Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Když Robinson potká Robinsona

    Soubor Geisslers Hofcomoedianten, známý svým osobitým pojetím (primárně) barokních her, rozšiřuje začátkem sezony repertoár o již 36. inscenaci. V autorské hře Robinsoni, dramatu zasazeném do období anglického baroka, kloubí hostující režisér a autor Zdeněk Jecelín Robinsona Crusoe D. Defoa s Bouří W. Shakespeara.

    Život Williama Robinsona (Dominik Linka) na minimalistickém ostrově přírodních elementů plyne tak pokojně, jak jen může život bývalého herce na opuštěném ostrově plynout… Foto Tomáš Glasberger

    William Robinson (Dominik Linka) je již řadu let trosečníkem na minimalistickém ostrově přírodních elementů (uhlazená dřevěná prkýnka, plastové bedny s vodou a několik desítek kamenů), jehož prostor je ohraničen mořem (z) diváků. Jednotvárný život na ostrově plyne tak pokojně, jak jen může život bývalého herce na opuštěném ostrově plynout – s určitou dávkou nadsázky, humoru a občasného halucinačního zoufalství. Ovšem pouze do chvíle, než moře při jedné z bouří vyplaví puritána Ozeáše Robinsona (Václav Chalupa).

    Hra začíná ve chvíli, kdy William zjistí, že Ozeáš není pouze iluzí, nýbrž živou noční můrou, ohrožující jeho pozici pána ostrova. Sledujeme tak vznik funkční dynamické interakce herecké dvojice Chalupy s Linkou, která se v průběhu hry proměňuje a balancuje mezi tragikou zoufalé situace a komickou nevraživostí způsobenou protichůdností charakterů: Ozeáše, kvůli jehož puritánským postojům přišel William o to, co nejvíce miloval – divadlo; a Williama, který se na oplátku rozhodl „zpestřit“ jejich společný pobyt deklamacemi (nejen) Shakespearových veršů – což zarytého odpůrce umění postupně přivádí k šílenství.

    Vyhrocený protipól obou postav je ovšem odlehčen jejich karikaturním nádechem, který se projevuje v momentech vzájemné, mnohdy provokativní interakce, jako je třeba opakované vyhrožování smrtí (k níž však nikdy nedojde), hraní v kostky nebo společné pečení chleba. Skrze tyto drobné momenty pozorujeme charakterovou proměnu obou hrdinů, při níž se z prvotní nesnášenlivosti postupně stává vlídnost, a Chalupu s Linkou tak máme možnost vidět v několika velice dobře zvládnutých polohách, ať se jedná o fanatismus, šílenství, rezignaci nebo čirou lásku.

    … Ovšem pouze do chvíle, než moře při jedné z bouří vyplaví puritána Ozeáše Robinsona (Václav Chalupa). Foto Tomáš Glasberger

    Vrcholem dynamického vztahu je téměř groteskní odhalení „milostného trojúhelníku“: oba muži totiž nevědomky sdíleli část života před ztroskotáním se stejnou ženou – Elizabeth (Kristýna Matěj Dámová), která byla Williamovi životní láskou a múzou, již uvrhl do zatracení, zatímco pro Ozeáše představuje (jím) spasenou smilnici. Ačkoliv zpočátku působí žena jako zdroj silného konfliktu (neboť William nedokáže vystát fakt, že by jeho životní láska mohla sdílet lože s nepřítelem), stává se ve finále tmelícím prvkem obou mužů v otázce, měla-li to raději zezadu, nebo tváří v tvář.

    Práce s protiklady se v inscenaci neobjevuje pouze v charakterové rovině. Typické barokní kontrasty jsou využity také v decentním světelném designu Ondřeje Kohouta, který pracuje s kombinací světla a tmy, a analogicky tak dotváří dynamiku situace: např. když Ozeáš vystoupá na „horu“ z dřevěných palet a je shora osvětlen bodovým světlem tak, že působí jako spasitel, nositel naděje.

    Stejně tak využívá kontrastů i estetika kostýmů Jitky Nejedlé v podobě černé (Ozeáš) a bílé (Elizabeth) barvy nebo jejich vzájemné variace (William). Kromě toho, že tyto barvy podtrhují celkovou prostotu a jednoduchost kostýmů, danou už jejich typem (obyčejné košile, kabátec nebo jednoduché šaty), mají také funkci symbolickou, a tak lze Williamův černobílý kostým vnímat např. jako symbol jeho rozpolcenosti.

    Vyhrocený protipól postav je odlehčen karikaturním nádechem, který se projevuje v momentech vzájemné, mnohdy provokativní interakce, jako je třeba opakované vyhrožování smrtí. Foo Tomáš Glasberger

    Ze zvolených literárních předloh jasně vyplývá, že se režisér spolu s dvorní dramaturgyní souboru Helenou Koblischkovou zaměřili na téma izolovaného jedince, který je nucen vzít na přetřes vlastní hodnoty, postoje a názory. K vyjádření Williamova vnitřního konfliktu se dramatik rozhodl využít dvou názorově protichůdných postav, které reprezentují jeho jednotlivé postoje, jež v průběhu inscenace střídavě zavrhuje, zpochybňuje a postupně přijímá. Finální obraz, v němž William s Ozeášem spokojeně sedí na hoře z dřevěných palet, kde si s vlídným úsměvem vyčítají, kdo ví větší prd, je pak smírným završením vnitřního sváru Robinsonů.

    Inscenace je decentní a vkusnou variací robinsonovského tématu v kombinaci se shakespearovským humorem a typicky geisslerovským uchopením v barokním stylu. Zarážející byly pouze momenty neúmyslných (ač pohotově zakomponovaných), téměř animákovských pádů herců na kluzké kamenné podlaze, které sice působily humorně, avšak pro herce se zdály být spíše skutečnou snahou o přežití.

    Geisslers Hofcomoedianten, VILA Štvanice, Praha – Zdeněk Jecelín: Robinsoni. Režie: Zdeněk Jecelín, dramaturgie: Helena Koblischková, scénografie: Jitka Nejedlá, hudba: Petr Hubík, světla: Ondřej Kohout, zvuk: Šimon Ženíšek. Hrají: Václav Chalupa, Dominik Linka a Kristýna Matěj Dámová. Psáno z premiéry 12. 10. 2019.


    Komentáře k článku: Když Robinson potká Robinsona

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,