Štukatérská dílna v pražské Hostivaři je zářivě bílá. Podlahu, pracovní stoly, všechny odložené předměty pokrývá tenký poprašek sádry. Je na mě, oblečené neprakticky od hlavy až k patě v černém, určitě poznat, že jsem tu poprvé. Navíc se musím neustále rozhlížet, je tu totiž na co se dívat. Miniatura Antonína Dvořáka, busta Karla IV. z trifória katedrály svatého Víta, kýčovití andělíčci i plastové květiny, které pod nánosem prašných štukatérských prací nabyly podoby bílých živočichů.
  |
„Nejste náhodou potomek sochaře Matyáše Brauna,“ zeptá se fotograf Salim Issa mladého štukatéra v bílém plášti. Před chvílí jej donutil ponořit ruce do sádry a plesknout se s nimi do stehen. Bílého poprašku má až po lokty, na před chvíli čistých kalhotách se skví dva otisky velkých dlaní. Na otázku, kterou ve svém oboru dostává Oliver Braun určitě při každém podání ruky, se jen usměje a zakroutí hlavou. „Málokdo ale ví, že Braun žádné děti neměl,“ odpoví a s mrknutím oka dodá, že při rekonstrukci historických staveb se slavné příjmení občas přece jen hodí.
Sám v lavici
Práci uměleckého štukatéra Oliverovi Braunovi neurčil zájem o slavného barokního sochaře, ani o umění. Vybrala mu jej jednoduše maminka. „V patnácti mi bylo jedno, co budu dělat. Byl jsem takový ten mladík, který neměl žádnou vlastní vizi,“ přiznává dnes již vyučený mistr. „Ale stavby a architektura se mi líbily vždy. Zaujala mě první návštěva školy na dni otevřených dveří. Zblízka jsem viděl všechny modelace a štukatérské prvky. Říkal jsem si – ty jo, to je věc, kterou neznám a já co neznám, to mě strašně zajímá,“ vzpomíná Oliver Braun na počátky studia na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze.
Po splnění talentových zkoušek se začal spolu se třemi spolužáky učit téměř zapomenutému řemeslu, o němž má prý dodnes spoustu lidí mylnou představu. Většina štukatéry vidí jen jako nahazovače zdí, a už jim nepřizná květinové reliéfy, okrasné římsy ani plastické ozdoby, kterými kdysi historické domy zdobily. Stejně jako si dnes při novostavbě lidé obyčejně nezvou vedle elektrikářů a obkladačů také štukatéry, odpadává i zájem mladých lidí o toto výjimečné řemeslo.
Dává nám smysl vyrábět něco, co vydrží dlouhé roky, říkají designéři |
Ve druhém ročníku tak měl Oliver Braun pouze jednoho spolužáka, až ve třeťáku zůstal ve třídě úplně sám. Odpadlíci se pro řemeslo nenadchli, a tak mladý nadějný štukatér měl na škole výhodu individuální výuky. Učitelé i mistři se věnovali pouze jemu. Po třech letech mladý štukatér získal výuční list, po dalších dvou letech odmaturoval. Chvíli sice zvažoval další studium, tentokrát v oboru restaurátorství na vysoké škole, ale z pokusů o získání diplomu nakonec sešlo.
„Na štukatérství mě bavilo, že je široce zaměřené - od zednických prací až po nejumělečtější výtvory do interiérů. Je to samozřejmě velká dřina a zároveň i pečlivá práce. Ale u restaurátorů je to jen ta pečlivá práce, hodně velká piplačka,“ směje se Oliver Braun. „Mně se líbila ta pestrost technických umů, které člověk musí mít, aby danou věc vyrobil. Všechno si vyrábíme sami - formy, konstrukce, šablony, pracujeme se dřevem, plechem, kovem, sádrou i chemikáliemi. Líbí se mi, že se nikdy nenudíte. Štukatérčina není rutinní práce.“
Lepší že se nedívají
Pracovat u velké štukatérské společnosti, u níž během studií strávil několik let praxe, Oliver Braun odmítl. Podnikat na vlastní pěst tak začal již po oslavě svých dvacátých narozenin. Chtěl si vytvořit vlastní systém i technologie a přistupovat k uměleckému štukatérství poctivě, nikoli tak jak se v oboru pracovalo posledních sedmdesát let.
„Komunismus dal štukatérství do klece. Štukatéři šli s kvalitou strašně dolů. Práci začali velmi zanedbávat. Místo toho aby si řemeslníci vzpomněli, jak pracovali staří mistři, hrozně to flákali,“ mávne rukou Oliver. „Všechny domy, které teď opravujeme a jsou po rekonstrukci provedené v 70. letech, jsou strašně odfláknuté, špatně udělané. Možná je to i výhoda, že se dnes lidi nekoukají na domy, ale spíše do mobilu,“ nadsazuje mladý štukatér.
Ve svých profesních začátcích se spojil s bývalým spolužákem, který z učiliště sběhl ve druhém ročníku a znovu se do něj zamiloval, když se vrátil z cest po světě. Společně sháněli první zakázky a pracovali na drobnějších projektech. Po roce jim začalo přát štěstí. Dvojice štukatérů společně zrekonstruovala několik bytů i zámek v Rakousku. Dalšímu rozvoji firmy, ale nepomohla osobní krize.
„S kamarádem jsme se rozhádali, tak jsem si řekl, že budu pracovat jen já sám. Měl jsem tehdy malou dílnu v Praze na Radlické, spolupracoval jsem se štukatérem, který sháněl práci a já jí prováděl. Dělal jsem dvousměnný provoz, v noci jsem vyráběl a přes den osazoval. To byla velká škola, protože jsem si musel za každých okolností poradit. Ale dlouho to dělat nejde. To jsem si zjistil velice rychle,“ neztrácí úsměv Braun.
Tehdy se také dostal k práci na vestibulu v pražské ulici Ve Smečkách, kterou štukatér dodnes považuje za nejzásadnější. Honorář za ni ale nedostal. „Zato mě neuvěřitelně vyškolila. Bylo mi dvacet tři a byla to má první samostatná práce,“ vzpomíná dnes Oliver. „Investor mě sice obalamutil, strašně jsem na tom za čtyři měsíce práce prodělal. Ale doteď je to jedna z našich vynikajících referencí a byla to úžasná škola.“
Vše se zlomilo se zakázkou na rekonstrukci domu v pražských Holešovicích. K ruce si tehdy Braun přizval i sochaře z plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kteří s ním spolupracují dodnes. Zároveň se pustil do učení mladších štukatérů na škole, kde sám začínal. Již jako čtyřiadvacetiletý měl rozjíždějící se firmu a deset spolupracovníků. „Tehdy pro nás začalo skutečné podnikání. Neměl jsem sice žádné peníze. Všechno jsem dával do nákupu nářadí. Vše, co jsme vydělali, šlo do dílny. Ovšem obraty se nám každý rok zdvojnásobovaly a začali jsme být v oboru známí,“ vzpomíná na prosazení svého jména.
Smáli se, že jsme mladí
Dnes je Braun usazen v pražské kanceláři, kde mu asistentku a účetní dělají dvě vlastní sestry. Na stavebních úřadech jim prý proto přezdívají Svatá Trojice. Kromě rodinné pohody ve firmě ale Oliver vidí výhodu také ve svém poměrně mladém věku. „Všem nám tu je kolem dvaceti pěti let, zároveň s námi pracují šestnáctiletí studenti. Na stavbě jsme proto zajímaví,“ pochvaluje si štukatér. „Jsme mladá a rychlá firma. Baráky tak zvládáme levou zadní. Máme elán, všechny naše lidi motivujeme a práce je baví. Nejsou to nějací zapšklí lidé, kteří jsou v práci jen proto, že musí.“
Druhým dechem ale Braun dodává, že ze začátku se museli u investorů prosadit, ujistit je, že svou práci neberou na lehkou váhu, a že svěřenou stavbu skutečně opraví. „To víte, nejdříve mi nevěřili a smáli se,“ mávne dnes Oliver nad předsudky rukou. Pod svým štukatérstvím nyní koordinuje stovku pracovníků na deseti různých stavbách. Kromě studentů má Braun pod křídly vyučené odborníky, sochaře, pracovníky z ciziny a další dodavatele stavebních prací.
Papír snese všechno, můžete do něj promítnout své emoce, říká designérka |
Před dvěma lety se dokonce dostali ke své zatím největší zakázce. Ve výběrovém řízení porazilo štukatérství Olivera Brauna velké a zavedené společnosti a bylo vybráno na rekonstrukci osmi budov v Tomášské ulici, v nichž sídlí Parlament České republiky. „Už máme šest budov hotových a vypadá to dobře. Větší referenci už bychom si nemohli přát. Výše už je asi jen Pražský hrad, ale abyste se mohli o práci na něm ucházet, musíte mít alespoň dvacet let praxe. To zatím nemám a tak musíme ještě počkat,“ směje se Oliver. Kromě rekonstrukce fasád na Malé Straně se štukatér věnuje opravě interiérů zámku v Brandýse nad Labem, projektům v Rybálkově, v Karmelitské či Klatovech a také si připravuje nářadí na rekonstrukci Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze.
Lešení mají Braunovi štukatéři postavené i v zámku Hochperk, který patří soukromému investorovi. Mnoho historických prvků se ve staré budově nedochovalo, a tak se štukatéři mohou na opravách dostatečně kreativně vyřádit. Braunova firma v Hochperském zámku kompletně navrhla interiéry v historickém stylu a ladí je spolu s nábytkem. Sami vytváří kresebné návrhy a podle nich provádí štukatérské prvky stylizované do doby neorenesance.
O stěnu kanceláře tak má nyní opřený velký návrh sgrafita. Pnou se po něm akanty a objímají tělo vznášejícího se anděla. Vzorek se nakreslil podle dochovaných fotografií a památkář jej již schválil. Teď tedy Braunovi štukatéři musí sgrafito vytvořit znovu, tentokrát ale už na fasádu. Novotvary bychom ale ve výzdobě hledali těžko, umělečtí štukatéři se pro spolupráci s památkáři musí držet všech dochovaných střípků, které z původní výzdoby zbyly.
Architekti zamilovaní do betonu
„Jsme takoví údržbáři, restaurujeme aby štuky vypadaly stále hezky. Že by ale po nás někdo chtěl fungl novou fasádu, to se neděje,“ říká Oliver a zároveň přiznává, že umělecké štukatérství slohově usnulo v době před sto lety. „Současní architekti se tak zamilovali do skla, kamene a betonu, že na štukatéry zapomněli. Svůj podíl na tom mají i investoři.“
Křišťál je univerzální a nejúčinnější léčivý krystal, říká designérka |
Štukatérský obor v minulosti rozmělnily dvě světové války. Andělům, ovoci, ani pnoucím se květinám po zdech a fasách se již nepovedlo popadnout druhý dech. Těch dochovaných, které potřebují zvelebovat, je ale prý stále dostatek. Ve Francii nebo v sousedním Německu je umělecké štukatérství stále oborem, jež má v těchto zemích své domácí mistry. Jako tady se ovšem v zahraničí potýkají s nedostatkem dalších profesionálů.
„Řemeslníci, kteří sem přijdou na pár měsíců, nejsou odborníci. To jsou často mechanici, učitelé, vysokoškolští profesoři, doktoři nebo automechanici. Sem jezdí, jen aby si mohli vydělat a doma za to mohli postavit dům. Tam už také zůstanou. Své zkušenosti ze stavby tak nikomu u nás nepředají,“ lituje Oliver. Přese všechno by ale zaměstnání neměnil. „Máma mi to opakuje pořád dokola: To, co si dokázal, je díky mně,“ dodává se smíchem.
