napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš a software pro doktory 2004

Matouš už zase jel po A3 směrem na Frankfurt, svět je malý, jenže tentokrát se nejednalo o mediální obchod ale o software, poslední kolo přijímacího pohovoru, ne že by měl dvakrát chuť se vracet k programování, vždycky se považoval za mizerného programátora a měl v tom pravdu, ale teď se na to těšil, moc, tedy pokud by to vyšlo, jel octavií, prvním modelem, měla toho už dost za sebou, byla firemní a on měl konečně práci, už rok, skoro čtrnáct měsíců a nebylo to dobrý, byl nadšený, když jí konečně dostal, hrabalo mu, jak žádnou nemohl najít, ale už to dřelo a hodně.

Odbočil z A3 a dojel k Rýnu, měl to údolí rád, jel s velkou rezervou, na přijímací pohovor není rozumný přijít pozdě, měl nejméně hodinu čas a tak zaparkoval vysoko nad řekou a kochal se pohledem, kdy jí vlastně viděl naposled?

Jak Dáša umřela, byl docela na dně, když se ozval Kuba ztracený mezi Srbskem, Kosovem a koncem světa, myslel si, že to nepřežije, že se rozsype sám na prach, když se Kuba vrátil, najednou se rozsvítilo, došlo mu, co je důležitý, práci vem čert, začal to brát jako divák.

Naštěstí tu práci nepotřeboval kvůli existenci, kvůli složenkám a obživě, tedy ne hned, odstupné ještě měl skoro celé, měl nájem od Jirky Šimandla, to naštěstí fungovalo. Zjistil, že hledat a získat práci je docela samostatný obor, jak se vzpamatoval po šoku se ztraceným Kubou, tak tenhle obor začal systematicky, takřka vědecky studovat, tedy jak se motal mezi personálními agenturami a řediteli pro lidské zdroje, tak se začalo po americku říkat kádrovákům, kteří se napřed přejmenovali na personalisty, tak si sám pro sebe nakonec formuloval zákon hledání práce – je-li volné dobré místo, tak lidi, co se o něj ucházejí, se dělí do dvou skupin – na ty, co by tu práci dělali dobře a na ty, co tu práci umí získat a ty dvě skupiny spolu nemají skoro nic společného, jak říkáme my matematici, mají prázdný průnik, a většinou, samozřejmě, vyhrajou ti druzí.

Snažil se vší silou do té skupiny dostat, srdnatě si myslel, že šafáře umí dělat, nic jiného nesháněl, ne že by nutně musel být ředitel, ale nic neuměl, jen řídit, otrava, ale bylo to tak. Příhody ze shánění práce vždycky vyprávěl Tondovi a Davidovi, když se občas potkali, většinou řvali smíchy, jenže Matouš se bavil až po pár panácích, to hledání trvalo moc dlouho. Obzvlášť se jim líbila příhoda s jedním děvčetem z velice nóbl agentury, měla kanceláře na Starém městě s výhledem na Hrad, prostě první liga, tak tam se ucházel o místo jednatele české pobočky německé firmy se sídlem v Praze, děvče se vyptávalo a vyptávalo, v zásadě se ptala na blbosti, ale vypadalo to dobře, až se dostali na němčinu, jestli jako v ní komunikoval s vedením v Německu, no tady si Matouš vlastně oddechnul, německy mluvil a s Němci si povídal často a rád, tak odpověděl jako že jo. Jenže holka vytáhla papír a že si ho vyzkouší a začala ho zkoušet ze slovíček, ale ne ledajakých, ona chtěla překládat pojmy z účetnictví. Matouš nejen že nevěděl, ještě se usmál, skoro vlastně zasmál a to děvče se urazilo:

„Nevidím tady nic k smíchu, leda Vaši znalost němčiny.“

Matoušovi došlo, že už zase nic a tak byl najednou v klidu:

„Mladá paní, promiňte, Vy jste se ptala na němčinu a já si fakt myslím, že se domluvím a docela dobře, klidně Vám převyprávím v němčině celý náš rozhovor, ale tyhle pojmy já neznám ani česky, nevím přesně co to je, nejsem účetní, leccos vím, pravidelně jsem četl výsledky, ale jen výsledky a nikdy jsme si s vedením o detailech v účetnictví nepovídali, protože to je nezajímá.“

Slečna nebo mladá paní byla ale zavzdušněná a uražená:

„Podívejte, řekl jste, že mluvíte německy a neumíte základní ekonomické pojmy, o čem jiném byste mluvili, prostě jste lhal, pro takovou funkci jako je jednatel to je vyloučené.“

Matouš se zvednul, vzal si přes ruku kabát, obleče si ho až na chodbě, ať je co nejrychleji pryč, nebo jí něco poví, když byl u dveří, ozvala se ještě jednou:

„Hledáme ještě jednatele také pro německé vlastníky pro dřevozpracující firmu ve Vimperku, neměl byste zájem?“

Matouš se rozesmál, najednou uvolněně:

„Takže ve Vimperku se lhát může a německy stačí trochu, fajn, ale ne děkuji, je tam sice hezky, ale mám to opravdu z ruky.“

A asi si v téhle agentuře navždy zavřel dveře.

Ovšem větší ránu dal Matoušovým nadějím majitel jedné rakouské personální agentury, se kterým se sešel v Praze v úžasně drahém hotelu, jehož existenci před tím ani netušil, a tenhle příjemný chlapík asi po hodinovém povídání udělal jednoduchý závěr.

„Vzal bych Vás hned, tedy doporučil zadavateli, jenže oni chtějí maximálně třicetpět let, chápu, že je to blbost, ale oni jsou klient a mezi námi, nejsou jediní, naopak, dneska je móda mladý manažer, mě je ještě o dva více než Vám a kdyby tahle agentura nebyla moje, nikdo mě nezaměstná, držím Vám palce, a dvě rady – nemluvte o tom, že jste překonal tu zlou nemoc a rychle něco vemte, třeba pod úroveň, ať jste zaměstnaný, to prostě líp vypadá.“

A tak sháněl, na každý inzerát přepisoval životopis a dopis, který se k tomu posílal, třikrát se mu podařilo vyhrát výběrové řízení, ale nakonec ho nevzali, viděl v tom zlomyslnost bývalých kolegů z novin, v jednom případě mu to Tonda potvrdil, svět je malý.

Náladu mu zvedal občas Jirka Šimandl, řezník a dobrá duše, jen byl asi Matouš jeden z mála, který by ho takhle charakterizoval, zabušil vždycky nečekaně na dveře a s velikou škatulí vlastních produktů v náručí:

„Tady máš něco málo, abys tu nezhubnul, když vidím tu tvojí figuru tak bych řek, že nežereš.“

„Pojď dál, seš zlatej, ale já mám ještě od minule, já fakt moc nejím.“

„Nacpi to do mrazáku.“

Jirka se rozvalil na sedačku a usmíval se:

„Co furt děláš? Já ti tak závidím.“

Matouš měl povídání s Jirkou řezníkem rád, ten chlap byl chytrý a díval se na svět ze strany, kterou Matouš zjevně do konce života nepochopí:

„Sháním práci, furt nic, pořád odpovídám na inzeráty, píšu motivační dopisy a pořád nic a co ty mě závidíš, neblázni, všichni závidí tobě, celý město.“

Jirka zvážněl:

„Mě fakt můžou závidět jen pitomci, třikrát rozvedenej, pět dětí, budou další, ženský se mi hádaj, furt něco chtějí, na děti nemám čas a to je to, co ti závidím, ty máš čas, můžeš žít, pracovat, to není žít, ty vole, mě můžou závidět akorát blbci, sem ulítanej, nevím co dřív, teď musím letět na stavbu třídičky odpadů, debilové jsou tejden ve skluzu.“

Matouš mu skočil do řeči:

„Co? Ty děláš do odpadů? Kde bereš na ty investice? To se vůbec vyplatí?“

Jirka se smál:

„Matouši ty se nepleť do ekonomiky a di učit matiku, prachy se dělaj jinak, i to moje řemeslo je na hovno, to co sem ti přivez, to dělám jen pro kamarády, na tom bych prodělal kalhoty, na veliko musím dělat sračky pro řetězce, párky bez masa a podobný hrůzy, tam když přijdu vyjednávat, tak mě předhoděj polskej buřt a řeknou cenu, buď to dáš taky, nebo neprodáš a když vezmu, za kolik koupím kilo prasete, tak tam můžu dát kůži, možná, sere mi to, upřímně, prachy se dělaj z dotací a z kšeftů se státem, já sem mimochodem největší příjemce dotací v kraji, pochop, dotace jsou prachy pro kamarády, nic jinýho, řezníka mám jako koníčka.“

Jirka zasmušile míchal maličkou lžičkou maličký presso, který mu Matouš udělal a pokračoval:

„Teď mažu na tu stavbu, tam chtěj vícenáklady, jasně, domákli se, že stavím z evropských peněz tak chtěj taky líznout, nasrat, měli jste si je sehnat sami, neumíte nosit igelitky tak teď kušujte, pak mažu do Prahy, nejdřív na ministerstvo pro místní rozvoj, tam je rozdělovna, to je třeba trvale opečovávat, ale jsou vstřícný a mají pochopení, no a pak máme poradu s řezníkama, to se protáhne do rána a tak je to furt.

Mě fakt můžou závidět jen pitomci, ty vole, to kafe je skvělý, prosím, udělej mi ještě jedno, Matouši, ty můžeš všechno, sebrat se a jet na lyže, kdy chceš, můžeš si na internetu objednat někde v Německu cestu a letět za tisíc eurovek na dva tejdny do Karibiku, podívej tady ti napíšu jednu kancelář, je hned za hranicema když se jede na Norimberk, tak seriózní jednání sem nezažil, kdyby sis tedy netroufnul přes internet, pochop, ty můžeš cokoli, nefňukej, že nemáš práci, ty zoufalci, co běhaj po městě a zjišťujou, kde ty se ucházíš o místo, to sou nešťastníci, co sami neumí žít a jedinou radost mají, když to jinejm poserou.“

Když Jirka odejel v posledním modelu A8 uložil Matouš jeho salámy, klobásy a maso do ledničky a mrazáku a šel se podívat do garáže, kde má lyže a přeskáče, on vlastně ty lyže miluje, přece. Druhý den jel do Prahy na pohovor, cestou poslouchal rádio a ve zprávách slyšel, že významný podnikatel pan Jiří Šimandl v časných ranních hodinách utrpěl na dálnici z Prahy smrtelnou nehodu. Zastavil u první benzínky, zevnitř zavřel auto, opřel si hlavu o opěrku, zavřel oči a nechal téct slzy, kolik lidí pro něj asi brečí? Nejspíš všechny jeho děti, možná jeho ženy, kolik lidí se teď směje? Těch bude víc.

Příští víkend vyrazil na hory, držel se Jirkových rad, poradil mu maličkou ves těsně za Německou hranicí a levné bydlení na dvě noci a Matouš zjistil, že to ježdění po těch letech v těch nohách ještě je, první jízda tedy nic moc, ale po hodině už to šlo, když upažil tak si v plné rychlosti sáhnul na sníh, to měl rád, nebyla žádná fronta a po dvou hodinách se mu třásly nohy tak, že raději zajel k autu, zajede do pokoje, lehne si a až si odpočine, tak se sem vrátí. Když si zouval u auta přeskáče, uslyšel češtinu, někdo vedle něj telefonoval, to tedy bylo výrazivo, a ten hlas přece znal:

„Ty bastarde, zmrde zasranej, byli jsme domluvený, slíbil jsi to, nenutila jsem tě, to si to s tou píčou nemůžeš rozdávat jindy, kurva, di do prdele a nelez mi na voči, kreténe.“

Sylva, jasně, pořád jí to slušelo, opírala se zadkem o nové éčko mercedes a zuřivě zaklapla mobil, věděl, že je v politice pořád, střídavě starostka, místostarostka, poslankyně, slyšel, že se drží pořád hlavně tělem a že jí obchody jdou, jo, auto na to vypadá:

„Ahoj Sylvo, tedy tobě to sluší.“

Otočila se a zamžikala očima a vykulila je:

„Proboha Matouši, chlape, kde se tu bereš, já jsem slyšela …“

Zarazila se a Matouš jí nechal trápit, holka když jsi to rozběhla, tak teď z toho najdi cestu, co jsi slyšela? Že jsem umřel? Že jsem úplně na sračku?

„No slyšela jsem, že jsi blbě nemocnej, to je dobře, že to byl drb, oni po tobě docela jdou, že jo, jako z těch novin? Co jsi jim proved?“

Přišla k němu a dala mu pusu na obě tváře, což tedy s přilbama bylo bezva, usmívala se, jako kdyby ho opravdu viděla ráda, no když ho opustila, tak se docela zlobil, docela dost, dneska mu to bylo fuk a vlastně jí rád viděl, připadal si děsně sám, co by asi udělal Jirka? No to je jasný, ošukal by jí, Matouš se rozesmál, mohl by si vyzkoušet, jestli mu to funguje:

„Moc rád tě, kočko, vidím, ty fakt stárneš do krásy, pojď někam na kafe, pokecáme, nebo jdeš na kopec? Já už necítím nohy, tak dávám pauzu.“

Sylva vteřinu přemýšlela, zjevně jela lyžovat, ale teď změnila plán, asi byla zvědavá:

„Bezva, zajedeme ke mně, mám tady koupenej apartmán, no asi bude taky předmětem při dělení majetku, zmrd jeden, vyseru se na něj, sakra, mám tam bezva strojek na presso, jeď za mnou.“

Na presso se dostali až potom, fungovalo to, ne ten strojek, tedy ten taky, ale varování primářky – raději nepočítejte s tím, že se postaví – díky Bohu a jejím rukám bylo zbytečně pesimistický, postavil se, pravda, Sylva se snažila a taky byla třída, to éčko meďáka si zjevně zasloužila, když pak upíjeli, nebo spíš usrkávali maličký výborný pressíčka usmála se a zeptala:

„Co děláš příští dva týdny? Slyšela sem, že seš nezaměstnanej, tví bývalí kolegové, hlavně ta babice, se fakt snažej, abys nic nenašel, tos jí ty vole nemohl vošukat, anebo si to udělal a pak si už podruhý nechtěl? Nebo se ti na tý krávě nepostavil?“

Sylva se spokojeně smála, asi si říkala, že v porovnání s paní generální ředitelkou je jiná třída, byla:

„Tak máš něco neodkladnýho?“

„No nemám, proč? Jen hledám práci, je to tedy honička na plnej úvazek, ale výsledky jsou tak mizerný, že je asi fuk, když to na chvíli přeruším, ale proč se ptáš?“

„Tak pojeď se mnou na dovolenou, prosím, to byl ten důvod, proč jsem tak nadávala na tom parkovišti, byli sme domluvený s tím mým kreténem, že pojedeme spolu na osm dní, sama sem to zaplatila, osm mizerných dní, do Dominikány, pochop, na dovolenou sama to je blbý a s nějakým známým, no to je na dva tři dni, to tě je jasný a kurva chci se tam podívat, všichni vypráví jaký to je bombastický, pojeď.“

Matouš měl pocit, že mu tam se shora Jirka organizuje život, chlape, mysli na svejch pět dětí, ty to potřebujou a moc, ale díky, a tak letěl a dobrý, hodně dobrý, od návratu z tý Dominikány Sylvu už neviděl, nevadilo mu to, věděl, že je to na chvilku, jen Míšu měl v tý hlavě prostě napořád, ale co s tím, když pomyslel na to, že by se sebral a vyrazil na Slovensko, začala ho bolet díra do břicha, jako by mu jí udělali včera.

Pár týdnů co se vrátil z výletu ho pozvali na pohovor do personálky někam do Holešovic, ještě o ní neslyšel a že potřebujou někoho na šéfování tiskárny, která byla ovšem specializovaná na knížky, ne na noviny, co znal, knihvazárna snad by se dalo říct, no on by vzal cokoli, přestože přijel na jednání pozdě, protože uvíznul v zácpě, tak postoupil, ona totiž v té zácpě tvrdla i polovina lidí z té kanceláře, naštěstí, ve druhém kole poznal pana doktora Štefana Kislingera a pak šel do třetího kola a to poznal osobně Ivana Molnára, ten mu hned řekl, že ta fabrika mu dělá míň než promile obratu, ale že nerad prohrává i když jí dostal v podstatě zadarmo, ale když to nepůjde, Matouš poletí a továrnu zavře, Matoušovi rovnou tykal a vůbec se k němu choval dost svrchu:

„Hele potřebuju, abys tu tiskárnu dostal z červenejch čísel, když to uděláš do konce roku, dostaneš ještě jednou svůj plat za tu dobu, jinak končíš, jasný? Lidi vyhoď nebo si je nechej, jak chceš, jen tu ekonomku bych ti radil si nechat, to je řízek, ta už mě dvakrát poslala do prdele, pokud to tam zavřu, tak si jí vezmu sem do Prahy, no to se ty baby tady poserou, ta jim dá kouř.“

Matouš si pomyslel, že by mu to mohl slíbit, ale raději to přece jen řekl opatrně, jako že nemůže něco slibovat, když po pravdě vůbec netuší, jak tenhle obchod běží, Ivan ho neposlouchal a zaujalo ho ale něco jinýho:

„A hele, když si byl v těch novinách, to by o tý ruině mohli napsat něco dobrýho, ne?“

„No pane Molnáre, víte, ona každá dobrá zpráva v novinách něco stojí, na to se známosti sice hodí, znáte to, na otevření dveří, ale já už nic nenabízím, tedy asi na to nejsou kačky, takže tím to vadne.“

Teď se Ivan rozzářil:

„Ty vole, to je hláška, to si budu pamatovat, každá dobrá zpráva něco stojí, to si budu pamatovat, i když ty už budeš dávno někde v prdeli, dobře, zkusíme to s ním.“

To už řekl těm svým lidem, no jako kdyby byl Matouš kůň, kdepak, s tím by jednal líp, to ale Matouš zatím nevěděl, jako spoustu dalšího, ale nevadilo, potřeboval práci, už mu bez ní hrabalo, třeba i pro tohohle milýho chlapíka, bastarda jednoho tlustýho, neoholenýho.

Matouš tak vyrazil do tiskárny, měl to z domova padesát kilometrů, stála na okraji malého městečka, kde bývaly před převratem čtyři továrny, tohle byla čtvrtá a jediná, která ještě po úspěšné privatizaci nezkrachovala, v hale, kde byla veškerá technika, stálo asi padesát lidí, po většinou žen a čekali, co bude, kdy přestanou brát minimální mzdu a půjdou na pracák, stroje stály většinou taky, protože bylo hrozně málo práce, jak mu trochu vylekaná, ale spíš rezignovaná sekretářka vysvětlila, tak je šestý generální ředitel za poslední čtyři roky, před tím jakž takž žili, teď na ně doplácí majitel a vzteká se, zjevně je Matouš poslední naděje, ale to s ním jako s člověkem tak nesouvisí, je prostě poslední pokus, asi, ještě pět let po převratu byli jednou ze tří největších knihvazáren v zemi, kde jsou ty časy.

Matouš prošel továrnu, a povídal si s lidmi, šéf výroby si evidentně dělal melouchy, spíš meloušky, no na práci toho moc neměl, šéf techniků mu vysvětlil, jak který stroj funguje, v obchodním odděleni našel krásnou na krátko ostříhanou blondýnku, která tam byla tři týdny, kluka, který na ní dělal oči a byl tam měsíc a ani jeden z nich ještě nic neprodal, žádnou zakázku nepřines a hlavně netušil, kam jít, no a pak tam našel podivnýho blázna, říkali mu Pepan, který tam snad byl už pár let, ale to jak vypadal, jak mu nevonělo z pusy a jak jednal, jasně – Matouš nebyl klient – tak to mu tedy šanci na obchod moc nedávalo, ale aspoň tvrdil, že by jako věděl, kam jít a že všude všechny zná, no jen jestli to je dobře, že znají oni jeho, tak kdo mi asi sežene ty zakázky, ptal se Matouš sám sebe a odpověděl si – no ty, ty vole, že jo Jirko?

Na konec toho povídání a seznamování si nechal tu Molnárem chválenou ekonomku, Hana Polanková, inženýrka ekonomie, ta tam byla snad deset let, tedy z doby před Molnárem, vysoká, štíhlá, no skoro hubená, padesátka, no snad, sportovní typ, kratičký černý vlasy, trochu šedivý melír, nebo že by to byla její barva? Taková výstřednice? Jednala slušně, ale studeně, až mrazilo, cítil z ní jako smutek, ale proč vlastně, ona jediná to má přece jistý, a taky určitý despekt, ten se jí zakrýt nepodařilo, nebo ho zakrývat nechtěla, jasně, chlapi co nechtěj pracovat a chtěj něco řídit a skončí tady, to je asi třída a byla jich před ním řada. Po pozdravu mu bez slova komentáře podala jednoduchou kontrolingovou tabulku, smutně na ní koukal, tušil, že tudy cesta nepovede, zvednul oči:

„Paní Polanková, prosím především si sedněte, žena nemůže stát, když chlap sedí, a kdybych já stál, neviděl bych na ty čísla, tak, dobře a teď mi řekněte, dá se ještě na něčem ušetřit?“

Poprvé náznak úsměvu:

„Nedá, už ne, maximálně tak málo, že to prostě nestojí za námahu, šetření tady teď není cesta.“

Zkusil to:

„Kdybych neměl sekretářku?“

Teď zase bez úsměvu a jen unaveně:

„Hm, jednak je to nezvyklý, ale budiž, jenže ona už dělá personalistku a mzdovku a to prostě potřebujeme.“

„A co takhle ušetřit vedoucího výroby, to by bylo teprve nezvyklý, že jo?“

Podívala se na něj dost zkoumavě, jako by jí začal zajímat až teď, pak zavrtěla hlavou:

„Pokud jste ho tak rychle odhadnul, tak dobrý, možná Vám to řekli v Praze, ale to bych se divila, helejte, hraju rovinu, nevím ovšem, jak hrajete Vy, prostě tuhle funkci zrušit nemůžete, on je blb a nic nevymyslí, ale je tu roky a v zásadě se orientuje a jeho vyhození teď nic nepřinese a Vy můžete mít problémy, protože to Pražákům možná přijde divný, to taky není cesta.“

Cesta, Matouš věděl, že oba dva myslí na tu jedinou možnou cestu, jak snad z toho průseru, ve kterém to tam je, jenže se mu strašně nechtělo na tu cestu vyrazit, nesnášel obchodování, nesnášel chodit „ode dveří ke dveřím“ a snažit se něco prodat, vždycky to zařídil, aby ty obchodníky jen řídil, jenže tady, když viděl ty zdejší obchodníky, tak mu bylo jasný, že on je ten jediný, kdo může zkusit nějaké zakázky sehnat, snad, a ona to věděla taky a on to nechtěl tak rychle přiznat, beztak ta ženská vypadá, že tady sedí jen proto, aby mu to dala za úkol, nebudu jí dělat radost:

„Hm, tak Vám děkuju, to je zatím všechno.“

Bylo vidět, že je zklamaná, to jak pomalu začala roztávat, teď skončilo a zase to byl účetní studený čumák, což je tedy nejhorší odrůda studených čumáků. Zvedla se trošku váhavě, asi zvažovala, jestli se ho nemá na rovinu zeptat, co udělá, ale tušila, že by jí odbyl nějakým, jako že si to teprve rozmyslí, tak raději nic, raději to kolo hrát nebude, aby neprohrála. Napadlo ho, že jí naštval, ale nevadí, to se srovná, pokud to tady on přežije.

Matouš vyrazil ještě jednou na obchůzku po fabrice, jak si hned všimnul, tak tím lidi dost překvapil, ta první asi byla tak trochu i očekávaná, nebo řekněme to hrozilo, ale aby se objevil v dílnách znovu hned za dvě hodiny, to tedy obvyklý nebylo, diskutující a smějící se hloučky se rozestoupily a zíraly, šel k mistrům, no ti by to asi řídit místo vedoucího výroby nemohli, v jejich kanceláři seděla na stole jedna paní v modrákách, byly jí menší tak o dvě čísla čímž to bylo jaksi zvláštním způsobem sexy, trošku. No chlapi to mají prosklený, klasická mistrovna jak u Forda, asi, tady se ten sex jen domlouvá, kde asi píchají? No určitě tu takový místo bude, není práce tak co taky celej den dělat, že jo.

Paní vyklouzla ven a mistři čekali, trošku napjatě, tušil, že se v téhle fabrice bojí o místo úplně každý, když není práce, tak jsou jakýkoli mzdový náklady vyhozený prachy, pak je zarazil, nedával nikomu výpověď, ale chtěl vědět, jakou má tahle jejich v podstatě zkrachovalá fabrika výhodu, co jiní neumí, co je tady skvělý, co tihle naši lidi dělají výborně, co umí ty naše prastarý stroje, prostě chlapi – jak nás prodat?

Tím je zarazil, tohle nečekali a bylo až divný, že si takovouhle jednoduchou otázku nikdy nepoložili, nebo jen nečekali, že jí někdo položí jim? Nebo byli úplně pitomí? Ale jedině oni znali dokonale ty mašiny a tedy jedině oni věděli, co on bude moct nabízet, že dokážou udělat, tedy snad. Potlačil chuť poslat je to háje a páčil z nich názor, trvalo to, byl tam snad dvě hodiny, možná dýl, párkrát vyrazili do dílen mu něco předvést, v podstatě netušil, jak všelijak se dělá knížka, taky se ukázalo, že úvodní prohlídka byla hodně povrchní a že melouchů je povícero, pak se vydal za obchodníky, tedy do obchodního oddělení, jak tak zamyšleně šel tak málem vrazil do ekonomky, stála ve skupince paní u jednoho vrčícího stroje, možná se zpovzdálí dívala, jak kecá v mistrovně, nebo ne? Roztržitě se na ní usmál.

Žádní skuteční obchodníci ve firmě jasně nebyli, ale ti tři, co tam sedí a žádné zakázky nenosí, možná snad něco vědí, třeba mají alespoň přehled o potenciálních zákaznících, no možná, taky by mohli umět udělat kalkulaci zakázky, za kolik je šance to nabídnout, jak dolů může jít. Když vytahal z obchodníků, co mohl, vrátil se ke své trochu vylekané sekretářce a dal jí seznam firem, tam se chce dostat, to vypáčil z toho nevoňavýho a vůbec podivného Pepana, no potěš, musel jí trpělivě vysvětlit, že chce vyjednat termíny schůzek a s kým že, vypadala hodně překvapeně až vyděšeně, že by to nebyla zvyklá dělat? No byl docela zvědavý na výsledek, a jak byl v tom běhání, zašel ještě za ekonomkou, nenašel jí u ní ale opět nebo ještě na dílně:

„Požádal jsem toho Pepana od obchodníků, aby mi udělal pár ukázkových kalkulací, abych tušil, co za kolik umíme udělat a byl bych rád, moc, kdybyste to zkontrolovala, uděláte to pro mě?“

Dokonce se usmála:

„Jasně, konečně rozumná práce, popoženu ho.“

„Díky.“

Matouš se vrátil do své kanceláře, poprosil o kafe a pustil sekretářku domů, zkoumal vzorky knih, které kdysi tiskly, také diáře a kalendáře, vlastně nádhera, takový krásný věci tady dělali a teď je to na zavření, kafe bylo děsný, no takový obyčejný rozpustný, děs běs, zítra si přinese italskou konvičku a naučí s tím tu vyděšenou paní vařit. Měl pocit, jako kdyby někdo klepal na dveře, podíval se na ně a teprve teď si všimnul prastarého tlustého obložení, zvuková izolace, no úžasný, šel se k nim podívat, jestli opravdu někdo klepal a dveře se pomalu a nesměle začaly otevírat, ekonoma Hanka, vlastně ještě pořád paní inženýrka Polanková, s tím jejím studeným čumákem to tak nejspíš zůstane, beztak mě tu hlídá, no vlastně se tomu nelze divit, možná to tu měli hlídat dřív.

Na paní inženýrce byly vidět trochu rozpaky, vida není úplně studený čumák, měla v ruce ten kus papíru, na který Matouš napsal jména a firmy kam chce a pak ještě měla malý balíček, takovou krychličku, v těch rozpacích vypadala docela lidsky:

„Vy jste chtěl tohle telefonování, to paní Skřivanová nedá, to nikdy nedělala, jestli chcete, já to zkusím, i když pravda, obchodník nejsem a na tohle vnucování se někam je trochu obchodník třeba, tady jsem Vám přinesla Vaše vizitky, ani jsem si nenechala schválit od Vás grafiku, ale to je jednotný v celý skupině.“

Položila mu na stůl balíček, vida, proto stála u točící se mašinky, Matouš natáhnul ruku a pokynul jí, aby mu dala i ten papír:

„Díky za vizitky, to jsem zapomněl, že jim budu muset nechávat něco, co hned zahodí nebo ztratí, hm, říkáte, že nejste obchodník, ale Molnár si Vás váží, proč tady nejste ředitel?“

Podívala se na něj, bez výrazu, ta ženská by hrála perfektně poker, no možná hraje:

„Už jsem vám to řekla, nejsem obchodník a tuhle firmu teď musí řídit obchodník, když ti blbci od privatizace až do teď ztratili většinu klientů a zakázek a rozehnali dobrý lidi, tak teď je poslední a jedinou nadějí někdo, kdo přinese práci pro ty zbylý lidi, jak jste viděl z tý tabulky, tak trochu práce tu zbylo, ale málo a já nedovedu obchodovat a nechci se to na starý kolena učit, to bych opravdu musela nemít na složenky.“

Matouš měl pocit, že proniknul přes několik slupek k jejímu schovanému já, náhodou, vlastně nechtěně, nestál o sbližování, už to, že je nejspíš poslední nadějí těch lidí na dílně, že nepůjdou na pracák, se mu ale vůbec nelíbilo, ono to samozřejmě nebylo tak, že v něm jako Molnár viděl naději, kdepak, působil jako že – ještě jeden blbec a hotovo – no a on byl tím posledním pokusným blbcem, ale teď mu připadalo, že ho tou trochu zoufalou nadějí vydírají, uvědomil si, že možná divně mlčí, usmál se a řekl pravdu:

„Tak já to zkusím, ale na rovinu, nejsem nejzkušenější a určitě ani ne nejlepší, vždycky jsem na to měl lidi a já jen tlachal.“

Usmála se taky:

„Držím Vám palce a sobě tím pádem taky.“

Večer si ve svém domečku nalil decku skotské jak to dělají velký kluci v amerických filmech, když večer unavený bussinesem dorazí domů nebo do hotelu a pochopil, proč to dělají, jak do něj pomalu klouzala tak postupně mizelo napětí, stres, smutek, beznaděj, jen řešení ale neviděl. Zalezl si s panákem do pokojíku, kterému vznešeně říkal pracovna, měl tam obyčejný stůl, stolní počítač a připojení na internet a taky knížky, spoustu, miloval je, kupoval a po převratu moc nečetl, nebyli lidi, přejížděl po nich očima a měl pocit, že má na dosah ruky řešení trablů v knihvazárně, ale zároveň cítil, že si stojí na kabelu. Jasně, tady někde je klíč k řešení, nebo alespoň k pomoci a nesmí na to myslet, to věděl, když si nemůže vzpomenout na jméno, číslo, listinu, pak je třeba nehledat, nevzpomínat, nechat to být a ono to přijde.

Přišlo, za chvíli, jak se skotská změnila v žaludku v teplo a v hlavě v pohodu, jel očima po knížkách a u několika slovníků a knížky německý gramatiky to bliklo, proboha, Franta Křeček, on je vydavatel, není největší, ale je, knížky a slovníky a možná kde co a hlavně on je z branže, on poradí, ovšem v hloubi duše se bál, že Franta poradí – zdrhej od Molnára.

Naštěstí Franta měl čas hned zítra na ranní rychlý kafe u něj ve firmě, byl určitě zvědavý, co je s Matoušem, neporadil, aby utekl, přiznal, že Molnára nezná, nedával tím pádem jeho obchodu v branži knížek žádnou šanci:

„Nikoho z oboru nezná, umí jiné věci, sehnat za pár šupů knihvazárnu úplně na dně je jiná věc, než pro ní sehnat práci, to by si ten tvůj Molnár musel najít dobrýho troubu, kterej pro něj tu práci sežene a bude dlouho se svými lidmi za pár kaček pracovat, protože si na víc nevydělají, ceny jsou dole, leckdo už vozí knížky z Asie, internetem tam pošleš text a lodí to pak pravda chvilku jede, ale ta cena, prostě velkou naději tomu tam u vás nedávám, malá rada pro tebe – chvíli tam vydrž a hledej si práci, máš hezkou vizitku, to se hledá práce líp, než když sedíš doma a předstíráš, že děláš poradce.“

Ale nakonec Franta pomohl, přinesl dva slovníky, takové malé kostičky, z neznámého důvodu se jim říká kapesní, do kapsy upnutých džínů se nevejdou ani náhodou a do normálních kalhot taky ne, prostě takové a do každého napsal číslo:

„Jestli to dokážeš dobře udělat a nebude to dražší, než jsem tam napsal, myslím v nákladu deset tisíc každá, je to tvoje a máš práci, malou.“

Ještě dostal pár tipů, kdo je v branži slušný, pár varování, kdo není a několik rad, třeba nacpat diáře do supermarketů, jenže to znamenalo podseknout ceny těch, kteří už to dělají a ty ceny jsou dole, naštěstí mu taky Franta řekl, kdo je tak nesolidní, že mu možná dokáže přebrat klienty, možná že pomalu. No moc optimismu v tom nebylo, ale Matouš ho zoufale hledal a tak ho tam našel a vyrazil od Franty s radostí. Do práce se dostal až v poledne, protože uvíznul za bouračkou na dálnici, zkoušel se z auta protelefonovávat do některých firem, kde by snad mohl něco prodat, ale hned v prvních dvou dostal takovou sprchu, že toho nechal, tak tohle bude ošklivý kino, zastavil na prašném parkovišti před budovou tiskárny, měl vyhrazené protekční místo hned u vchodu, prostě generální ředitel, a trochu zoufale šel dovnitř, kývnul na vrátnou, vyběhnul shody do prvního patra a vpadnul do kanceláře své sekretářky, držela telefon a usmívala se, alespoň někdo tady má dobrou náladu.

Dal si na stůl tašku, vyndal oba slovníčky od Franty a otočil se, aby šel k ekonomce kvůli té ceně, jenže ta zrovna otevírala dveře, tak bacha, tohle není náhoda, tedy ty mě tady hlídají, asi se zamračil, protože hned vysvětlovala, takže měl pravdu:

„Trochu jsme se bály, že už nepřijdete, že Vám to včera stačilo, tak, abyste věděl, tady máte to ocenění těch vzorků, cena za kus při napsaným nákladu.“

Málo slov, spousta informací, Matouš se posadil k jednacímu stolu a jí ukázal na židli naproti, zavřela dveře a sedla si, proč si myslí, že to tu zachráním, když na druhou stranu na ní je vidět, že mě za žádnýho borce nepovažuje, taky jasně nejsem, Bože můj, přistrčil k ní ty slovníčky:

„Prosím, ještě jedno početní cvičení a moc prosím, rychle, tady je napsaná cena, když se dostaneme pod ní, nebo na ní, ne vejš, při nákladu deset tisíc, tak je to naše, ale musíme to udělat dobře.“

Mohl mít hřejivý pocit, že teď zírala ona, jenže neměl, nechtěl vzbudit pocit, že to tady vytáhne ze sraček, Franta měl pravdu, vlastně nebylo o co stát, ale ty lidi na tý dílně, to byli takoví normální lidi, vlastně povětšinou vyloženě sympatický, jaký znal ve vsi, kde měli rodiče chalupu. Všimnul si, že se na něj dívá upřeně a ne kamarádsky, vlastně tvrdě skoro zle:

„Vy mě zkoušíte? Jestli Vám to spočtu dobře? Šel jste si to nechat spočítat jinam?“

Tak tohle bude těžký, uvědomil si, že tady asi zažívali leccos a na rovnou hru moc připravený nejsou a on jinou neumí, skoro neumí, takže hrajeme šachy, soupeř všechno ví a to včetně toho, že nevím jak táhnout:

„Houby, nebuďte tak podezřívavá, Franta Křeček je kamarád, tedy spíš známý, roky, deset let, ráno jsem se tam stavil, náhodou měl čas si povídat a nakonec mi tohle nabídnul, pokud to za tu cenu dáme.“

Zamyšleně listovala slovníkem, jako duchem nepřítomně:

„Všimnul jste si, že jsme to před pár lety dělali tady?“

Teď cítil, jak rudne, ona zmírnila:

„Neberte si to tak, to nemůžete poznat, to prostě buď víte, protože tady jste deset a víc let, nebo to nevíte, je to tam sice napsaný, ale musíte to hledat a je to vlastně jedno.“

Vstala a šla ke dveřím, tam se otočila:

„Na 99% to za tu cenu půjde, jdu to ještě zkontrolovat na tutti, a proč jste tak skleslý, měl byste skákat radostí?“

„Protože jsem zkusil ještě další dvě firmy a nic, vyrazili se mnou dveře.“

Zavrtěla hlavou a podívala se na strop, hm, takže další, kdo ho považuje za „za zelena utrženýho“, to je už armáda lidí, Jirko ty taky, jasně že jo, ty by sis s ní rozuměl, možná.

Tehdy začal dostávat vysokou školu obchodování, bez kontaktů a známých, Franta byl první a poslední, žádné gigantické marže z uplacených státních zakázek, náklady drcené na minimum a boj s konkurencí. Zkusil tisk volebních lístků, to by krásně zvládli, ale vysmáli se mu, tedy neoficielně, oficielně našli chybu v přihlášce do soutěže, shodou okolností v tom, co mu sami poradili, jak má vyplnit, jenže to bylo před tím a všechno ústně, po čase se dozvěděl, že nabízel třetinu vítězné ceny, vlastně – měl mu Molnár pomoct.

Nejvíc Matouše mrzelo, že už se nemůže zeptat na nic Jirky Šimandla, ten by si věděl rady, jak říkal mnohokrát – mysli jen a jen na sebe, jak vzpomínal, o čem si povídali, tak si pomalu vybavoval, jak mu Jirka líčil svůj boj s řetězci:

„Jak jednaj, to by ses posral, hele nejsem malej sráč a vždycky čekám hodinu, než se nějakej bastard uráčí, to je jako pravidlo, aby dodavatel vyměknul.“

Tak se taky učil čekat, ale pomaličku se začínal chytat, čekal v klidu, hodiny a hodiny, nikoho neposlal do prdele, snášel povýšenost malých lidí, kteří si vychutnávali svojí moc někoho potrápit, první větší úspěch mu ale ukázal další komplikace, když celkem po pěti hodinách čekání v jednom velkém řetězci dosáhl dohody o odebrání padesáti tisíc diářů na příští rok, narazil na nový požadavek – jste moc malý dodavatel, vezmeme vaše zboží, ale jen od někoho, kdo nám dodá další věci, aby fakturace byla alespoň 12 milionů ročně.

A tak mu hračky zase spadly do kanálu, naštěstí mu Polanková dala dost podrobnou informaci o velkoobchodnících a nakonec se usmálo štěstí. Dostal se k majiteli nového velkoobchodu s papírenským zbožím, snad náhodou, možná pan Berka chtěl poznat toho nového člověka z té staré tiskárny, co všechny tak snaživě obíhá, prostě si udělal čas, a udělal sám výborný kafe z dobrého strojku na presso a šel se vyčůrat a tak najednou měli dvě témata, kafe a čůrací trable a nějak zafungovala mezilidská chemie a povídáním o kafi a prostatě odstartovali obchod, nejen pro ten jeden řetězec.

Berka rovnou potvrdil, co Matouš už slyšel, že jeho dosavadní dodavatel diářů a hezky vázaných poznámkových sešitů, knížek případně luxusních zápisníků je nespolehlivý, že zneužívá postavení, které získal po pádu „Matoušovy“ tiskárny, prostě teď se stroje roztočily, ne závratně rychle, žádný zisk pro Molnára, ale vypadalo to na černou nulu na konci roku, při jednoduchém a přímočarém uvažování by jeden řekl, že se továrna nemusí zavřít.

Ovšem největší slávu v tiskárně Matouš získal, když chtěl odvézt k Berkovi svojí mladou blonďatou obchodnici, tedy slečnu z obchodního, prostě už nestíhal a i Berka to chtěl, aby na ten zvětšující se obrat dali každý jednoho člověka, děvče se připravilo, napěknilo, fialový kožený kostýmek, pod sáčkem jen černá podprsenka a že to bylo vidět z dálky, sukýnka tak krátká, že ty kalhotky byly velice snadno k prohlédnutí, prostě když to Matouš viděl, jen smutně zavrčel:

„Prosím tě, holka, di se převlíct, mysleli by si, že tě pasu.“

Zaplakala, ale běžela se převléknout a docela to ještě stihli, než se vrátili, už byla v pohodě a snad se ani moc nezlobila, možná vůbec, jen tiskárna hulákala nadšením, jak se ta jedna věta přes paní Skřivanovou dostala mezi lidi, a tak sotva Matouš padnul u sebe v kanceláři na židli, aby se pustil do spousty práce, kterou si přidělal, jednak tím, že sháněl zakázky a pak tím, že vlastně suploval obchodní oddělení, klasická manažerská chyba, tak se k němu přihnala ekonomka, na své poměry studeného čumáku vyloženě rozzářená a s lahví bublinek.

Tehdy si dlouho povídali, to hrála patrně hodně otevřenou hru, v podstatě mu řekla, aby si hledal místo, že sice firmu rozběhnul, ale to vůbec neznamená, že si ho bude Ivan považovat, celá tiskárna přece dělala asi jedno promile jeho obratu, sice ho štvalo, že mu něco nefunguje, Jemu! Hrůza! Ale vždycky dovedl rozlišit mezi egem a penězi a to druhé bylo důležitější, o mnoho, ne že by si to první neleštil. Ale v zásadě mu byla tiskárna šuma fuk, ekonomicky upřímně o nic nešlo, ztrátu tiskárny tiše odepsali proti zisku spousty dalších firem a to samozřejmě i ztráty minulé, se kterými to koupili, spíš „získali“, takže na nich mohutně vydělal a tak o co jde.

Ivan byl snadno ovlivnitelný a měl pár lidí, kterým naslouchal, ekonomka Polanková k nim patřila jen trochu, byla mezi důležitými lidmi takový externista, prostě jiné názory v téhle elitní skupině vážily víc, třeba stanovisko Mišelinky, jak mu Polanková zlomyslně vysvětlila, to byla vrchní ekonomka skupiny, ta dělala Ivanovi privátní daně, ta byla nedotknutelná a svatá, přezdívku měla podle reklamní postavičky pneumatik Michelin, zrovna takovou měla holka postavičku, což často a ráda zdůrazňovala narváním se do křiklavě barevných přiléhavých a o tři čísla menších šateček, hodně krátkých, když má jeden krásný nohy, že, proč je neukázat, všechny vnady předvést, no upřímně, ta figurka od Michelinu je trošku sportovnější.

„Ty nemáš šanci, nepodlézáš, neběháš na GŘ s každou blbostí, nesměješ se nadšeně pitomým vtipům důležitých blbečků, nehlásíš Ivanovi každou hloupost, která vlastně v důsledku nic nepřinese, pracuješ, sháníš kšefty a posíláš výkazy a přehledy, ze kterých to sice je vidět, ovšem jen pokud chceš, Ivanovi je to celkem fuk a ta pakáž kolem něj nemá zájem, abys, nedej Bože, byl za hvězdu, hledej si pořádnou práci, u něj seš citrón, vymačká a při prvním problému nebo jenom zdání problému – zahodí.“

Matouš si původně chtěl těch bublinek jenom líznout, musel večer odjet domů, ale nakonec lahev vypili, no zdrží se do deseti, práci má a to už nic nenadýchá, snad. Docela mu ta Hanka, poslední skleničkou si potykali, zmotala hlavu, ne ona sama sebou, ale tím co mu říkala, cítil to, přece jen čekal, že na jednání představenstva se někdy ozve něco kladného a ono neozvalo, tedy pokud nepočítal Hanku Polankovou, která tam ovšem byla jen někdy a seděla stranou a asi ani do toho neměla moc mluvit, což ale ona nedodržovala.

Také si vyslechl její příběh, nebo spíš jejího táty, dělal v té tiskárně celý život, deset let před převratem ředitele, do privatizace nešel, tvrdila že z blbosti a snad z pocitu, že musí přijít nějaký děsný kapitalistický machr, který přinese a předvede ten bussines, no když uviděl kdo to v privatizaci dostal, tak tomu nechtěl věřit, ten člověk si ho dokonce chtěl nechat, aby mu vytáhnul z fabriky prachy, no to on neudělal, takže předčasný důchod na chalupě a procházky se psem, proto se Hanka dost otáčí, musí a chce, má rodiče ráda, ale přece jen mu to přišlo divný:

„Hele Hanko, promiň, ale otevřeně, jedna otázka – ty jsi přece k tutý fabrice loajální, naprosto, proč mě tedy říkáš, abych odešel, když zároveň říkáš, že jsem jí pomohl?“

„Prostě tahle tiskárna má šanci, snad, pokud jí povede její majitel, kdyby byl někdo, kdo by měl jen tuhle tiskárnu, pak snad a pokud by to dělal jako ty, ale takhle to nejde, jednoho dne se ukáže, že ten pozemek má větší cenu, než naše produkce, nebo jí za něco Ivan vymění, prostě takhle to nejde, o tomhle ten kapitalismus je, tady je to při takhle rozdaných kartách bez šance a upřímně, bylo by docela hnusný tě tu držet tak trochu vydíráním, že to pak padne, nejspíš jo.“

Jel domů zamyšleně, dokonce tak, že se zapomněl bát, aby ho nekontrolovali, druhý den ráno šel za primářkou Petrou na kontrolu, ta ho vždycky znervóznila rozborem všech možných scénářů, kdyby se jako tyhle a tyhle údaje takhle či takhle začaly měnit, tak to by pak … do prdele já to ani nechci vědět, ale v zásadě že dobrý, ale že má mazat za Aničkou, ta ho už dlouho neviděla a chtěla by vědět, jak mu je. Protože to je člověk zlatý nejzlatější a protože byl ještě ze včera rozebraný přes duši, tak šel za Aničkou hned, chvilku počkal, když jako nebyl objednaný a pak se těšil z dobrého člověka, napsala mu něco na imunitu, poradila pár babských receptů co dělat, aby se to nevrátilo a poslala ho za Karlem, že se mu stýská po jejich kecání o knížkách a filmech a vůbec o všem.

Hned při první schůzce se ho Karel zeptal, jestli chce jinou práci a jestli jo, tak že Tačner hledá nástupce do své firmy, přesněji, že je už unavený a firmu prodal německé veliké firmě, ale slíbil jim, že pomůže najít v Čechách šéfa, tak a proto se teď díval opět ze svahu nad Rýnem dolů na krásnou řeku. Pár set metrů od místa jeho novinových začátků na něj čekal jeho potenciální šéf, většinový vlastník softwarového gigantu.

Tačnera si dobře pamatoval z doby těsně po převratu a měl k němu veliký respekt, co se dozvěděl, tak byl borec a to vždycky, ta firma, kterou postavil, ta byla sice malinká, dvacet lidí, ale dobrá, žádné dluhy a pořád pomalu rostla, výborný produkt, takový chytrý program pro doktory, ti prostě počítač mít museli, pojišťovny už nechtěly papírové výkazy, asi kdo by to po nich četl, prostě jednak dobrý obchod, jednak to fakt pomáhalo v práci, Tačner, kterého to moc bavilo, mu vyprávěl, jak se učil prodávat, dřív k tomu jen čuchnul, ve strojírnách to šlo přes pézetky, prostě on byl tehdy obchodník trochu teoretik, teď na výstavách doktorských přístrojů a techniky, kde vystavovali svůj program, tak tam měl kbelíky kytek pro doktorky a kartony lahví vína pro doktory, když to Matouš poslouchal byl zatraceně rád za praxi v tiskárně.

Jasně se staral, proč to vlastně prodal, no jednoduchá a trochu neveselá odpověď – děti nechtěly pokračovat, chtěly peníze a on sám byl nemocný, trochu podobné problémy jako Matouš a tak uvěřil Aničce, že klid, takže nalezení nástupce bylo poslední operací.

Za hodinu si povídal s majitelem té stokrát větší německé firmy, nebyl dvakrát příjemný, proč taky, koupil něco někde na východě a teď potřeboval šafáře, někoho, komu svěří svoje snad dokonce poctivě vydělaný peníze, Matouš chápal, že těžký rozhodnutí, určitě o tom východě už slyšel svoje, ostatně nebyly potřeba pomluvy, stačila by pravda, aby měl strach, šéf po chvíli zavolal vysokého mladého chlapíka s podivně nagelovanými vlasy obarvenými na blond a ten mu vysvětlil jeden z jejich nejdůležitějších obchodů, reklamu v softwaru.

Matouš zíral, o reklamě z novin něco věděl, ale tohle bylo geniální, když pacient přijde k doktorovi, tak ten napíše jeho jméno do PC, to prostě napsat musí, aby se mu otevřela pacientova karta, no a v tu chvíli programy prohlédnou všechny pacientovy záznamy a začnou doktorovi podstrkovat rady, co mu předepsat, jasně jen léky od firem, které za to zaplatí, hodně zaplatí, tedy to je bomba, Matouš to i řekl, nechtěl jim podlézat, ale tohle ho chytlo, je zase zaujalo, že byl v novinách, odjížděl z Německa jako ředitel Tačnerovy firmičky.

Cestou zpátky se v zatáčkách spesartských lesů zastavil u benzínky, měl tyhle německý veliký občerstvovny vyloženě rád, dal si eintopf s velikou houskou a k tomu nealko weizbeer, dobrota veliká a najednou si vzpomněl na Míšu, myslel na ní každý den, nikdy jí neuvidí, nemůže jí na oči, ale prostě ho provázela životem, teď to bylo tak intensivně, až se zarazil, že bych za ní měl jet? Ne, zabila by mě a co hůř, ten trapas, netušil, že on a Míša jsou téma někde jinde, mezi Karlem a Tondou.