Přeložila Vendula Hlavová
Kazda 2018, 352 s.
Truchlí stehlíci, když jim někdo umře? Přemýšlejí kosi? Zní to přehnaně? A nejsou náhodou ptáci mnohem inteligentnější tvorové, než jsme si my lidé zvykli myslet? Ornitoložka Jennifer Ackerman je přesvědčena, že ano. Přinejmenším ti, jejichž ptáčata se rodí bezmocná a odkázaná na pomoc rodičů, kteří je postupně připravují na život. Starší jedinci předávají mladým nejen zkušenosti děděné po generace, ale také individuálně získané znalosti. Každý ptačí druh přitom vyniká něčím jiným. Některé mají vysokou sociální inteligenci (vrány, papoušci, sýkorky). Sýkorky jsou vůbec fascinující – sdružují se do hejn podle povahy a preferencí stejně jako lidé! Ty nejodvážnější z nich pak mezi hejny přelétají. Najdeme mezi nimi despoty, kteří terorizují ostatní u krmítka, rychlé průzkumnice nebo zpravodajky. Známější je informace, že někteří ptáci umějí skvěle řešit hlavolamy (vrány kaledonské, straky) a někdy jsou dokonce při hledání řešení rychlejší než lidé. Jiní jsou zase geniální navigátoři a nosí v hlavách složité vzorce a mapy (tažní ptáci a také holubi). Ale čím přesně se tito cestovatelé řídí? Ukazuje se, že svést všechno na „přirozený instinkt“ je hodně zjednodušující. Autorka kromě poznatků založených na četbě, vlastním mnoholetém studiu a experimentech v terénu vypráví také řadu příběhů. Ptačí říši popisuje s obdivem a úctou, a zároveň s ostražitostí vědkyně, která si je vědoma hned dvojího nebezpečí: antropomorfizace a arogance. Tyto dva jevy jsou zase typické pro náš druh.