Paweł Kaczmarczyk: Album Tatra jako vzpomínky na dětství

Rozhovor s polským pianistou Pawłem Kaczmarczykem

Své nejnovější album jste nazval Kaczmarczyk vs. Paderewski – Tatra. Máte k hudbě Paderewského nějaký zvláštní vztah?

Projekt jsem vymyslel před čtyřmi roky a zpočátku jsem ani nedoufal, že jej dotáhnu do konce. Je to tedy album promyšlené do posledního detailu, na kterém jsem pracoval velmi dlouho. Osoba Paderewského souvisí s mými vzpomínkami na dětství. Základní škola, na kterou jsem chodil, byla totiž pojmenovaná po něm. Tehdy jsem to nedokázal docenit, ale dnes to vnímám tak, že jsem s ním i skrze tuto školu spojený. Navíc on své dílo, z kterého já vycházím, zkomponoval v roce 1884, přesně sto let předtím, než jsem se narodil. Tato souvislosti pro mne byla dodatečným impulsem k tomu, abych tento projekt skutečně realizoval.

Podle čeho jste si vybíral do projektu spoluhráče?

Členy kapely není třeba nějak usilovně hledat a přemýšlet nad tím, věci se dějí naprosto přirozeně. Jen stačí mít opravdu dobré hráče kolem sebe. To mám vypozorované z velkých sestav světového jazzu. Já jsem album nahrál s kontrabasistou Kubou Dworakem a s bubeníkem Dawidem Fortunou, s nímž jsem spolupracoval už na svých starších nahrávkách. Oba jsou podle mne génii svých nástrojů. Jsou sice stále ještě na začátku své dráhy, ale už teď hrají fenomenálně a já věřím, že po nich jednou zůstane spousta vynikající hudby. Dále mám obrovskou radost, že na albu Tatra účinkuje francouzský bubeník Mino Cinelu, který spolupracoval s Milesem Davisem. Od roku 2010 jsme plánovali, že spolu jednou něco nahrajeme, a až teď se nám to splnilo. Bude mimochodem hrát i na mé další desce, kterou připravuji už tři roky, je už také natočená, ale nemohu o ní zatím víc prozradit. Ale jak říkám, všechno to proběhlo úplně přirozeně, nepřemýšlel jsem nad tím, kdo by se mnou mohl spolupracovat. Mám radost z energie, kterou se nám podařilo na album dostat.

Když mluvíme o energii, jakým způsobem ve vašem případě probíhá komunikace s publikem?

Energie je opravdu nejdůležitější. Koncert nikdy není jen záležitost hudebníků. Muzikanti mohou být připraveni odehrát ten nejlepší koncert na světě, ale pokud publikum není soustředěné a nechce spolupracovat, výsledek se nedostaví. Já mám rád „umírněné“ posluchače, kteří dokážou ocenit mou práci, mají k mé tvorbě respekt, ale přitom nejsou příliš hluční. Když totiž diváci dávají své nadšení najevo neuměřeně, umělec může ztratit hlavu a nabýt mylného dojmu, že je superhvězdou. A výkon je pak horší. Předávání energie by tedy mělo být vyvážené. Udrží-li se správná míra, jsou na konci koncertu všichni šťastní. Hudebníci vědí, že odvedli špičkový výkon, a lidé mají pocit, že byli na nejlepším koncertě svého života. Je to ale výsledek práce obou stran. O něco takového se tedy na svých koncertech snažím.

Při natáčení ve studiu si takto energii s publikem předat nemůžete. Baví vás i tento typ práce?

Já patřím mezi jazzové umělce, kteří ve studiu natáčejí nestandardním způsobem. Nemám moc pochopení pro nahrávání ve studiu naživo. Když už jde člověk do kvalitně vybaveného studia, měl by jeho potenciál využít naplno. Miluji produkční práci, rád vybírám jednotlivé stopy z různých nahraných verzí.

Po produkční stránce je velmi zajímavé vaše minulé album DekonstruktiON.

Ano, tento projekt je pro mne jedinečný kombinací akustických a elektronických nástrojů. Vlastně nikdy předtím jsem neslyšel jazzové album, na kterém by se elektronika a scratching mísily s akustickými nástroji. Ano, známe alba, na kterých funguje elektronika s fender pianem, baskytarou a bicími, to dělá třeba Robert Glaser. Ale že by někdo použil akustické jazzové bicí, kontrabas a akustické piano a propojil to s elektronikou, s tím jsem se opravdu nesetkal. I proto si na koncerty tohoto projektu vozíme vlastního zvukaře. Nedokážu si totiž představit, že by nás kvalitně nazvučil kdokoli. Dodnes jsem přesvědčený, že půdorys této nahrávky, akustické jazzové trio a DJ, je jedinečný.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Harmonie)