napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Jitka seznámení s Ivanem

Jitka seděla v malé ministrově pracovně, její šéf měl dvě, jednu velkou, až obrovskou, klidně posadil ke stolu dvacet lidí, a pak měl tuhle malou, ty dvě pracovny asi nebyl projev moc velkého ega, tak nějak to ministerstvo před snad sto lety postavili i když tehdy to malé možná byla pracovna pro nějakou šedou eminenci, nejbližšího z poradců, prostě ať tak či onak, tenhle ministr to využil pro sebe, tady se scházel s blízkými lidmi a občas se tu schovával, Jitka byla jeho tisková mluvčí.

Jako novinářka se na tuhle profesi dívala vždycky svrchu, nic nehledají, nezjišťují, nic neodhalují, naopak, zatajují, prostě nuda, tak nuda ne, tutlat a mlžit je taky dřina, občas k tomu dělat z červené zelenou, ze čtverečku kolečko, to je vyloženě reklama a PR, jenže hůř placený, ale především moc jí to nebavilo, leč byla dobrá a jedno se jí líbilo, být mezi důležitými lidmi, znala jich spoustu a mnozí jí relativně důvěřovali, často předávala vzkazy, které si nedokázali, nechtěli, neuměli říct sami, mnohdy přišla s nápadem, který vedl k dohodě a tedy k řešení a tedy k prachům, jenže jejich.

Tím se dost lidí dobře živilo a to, i když neznali tolik lidí a nebyli tak dobří, ale Jitka z toho vlastně nic neměla, držela si nezávislost, peníze až na naprosté výjimky nebrala, tak trochu to neuměla, jí to prostě bavilo, stačil jí slušný plat jako mluvčí, ostatně rodinu živí a to dobře Tonda, ještě že ten chlap má vlastně nekonečnou trpělivost, vždycky když cítila Jitka záblesk sebepoznání, uvědomovala si, že by sama se sebou vydržela tak čtvrt hodiny a ani to ne pokaždý.

Ostatně za funkci tiskové mluvčí byla nakonec docela ráda, „její“ ministr byl dost starý na to, aby kašlal na politickou kariéru, chtěl zemi pomoct a neudělat si moc velkou ostudu. Jitku měl rád, hledal chytrý lidi, to že to byla krásná ženská, bylo taky fajn, jenže to neřešil, ctil, že co je v domě a taky byl ve věku, kdy to možná už neřešil vůbec. Byla chytrá, trošku střelená, ale to nevadí, blázni nevadí, vadí parchanti, těm je třeba se vyhýbat, tak proto jí vzal.

Otevřely se dveře do velké pracovny a proklouznul jimi ministr, na vteřinu se o ně zády opřel a utahaně zavřel oči, pak se usmál na Jitku a šel si k ní sednout k malému kovovému stolečku v koutě, vůbec se sem ten stolek nehodil, zbytek zařízení byl nejspíš původní, ale ministr si zrovna u tohohle prťavého stolečku rád povídal:

„Jste hodná, že jste počkala, nechci na tu zatracenou tiskovku, už jich mám plný zuby, tady máte nějaký podklady a nějak to okecejte, prosím, prosím.“

Jitka se nezeptala, jestli má plné zuby novinářů nebo tiskovek, no nejspíš obojího a podívala se na lejstra, hm, jasně, další kolo privatizace, no jedno z posledních, takové doderky, jak říkala maminka ze Slovenska, zvedla hlavu:

„Určitě se budou ptát na Molnára, nějak se o něm teď mluví.“

Ministr zasmušile pokýval hlavou:

„Mluví, je trošku nový, začínal jinak, přišel až po tom prvním zhasnutí, ti zavedení ho tu nechtějí a tak dali pokyn Vašim kolegům, tedy bývalým, aby ho trochu proprali, a oni se snaží, to se má, když člověk dostane zaplaceno, tak má tu objednanou práci odvést i když je to pomlouvání pana Molnára.“

„Ony to jsou pomluvy?“

„Nevím, možná jo, možná ne, vůbec ho nechci hájit, jen si myslím, že není jediný důvod si myslet, že je horší, než ti ostatní, fajn, STB, nekomentuje to, proč by taky, není politik, živí se prací, pokud tam byl, tak ho tam naučili dobře pracovat, vždyť mu ten obchod jde, prostě je ho určitě až do prdele, ale těch ostatních taky.“

Jitka přemýšlela, mluvila o Molnárovi před pár dny s Tondou, dokonce to ani nezavazoval mlčením, takové ty jeho bezpečnostní hlášky – nikomu to nesmíš říct, asi to byly informace z otevřených zdrojů, taky o něm mluvil nejednoznačně, tvrdej, šikovnej, nebezpečnej, nemusím být jeho nepřítel, to je určitě hodně nepohodlný, ale třeba platí daně v Č esku, nejspíš proto, aby se tím chlubil, ale nevím, to si jen myslím, tak alespoň něco dělá pro zem, nikoli vlast, je Slovák, ale zem. Rozhodla se, že to šéfovi řekne.

„Prý platí daně tady, to je aspoň něco, ostatní je platí, ty svý maličký daničky, v Monaku, v Karibiku, na Kypru a kde všude, jen ne tady.“

„Hm, vida, zajímavý, proč asi, chlap jeden vyčůraná, Jitko, prosím, jděte tam sama a prostě se z toho nějak vykecejte, umíte to stokrát líp než já.“

Jitka pochopila, že je konec audience, byla ráda, a šla se připravovat na tu tiskovku, no připravovala se pilně, ale byla to řež, pořád chtěl někdo stanovisko k tomu Molnárovi, až se namíchla a řekla to o těch daních, tím je zarazila a než se vzpamatovali, ohlásila konec a mazala, zatraceně, dneska to byl těžce vydělanej chleba.

Druhý den seděla ve své kanceláři a snažila se pochopit vazby a spletence české businesspolitiky, když někdo zaklepal na dveře, to musí být někdo z kolegů, kvůli návštěvě by volali z vrátnice, zavolala dále a do dveří vstoupila největší kytka, jakou v životě viděla, tak poznala Ivana, který přes svou robustní postavu za tou kytkou v první chvíli vůbec nebyl vidět.

Tonda, když mu to vyprávěla, nadšený nebyl:

„Jitko, vím, že nesnášíš, když ti kážu a radím, ale prosím tě, tohle je nebezpečný člověk, když tě potřebuje, nebo si myslí, že by mohl, je kouzelný, ale tvrdě se zbavuje lidí, které nepotřebuje a běda jeho nepřátelům, tedy těm, koho on za nepřítele nebo pro něj za nebezpečného člověka považuje, může to být klidně z jeho strany i omyl, ale on se naučil, nenechávat nic náhodě, to je o život, pár lidí už zmizelo, prosím tě, bacha, a to znamená, nechoď k němu blízko, nebuď jeho důvěrník.“

Jitka jen pohodila svými furt ještě nádhernými vlasy:

„Neblbni, žárlivko stará.“

Část V. roky 2004 – 2008

Lenka, kníže a klinika 2004

Lenka vystoupila z výtahu a šla chodbou k profesorově, tedy šéfově, pracovně, po mnoha měsících byla vyrovnaná, klidná, snad se dá říct v pohodě. Bylo to asi před rokem, kdy si uvědomila, že vlastně dosáhla toho, co v Americe dosáhnout chtěla, byla v cíli, byla asi fakt dobrý doktor, i když byla k sobě hodně kritická, ale dovedla srovnávat výsledky, jenže nebylo jí jaksi lidsky dobře a tohle zjištění jí docela dost rozhodilo.

Odborně byla na vrcholu, přestože velice mladá tak se dostala mezi špičku neurochirurgů, měla štěstí a byla schopná, šílený Maďar si jí oblíbil, do jisté míry jí vytáhnul nahoru, operovala nejtěžší případy, nepokrytě říkal, že ona je nejlepší, ale to by nebylo možné bez její pracovitosti a nadání. Takže co dál?

Další kariéra už tak jednoduše nevypadala, byla sice profesorkou a měla renomé, ale stát se po Dobayovy šéfem kliniky to bylo skoro vyloučené, jednak byla ženská a pak z východní Evropy, pravda on byl odtamtud taky, jenže jemu pomohla naprostá náhoda, zachránil život ženě ředitele jedné z největších bank a ten se chtěl odvděčit a taky to udělal, teď byla o dost jiná atmosféra a především Lenka nechápala, či nechtěla chápat, že zdravotnictví je tak jako všechno na tom báječném „západě“ jen a jen obchod, v první řadě vydělat a tak se v podstatě zcela vyhýbala spolupráci s farmaceutickými firmami a s dalšími dodavateli, stejně tak se stranila VIP klientů, operovala je, když to šéf rozhodl, udělala to jako vždy profesionálně, ale tím to končilo, nevybírala si poděkování natož aby si říkala o projevy vděčnosti, byla špičkový doktor, jako táta, ale neúčastnila se společensko-obchodních tanců a snad právě to jí pomohlo, že jí žárliví kolegové tak říkajíc nesežrali zaživa, šéf jí moc chválil a jí to moc šlo, kdyby ještě slízávala smetanu různých „výzkumů“ a nadací, byli by jí zničili, takový úspěch se neodpouští, takhle byla takový trošku neškodný blázen.

Lenka ten obchod kolem zdraví neodsuzovala a ani nijak neohrnovala nos nad nafoukanci z řad VIP, snažila se neodsuzovat nikoho, příhoda s jejím tátou, s Tondou i Aničky manželem jí naráz a tvrdě vyléčila, tři zlatí lidé a jak snadné je odsoudit je, na druhou stranu její poznání, jak tady to zdravotnictví chodí jí zrovna veselím nenaplnilo, nechtěla dělat ten zdravotnický obchod, vlastně ani netoužila po tom, být šéf kliniky, ale zároveň cítila jakési prázdno, dosáhla určitého, vysokého, mistrovství, ale šťastná nebyla, co s tím, co dál? Kam jít teď? Povídat si o tom mohla jen s Ester, jejím otcem Aaronem, vlastně s oběma jejími rodiči a s Aničkou, když zajela domů. Poslouchala je, dívala se na ně a viděla, jak Aaron kromě tvrdého a výnosného obchodu taky zadarmo pomáhá potřebným, kteří si ho prostě nemohou dovolit zaplatit a viděla jak Aničce roste pod rukama její poliklinika s nemocničkou a pak Lence jednou, před dvěma či třemi měsíci řekla její sousedka, kamarádka a vlastně kolegyně Nancy, zástupkyně šéfa příjmu v jejich nemocnici, že právě zavřeli místní nemocnici, či nemocničku, v jejich čtvrti, kde obě bydlely, která dělala pohotovost a jednodušší záležitosti, složitější posílali k nim do universitního špitálu, nějak se nevyplatila, tehdy se to Lence spojilo, vyrazila za Ester, jestli by to nějak nešlo zkusit zachránit a pomáhat potřebným bez vydělávání peněz, tedy nejenom vydělávat peníze, že budou zatraceně důležité, to věděla.

Tak a teď na tom pracovali, pravděpodobnost úspěchu nebyla velká, to Lenka věděla, ale zkusit se to musí. Když o tom nápadu mluvila už asi podesáté s Aaronem tak z ní najednou vypadlo:

„Ale co když se vrátím domů? Co by bylo s tím špitálem?“

Až se toho sama lekla, najednou z ní vyletělo něco, co si sama ani nechtěla přiznat, že se jednou možná vrátí domů, že to chce, někde hluboko. Aaron, velmi dobře chápající, jí uklidnil:

„Ty jsi, Lenko, odtamtud nikdy úplně neodjela a myslím, že se tam nikdy úplně nevrátíš, budeš už se do Ameriky pořád vracet, za přáteli, za nemocnicí, za další prací, neřeš to, zkusme tu nemocnici rozběhnout a s tím, co jsi řekla, souvisí jedna věc, ta nemocnice, pokud poběží, musí být na tobě pokud možno nezávislá, ty v té nemocnici musíš mít perfektního provozního ředitele, zamysli se nad jménem, ty budeš operovat a dělat strategii, ale nesmíš ztrácet čas provozem, který je ale životně důležitý, protože musíte šlapat jak hodinky, mít fungující ekonomiku, právě proto, že budete dost charita.“

Jak šla chodbou k profesorově pracovně tak tušila, s vysokou pravděpodobností, že to bude nejspíš zase o nějakém VIP, krev stejná, mozek stejný, vzpomněla si na tátovy příběhy s vysokými komunisty. Po zaklepání vstoupila bez vyzvání k profesorovi, měl relativně velkou pracovnu s výhledem do parku, na pravé stěně bylo devět třicetipalcových počítačových obrazovek, srovnaných do čtverce, kam se promítaly snímky pacientů, tedy jejich mozek a mícha v nejrůznějších řezech. Tam stál šéf s nějakým vysokým štíhlým mužem a dívali se na ně, profesor něco vysvětloval, docela smutně, otočil se a pozval Lenku k sobě:

„Prosím tě, podívej se na tohle, jo a promiň, tohle je kníže či emír, zatraceně, pardon, zapomněl jsem Vaše jméno.“

Lenka měla šéfa ráda, žádné tanečky, otočila se k neznámému muži a natáhla ruku, jenže on se na ní ani nepodíval a ruku jí nepodal, její ruka tři vteřiny trčela ve vzduchu a pak si jí dala zpátky do kapsy, vida, tohle je zvláštní, dalších pět vteřin jí trvalo, než pochopila, že Arab, bože to je kultura! Profesor si toho všimnul a volně navázal:

„A sakra, takže, prosím tě, řekni mi, co si o tom myslíš?“

Lenka se dívala na obrazovky, nebyla naštvaná, to že jí někdo nepodá ruku, je jí fuk, legrační trochu je, že možná ten člověk bude potřebovat od ní zachránit život, ale to ne, tohle není hlava dospělýho chlapa, to je dítě, malý dítě, tak deset, možná osm, bože můj, to je zlý, ti přišli pozdě, no možná se to dlouho neprojevovalo. Prohlížela si různé záběry a nastavovala další řezy a úhly, byla tady v podstatě jako doma. Vypadalo to zoufale, to dítě je vlastně mrtvé, nádor prorostl do celé řady center, jednak to dostat ven a nic nepoškodit, ale co už poškodil nádor do teď, naděje? No do pěti procent, spíš míň, že bude v pořádku, do deseti, že bude žít, ale nedobře, zbytek je smrt, no je to sice sprosťák, ten táta, nejspíš táta, ale řekne to raději kulantně, podívala se na profesora:

„Dobře víš, že naděje umírá poslední, ale tady je zoufale malá, je pozdě, strašně těžká, mimořádně těžká operace, minimální naděje na přežití a ještě menší na zdraví, odoperovat ten mozek v tomhle stavu aby normálně fungoval, to nejspíš už ani nejde, samozřejmě zkusit se to dá, no vlastně bychom to zkusit měli.“

V koutě místnosti se ozvalo vzdechnutí nebo snad vzlyknutí, Lenka se otočila a uviděla tam stát ženskou postavu celou zahalenou do šedého hábitu, či jak tomu říkají, neviděla z té paní nic, snad by jí bylo možno vidět oči, ale ty měla sklopené na zem, šedá látka se slabě chvěla, jako kdyby ta žena plakala, maminka, to je děsné. Lenka se otočila k profesorovi:

„Jestli chcete, pokusím se, tedy budu to dítě operovat, chtělo by to ale hned, určitě to roste.“

Muž se ozval:

„Mého syna nemůže operovat žena, chci, abyste ho operoval Vy, zaplatím to.“

„Podívejte kníže, profesorka Drabohlavova je tady nejlepší, nejtěžší věci dělá ona, já jsem starý muž, jasně, umím ještě dost, ale tohle je moc těžký, přišli jste pozdě, fakt, pokud vůbec, pak ona, jedině ona.“

„Byli jsme všude, v Rijádu, v Heidelbergu, všude že pozdě a pořád se to odkládalo a Váš ministr zahraničí mi slíbil, že to budete operovat Vy.“

Profesor skočil emírovi do řeči:

„Ten tomu nerozumí, ani nevím, kdo to teď je a je mi ukradenej.“

Tak vida, no to bude zajímavé, Lenka se podívala na knížete nebo emíra, teď si trošku prohlédla jeho tvář, docela hezkej parchant nafoukanej, možná není nafoukanej, ale jen divnej, ale trpí, to viděla, přestala se na něj zlobit, tahle bolest byla něčím, co převyšuje hory, nebude nic komplikovat:

„Profesore, kdybyste chtěl, abych to dělala nebo u toho byla, jsem u sebe nebo na oddělení, telefon mám, nashle.“

Pomalu šla k výtahu a přestože takových věcí už viděla spoustu a denně a furt, tak pořád měla před očima tu malou hlavičku, nepřekvapilo jí, když za chvilku, ani nevyjela výtahem, jí profesor volal, ať si svolá lidi a připraví je na to, no to bude děs a pak si vzpomněla na to potlačované vzlykání v koutě, až budu zase v Čechách, musím za Aničkou a povídat si s ní o tom pánu Bohu, ona o něm občas mluví, vlastně často, tak nějak samozřejmě, proč jsem si na to jen zrovna teď vzpomněla, Bože – jsi? Pokud ano, prosím pomoz mi, ne pro mě, beztak mi ten bastard ruku nepodal a nepodá, ale pro tu mámu a toho kloučka, no i když z něj bude asi taky blb, co ženský ruku nepodá, Aničko, proč jsi tak daleko.

Za hodinu uviděla hlavičku ve skutečnosti, oholenou, uspanou, ve svěráku, kolem nejlepší lidi z nejlepší nemocnice v Americe, tedy jedny z nejlepších lidí v jedné z nejlepších nemocnic, jenže tentokrát má smrt rozdaný dobrý karty, kamery snímaly každý pohyb, věděla, že v zasedačce, kde jsou monitory, je asi dost lidí, i když operace dopředu hlášená nebyla, Lence to nevadilo, jistě, všichni vidí její chyby, ale alespoň se poučí, vypnula všechno kolem, byla jen ona a ta hlavička.

Profesor lehce zlomyslně poslal knížete s manželkou do zasedačky, aby se dívali na operaci svého syna, on sám několikrát Lence řekl, že kdyby šlo o jeho blízkého, nikdy by se na to nešel dívat a taky by to sám nedělal, že je sice tvrďák, ostatně chirurg, ale takový zase ne, jenže když ten blbec té holce nepodal ruku, tak ať vidí jaká je to práce, viděl, hodinu stál a trošku přecházel, pak si sednul a přivolal svojí paní z kouta k sobě, po čtyřech hodinách si vzal hlavu do dlaní, když viděli, jak Lence utírají pot tak se šedý hábit jeho ženy zlehka otřásl vzlyknutím, když Lence přinesli po další hodině stoličku, což běžně nepoužívala a lidi v zasedačce to hned komentovali, bylo na nich vidět zoufalství a pomalu narůstající obdiv, tedy na něm, na ní byly k vidění jen ty zoufalé oči, krásné oči.

Operace trvala osm hodin, Lenka byla fyzicky úplně hotová, když konečně nádor odstranila, přišel profesor, aby jí pomohl, jen zavrčel:

„Kdybys potřebovala vystřídat, musíš být na šrot a taky chci mít zásluhu.“

Věděla, že si dělá srandu a byla ráda, že tam je, myslela si, že padne.

Když operaci dokončila tak jí sestra sundala operační oblečení a Lenka pomalu odešla, strašně potřebovala vydechnout a kafe, no spíš spát, ale to nechtěla, musela vidět, jak se kluk probudí, jestli vůbec, ale to si byla už jistá, skoro, že se probudí, ale jak bude fungovat, hned se šla podívat na pokoj, kde ho hlídali chudáka přivázaného k posteli, teprve potom šla, no ploužila se, k sobě do pokoje.

Tam se na pohodlné pohovce rozvalovala s notebookem na klíně a mobilem v rukou Ester dříve Goldsmithová, byla už pěkná kulička, tak sedmý měsíc, Ester byla Lenky nejbližší člověk v Americe, nebylo v tom nic jako že lesby, kdepak, obě byly jasně hetero, ale kamarádky byly výborné, takové ty, co občas nemusely mluvit, aby věděly a co si i kritiku říkaly normálně bez stresů a složitostí.

Od jejich seznámení, trochu dramatického, jedna druhé pomáhala, přestože byly obě holky velice dobré, tak tu pomoc potřebovaly, Lenka stále neznala Ameriku, její dosavadní poznání bylo jen přes školu a nemocnici, Ester jí ukázala Ameriku jako zemi peněz, ukázala jí pravidla té tvrdé hry a Lenka naučila Ester nebát se lidí, hlavně chlapů. Ester byla bohatá a z významné rodiny, mimořádně chytrá a pracovitá, nebyla standardní americký student, který pěstuje sport a ne školu, ona fakt dřela, dělala dva těžké obory najednou a měla respekt na obou, jenže po pár drsných zkušenostech na střední se stáhla a vlastně se klukovské společnosti vyhýbala, bála se násilí až moc.

Stala se tím divnou a i s kamarádkami to byl problém, nejlepší kamarádka je přece tišitel bolestí a problémů do co nejširšího okolí a tak byla z Ester samotářka, proto byla tehdy před pár lety, což jí přišlo pradávno, tak ráda, že se potkala s Lenkou, ta jí pomaličku odnaučila strachu, tedy zbytečného strachu. Ester viděla, že Lenka cvičí, kdykoli mohla, v těch útržcích volného času se snažila udržovat fyzičku, tak se Ester nejdříve zeptala, jestli by mohla cvičit s ní a pak jestli by neučila holky na univerzitě sebeobranu, Lenka že ráda, jen nevěděla, jestli by o to někdo stál a netušila jak to zorganizovat, kde cvičit, nechtěla se nikomu vnucovat, prostě Lenka, Ester se jen smála.

A tak ekonomka, právnička, organizátorka Ester připravila kurz sebeobrany, zajistila prostory, udělala reklamu, úplně samozřejmě sehnala grant, Lenka za to měla mnohem víc než v nemocnici, tam ale chodila dál. Mezi studentkami měla cvičení veliký úspěch, ovšem definitivní zlom nastal, když začali na tréninky chodit kluci, Lenka to tušila, dá se říct věděla, protože chtěla naučit holky bojovat s muži a na to jsou prostě chlapi potřeba, to se nedá zvládnout nějakými naučenými triky, jasně, pomůžou, ale chce to vyzkoušet a ten zlom přišel, když jednou cvičili venku v kampusu.

Lenka tehdy zamávala na takového vytáhlého ramenatého kluka, který vláčel na rameni sportovní tašku odněkud z tréninku, byl to její pacient, tedy pacient z pohotovosti, kam ho přivezli z fotbalu, toho amerického, a Lenka ho ošetřovala, tehdy samozřejmě pod dohledem lékaře, což byla Nancy a dohled byl tedy velmi zběžný. Tenhle nesmělý kluk byl takový prý po tátovi, což byl Němec, po mamince byl Nor a když k nim tehdy přišel tak mu Lenka s úsměvem navrhla, ať se k nim přidá, že potřebují chlapa násilníka, kterého budou mlátit, že na holkách to jde cvičit blbě, tedy jestli se jako nebojí, no a on se napřed smál a pak se přidal, po chvilce si honem vytáhnul z tašky chrániče, ale příště přišel zas a pak se začali objevovat další, protože cvičit dohromady s partou hezkých holek, no to je bezva seznamovák, no a s tím prvním fotbalistou teď Ester čeká už druhé miminko, první je kluk. Mimochodem Lenky kurzy už běžely jako jakási frančíza na dalších pěti univerzitách.

Ester teď v klidu čekala na Lenku, chtěla jí vidět, popovídat si a dovézt jí k rodičům, ona a její rodiče byly Lenky lidské zázemí, jinak byla jen medicína, teď vymýšleli jak rozchodit tu zavřenou malou nemocnici, to bylo téma pro Ester, protože Lenka penězům v podstatě pořád nerozuměla, věděla, že je relativně bohatá, ale jen díky Ester, ta její peníze spravovala, vlastně i sháněla, protože všechny finanční otázky vyjednávala za ní, peníze ukládala, investovala, rozmnožovala, prostě se starala, teď se na Lenku usmála:

„Ty seš holka urvaná, to trvalo snad deset hodin, už jsem tu byla, zajela domů, postarala se o chlapy a teď jsem dostala hlášku, že bude konec, prý to byla nějaká celebrita, budeš ještě slavnější, nebo ne?“

Nebyl v tom ani stín závisti, jen kamarádská radost a starost, Lenka padla do židle:

„Byl to malej kluk, potřebuju kafe, litr, a chvilku si oddychnout, pak se musím podívat, v jakým stavu se probudí, docela se klepu.“

Ester byla na svou kamarádku pyšná:

„Buď v klidu, jsi dobrá a tak to bude dobrý.“

„Bylo to moc, moc, moc špatný, strašně veliký a rozsáhlý, takovej malej klučina, docela chápu, že to nikde nechtěli dělat, kdyby jim umřel, je to mizernej marketing.“

„Vidím, že se učíš kapitalismus, ty moje idealistická kámoško, jenže ty se staráš o kluka a nenapadne tě, že jeho táta je ropnej šejk nebo tak něco a ty vůbec nevyjednáváš, jako že budu operovat, ale potřebuju deset milionů na kliniku, to pro něj jsou drobný, věř mi to, no myslím si to.“

Ester se smála, brala to jako legraci, znala kamarádku, ta posmutněla:

„Víš Ester, holka zlatá, já jsem neschopná, umím je léčit, no trošku to umím, ale tohle neumím, a je to se mnou ještě horší, nejen, že si neumím o ty prachy říct, mě to ani nenapadne, že bych mohla a možná i měla, vždyť to ani nechci pro sebe.“

„Hele holka, já se nezlobím, naopak, mám tě za to ráda, jenže je to s tím financováním toho tvého nápadu, nebo našeho nápadu, je to trošku těžký, ne že bych to nečekala, prostě ono to vlastně jako není o penězích, těch je spousta, lidi mají mraky peněz a neví co s nima, fakt, nediv se, věř mi, lidi, banky, fondy všichni mají prachy a hledají, kam je nasypat, takže s tvým dobrým jménem a zdraví to je bezva kšeft, není starost sehnat 100 nebo 200 milionů dolarů na malý špitál, jasně, chceš se zeptat, kde je problém, je v právech.

Ty chceš nemocnici, která nebude vydělávat, ale investoři chtějí vydělávat, dají ti peníze na špitál, ale chtějí mluvit do vedení a je nebezpečí, že ti zatrhnou léčit chudý, takže my musíme poshánět investory, kteří to buď rovnou vezmou jako charitu, nebo jako uložený prachy, který se sice rychle nezhodnocujou, ale taky hodnotu neztrácejí, i to se nám podaří, ale chvilku to potrvá, no skoro jsem čekala, že to pude rychlejš.

Musíme mít kapitál na dovybavení, nebude velký, a na pokrytí provozu při pesimistické variantě tak na pět let po rozběhu, ten provoz oni neměli moc špatný, někdo jim prostě vytáhnul peníze, jenže proti nám se může někdo postavit a pak ti tví zadarmo pacoši, prostě rezerva, jak se probírám těmi jejich čísly a porovnávám to s podobnými špitály řekla bych, ještě poshánět 50 milionů a jdeme do toho, předběžný jednání jsou v poho, budova je v podstatě připravená a pojišťovny dali předběžný smlouvy, tak co, stíháš sledovat svojí nejlepší kámošku? Profesorko?“

Lenka si sedla vedle Ester, objala jí kolem ramen a spolu se šťastně řehtaly:

„Ty si skvělá, mamino, víš někdy si říkám, že jsme měla zůstat tam u nás, ono se to zlepšuje a nepřipadala bych si tak pitomě, chvílemi, často.“

Ester se na ní ze strany podívala:

„Tak podívej, pravidelně si to tam u vás googluju a vy už jste taky jako ten západ, jako my a můj táta říkal, že to první, co od nás převezmete, bude to špatný a on má často pravdu, tak nelituj, že jsi tady.“

Povídali si, Lenka do sebe lila kafe a ani si tentokrát nestěžovala, že to americký je děsný a pomalu únava odcházela, když jí zazvonil mobil, vyskočila a běžela, Ester jen zavolala:

„Počkám na tebe a odvezu tě k našim, táta tě chce vidět, vím, že zítra dopoledne neoperuješ.“

Lenka se jen usmála ve dveřích a běžela k výtahům, zmačkla všechny šipky dolů, sice jí někdo říkal, že stačí zmáčknout jednu, ale jistota, přijely dvě kabiny skoro naráz, do té o vteřinu dřív nastoupila, z té druhé vystoupil emír a jeho žena, rozhlédli se a pomalu šli k Lenky kanceláři, zjevně jim někdo dost dobře vylíčil cestu, takže jí rychle našli a po zaklepání vstoupili, za dveřmi zůstali zaraženě stát, kníže se sice připravoval na jednání se ženou, což byla obtíž, ale rozhodl se, že to podstoupí, jenže najednou tu byla jiná, čekal vysokou na krátko ostřihanou blonďatou profesorku, ne černovlasou kudrnatou těhotnou neznámou, která se pohodlně, jako doma, rozvalovala na široké pohovce, Ester pochopila problém a prolomila ticho:

„Dobrý den, vy jste asi rodiče toho chlapce, kterého Lenka, tedy profesorka, operovala, běžela k němu, protože se Váš syn právě probouzí. Já jsem její kamarádka a čekám tu na ní.“

V tomto dni, kdy vše bylo improvizované a dramatické nebylo možno dodržovat rituály a tak žena knížete zvedla oči z podlahy a promluvila, ostatně, žádný cizí muž tam nebyl:

„Prosím poděkujte od nás paní profesorce, jsme jí velice zavázáni.“

Otočili se k odchodu, ale ještě se zastavila, přestože její muž už otevíral dveře:

„Prosím, promiňte mou troufalost, ale možná byste nám jako kamarádka paní profesorky mohla poradit, čím bychom udělali paní Lence, profesorce, radost, ona o našeho chlapce moc bojovala, nevíme, jak to dopadne, modlíme se, ale ona se moc snažila, jsme jí opravdu velice vděčni.“

Ester trochu namáhavě vstala a udělala dva kroky k návštěvě, ale udržovala přece jen uctivý odstup, podívala se jim postupně oběma do očí, ale pak setrvala v pohledu na maminku:

„Znám Lenku dobře a vím, že jediné, na co teď myslí je Váš syn a jediné co jí teď udělá radost a to velikou, bude, když bude v pořádku, opravdu, ona je taková.“

Ester viděla jak nádherné velké černé oči kněžny, které ale byly to jediné, co z ní bylo vidět, se zalily slzami, kníže si odkašlal:

„Ale to nechce peníze? Všichni Američané chtějí peníze, víc a víc.“

„Pro sebe ne, určitě ne, má relativně dost na život a to i na mnohem luxusnější, než vede, žije sama a léčí lidi, to je alespoň zatím celý její život, ale když se ptáte, ona by chtěla obnovit provoz jedné malé nemocnice a léčit tam i chudé, kteří by na takovou operaci, jako měl váš syn, neměli, na to by peníze potřebovala.“

Kníže se zamračil:

„Tomu nerozumím, pro chudé? Tady v Americe? A co pojištění?“

„Odhaduji, že čtvrtina amerických rodin by na tuhle operaci, jako měl Váš syn, prostě neměla, obávám se, že víc než čtvrtina.“

Oba hosté se na sebe podívali, zjevně pro dnešek přestala kněžna zkoumat očima podlahy, ale jejich pohled, oční kontakt, trval déle, než by odpovídalo překvapení, kníže se ještě jednou obrátil na Ester:

„Prosím, netušíte, náhodou, rozpočet, té jak jste řekla malé nemocnice?“

Ester se uklonila a usmála:

„Tuším, vlastně velice přesně, je to totiž moje starost, Lenka operuje, já se starám o její peníze, chceme pronajmout nedávno uzavřenou nemocnici, tedy investičně ne mnoho, chceme mít rezervu na provoz na první dva roky, kdyby to nešlo hned ekonomicky hladce, teď nám chybí přibližně padesát milionů dolarů, detaily vám mohu za chvilku poslat, cílem je, udržet provoz na nule, až se to stabilizuje.“

Kníže nevycházel z údivu, nejlepší chirurg, kterého mu můžou nabídnout, je ženská, pravda asi fakt skvělá, a její finanční ředitel je taky ženská, ještě ke všemu chvíli před porodem, jak, do prdele, ta Amerika může fungovat, no jak ona taky funguje:

„Pošlu za Vámi své lidi, domluví se s Vámi.“

Obracel se do dveří, které už otevřel, Ester se ještě ozvala:

„Pane kníže, promiňte, nevím, jak Vás titulovat, jen jedna věc, ten projekt, ta investice, prostě je to nevýdělečné a není možné to v průběhu doby měnit, investoři budou mít omezené právo zasahovat do managementu, zvažte to, ale budu ráda, když tomu pomůžete.“

Společenská pravidla už vzala úplně za své, kníže se otočil, dokonce usmál:

„Pochopil jsem to tak, přijímám to, vlastně rád, udělá-li to radost profesorce, a já opravdu nechci vydělávat na nemocných chudých Američanech.“

Trochu prkenně se uklonil a odcházel, kněžna se usmála a Ester měla pocit, že zaslechla knížete, jak říká nebo spíš vrčí sám pro sebe:

„Oni se ty zdejší velký kluci vlastně chovaj k zdejším obyčejnejm lidem jako k nám, bastardi jedny.“

Lenka seděla na jipce na pelesti postele malého kluka, co byl náhodou princ, držela ho zlehka za ruku, ze které vedla kapačka, a dívala se na jeho hezký bledý obličej, byl pevně přivázaný k posteli, kdyby se budil nějak dramaticky, aby si nic neprovedl, ostatně kapačka nebyla zdaleka jedinou hadičkou, která z klučiny vedla, jak byla jeho postel zaparkovaná mezi hromadou přístrojů tak vypadal jako kosmonaut. Všechny měřené hodnoty byly v pořádku, odezvy mozku dobré, ale. Prostě dokud se nepohne a nepromluví, nebude vůbec jasné co se s ním jako s člověkem stalo.

Lenka napjatě čekala, přestože věděla, že takové probouzení po dlouhé narkóze se děje na etapy, že pacient vypadá vzhůru, ale kecá nesmysly a ne proto, že mu rozebrali mozek a blbě složili zpátky, prostě kecá pitomosti, protože ještě spí, jen tak nevypadá. Klučina se už několikrát probudil a zase usnul, to jí řekli, nevolali jí hned, teď zase otevřel zlehka, pomalu oči, mžoural do světla, snažil se na něco zaostřit, až utkvěl pohledem na Lence, prostě nikdo jiný tam nebyl, no zdánlivě nebyl, střežený byl dokonale, jako všichni pacienti na tomhle oddělení, pozdravila ho:

„Ahoj.“

Nic, znovu očima přejel okolí, pokusil se pohnout, ale nešlo to, pak něco zašeptal, Lenka ničemu nerozuměla:

„Prosím, zkus to víc nahlas, jak ti je?“

Zase něco řekl, tedy vydal zvuky, řekl něco, snad, moc neartikuloval, jasně, po takové narkóze, nebo to byl nějaký blábol, funguje ta hlavička nebo ne, Lenka, jak byla děsně unavená, se vyděsila, něco se nepovedlo, ta řeč nefunguje, možná ani myšlení, trvalo jí několik dlouhých vteřin, než jí došlo, že kluk je možná ještě pod vlivem narkózy a blábolí nebo třeba mluví jiným, jejich jazykem, arabštinou, snad, čert ví, to by mohlo být ono, trochu si oddychla, uviděla, že jeho oči se zvedly někam nad ní, sledovala jeho pohled a uviděla rodiče, stály za ní a rozklepaně se na něj dívali, maminka mu něco řekla a on odpověděl, usmíval se, trochu, Lenka se na ní obrátila:

„Prosím Vás, to co říká, dává to smysl? Mohla byste mi to přeložit do angličtiny?“

Teď byla kněžna, nebo jak se říká manželkám emírů, šejků a tady těch pánů, prostě ta maminka, najednou zaražená, ale zase jen chvilku, zjevně měla nejen krásné oči, ale i chytrou hlavu:

„Ach ano, rozumím, mluví docela normálně, říká, že je unavený, že asi zase usne, že se nemůže hýbat, že je rád, že to má za sebou.“

Lence spadnul balvan ze srdce, snad tou děsnou únavou dvou složitých operací, snad tím stresem snad tím, že to byl takový malý klučina, skoulely se jí dvě slzy z unavených očí, utřela je rukávem pláště a usmála se:

„Prosím, řekněte mu, že ho trošku uvolníme, aby se mohl protáhnout a trošku pootočit na posteli, ale nesmí vstávat, ani si sedat, dokud mu to nedovolíme, ať to slíbí, to to pak dodrží.“

Kluk kývnul očima, Lenka zašla za sestřičkami a ty ho uvolnily, trochu, Lenka pak s pomocí maminky překladu opatrně vyzkoušela některé funkce, každou s obavou v srdci, ale jako zázrakem, kluk fungoval, obrátila se na rodiče:

„Nebuďte tady dlouho, potřebuje spát a to je pro něj teď to nejlepší, přijďte ráno, nebo kdykoli chcete a modlete se za něj, není ještě vyhráno, naděje je, to ano, ale je tolik možných komplikací na cestě, nashledanou.“

Sklopila hlavu a s pocitem obrovské únavy se otočila ke dveřím, ale zastavil jí hlas trochu nad ní, nebyla na to jako dost vysoká ženská zvyklá, ale tenhle šejk byl ještě o deset čísel vyšší, nejmíň:

„Paní profesorko, chceme Vám poděkovat, jste skvělá, opravdu, jsme velice zavázáni, a omlouvám se, velmi.“

Otočila se, překvapeně, on k ní natáhnul ruku, uvědomila si, že tohle ho stálo obrovské úsilí, snad jako jí ta operace, stiskla mu ruku, měl jí hladkou, jemnou, ale stisk byl hodně pevný, což jí nevadilo a stiskla taky tak:

„Nemáte zač, je to má práce a dělám jí ráda, a nezlobím se, máte prostě jiné zvyky.“

Dívala se mu do černých očí ve vážné tváři, která před deseti nebo dvanácti hodinami byla stažená v křeči, teď se pomalu uvolňovala a v očích bylo asi o něco více vlhkosti, než obvykle:

„Ano a k našim zvykům patří pomoci tomu, komu jsme zavázáni vděčností, pomoci mu, když o to požádá, nebo když to potřebuje, prosím, pamatujte si to a neváhejte nás o pomoc požádat, budete-li to potřebovat, bude pro nás ctí Vám pomoci, samozřejmě budu se modlit, abyste byla šťastná a nikdy se do nesnází nedostala, ale nikdo neví, ještě jednou děkuji.“

Trochu se uklonil, jako prkno, Lence to připomínalo obřadný pozdrav na karate, maminka pustila ruku svého kloučka a přišla k nim, vzala Lenku za ruku a pokusila se jí políbit, Lenka ucukla a najednou zjistila, že se objímají, no to jsme nejspíš porušili milion společenských konvencí, napadlo jí. Usmála se na ně a odcházela s nějak zázračně doplněnou energií a najednou se těšila, jak si popovídá s Goldsmithovic. Cestou výtahem poslala zprávu profesorovi, že klučina se probudil, že snad, snad, dá-li Bůh, bude to dobré a že ráno možná přijde pozdě na hlášení.