Evropské nařízení proti „kazítkům“ a úspory

Ondřej Vaculík

Nařízení o opravitelnosti výrobků, které ušetří mnoho energie a materiálu, může v dnešním globalizovaném světě průmyslu zavést pouze orgán Evropské unie. Měli bychom si proto vážit toho, že takovou autoritu máme.

V podivuhodném klimatu národního truchlení poněkud zaniklo povzbudivé rozhodnutí evropské komise ve prospěch zlepšení klimatu světového. U nás ovšem téměř cokoli, co přijde od Evropské unie — zvláště v zájmu ozdravění životního prostředí — bývá naopak vykládáno jako zhoršení našich poměrů, zejména spotřebitelských, a nepřijatelné omezení našich občanských svobod.

Tedy: Evropská komise rozhodla, že výrobci praček, myček, ledniček nebo televizorů budou nuceni od roku 2021 zajistit náhradní díly i deset let po prodeji výrobku. A samy výrobky mají být montovány tak, aby se daly rozmontovávat a opravovat běžným nářadím. Žádné nýtování a slisovávání, nýbrž šroubky a matičky pro šikovné ručičky. V Lidových novinách z 2. 10. se dále píše: „Evropská komise slibuje, že tímto způsobem průměrná domácnost ušetří ročně až 150 eur a zároveň se ušetří více než dvakrát tolik energie, kolik spotřebuje celé Česko.“ Nevíme sice, zda ona úspora, vztažená k našemu Česku, vznikne součtem úspor všech států Evropské unie, ale jistě nebude nezanedbatelná.

Už žádné nýtování a slisovávání, nýbrž šroubky a matičky pro šikovné ručičky. Repro DR

Toto nařízení evropské komise by nemuselo ani u nás budit takový odpor, protože tzv. „plánované zastarávání“ patří k obecně negativně vnímaným zlozvykům výrobců průmyslového zboží. V lidovém podání téměř každý výrobek, počínaje pouhou baterkou, obsahuje mezi nejmodernějšími komponenty tzv. kurvítko, což znamená, že se zpravidla po záruce ulomí nějaký zdánlivě bezvýznamný, ale dobře zalisovaný čudlík, takže baterku již nelze zapnout a automatickou pračku naprogramovat, a onen čudlík je nevyměnitelný.

Nařízení o opravitelnosti výrobků může v globalizovaném světě průmyslu a techniky vyslovit a zavést pouze orgán Evropské unie, na to jsou národní zájmy krátké. Važme si toho, že takovou autoritu máme.

Nejde však pouze o energetické úspory, i když podle německé ekologické organizace Bund například prodloužení životnosti praček o pět let znamená stejnou úsporu energie, jako kdyby z evropských silnic zmizelo půl milionu aut.

Neméně důležitý je také náš vztah k průmyslovým výrobkům, tím i k tvůrčím schopnostem techniků a lidské výrobní síle, a tím v důsledku k životnímu prostředí. Nevyhazování věcí totiž souvisí s teorií životního spotřebního minimalismu.

Po zániku našeho stavebního podniku mi v roce 1990 zůstalo již odepsané sbíjecí a vrtací kladivo značky DUSS. Když už jsem je měl, hledal jsem pro ně práci, a vymyslel si takové dílo, které záviselo na provrtání i dosti tlusté zdi. Každý rok jsem se snažil „duskou“ něco vrtat nebo sekat. A pak se — po letech — rozbila. Když jsem ji chtěl onehdy vyhodit, vždyť jsem ji téměř nepotřeboval, náhle mně jí bylo líto. Už ten klasický tvar, rukojeť odlitá z hliníku, krásná práce.

Zanesl jsem „dusku“ do servisu. Starší servisman se na mě nešťastně podíval — a sám to řekl: „Aha, vám je jí líto. Chápu vás, z hlediska dnešních šmejdů je to velice ušlechtilý stroj. Opravíme vám ji. Bude to ale třeba tři měsíce trvat. Nevadí vám to?“ „Nevadí, hned tak ji potřebovat určitě nebudu.“ Muž se zasmál: „Ano, ale chodit by měla, viďte.“

Také baterku se snažím mít třicet let pořád stejnou, rovněž i kapesní nůž. Pochopitelně i automobil. Posud udržuji v chodu kolo Favorit, které jsem dostal ke třináctým narozeninám. Těší mě, jak spolu stárneme, ale pořád si věrně sloužíme. Za fungování těchto mých neživých, technických společníků cítím odpovědnost, společně se snažíme, abychom byli užiteční. Takové vztahy dávají člověku — nevím, jak těm strojům — pocit jistoty. Cítím, že společně patříme do přírody, z níž jsme vznikli. Mám lopatu, k níž můj kamarád, zedník Smetana, před lety — dvaceti? — zhotovil násadu. Žádnou lepší jsem nikdy v ruce neměl.

Jakmile člověk začne něco opravovat, musí nad tím přemýšlet, a kupodivu objeví ještě něco, k čemu se pouhým užíváním výrobků nedobere. Často zjistí, že lecjaký průmyslový výrobek má právě svou důmyslností mnohem větší cenu, než je jeho tzv. užitná hodnota.

Ani si neumím představit, jak bych třeba ten Favorit „vyhodil“. Jak bych na něm někam dojel, a tam ho zanechal, opustil ho. To ani nejde. Čímž nepotřebuju nový bicykl.

Pokud jde o mě a o lidi, kteří to dělají podobně jako já, jistě hodně energie se na nás ušetřilo, a díky nám také nevypustilo do ovzduší spoustu kilogramů oxidu uhličitého. Tím bych se chtěl pochlubit Gretě Thunbergové, kdybych s ní někdy mluvil. Třeba by se na mě i trochu usmála.

Mám radost z toho, že evropská komise nyní nařizuje něco, na co jsem vždycky myslel; ovšem platit to začne, jen pokud s tím členské státy budou souhlasit. Tak ještě uvidíme, jak se na to nejspíš bude škaredit například Václav Klaus mladší.

    Diskuse
    VP
    October 16, 2019 v 12.20
    Nových výrobků se bude vyrábět stále stejně (nebo víc) a nebudou se vyhazovat staré, ale nové. V tom je racionalita dnešního světa. Pro přebytečně potraviny už se nachází využití. Jaké se najde pro přebytečné výrobky?