vodu. To se takhle jemnostpán za velkého sucha rozhodl u potoka postavit hráz a prodávat ji za velké peníze. „Tak já si nesmím na svém panství prodávat svoji vlastní vodu?“ křičí Trautenberk poté, co mu jeho služebnictvo vysvětluje, že by se nemělo vydělávat na lidském trápení. „Voda patří všem,“ volá na něj Hančí. Jo, bývávalo…

„Psal se rok 2001 a na české občany se chystal skutečně ďábelský plán. Když spravuje vodovodní síť vodárna, která ze zisků z vodného a stočného může financovat opravu trubek, kanalizací, výstavbu vodojemu či vybudování nové výkonné filtrace, jež odstraní z vody rezidua hormonů, léků či pesticidů, může si sama nastavit marže a ceny, aby to dávalo ekonomický smysl. Jenže co se stane, když musí vodárna všechny tyto investice provést, ale zisk putuje úplně někam jinam? Přesně to se stalo Made in Czech Republic.“

Veškeré zisky nejen v Prostějově, ale i v Hradci Králové či Praze putují na účty koncernu Veolia, kdežto údržba je na bedrech místních vodáren, kterým zbylo pouze to, co se musí platit. Radek Novotný k tomu říká:

„Bývalý vyšetřovatel kauzy Vodovodů a kanalizací Hradec Králové to vystihl dokonale. Když se mě poprvé ptal, co se v Prostějově stalo, a já mu to popsal, přirovnal to k jablečnému sadu: ,Mám sad. Chápu to dobře, pane Novotný? K tomu, abych mohl otrhat a prodat jablka, potřebuju žebříky a lidi, kteří je otrhají. Teprve pak mohu jablka prodat. Takto funguje smíšená vodárna, která provádí údržbu, ale financuje ji ze svých zisků. Jako ten sad. Mám jablka. Já to hnojím, ono to roste, pak to otrhám, protože mám žebřík, abych se k tomu dostal. Nakonec jdu na trh, všechno prodám, vydělám peníze a všechno je moje. Vodárna má vodojemy, hovnocuci, lidi, management, provozní techniku, infrastrukturu, trubky, kanalizaci, přítok vody, prostě všechno. A já když se rozhodnu realizovat to, co se stalo u nás v Hradci Králové (a stejný model byl v Prostějově či Praze), tak já prodám žebřík, lidi, kteří to trhají, a právo trhat a prodávat jablka. A celý sad vám nechám. Musíte dál prořezávat, dál šlechtit, dál hnojit, ale už nemáte zisky, nemáte lidi a kasíruje někdo jiný. Za to, že sad máte, vám milostivě zaplatím hodnotu toho, že jste ten sad založil. Abyste za 100 let dostal, co jste do toho investoval. Chápu to dobře?‘ Pochopil to samozřejmě velice rychle. Vytáhnou se z toho jen peněžní toky a ta nejdůležitější věc, kterou je žebřík. Zbytek se nechá být.“ Zakladatel nadačního fondu Pravda o vodě dále dodal: „A druhá věc: Prosím vás, žádný strategický investor neexistuje. Ty firmy, které sem přicházejí, na nás přicházejí vydělat. A pokud se dostanou do pozice monopolu, tak z nás vysajou, co se dá.“

To jsme pochopili… když to tehdy, kdy o tom ještě málokdo tušil, pochopil inženýr Novotný, zpracoval analýzy a udělal rozbor celého odvětví. A děly se věci. „Pochopil jsem, že to je teprve začátek. Můj naivní pohled byl takový, že když vyložím politikům, že je to špatně, něco se změní. Skončilo to 3. 1. 2003, v okamžiku, kdy mi u baráku nějaký dobrák v noci zapálil auto a garáž,“ popisuje pan Novotný. „Následoval fyzický útok na mě. Zmlátili mě dva borci přímo u baráku tak, že jsem skončil v nemocnici s otřesem mozku. S pokopanými žebry a zlomenou rukou. Pánové mě trefili něčím zezadu do hlavy. Věděli, že dělám taekwondo. Už 16 let se rozhlížím velmi pečlivě. Sledují mě, jezdí za mnou auta…“

Zní to jako ze špatného filmu, ale bohužel jde o českou realitu. Na policii se v tomto ohledu spoléhat nedá, uvážíme–li, co řekl napadenému jeden ze státních zástupců: Pane Novotný, já vím, že je to obrovský tunel. Ale já s tím nic neudělám. Na tom je taková deka, že s tím nikdo na naší úrovni prostě nepohne.

Bylo by snadné svalovat vinu na zahraniční korporace. Ty by se ale k české vodě nikdy nedostaly, kdyby se nenechali uplatit politici, kteří prováděli doslova psí kusy, aby pro ně mohli vodu vybojovat. „Do roku 1993 vlastnil vodu stát. Nikdo neměl šanci se k tomu dostat. Poté ale Ministerstvo zemědělství a jeho ze zahraničí dosazení poradci ve spolupráci s vybranými vodaři, kteří dnes v soukromých vodárnách zastávají vrcholné pozice, rozhodli o tom, že se z 12 krajských vodáren stane 50 okresních. A pak vstoupili do hry greenmaileři, nájezdníci, kteří začali nabízet odkup akcií.“ Greenmailing je nepřátelská transakce, kdy nájezdník nejdříve koupí část akcií cílové společnosti, aby byl akcionář, a z této pozice mohl ohlupovat akcionáře a média, například učiní nabídku na odkup akcií, v níž uvede lživé informace o svých skutečných cílech se společností. Nabídku přitom někdy záměrně nečiní přímo, ale přes nastrčené firmy. Poté, co ve společnosti získá postavení ovládající osoby nebo majoritu, vystoupí z pozadí a začne prosazovat svůj skutečný cíl ve společnosti…

Zatímco Trautenberkovi to v Krkonošských pohádkách neprošlo a byl po zásluze potrestán, v případě českého vodárenství se stal tento model standardem a „jede se dál“.

Po přestávce, ve které pustil stylově píseň Smoke on the Water od legendárních Deep Purple, se moderátor Novotný hosta Novotného zeptal, z čeho čerpá sílu pro tento nerovný donkichotský boj. „Z toho, že mám pravdu. Velmi se mi líbí kniha Citadela od Saint–Exupéryho, která popisuje situaci, jak člověk zaprodal svoji říši a jde to tam od deseti k pěti.“

Mezi obvyklou taktiku dobyvatelů a jejich poskoků patří zastrašování a posílání předžalobních výzev kvůli poškození dobrého jména koncernu. Když se to stalo panu Novotnému poprvé, strávil stovky a stovky hodin tím, aby dal dohromady potřebné materiály pro svou obhajobu. „Mám k tomu stovky stran dokumentů a jsem schopen to doložit. Pokud se komukoli stane něco podobného, materiály mohu lidem ve stejné situaci poslat. S tím nejde prohrát.“

„Mimochodem, společnost Veolia není extra oblíbená ani v domovské Francii. Již přes sedm desítek měst s ní rozvázalo kontrakt. Bude nám to také trvat třicet let, nebo to zvládneme rychleji? Otázka ovšem je, jak vypovědět smlouvy, které se – to byl samozřejmě účel – zdají nevypověditelné.“

Možná bychom se mohli inspirovat v bolivijském městě Cochamba, kde odevzdali vodu podle stejného vzoru jako v Česku do rukou amerického koncernu Bechtel. Lidé byli s drahými a nekvalitními službami tak nespokojeni a ztropili takový povyk a vzpouru, až se musela firma stáhnout, a voda je zase jejich.

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis–sifra.cz

PL