Dvěma značně protilehlými alby, na kterých není Martin Archer sám hráčsky zainteresován, rozšířil tento neúnavný inspirátor labelu Discus okruh svého neuvadajícího zaujetí: zatímco NTH Coreya Mwamby je spíše flagelantně stáložárný, Rituals, pod kterým představuje svůj kolektiv Orchestra Entropy tenorsaxofonista Matt London, je album navýsost svobodomyslné, proměnlivé a vrtkavé.
Komprovizace na této desce Matt London nepojmenovává, je to prostě devět rituálů, které ozvláštňuje sólistické prostřídávání jeho spoluimprovizátorů, což jsou Georgia Cooke s altovou flétnou, Tom Ward s basovým klarinetem, Seb Silas s barytonovým saxofonem, Sarah Gail Brand s trombónem, Rebecca Raimondi s houslemi, Benedict Taylor s violou, Seth Bennett s kontrabasem, Moss Freed s elektrickou kytarou a Mark Sanders u bicích. Tato skutečně (ná)silná skvadra neponechá jedinou hudební epizodu plonkovou.
Hned rozdurděný úvod, ve kterém exceluje Sarah Gail Brand, rozmetává zatajené téma (ale co zatajené? pokaždé jde přece o jiný rituál!), připadá mi jako propauzírovaně rozstříhaný, střídavě povzlínavý a rozsochatý, podrastičtěle rozchaotizovaný, ale i uvýskaný rozmařilým trombónováním. Na druhém opusku vrtošivě humpální trio Freed, Bennett a Sanders, je nahánčlivé, propeskované, ba porozmlacované (místy ocvočkované) bicími, zakytarované a podbasované, což ústrojně zamění zaujaté zapřemítání, porozbíjeně opřestávkované na hranici podrastičtění. Třetí vstup zamění rozviolované vrzukání za odsekávaně (zá)chvatné propotahování, rozcapeně podbíjené a posléze utiš(t)ěné. Sled pokračuje pokřičnou průtažností a holedbavou roztěkaností, srostitě srocovanou a vyvazovaně přetrhdílovou, až vymykavě vymycovanou, zatímco pátá část, ozvláštněná především velebivým prorůstáním houslí, violy a basy, je vyličována záslibnou provábeností a hemživou hebkostí, posléze rozklížené do náhmatné potichlosti. Šestý úvazek rozhicovávají basklarinet s trombónem, jsou rozkřičně namátkové i záškubně pozběsilostné, horempádně vzrušivé i rozlíceně rozrušené, zatímco nejdelší pasus (téměř dvanáctiminutový) dává příležitost potajemněle úkradkovému sólování altové flétny a posléze úsilně namnožované úlitbě barytonu; celek pak je vynáhlovaně, leč neunáhlovaně prováhaný, může připomínat cestování po zcela rozdílných, značně rozvětvených krajinách, po kterých drkotavě vrkotavě putujeme, tu promeškáme šanci k obratu, tu zase zabočíme do vyvřelinové provalivosti. Předposlední akce vyvažuje i vyvazuje tenor, basa a bicí, všechny tři nástroje jsou výmluvné i zámluvné, občas vydůrazněně protáhlované, občas obmanivě titěrňující, melodizující i protišné. Závěr pak je zanášivě prošuškáván či zahutňován, je rozveleben do vzdýmavosti, rozprekérněn do jitřivosti a rozkonán do rozvřetenování, ústící do nekonečného prázdna. Každý pes jiná ves, a přece prohoufován do styčně objevného vynásobení, plného překvapivých zvratů, souvratných nebo mimovratných. Jen na jedno není na tomto kompaktu, nahraném 11. listopadu 2018 v londýnské Jerwood Hall, prostor: na nudu.
Od Coreye Mwamby, hráče na vibrafon a zvonkohru (občas i na zobcovou flétnu), mám v živé paměti desku Don´t Overthink It (s Davem Kanem a Joshuou Blackmorem), vydanou na Clean Feed v roce 2013. Ale jeho jméno se mi především naléhavě připomíná právě v projektech Martina Archera (viz Blue Meat, Story Tellers a Sunshine! Quartet). Tentokrát vede NTG Quartet a po svém boku má kontrabasistu Andyho Championa, pianistku Lauru Cole a bubeníka a perkusistu Johnnyho Huntera, kteří s ním jeho devět skladeb – vlastně osm a jednu improvizaci (71 minut, devětatřicet vteřin) nahráli 15. a 16. června 2019 v newcastleských Blank Studios. V protikladu k Londonovým překypujícím Rituálům působí NTH poněkud obstarožněji (nikoli starožitněji!), bohorovněji, v souladu s názvem vstupního Against All Known Things obeznámeněji. Hned tady zaujme zvonivý vibrafon, vtíravý, ale melodický, solidní, leč nehledačský, až notoricky zopakovávaný, výrazná basa a nepřestajně horempádné, až hromovládné bicí, obé rovněž takřka neproměnné, pouze porichtované do porychlování. Jednotónově nasměrovávané, jemnocitně vytitěrňované Never a State (ano, to je ta jediná kolektivní záležitost) je nasoukáváno propauzovaně, s polozasouvanou šolíchavostí, jako kdyby bylo objednáno pouze na čtvrt úvazku, je úponkové, ale čas od času vyhecovávané, celistvě však probíhá z poklidna do poklidna. Nad rytmickým podhrázděním (bicích a basou) si Mwamba vede svoji melodickou linku Sub(taste), plnobití rozmarně prošpílcovává klavírní rozprostraňování, vlnobitně rozkochané, jako kdyby bylo vytrženo z celku a opětovně do něho vsazeno. Takřka dvanáctiminutový Orison je zámatně vyšpitávaný s vklouzávavými bicími, je nenabaživě vytísňovaný a zádumně vyprecizovaný. Jeho náznačnost mi spíše připadá jako hudební podhoubí, pro(p)létavé a jemně shánčlivé (místy zahánčlivé), vyvrbuje se roztočivě, po troškách, vřavně i rozvarně, rozpadavě i zapadavě – jako záminka spíše k neexistující budoucí skladbě. Také Situations vyvolávají spíše existující a dokonavé epizody, poskládávané z obdobných prefabrikátků, ač občas zátřesně vrdlouhavé (v náznaku) nebo merčivě rozobchvatněné, Mwamba totiž dovede výsledné znění zrozdychtit, zrozmarnit, aniž se holedbá. A Door to the Sea zvolené téma spíše zlicoměrňuje, zúkradkuje a váhavě, až zpromarňovaně načrtává, zatímco Entwined Reveries je jemně, až jednozrně vrší, vytajemňují, prozámlkují, pozmizíkovávají, a když nás zaskočí prolahodění kompozice, ta zmizí, jako by byla záměrně nedokončená. Mwamba v téměř jedenáctiminutovém Over Leagues rozhybní dosavadní porůzněné peripetie, jako by se k nim záměrně vracel, aby si je zopakoval, spěšněji, zádumčivěji, svévolněji, aby vydůraznil pocit bezmezné provázanosti alba, což však napodiv nevede k nějakému novému vyzvoňování, vyvolňování nebo rozhybňování; i zatumlování působí upokojivě, i dokolečnění obnáší proznívavou věnčivost. Zbývá ještě něco na závěr? Ovšem, Vertumnal obdobné prorůstání a naznačování ještě více vyprůzrační, vytěkává tady v našpitávaném skřítkování, tam procinkává do vzlínavého vyvrbování, onde se nacvrčuje do rozvíjivé produšenělosti. A když i ta dozkomírá, zrekapitulujeme si, že vlastně ani jako by nešlo o celistvé skladby, nýbrž spíše o puzzlování „výňatků“ do závlačněného celku, aby vše do sebe důvěrně zapadalo.
Dvě alba, každé svým – jiným – způsobem pozoruhodné, na to má Archer nos. Koho nebo co zvolí na přetřes příště?
Orchestra Entropy: Rituals
Corey Mwamba: NTH
Discus (www.discus-music.co.uk)