Diskuze o zesnulých má význam. I ta o Gottovi, říká autor knihy Smrt na Facebooku

LN: Pomáhá Facebook lidem vyrovnat se se ztrátou blízkých?
To je ošemetná otázka. Spousta příběhů, které v knize popisuji, ukazuje na to, že bez Facebooku by truchlení a vyrovnávání se ztrátou blízkého člověka byly pro mnoho lidí mnohem složitější. Na druhou stranu, takový facebookový profil zesnulého plný diskutujících pozůstalých, kteří jsou aktivní každý den, může opakovaně otevírat rány, které už byly dávno zahojené.

V procesu truchlení musí někdy přijít moment, ve kterém to už člověk v podstatě “nechá být”. Každý by si pak měl sám vědět říct, kdy mu ještě facebooková komunita pozůstalých pomáhá, a kdy je už zdrojem frustrace.

LN: V knize na příkladu nešťastné smrti hokejisty Pavola Demitry demonstruješ masivní reakce na jeho smrt na sociálních sítích. Dokážeš na základě několikaletého zkoumání této hromadné piety odhadnout, jak se bude u nás truchlit v případě Karla Gotta?
Po smrti tak známých osobností téměř vždycky přichází konfliktní diskuze – společnost začíná vyjednávat o tom, co zesnulý ve skutečnosti symbolizoval, proč byl důležitý, o co svět s jeho odchodem přichází. Je to úplně přirozený proces, který nás lidi provází už od dob, kdy jsme žili v klanech. Kolektiv je oslaben ztrátou důležitého jedince, a musí pocit této ztráty překonat shodou na tom, co je pro daný kolektiv důležité, proč drží spolu.

Vzhledem ke sporné minulosti Karla Gotta lze očekávat, že debata kolem jeho osoby ještě bude ostrá. Budou přicházet argumenty z několika stran, zaměřené na jeho politické pozadí, kulturní význam, rodinný život – podle toho, jaké hodnoty jsou nejdůležitější pro jednotlivé diskutující.

Budou se ozývat lidi, kteří „bez politické korektnosti” či „potřeby brát si servítky před ústa” „odvážně zhodnotí” jeho životní příběh, budou i tací, kteří budou jakékoliv pokusy o diskuzi odsuzovat, protože “o mrtvých se přece už nediskutuje”.

Z této celospolečenské diskuze samozřejmě nikdy nevzejde jedna správná odpověď, jeden správný obraz zesnulého umělce, na kterém se shodnou všichni. Je to ale právě ta diskuze, která pomáhá formovat a utužovat společnost, která definuje společné hodnoty všech lidí, kteří žijí na jednom území a Karla Gotta znali bez ohledu na to, co si o něm myslí.

A tak sice můžeme podobnou diskuzí pohrdat či ji brát jako zbytečné výkřiky do tmy, má ale význam. Občas si společnost musí připomenout, co ji spojuje a co ji rozděluje, na jakých hodnotách staví a co všechno symbolizují její největší politické a kulturní hvězdy.

LN: Co se stane s mým facebookovým profilem až umřu? Jak to mohu ovlivnit?
To záleží na tom, jak moc to člověk za svého života řeší. Pokud to neřeší vůbec, nemá samozřejmě posmrtnou budoucnost svého profilu vůbec pod kontrolou. Pozůstalí tak mohou požádat Facebook o jeho úplné smazání, nebo o jeho “zvěčnění”, tedy uzamčení. Takový profil pak je na první pohled označen jako vzpomínkový a přestává se zobrazovat ve vyhledávání či v reklamách. Je určen primárně pro přátele zesnulého, kteří na něj chodí diskutovat a vzpomínat.

LN: Mohu stanovit osoby, které můj účet budou spravovat?
Facebook dnes uživatelům nabízí možnost stanovit tzv. “pověřenou osobu”, která může jejich profil po smrti spravovat. Taková osoba pak má více možností, jak moderovat diskuzi na profilu zesnulého, uděluje práva komentovat či publikovat na profilu nové příspěvky, může měnit profilovou fotografii zesnulého či třeba reagovat na nové žádosti o přátelství. Facebook to vysvětluje tím, že chce dát možnost vzpomínat na zesnulého i těm pozůstalým kteří třeba za jeho života ještě neměli facebookový profil.

Pověřená osoba, kterou si pro posmrtnou správu svého profilu zvolíte, si však nebude moct číst vaše soukromé konverzace. Zato však získá přístup ke kompletnímu datovému archivu toho, co jste za svého života na Facebooku sdíleli.

Pověřenou osobu si můžete nastavit v obecných nastaveních svého účtu. Já jsem si třeba za svou pověřenou osobu zvolil svou manželku a každý rok si nechávám Facebookem připomínat, abych toto nastavení zkontroloval. Snad bude moje manželka vědět, co s mým profilem dělat!

LN: Je Facebook spolehlivé úložiště mých vzpomínek? Mám na ně nějaká práva? Nebo, když Facebook skončí, mé vzpomínky zmizí bez nároku na jejich vrácení?
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měl Facebook jen tak zmizet a vzít s sebou do nenávratna všechna naše data. Jenomže před patnácti lety vypadal podobně bezpečně Myspace, kterému se letos povedlo nenávratně smazat stovky tisíc písniček, které na něj uživatelé nahráli do roku 2015. Podobně ze dne na den zmizela všechna data z úložiště Rapidshare a podobných případů bychom mohli jmenovat stovky. Obecně je digitální stopa z pohledu historie velmi křehkou a nestabilní. Služby vznikají a zanikají a nikdo vám nikdy nebude schopen stoprocentně garantovat , že vaše data uchová navždycky. Nejjistějším způsobem, jak o ně nepřijít, je zálohovat je na více místech. A pokud se bavíme o Facebooku, ten svým uživatelům nabízí možnost zálohovat si svoje data stažením všech souborů, které jejich profil tvoří.

LN: Jsou už facebookové profily zmiňovány v reálných posledních vůlích?
Těžko říct. Moc však o tom pochybuji – generace, pro kterou je Facebook přirozenou součástí života, ještě nevymírá a dlouho nebude. Tato generace ještě poslední vůle neřeší, a Facebook a data obecně nevnímá jako svůj majetek či alespoň aktivum, které by měla spravovat. Čeká nás ještě dlouhá cesta k pochopení toho, že naše online stopa může mít velkou cenu a měli bychom ji všemožně chránit, věnovat čas její údržbě a plánování pro různé situace, které mohou v budoucnosti nastat. To se týká jak facebookových profilů plných osobních informací, tak třeba datových úložišť či kryptoměnových peněženek.

LN: Měla bych si vybrat posmrtné profilové foto?
To záleží na tom, jak moc chceš mít svou posmrtnou identitu pod kontrolou. Profilová fotka je ale tím nejviditelnějším prvkem, který na svém profilu máš, a zobrazuje se u každého tvého příspěvku či komentáře.

Ve své knize popisuji příběh mladíka, který si těsně před svou sebevraždou změnil profilovou fotku na smrťáka. Co tím chtěl asi říct? Proč nechtěl, aby se po jeho smrti všem zobrazovala u všech jeho příspěvku fotka, na které se usmívá?

Posmrtné změny profilových fotek, které provádějí správci posmrtných profilů, jsou také nejčastějším zdrojem konfliktů mezi truchlícími. Někteří tvrdí, že by se už s profilem mrtvého nemělo dít vůbec nic, jiní jsou rádi, že se jim zesnulý znovu připomíná. Někteří pak nesouhlasí s tím, jakou fotku správce zvolil jako profilovou a předpokládají, že zesnulý by to určitě viděl jinak.

Někomu to může znít jako hádky nad malichernostmi či absolutně absurdní věc, kterou by nikdy neřešil. Ve hře je ale posmrtní identita a to, jak si nás lidi budou navždycky pamatovat. Před dvaceti lety jsme před smrtí řešili náhrobek, kam budou pozůstalí několikrát ročně chodit zapalovat svíčky. Dnes se může naším náhrobkem stát náš facebookový profil, kam pozůstalí často chodí denně a prohrabávají se ve všem, co zesnulý publikoval, jen aby jim vzpomínky na něj nevyprchaly. Každý z nás může mít už za svého života velký podíl na tom, jak ten náhrobek bude nakonec vypadat.

LN: Existuje dnes něco jako posmrtná etiketa na sociálních sítích? Vedou se už debaty o tom, co je vhodné chování pozůstalých, co je slušné, co je naopak za hranou?
Ty diskuze se vedou v podstatě neustále, a to hlavně na profilech zesnulých lidí. Nikdo totiž recept na jednoznačně správné chování v přítomnosti smrti v online prostředí nemá. A ani nemůže – toto prostředí je tak mladé a tak proměnlivé, že v něm zatím ani není prostor pro vznik nějakých ustálených rituálů či etikety. A to je často zdrojem konfliktů mezi pozůstalými, kteří v podstatě vyjednávají o tom, co je ještě v online truchlení akceptovatelné a co ne.

Netápou však jen pozůstalí, ale třeba i Facebook samotný. Jeho přístup k smrti, zesnulým a pozůstalým se už několikrát změnil a předpokládám, že nás ještě změny čekají s tím, jak bude podíl mrtvých profilů s postupujícím časem narůstat. Pokud tedy někdo má možnost vyformovat nějakou etiketu, soubor pravidel určujících, jak se v přítomnosti smrti na Facebooku chovat, bude to právě Facebook. Ten určuje mantinely a technické limity toho, co uživatelé můžou a co ne. Pokud náhodou začne profily zesnulých jednoduše mazat, nic s tím neuděláme.

LN: Můžu sama nastavit, co se objeví na mém FB profilu po smrti? V knize zmiňuješ, že jsi zkusil aplikaci, která měla např. po tvé smrti publikovat tvůj předem napsaný proslov.
Nastavit na Facebooku můžeš jen pověřenou osobu, které o tom přijde hezké oznámení, které ji určitě rozjasní den. Já jsem pěkných pár let nazpátek použil několik aplikací, které slibovaly, že po mé smrti budou na Facebooku publikovat přednastavené texty. Dnes už žádná z nich nefunguje a Facebook by jim publikaci ani technicky neumožnil. To je prostě realita rychlých a neustálých změn v online prostoru – nemůžete se spoléhat na žádnou podobnou službu. Já moc doufám, že někdo podobné aplikaci nesvěřil nějaká důležitá data či posmrtná prohlášení.

LN: V knize píšete i o obyčejných lidech, které potkalo setkání se smrtí v online světě. Nenapadlo tě na toto téma napsat beletristický román?
V beletrii mě to dosud více táhne k mimozemšťanům a cestování v čase.