Krymská režisérka: Doma jsem nebyla pět let, ani otci jsem nemohla na pohřeb. Dnes tam vládne strach
„Odjela jsem s batohem, kde jsem měla jen nejnutnější věci. Myslela jsem si, že to nebude trvat déle než půl roku a na Krym se zase vrátím. Dopadlo to ale tak, že jsem doma nebyla už pět let,“ říká krymská divadelní režisérka Halyna Džikajevová, která do Česka přijela na pozvání organizace Člověk v tísni. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje, jak ji vyslýchala ruská tajná služba FSB nebo to, jak těžké byly začátky po útěku do Kyjeva.
Od ruské anexe Krymu letos uběhlo pět let. Jak jste události na jaře roku 2014 prožívala vy osobně?
Tehdy jsem každý den sledovala přímé přenosy z Majdanu, a protože jsem pracovala také jako novinářka, věděla jsem, že Rusko má na Krym zálusk. V roce 2017 měl skončit pronájem přístavu v Sevastopolu, a když exprezident Viktor Janukovyč utekl do Ruska, čekali jsme, že přijde nějaká pohroma. Pak se na Krymu objevili zelení mužíčkové, jak se přezdívalo ruským neoznačeným vojákům. To bylo velké překvapení, protože 26. února se uskutečnilo velké shromáždění, jehož cílem bylo právě znemožnit zasedání krymského parlamentu, který by k ruskému zásahu vyzval.
Divadelní režisérka Halyna Džikajevaová přijela do Prahy se svým avantgardním divadelním představením „Tráva probodává zem“, které je součástí doprovodného programu Festivalu Demokracie 2019. Představení je drsnou reflexí života na Krymu po ruské okupaci. Jak na něj pražské publikum reagovalo?
„Publikum bylo poměrně rezervované. Není to poprvé, co jsme s tím představením vystupovali – hráli jsme ho v několika městech Ukrajiny i ve Varšavě, kde byl potlesk vždy hodně energický. Lidé doslova plakali. Tady byl potlesk spíš nesmělý,“ popisuje skladatelka Jana Šljabanska, která pro představení vytvořila hudební doprovod.
Podle Halyny totiž lidé v Evropě nejsou na představení zachycující bolest mučených lidí na Krymu připraveni. „Na rozdíl od Ukrajiny v Evropě horký dech války cítit není a lidé si nedokážou představit, že se něco takového skutečně děje,“ míní divadelní režisérka.
Tehdy jsme si mysleli, že jsme zvítězili, protože energie Majdanu se projevovala i na Krymu. Ruské tajné služby ale přes noc obsadily budovu parlamentu a krymské vlády a pak to začalo. Měli jsme pocit, jako když sedíme v kině a promítají nám 5D film, protože něco takového se přece nemůže stát. Všude kolem byli vojáci, tanky i takzvaní gopnici – tak se říká lidem, kteří nemají žádné kulturní zájmy, postávají na ulici, pijí pivo a vyvolávají konflikty.
Tehdy jsem byla uměleckou vedoucí v divadle, kde jsme se sešli společně s herci, režiséry a některými našimi diváky. Přemýšleli jsme, jestli jsou nějaké možnosti, jak se postavit na odpor tomu, co se děje. Připojily se k nám i další mládežnické skupiny a z Kyjeva přijel i Oleh Sencov. Společně jsme se pak rozhodli vytvořit podpůrnou skupinu pro zahraniční sdělovací prostředky – novinářům jsme díky tomu poskytovali překladatele nebo řidiče. V divadle jsme také organizovali kurzy první pomoci pro případ, že by se začalo bojovat. A v tom měla spočívat moje údajná teroristická činnost, ze které mě chtěla obvinit FSB.
Dostala jste se tedy do centra zájmu ruských tajných služeb?
Ano. Ale to bylo až poté, co část těchto lidí zavřeli a co Hennadij Afanasjev (ukrajinský aktivista proti anexi Krymu a politický vězeň odsouzený za terorismus v kauze údajné Sencovovy teroristické skupiny – pozn. red.) vypovídal. V divadle jsme měli i vlajky a letáky z Kyjeva, které jsme vylepovali po městě, a organizovali jsme mítinky proti ruské agresi, které se v Simferopolu tehdy konaly každý den.
Po referendu naše činnost skončila. Oleh Sencov řekl, že bude lepší na nějakou dobu z Krymu odjet. Já odjela na deset dnů, pak jsem se vrátila a zdálo se, že se nic nestane. Až do 10. května, kdy zatkli Oleha Sencova, Hennadije Afanasjeva a Sašu Kolčenka... Tehdy jsem pochopila, že nás nenechají na pokoji, a připravila jsem si kufřík pro případ, že mě zatknou.
Z Krymu jste nakonec odešla v létě 2014. Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla okupovaný poloostrov opustit?
Samozřejmě. Předtím jsem měla ještě několik rozhovorů s příslušníky FSB. Setkání byla neformální, já odmítla podepsat jakýkoliv z papírů, které mi podsouvali. Když mě pak pozvali na služebnu FSB v Simferopolu, moje kamarádka a lidskoprávní aktivistka z Petrohradu mě tam nepustila – řekla mi, že bych se taky nemusela vrátit. A té noci mě odvezla z Krymu.
Švédský novinář: Dezinformační mašinerii pomáhají užiteční idioti. Než něco pošlete dál, vypijte sklenici vody
Číst článek
Když jste z Krymu tehdy odjížděla, sbalila jste s sebou všechny své věci, nebo jste si odnesla jen to nejnutnější, protože jste věřila, že se budete moct v dohledné době vrátit?
Odjela jsem s batohem, kde jsem měla jen nejnutnější věci. Myslela jsem si, že to nebude trvat déle než půl roku a na Krym se zase vrátím. Dopadlo to ale tak, že jsem už pět let nebyla doma. Lidskoprávní aktivisté nebo advokáti mi říkají, že by to pro mě mohlo být nebezpečné. Ani mí přátelé, kteří odjeli z Krymu, se tam nevracejí. Rusko si bere rukojmí, aby mělo politické dividendy v procesu výměny rukojmích, a mně se nechce zvyšovat tento kapitál, s nímž může Rusko spekulovat.
Jak těžké pro vás bylo zařídit si život nanovo, když jste si do Kyjeva přivezla skutečně jen to nejnutnější?
Zpočátku mi velmi pomohli aktivisté. Jeden americký fond poskytoval peníze na podporu lidí, kteří se stali oběťmi represí ze strany FSB. A díky tomu jsem si mohla pronajmout pokoj – ne byt – a koupit si základní věci. Po roce jsem začala pracovat v televizi a otevřelo se i divadlo. Pak už to šlo, za dobu strávenou v Kyjevě jsem ale stejně vystřídala pět adres. I po takové době mám pocit, že jsem v přechodovém stavu a nezapouštím tam kořeny. Necítím se tam jako doma.
Pomohla vám například i organizace KrymSOS, která poskytovala pomoc lidem, kteří museli narychlo z Krymu odejít?
To ne. Stačilo, že mi pomohli Američané. Myslím, že není nutné žít z almužen státu nebo organizací, když můžu sama pracovat. Jsou lidé, kteří takovou pomoc potřebují víc než já. Například lidé z Donbasu, kteří zažili bombardování, ztratili své příbuzné a nutně potřebují psychologickou pomoc.
Otec zemřel, bratr kolaboroval
Vaše rodina a přátelé odjeli z Krymu s vámi, nebo na okupovaném poloostrově zůstali?
Máma zůstala na Krymu. Otec, který byl těžce nemocný, mezitím zemřel a já mu ani nemohla přijet na pohřeb. A z bratra se stal kolaborant.
Jak těžké je pro vás se s touto skutečností smířit?
Těžko říct. S matkou alespoň mluvíme po skypu. Bavíme se hlavně o zdraví nebo o počasí, ale o tom, co se děje kolem, moc nemluvíme. S bratrem se skoro nebavím.
Máte od známých na Krymu zprávy, jak situace vypadá nyní?
S mámou to nejde, protože už je stará a nedokáže situaci objektivně posoudit. Ale s přáteli, kteří jsou proukrajinsky orientovaní a zůstali na Krymu, se o tom bavíme. Podle nich tam celkově vládne atmosféra strachu, nedůvěry a velkých obav. Navíc se tam rozmáhá donašečství, které existovalo za Sovětského svazu. Zároveň se tam ale staví silnice a další infrastruktura. Do těchto věcí, které mají zlepšit vnější podobu měst, se investuje spousta peněz. Je to ale jen okrasná výloha, za kterou se odehrává zatýkání, domovní prohlídky a pronásledování lidí, kteří nesouhlasí s politickým kurzem na Krymu.
Expert: Rusko-čínské sbližování je pro střední Evropu hrozbou. Klíčem je vědět, jak prosazují svůj vliv
Číst článek
Dám příklad. Někteří z přátel, kteří zůstali na Krymu, za mnou občas přijedou do Kyjeva. Když za mnou jednou dorazili, povídali jsme si venku a padlo slovo Medžlis – to je shromáždění krymských Tatarů – a oni se okamžitě začali vystrašeně ohlížet, jestli to nikdo neslyšel. Tohle slovo je totiž na Krymu zakázané.
Řekla byste, že útlak namířený proti lidem, kteří nesouhlasí s anexí, jako je právě pronásledovaná menšina krymských Tatarů, sílí, nebo se situace v průběhu pěti let víceméně nemění?
Často mám pocit, jako by se okupanti Krymu řídili nějakým algoritmem. Mnohdy se stane, že v jeden týden dojde k masovým domovním prohlídkám, pak je nějakou dobu klid a za čas zase začnou s pronásledováním. To je součástí jejich snahy tyto lidi z Krymu vytlačit. Většinou to začne tak, že dostanete za nějaký údajný přestupek pokutu, podruhé je už pokuta větší a pak vám přišijí spáchání nějakého zločinu.
Tímto způsobem se snaží „zpracovat“ hlavně krymské Tatary, které se snaží z Krymu vytlačit stejně jako za Sovětského svazu. Rusko už to ale nemůže udělat jako v roce 1944, naložit je do dobytčáků a odvézt pryč. Dělají to proto tímto způsobem. Dávají jim tím na srozuměnou, že mají sami jít pryč. Mnoho krymských Tatarů ale odejít nechce a jsou připravení jít raději do vězení, než aby Krym opustili.
Teď se podle mě dá očekávat nová vlna zatýkání lidí slovanského původu. Před nedávnem propustili z vězení Sencova nebo Volodymyra Balucha (zadrženého za vyvěšení ukrajinské vlajky na svůj dům po anexi Krymu – pozn. red.) a teď opět zatkli jednoho z krymských aktivistů, který ale není tatarského původu. Dá se proto čekat, že budou hledat lidi, které by mohli označit za diverzanty a obvinit je z nějakého zločinu, především terorismu.
Když jsem se bavila s příslušníky FSB, sami se mi přiznali, že celý proces se Sencovem je vykonstruovaný a že potřebují najít „teroristy“, aby mohli bojovat s terorismem – proto je sami vytvářejí. A zároveň potřebují mít v zásobě určitý fond lidí, které pak budou moct vyměňovat s Ukrajinci. Na Krymu tak vzniká atmosféra strachu.
Při jaké příležitosti vám tohle lidi z FSB přiznali?
Lidskoprávní aktivistka, kterou jsem před chvílí zmiňovala, mi poradila, že pokud mě FSB pozve na neformální setkání, musí k němu dojít na veřejném místě, kam se mnou přijde i člověk, který by informoval veřejnost v případě mého zatčení. Sešli jsme se tedy v kavárně, kde po celou dobu seděl i můj kamarád. Ptali se mě na nejrůznější věci, neustále se snažili zjistit informace o činnosti naší skupiny a nachytat mě, pokud si budu protiřečit. Řekla bych, že to byl takový souboj intelektů, který jsem vyhrála. Neřekla jsem jim nic, co chtěli slyšet, a naopak jsem se dozvěděla něco od nich.
Co by se stalo, pokud byste s nimi odmítla v kavárně setkat?
Hrozilo by, že bych zmizela. Tehdy na Krymu zmizela spousta lidí, které pak našli mrtvé nebo zmrzačené.
K setkání tedy došlo ještě na Krymu. Kdy to bylo?
Bylo to začátkem června roku 2014 a v červenci pak přišli na mé představení do divadla. Snažili se mi podstrčit i prázdné listy papíru, já jim ale říkala, že nemám brýle, že nemohu nic psát. A oni na to: „Jen to podepište, my už to pak doplníme.“ To jsme ale odmítla. Věděla jsem také, že pokud bych se snažila lidi z naší skupiny hájit, před soudem se to může vykládat jinak, a naopak by jim to mohlo ještě přitížit. Proto bylo lepší FSB neříkat vůbec nic.
Snažila se FSB vám nebo vaší rodině někdy vyhrožovat?
Příbuzným nikdy nevyhrožovali, hercům našeho divadla ale ano a několik dívek z divadla také podepsalo souhlas s tím, že budou s FSB spolupracovat. Jsou chytří a chápou, koho mohou zastrašit. Mně na prvním setkání také řekli, že na mě mají obvinění z terorismu, na to jsem jim ale řekla jen: „Ano, dobře.“ Pak se mě zeptali, jestli vím, jak z lidí na služebně dostávají přiznání. Odpověděla jsem, že vím. Pochopili ale, že mi nemá cenu vyhrožovat. Samozřejmě by bylo jiné, pokud bych se dostala přímo do budovy FSB, kde by mohli použít fyzické násilí.
Putin je novodobý Hitler
Během rozhovoru jste několikrát zmínila jméno režiséra Oleha Sencova, kterého po zatčení na Krymu následně v Rusku odsoudili ke 20 rokům vězení. Minulý měsíc se konečně vrátil na Ukrajinu po rozsáhlé výměně vězňů mezi Kyjevem a Moskvou. Jak jste jeho propuštění vnímala?
S Olehem Sencovem jsem se seznámila v březnu roku 2014, kdy jsme společně koordinovali činnost art centra na Krymu, nijak blíž jsme se ale neznali.
Mezinárodní koalici vystřídala v Manbidži syrská armáda. Od tureckých jednotek ji oddělují Rusové
Číst článek
Upřímně řečeno jsem si myslela, že ho propustí až jako posledního. Je to samozřejmě skvělé, že se naši lidé vrátili domů – lidský život a štěstí rodičů a dětí, které konečně vidí svého otce, jsou to nejcennější. Na druhou stranu Rusko to svým způsobem využívá a ti lidé, kteří se dostali do jeho rukou, se stali něčím, čím může Moskva zaplatit. Nechci ale samotnou výměnu vězňů hodnotit. Jen řeknu, že Rusko je agresor chytrý, silný a před ničím se nezastaví.
Říkáte, že jste si původně myslela, že Sencova propustí jako posledního. Čím to podle vás je, že se dostal na svobodu už teď?
To opravdu nevím, nemám o tom žádné informace. Sencov se však po celou dobu choval velice důstojně a domnívala jsem se, že mu to Putin neodpustí. Ale je vidět, že Putin měl nějaké silnější argumenty. Asi bude mít nějaký důvod, že se Rusko vrátilo do Parlamentního shromáždění Rady Evropy (Parlamentní shromáždění Rady Evropy letos v červnu rozhodlo, že vrátí Rusku hlasovací práva, o která přišlo v roce 2014 po anexi Krymu – pozn. redakce).
Dáváte to západním zemím za vinu, že se státy vrací do těchto struktur?
No ano. Ostatně evropský byznys má v Rusku své zájmy a je pro něj výhodnější mít s Ruskem přátelské vztahy než s ním bojovat. Je ale nutné pochopit, že Putin je nový Hitler, a je-li Evropa připravená spolupracovat s novodobým Hitlerem, bude ještě litovat.
Můžete na závěr říct, jak vy osobně vidíte osud Krymu? Věříte tomu, že se sem jednou budete moct vrátit?
To nevím. Říkat něco konkrétního teď nemá smysl, protože u šachovnice sedí velcí hráči, v návrat Krymu tedy zbývá jen doufat.
