napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Tonda a firma s konkursem 2005

Štefan, tedy JUDr. Štefan Kislinger, právník, advokát a právnická pravá ruka Ivana Molnára seděl proti jednomu z nejdražších a nejnebezpečnějších pražských advokátů v jeho gigantické kanceláři, ta sama o sobě vypovídala hodně o svém majiteli, nejméně 80 čtverečních metrů, na nejdražší adrese, narvaná uměleckými předměty za miliony, pokud ovšem byly pravé, Aleš Tropp, Štefan ho zná už nejméně třicet let kdy byli kolegové a nesnáší ho přibližně stejně dlouho, jenže peníze potřebuje, do rezervy, práce pro Ivana je těžce na nervy, tahle jednorázová pracovní drobnost vypadala finančně úžasně, tedy smlouva byla úžasná, záloha slušná, teď Aleš přebíral práci a mělo by dojít k placení, Štefan měl připravenou fakturu, přesněji dvě, jednu podle smlouvy a druhou jaksi kdyby něco bylo jinak, zažil toho už mnoho, teď čekal, co z Aleše vypadne, dva zkušení hráči, ani jeden nespěchal, dokonalé šachy, nebo poker, ne spíš šachy, oba toho o soupeřových kartách nebo figurkách věděli spoustu, Aleš se ozval první:

„To je dobrý, moc dobrý, pracuj pro mě na furt, na plný úvazek, můžeš si bokem dělat tu malou advokacii, co máš, ale kašli na Molnára.“

To Štefana zarazilo, pravda, zkušený je, ale tohle nečekal, tedy to nechce, Ivan je šílenec, magor, lump, ale Aleš je všechno z toho na druhou nebo na desátou:

„Ne, díky, nezlob se, ale nechci měnit, takovou věc jako tohle pro tebe rád udělám, ale natrvalo ne.“

„Hm, škoda, žádná lhůta na rozmyšlenou?“

„Ne, díky, mám jasno.“

Aleš se zamyslel, krátce:

„Pak jistě nečekáš, že dodržíme tu smlouvu.“

Nebyla to otázka, Štefan zase tolik překvapen nebyl:

„Čekal jsem, asi jsem naivní, máš jiný návrh?“

„Jasně, čtvrtina toho, co tam je, nebo se tahat, což nechceš, nebo jo?“

Tahat se Štefan nechtěl, i ta čtvrtina byla slušná, Bože, že jsem to bral:

„OK, nechám u sekretářky fakturu.“

„Přemýšlej o tom návrhu, kdyby ses rozmyslel, doplatím ti zbytek, hned.“

Alešovi zazvonil mobil a tak se Štefan zvedl a rozloučil pokynem ruky, u sekretářky nechal fakturu, nepovažoval za slušné poslouchat cizí telefon i když v době mobilů to vlastně skoro nešlo, ale on byl stará škola a hlavně, chtěl vypadnout, nechtěl slyšet, jak se ten kretén domlouvá na nějaké další lumpárně, jen zaslechnul, že někdo za hodinu odjíždí, nějaký chuj, hm, to bude možná i slušný člověk, ostatně Štefanova práce byla jen kontrola, zda jedna past, kterou na někoho chystají, je dost pevná, pravda, byla, pokud do toho ten který chudák vleze, pán Bůh s ním, parchanti, Štefan se šel projít po Starém městě, nastoupí na metro až se vydýchá, do centra autem nejezdil, měl pocit svobody, neměl tu plechovou krabici k sobě přivázanou jako kouli na noze.

Tonda si v té době připravoval věci, které chtěl probrat s Karlem, jezdil teď za ním častěji, Karel to sám komentoval:

„Chceš si mě ještě užít, že jo? No to jsi hodný, moc rád tě vidím.“

Tentokrát měl dost věcí na programu a tak vyrazil dříve, než původně plánoval, Karel bude doma, to věděl, fakticky mu nemusel nic o chodu firmy hlásit, měl naprostou důvěru, ale on si rád s Karlem povídal a i o práci, dělali teď stanovisko k jedné veliké transakci, řádově stovky milionů korun a jejich stanovisko bylo negativní, přesněji upozorňovali na riziko, bylo skryté, ale bylo, co udělá jejich klient, to nevěděli, Tonda cítil tlak z druhé strany, nedbal, vlastně nemohl, klientovi prostě nemůže říct, že nevidí problém, když jej viděl. Trvalo dlouho, než možné riziko našli, v podstatě je k němu přivedlo to, že ten obchod byl tak šíleně výhodný, prostě kdo chce někomu dát hromadu peněz a nenechat si je sám.

Když si všechno srovnal, udělal poznámky, aby na něco nezapomněl, tak rychle seběhl ze schodů a vyrazil přes parkoviště ke svému autu, našel kanceláře na okraji Prahy, tak, aby se tam lidé dobře dostali a aby nebyly drahé, takže žádné nóbl podzemní parkování, někdy to prostě měl na dešti nebo sněhu, nebo zase slunečním žáru, nevadí. Jak šel ke svému autu, všimnul si muže, jak se mu o něj ležérně opírá, světle žlutý svetr, proboha, jak to může někdo nosit, sluneční brýle, bílé kalhoty, vedle stálo Porsche na místě, také vyhrazeném Tondově agentuře, no zjevně tohohle chudáka, Tonda jej znal, tedy jednou se setkali, bylo to jasně nahrané náhodné setkání, skrytá výhrůžka, jmenuje se Tropp, Tonda se před ním zastavil a čekal, vteřinu, dvě, pak se muž ozval:

„Nevím, jestli si pamatujete, jednali jsme spolu a na něčem se dohodli, pak jsem Vás ještě upomínal přes kolegy, teď zase pracujete na věci, která nás velice zajímá a která představuje pro Vašeho klienta vynikající příležitost, chci využít téhle neformální náhody, abych Vám zdůraznil, jak nám na tom záleží.“

Tonda věděl ještě z dob, kdy o obchodu nic nevěděl, že kdo se rozčílí, ten prohraje, tehdy to ctil jako základní podmínku v karate, to co mu teď leželo na srdci, bylo to, zda ta výhrůžka, která v tom byla, jak moc je reálná, zda bude prevence nebo pomsta, protože už bylo hotovo, a právě odesláno, ve zprávě klienta upozorňují na možné nebezpečí, ale ten chlap to ještě nemůže vědět:

„Nevzpomínám si, že bychom se na něčem dohodli, měl jsem pocit jistého tlaku z Vaší strany a poněkud neomalenějšího ze strany Vašich kolegů, jak říkáte, já se ale musím řídit zájmem svých klientů, své stanovisko k věci, o které patrně mluvíte, máme v podstatě hotové, jen jsme je klientovi ještě neposlali.“

Tropp měl hodně tmavé brýle a podle výrazu očí se tedy nedalo soudit, co mu letí v hlavě, jen v koutcích úst se to zachvělo, zjevně nebyl rád:

„A doporučujete tu transakci?“

„Jednak v tom naše práce většinou nespočívá a ani tentokrát to tak nebylo, odpovídali jsme na určité otázky a hledali potenciální rizika, víc Vám říct nemohu, pracuji pro klienta a výsledek dám jen jemu, jste s ním ale ve styku, možná se více dozvíte od něj.“

Aleš se odstrčil zadkem od auta a stoupnul si dost blízko k Tondovi:

„Už jste mi svými nesmyslnými posudky zkazili dva kšefty, při tom normální a to i slavný auditoři jsou spokojený, varovali jsme Vás, jestli pokazíte i tenhle, budeme opravdu rozzlobení, minule Vám zapomněli dát tohle.“

Podal Tondovi obálku a bez rozloučení šel k tomu Porschi, jak jinak, sednul do něj a předvedl razantní odjezd, škoda gum, Tonda otevřel obálku a v ní byla fotka Jitky, jak jde z ministerstva, a pak všech tří dětí jak jdou ze školy nebo z domu, kde bydleli, tak to vypadá jako starost, to je starost. Tonda vyrazil zamyšleně za Karlem, no, měl by hned volat Vladimíra, ten má na starosti jejich bezpečnost, bál se stále víc, o sebe vůbec, ne počká, co řekne Karel.

Tak za deset minut mu zazvonil mobil, tónem od Karla, to hned vzal:

„Toníku, přijedeš? A kdy?“

„Už jsem v autě a vyjíždím od kanceláře, stalo se něco?“

„Ne, nestalo, jen s tebou dneska potřebuju mluvit, tak jestli opravdu jedeš a taky jestli má smysl udělat špagety pro dva, výborně, jdu na to, ty jeď opatrně, těším se.“

Karlovy špagety ovšem byl pojem, po létech v Itálii je nejen měl rád, ale i je uměl připravit na milion způsobů, on ovšem říkal, že je dělá jen na jeden – co je v lednici, ale to nebyla tak docela pravda, on přizpůsoboval obsah ledničky těm špagetám.

Ale ten telefon nebyl kvůli špagetám, a že se nic nestalo, to vlastně byla špatně položená otázka, kdyby se něco stalo, byl by to věděl, zjevně něco hrozí, Tonda jel opatrně, ale rychle. Když mu usmívající se Karel podal ruku a zval ho dál, podíval se mu hodně zpytavě do očí:

„Myslím si, že máš nějakou starost a to nejen o to, co já ti chci, tím telefonem jsem tě vylekal, že jo, ale potřeboval sem tě tady, sedni si, dáme malý aperitiv, jasně to můžeš, trošku, pod tou tvojí nehybnou karatistickou tváří seš napnutej jako struna, povídej.“

Tonda vyndal obálku s fotkami a dal jí Karlovi, ten položil láhev vermutu a prohlédnul si je:

„Kdo ti to dal a proč a pověz, co kolem toho bylo.“

Tonda pověděl, a protože Karel chtěl vědět co to je za projekt, který nechtějí doporučit tak jej i popsal:

„Prostě to je obchod snů, jedna velice veliká firma potřebuje nutně úvěr na provoz, obrovský, 500 milionů korun, je si ale naprosto jistá že sežene zakázky, má je vyjednaný, od státu, v podstatě už je má, říkají, takže to splatí do půl roku, když ne, věřitel dostane 51% akcií firmy, ta má cenu snad pět miliard, takže obchod super, ten zprostředkovatel prý umí zdržet ty zakázky, takže věřitel dostane těch 51%, pak přijdou ty státní zakázky, no nekup to, právě ta nádhera toho kšeftu nám vrtala hlavou, ostatně zadavateli taky, no a našli jsme skulinu, kterou by ti lidé kolem mohli dostat těch 500 mega a utéct, prostě kdyby, teoreticky, nevíme, co mají za lubem, ale kdyby tu firmu poslali před koncem tý lhůty do konkurzu, tak nejspíš z těch pěti set moc nezbude, dá se to zařídit, takže na tohle nebezpečí chci a musím zadavatele upozornit a tahle obálka ukazuje, že tam nějaký podvod bude, možná tuten. Ale ty taky něco víš, když jsi volal.“

Karel nejdříve nalil ten vermut a nakapal do skleniček trochu citrónu:

„Jo, vím, volal Vladimír, že má zprávu, že se na tvojí rodinu něco chystá, on má zdroje mezi těmi kluky z bývalého svazu, kteří se tady nechávají najímat na špinavou práci, ne dokonalý zdroje, ne ihned, ale ty a tvoje rodina jste řekněme předmětem zadání, nezná, zatím, zadavatele a neví co se má stát, myslí si, že nejvíce ohrožená je tvoje žena, proto je, myslím, její fotka navrchu, myslí si, tedy Vladimír, že si ti lumpové nejsou jistí, jak moc ti jde o děti, to víš, vzali jste se, když nejmladšímu Sašovi bylo pět, nebo kolik, prostě jak moc ti jde o děti, když možná nejsou žádný tvoje?“

Karel si sednul vedle Tondy, vyndal telefon a vytočil číslo, položil telefon na stůl, nastavil ho na hlasito, ozval se Vladimír a Karel hned navázal:

„Je tu vedle mě Toník a máme to na konferenci, před hodinou mu dal nějaký Tropp, advokát, fotky dětí a manželky, vypadá to, že zadavatele máme, máme i motiv, chce, aby Toník dal dobrý hodnocení jednoho obchodu, který by ho ale neměl mít, vyčítá mu, že už mu něco zkazil, podle mých zdrojů ten chlap nemá extra dobrou pověst, Toník už ten posudek poslal, takže se ten Tropp může brzy dozvědět, že neposlechl, takže co navrhuješ?“

„Výborně, to jsem rád, že to víme, zatím jsme právě zadavatele neměli, tohle vypadá jasně, to jméno se opakuje u pokusů o podvod, ne vždy v první linii, ale byl tam někde vzadu, často jako zastupující právník, dobře, vysvětlíme mu, aby tu akci odvolal a už to nezkoušel, jdu na to, v tuto chvíli z povzdálí hlídáme Tonyku všechny čtyři tvoje lidi, možná jim řekni, že prostě potřebuješ aby u nich byli řekněme do večera tihle pánové, je to lepší, u dětí to asi půjde, s tvojí paní to nevím, to zvaž, ale ta je na druhou stranu nejohroženější, my budeme rychlí, ale aby neudělal nějaký rychlý tah, spoj se s ní a něco zkus, abys u ní mohl být také ty.“

Tonda udělal totéž co Karel, položil telefon na stůl a ti dva poslouchali, hovor s Janičkou byl jednoduchý, Toník si nevymýšlel a pravda je jednoduchá i když je složitá, ta to chápala a slíbila, že pomůže s kluky, tedy vysvětlit to klukům případně jim něco trošku nakecat, pak zavolal Jitku.

Ta byla na ministerstvu a byla otrávená jako už docela dlouho, prostě chtěla dělat novinářku nebo aspoň něco zajímavýho, novinařinu dělat nemohla, měla pověst blázna, který se honí za pravdou, taková pitomost, nikdo by jí v médiích k ničemu nepustil a teď jí tady v tý nudě ještě ke všemu trošku padala její židle, taky tu byla už u třetího ministra, první ministr jí miloval a bylo to fajn, druhý tu byl krátce a asi si jí ani nevšimnul, ten třetí jí ale do jejího komunikačního odboru, kde byla šéfkou, nacpal tři úplně blbý ženský, svojí dceru, snachu a jednu naprosto nesympatickou blbku, kterou asi píchal, prostě slast a teď cítila, že jednu je asi třeba povýšit, a tedy jí vyhodit.

Někde v hloubi duše asi věděla, že kdyby byla doma a nechala se živit Tondou, bylo by jí docela dobře, děti jsou skvělý a už nikdy nebudou malý, no vlastně kromě Saši už nejsou, ale i Pavlík se ještě rád přitulí a Tonda by měl takovou radost, faktem je, že ho ta Karlova firma platí skvěle, a jak by byli rádi naši, tak milujou ty děti, z kluků táta úplně blázní a to by měla čas tam jezdit častějc, asi sem káča pitomá, dneska jel Tonda za Karlem, přijede pozdě a jí do toho vlezla ta divná večeře, že toho chlapa neposlala do háje, pozvat budiž, ale na dnešek, co to je za nápady, není na drátě, je blbá, že na to kejvla, ani ho pořádně neznala, na nějaké trapné párty jí ho kdosi představil, takovej náfuka a teď se jeho sekretářka mohla uprosit, že nutně a že pro ní pošle auto, že na tom panu doktorovi moc záleží, proč nepřijede sám, blbeček, beztak mu nepomůže, pokud chce něco podstrčit ministrovi, tak na to už ona není ta pravá, vida, volá Tonda:

„Toníku čau, seš u Karla? Zdravím.“

„Jasně a Karel tě zdraví taky, ale máme toho dneska málo, vrátím se brzy, můžu tě pozvat na večeři? Pořád mám pocit, že tě zanedbávám, víš, poradili mi dobrou restauraci, ještě jsme tam nebyli, tedy já určitě ne.“

Kurva drát. Že to neodmítla a ani na toho chlapa nemá telefon.

„Toníku moc mě to mrzí, ale před chvílí jsem slíbila jednomu neodbytnýmu chlapovi, asi chce něco ministrovi, že s ním zajdu na večeři, v šest pošle auto, takovej protiva nafoukanej, moc mě to mrzí.“

„Zkusím hádat, není to doktor Tropp?“

Rozum šel do háje, ego nahoru, zatraceně ten chlap mě snad sleduje, on mě nevěří, do hajzlu a do prdele:

„Tondo, to se mi zdá, jak to můžeš vědět? Ty mně odposloucháváš telefon?“

„Jituško neblbni, svět je malej, před dvěma hodinama jsem s ním jednal, on zastupuje firmu, na kterou děláme audit, není spokojenej, jsme prý moc tvrdí a najednou vytáhnul, že tě zná a tak, že bych jako alespoň ze známosti mohl být jako tolerantnější a bla bla, holka odposlouchávat tě mobil je přece blbost, jsi na to moc chytrá a tvou pevnou linku to je o držku, jste státní ouřad, klid holka.“

Jitka pomalu vychládala, věděla, že ten Tropp netouží po ní, ale po kšeftu, tak takhle to je, no na Tondu by mohla mít větší vliv než na to pako ministerský, ale nechce ho mít, do prdele, budu doma:

„Promiň Toníku, hrabe mi, no zajdu s ním na tu večeři, přijedu brzo, fakt, třeba zítra si někam zajdeme, Janička pohlídá kluky, je zlatá, jo?“

„Jasně Jituš, domluveno, nech ho vykecat a slib mu cokoli, slibem neurazíš, znáš to, ne.“

Když Jitka zavěsila, bylo jí najedou smutno, on ten její chlap je docela dobrej a ona nikdy nemyslí na to, aby mu s ní bylo dobře, vlastně mu dělá každou chvíli kouř, vždyť je to fuk, že on má kariéru a ona ne, je to docela směšný, on kariéru dělat nechtěl a má jí a ona jí chtěla, tedy tu novinářskou a nic, začala hledat telefon na toho blbce, na tu večeři nepude, jenže sakra kde ta vizitka může bejt, dal mi jí tehdy vůbec? No možná by na ústředně věděli, kdo volal, tedy číslo, anebo to halt vydržím.

Když Tonda viděl na mobilu, že spojení je ukončeno jen nahlas řekl:

„Takže, Vladimíre, víš všechno.“

„Výborně, díky, jdeme na to, vy oba zůstaňte spolu, máte určitě co dělat, tady tě Tonyku nepotřebujeme, tedy zatím, ale počítej tak s tou šestou, to auto tam nebude, tak bys tam mohl být ty, zdravím.“

Spojení bylo ukončeno, Tonda se podíval na Karla:

„Co udělá?“

„Nevím a bylo dobře, že ses neptal, neřekl by ti to, určitě bude muset improvizovat, a bylo by to trošku neslušné se ptát a tedy nepříjemné, ale jen trošku, buď v klidu, on je ochrání, už teď jsou zajištěný, vždyť to znáš.“

Karel se zvedl a pomalu se odšoural do kuchyně, Tonda si najednou uvědomil, jak stárne, před chvilkou byl naprosto pozorný a hlava mu jela na plné obrátky, teď padla únava, ale měl ještě další věci k projednání a tak pokračovali v kuchyni:

„Mám Toníku ještě dvě věci, chtěl jsem si o tom v klidu popovídat, ale není nám přáno, myslím v tom klidu dneska, jinak v životě je nám přáno velmi, takže, jednak převedu na tebe polovinu naší agentury, až nebudu, bude tvoje a Aničky, tak si to přejí naši kamarádi a pak si chci povídat o tvém a vlastně i mém kamarádovi Matoušovi, ten kluk je blázen, ale já mám blázny rád, trošku si s ním osud pohrává. Je mu děsně smutno, ne z práce, to taky, ale především z toho, jak tehdy opustil to děvče na Slovensku, možná bys mu mohl pomoct, třeba že si pokecáte, ale teď na to nemáš myšlenky, jasně, připomenu ti to.“

Asi za dvě hodiny přijela tři terénní auta k budově, kde měl Tropp svojí rezidenci, a ze které odešel dopoledne zamyšleně Štefan a do které se Tropp mezitím naštvaně vrátil, jedno zastavilo před vchodem, kde se samozřejmě stát nesmělo, ale řidič zůstal v autě, další dvě zaparkovala v podzemí poblíž. Tři muži vstoupili hlavním vchodem, byl docela nenápadný, hezké, ale ne výstřední dveře do staršího udržovaného domu, ale hned za nimi se ovšem otevřela hala vysoká přes dvě podlaží, po stranách schodiště, vepředu před skleněnou stěnou s průhledem do atria skleněný výtah a před ním taky skleněný recepční pult, u něj krásná černovláska, jeden muž šel trošku ve předu a začal na ní mluvit anglicky, usmíval se a udržoval její pozornost, další dva šli po stranách haly, nenápadně se rozhlíželi a zatím co jejich kolega zabavoval recepční se dostali až za ní každý z jedné strany, ani si nevšimla pohybu a ten po její pravé ruce jí přitiskl na obličej kapesník napuštěný něčím, co jí rychle uspalo a ti dva jí drželi ruce na stole, dokud mohla klást odpor, moc ho nekladla, ohlídali si, aby nedupla na žádný kontakt, hlásič nebo podobnou blbůstku. Pak jí docela opatrně položili pod pult a do budovy vběhnulo dalších pět lidí, mezi nimi mladá žena, která si sednula za pult, jeden muž u ní zůstal a další běželi nahoru.

Ve druhém patře ve své gigantické pracovně mezi sochami a obrazy přecházel zuřivě Aleš Tropp, tohle nesnášel, prohrával, zatraceně, ten bastard Soukup mu dal zase mizernej posudek, jak ten zmrd přišel na tu fintu, tak na to byl pyšnej, že to vymyslel, kurva, co teď, zatraceně, jasně, může je nechat oddělat, celou tu jejich agentůrku, celou jeho famílii, jenže on chce kšeft, prachy, pomsta je fajn, ale nevynáší. Dobře, dneska je vystraší, na chvíli mu někde zavřou tu jeho káču, nic jí neprovedou, dneska, pak mu jí vrátí, pomůže to? Ten chlap vypadá divně, co když to s ním nehne? Pak by musel přitvrdit, ale čeho dosáhne? Jak budou reagovat ti zahraniční hajzlíci, kteří si tuhle agenturu najímali, ti si nejspíš najdou jinou, no ta se řekněme začne bát a dá pár vstřícných posudků, jenže ty hajzlové z Kypru, Panenskejch ostrovů a čert ví odkud se pak třeba stáhnou. Zatraceně. I když, mohli by pochopit, že všechny slušný kšefty tady musí jít přes něj, přes Aleše, to by pak byla jiná, to by pak hráli jinou zajímavou hru, musí se na ně dostat napřímo a vysvětlit jim, že je jen jediná možnost, samozřejmě skvělá, a to přes něj, musí je nějak dostat do tlaku.

Byl spekulant a gauner, dělal obchody s maržemi ve stovkách či tisících procent, no někdy to byly loupeže, že se o marži ani mluvit nedalo. Zjistil, ale nikdy nepřiznal, že vlastně normální firmu, co něco dělá a vyrábí nebo poskytuje služby, tak tu řídit neumí, pokud nějakou získal, povětšinou nějak ukradnul, tak se mu sesypala v rukou, najmutý manažeři jsou bastardi, myslí víc na sebe než na něj, tak vydělávat nemůže, musí spekulovat, potřebuje to, má svůj životní styl, vilu na Sardinii s jachtou, vilu v Dominikáně taky s jachtou, apartmán v rakouskejch Alpách, obrovskej byt v Praze, to něco stojí, jeho děvčata něco stojí, nejraději by mlátil do těch soch kolem sebe. On prostě potřebuje tyhle kšefty dlouhodobě, nejen pro svý ego, ale i pro svý náklady, a to si z tohohle obchůdku chtěl koupit jet, takovej malej hezkej tryskáček. Na jeho pracovním stole se z reproduktoru ozval hlas jeho sekretářky, trochu se jí třásl, ty repráky stojí za prd:

„Pane doktore, je tady nějaký pán a chce s Vámi mluvit o tom dnešním transportu paní Soukupové.“

Do prdele, do hajzlu co tohle znamená, my se neznáme, já s tím nemám nic společnýho, kterej blbec to zase zvoral. Kdyby neměl za sebou patnáct, vlastně více let, nejrůznějších podvodů, grázlovin a zmizelých obchodních partnerů a vůbec a všechno beztrestně a vítězně, tak by si možná připustil, že ne že to někdo zvoral, ale že se to jemu třeba trochu sype, což by mu bylo ale asi v tu chvíli už nepomohlo, byli za dveřmi a jeho superluxusní kancelář neměla druhý východ, ale Aleš si nic nepřipustil a zuřivě otevřel dveře, proti němu byli tři neznámí muži a vtlačili ho zpět do jeho galerie. Za deset minut s nimi odcházel trochu zkroušeně ale v zásadě dobrovolně, jeden ho držel přátelsky pod paží a odešli k výtahu, vyděšená sekretářka nic nechápala, ale tak to bylo dobře. Slečna na recepci v přízemí už seděla na své židli, jen jak byla unavená, položila si hlavu na stůl.

V šest večer Jitku zavolali z vrátnice, tedy z recepce, pardon, vrátnice to bývala do „listopadu“, že na ní čeká nějaký pán, otráveně sešla dolů a našla tam Tondu s kytkou, krásnou, skočila mu kolem krku:

„Toníku, já ale musím počkat na toho otravu, nemám na něj číslo, abych se omluvila a už je pozdě se omlouvat, promiň.“

„Nepřijde, mluvil jsem s ním, prostě půjdeme na večeři spolu,“

V Jitce to opět zabublalo, snažila se dlouhodobě a marně o klid, nebýt stále tou samostatnou, která všechno zvládne a nikoho nepotřebuje, kterou nikdo nebude řídit, především žádný chlap, když všichni stojí za to, za co stojí:

„Jak to? Jak jsi mohl? To byla moje schůzka, nemůžeš přece.“

Tonda jí vzal za ruku, trošku stisknul, tím jí trochu vyděsil:

„Prosím tě, pojď, v klidu, vysvětlím ti to, nepletl jsem se do tvých schůzek, ten chlap se mnou obchoduje dlouhodobě, říkal jsem ti, že dnes ráno jsme spolu mluvili, mám tu auto.“

Když si sednuli do auta tak Jitku šokoval podruhé, vyndal totiž z kapsy saka placatku, klasickou krásnou stříbrnou plnou docela dobré brandy a pak pověděl skoro všechno, trošku upraveně, ale minimálně, lhát se nemá, přijde se na to a u lidí, jako je Jitka, jsou škody nevratný, ta honem volala, dost vyděšeně, Janičce, ta jí uklidnila i když zmatek zvýšila prohlášením, že strejdové byli bezva a klukům museli slíbit, že ještě přijdou, než dojeli na Malou stranu poblíž restaurace, kterou Tonda vyhlídnul, Jitka urazila tak půlku té placatky, takže na lačno decka brandy, to pomohlo, až za hodinu, v klidu fakt výborné restaurace, po vynikajícím prvním chodu a pár deci bílého vína se najednou Jitce zablýsklo v očích a s úsměvem ze zeptala:

„Hle nevzpomínáš si, kdo u nás furt mluví o tom, že se jako stýkám s nebezpečnými lidmi a tak?

Tonda věděl, že to přijde a byl připravený:

„Jasně, já, jenže holka já se snažím to mít pod kontrolou, úplně to nejde, bohužel, ale dneska to zafungovalo, jak mělo, jenže ty si ani nechceš připustit, že je to, co děláš nebezpečný a zkušenost bereš za výjimku, prostě to tě pak nemůžu chránit, proto mám strach.“

Jitka se zase na chvilku odmlčela, trochu se jí motala hlava, ale myslelo jí to furt dobře:

„A co bude jako s ním? Přestane?“

„To jako myslíš toho Troppa? Určitě přestane, ale nevím co je s ním, fakt, to jsem neměl na starost, však víš.“

Jitka se trochu otřásla:

„To zní strašně – neměl na starost.“

Pak se zamyslela:

„To ten chlap teď plave ve Vltavě? Nebyl to ani v nejmenším sympaťák, brr, ale na druhou stranu, co s ním je? Nemáme ho jít tahat z vody? Nebo je jenom zmlácený někde v parku?“

Jitka Tondu tlačila někam, kde ani trochu nechtěl být, jenže to jinak nešlo, nesmí mu přestat věřit, úplně mu asi nikdy věřit nebude, to ona asi nikdy nikomu, ale mohla by aspoň tím svým „Jitkovským“ způsobem:

„To je tak Jitko, ten chlap, kterého chceš tahat z Vltavy, opravdu nevím, jestli tam plave, mi dal dopoledne tohle.“

Tonda jí podal obálku s fotografiemi, Jitka si je prohlédla a pomalu se začala klepat, Tonda jí chytil za ruce a držel a šeptal:

„Jituš, už je po všem, nechtěl jsem tě strašit, ale taky ho nelituj, i když nevím, co s ním je.“

Jitka chvíli seděla a nic neříkala, pomalu se přestala klepat, vypila skleničku vína a smutně se na Tondu usmála:

„Máš pravdu, tahat ho nepudem.“

A pak pokračovala:

„Nevím, proč mě to teď napadlo, snad přes to, že kdyby můj táta viděl tyhle fotky, tak ho jde zabít, klackem, sekerou, prostě tím, co by mu padlo do ruky, prostě napadlo mě, nemohl by sis vzít pár dnů volna, zajeli bychom k našim nebo třeba s nimi někam? Oni nás mají moc rádi, skoro nás nevidí no a děti je zbožňujou, nevadilo by ti to? A kam?“

Tonda se šťastně usmál, on měl Jitky rodiče moc rád, jenže se pořád míjeli, někam se s Jitkou řítili a vlastně na sebe neměli čas:

„No počkej prosím, než se začneš zlobit, víš, vždycky když řeknu „Karel“, tak ty se mračíš, jasně, chápu, říkám to furt, na cokoli reaguju „Karel by řekl, Karel by udělal“ jasně vím je překarlováno, promiň, ale on fakt zná Itálii a ta není daleko a vejdeme se do dvou aut všichni, co takhle týden tam někde „dole“, z jeho vyprávění vím o několika místech, kde by mohlo být skvěle?“

Třetí den našla Aleše Troppa velice milá ukrajinská paní, která mu obden dopoledne uklízela jeho pražský byt, ležet na zemi v pokoji plném strojů na cvičení, nejevil známky života, došla k názoru, že z jednoho z těch vehiklů spadnul a praštil se do hlavy, pitva to nevyloučila, ale patolog si nebyl zcela jist, ta rána nebyla dost velká, tak to vyřešil obvyklým selháním srdce, tak jo, cizí zavinění nebylo zjištěné, laborka ostatně taky nic nedala.