Galerie hlavního města Prahy dala důstojný prostor průsečíkům zvuku a vizuality. A osvícené pedagožky tam tahají puberťáky.
Poměrně opožděně jsem navštívil výstavu „Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění“, kterou v Domě U kamenného zvonu pořádá Galerie hlavního města Prahy. Stačí pár kroků kolem jedné ze zahrádek sloužících k odrbávání turistů a gotické zdi návštěvníka vtahují do jiného světa. K pocitu přechodu přispívá i zvláštní zvuk, který zaregistrujete hned za pokladnou. To na obrazovce v chodbě běží záznam díla Jan Pfeiffera Okázalá abstrakce, na níž skupina performerů smyčci rozeznívá plechy posypané bílým pískem. Vibrující kov vydává strašidelné kvílení a zároveň z písku vytváří takzvané Chladniho obrazce. Barokní fyzik a hudebník Ernst Chladni je používal k demonstraci vibrací pevných povrchů a proto také Pfeifferovo dílo z roku 2014 sdílí vitrínku s několika dalšími exponáty dokumentujícími rané vědecké zkoumání zvuku, třeba rezonátory jiného německého fyzika, Rudolfa Koeniga, tentokrát z 19. století. Tato část výstavy naznačuje hlubší kořeny tématu, ovšem jinak se vše točí kolem 20. století, především jeho druhé poloviny a doby současné.
Podtitul výstavy i doprovodný text kurátorky Jitky Hlaváčkové, a koneckonců také samotný fakt, že jsme v galerii, sugerují, že jde o přehlídku toho, jak výtvarníci zpracovávají podněty z hudby a zvuků. Více než stovka exponátů rozmístěných ve třech podlažích ovšem ukazuje mnohem pestřejší variace průniků viditelného a slyšitelného. Obrazy Františka Kupky, socha Beranidlo Růženy Zátkové nebo animovaný film Fantaisie érotique Ireny a Karla Dodalových jsou skutečně především výtvarnými díly, v nichž má hudba roli inspirace. Na druhé straně partitury Milanů Adamčiaka a Knížáka jsou instrukcemi k realizaci zvuků, byť jsou zároveň výtvarně zajímavé. Interaktivní Stůl Milana Hrůzy, Lithophon Martina Janíčka, intonarumori italských futuristů zrekonstruované pro český Opening Performance Orchestra i Zpívající tyče Luboše Fiedlera jsou zase hudebními nástroji. Sluch a zrak pak rovnocenně propojují některá díla, jako jsou videa Violin Power Steiny Vasulky či instalace Řeči Roberta Vlasáka, kde hlasy linoucí se z reproduktorů nafukují plastové sáčky.
Výstava pokrývá v první řadě český, respektive československý prostor, ovšem šikovně ho zasazuje do světového kontextu. Milan Adamčiak jako spojka k Johnu Cageovi, Milan Knížák coby člen hnutí Fluxus připomínají, že kontakty se dařilo alespoň občas navazovat i skrze železnou oponu.
Vztah mezi zvuky a vědou výstavu otevírá a symbolicky se toto téma navrací u současnějších děl souvisejících s akustickou ekologií. Tady je vazba práce se zvukem na výtvarné umění ještě volnější a proměňuje se v obecnější otázku vztahu mezi uměním a mimouměleckým světem. Christina Della Giustina využívá dendrochronologická data k vytváření partitur, jejichž realizace jsou pak experimentem spíše sociologickým a ve výsledku chtějí být komentářem k ekologickým otázkám. Peter Cusack dlouhodobě pracuje se zvuky, které nám mohou něco sdělit o proměně světa, zde to je okolí Aralského moře. Michal Kindernay přenáší do slyšitelné podoby elektromagnetické signály, které nás obklopují na každém kroku.
Výstava, na jejíž podobě se kromě kurátorky podíleli Milan Guštar a Miloš Vojtěchovský, chytře využívá historické prostory. Příjemným detailem je fakt, že u jednotlivých exponátů nejsou uvedena jména autorů a data vzniku. Jen čísla, podle nichž si tyto informace můžete najít v brožurce, již dostanete u pokladny. Vaše dojmy tak nejsou tolik ovlivněny povědomím, kdo a kdy dílo vytvořil a jak ho nazval.
Z dumání nad bohatostí vztahů mezi zvukovou a vizuální tvořivostí uprostřed téměř prázdné galerie mě vytrhl hlomoz za dveřmi. O vteřinu později se dovnitř nahrnula skupina žáků, odhadem dvanácti až čtrnáctiletých, jež paní učitelka (jak jsem později zjistil výtvarné, nikoliv hudební výchovy) osvíceně vytáhla za poznáním. S rozjíveností přiměřenou věku se pojila viditelná vykolejenost z nezvyklých exponátů a zároveň snaha přijít jim na kloub. Svědomitě rozeznívali objekty, u nichž to bylo povoleno, a dumali nad těmi ostatními: „Co to je? To je Umění!,“ zaznělo nad záznamy ptačího zpěvu Olgy Karlíkové. Velké haló k mému překvapení vyvolala série fotografií z akcí, které se v 90. letech konaly v klášteře v Plasích. Relativně konzervativní dokumentace diváků a účinkujících vzbouzela v žactvu zjevně mnohé otázky a nutila je domýšlet si, co se na nich vlastně děje. „To je sekta. Sekta, která poslouchá,“ rozetnul nejasnosti nakonec jeden z žáků u snímku posluchačů soustředěně sedících v kostelních lavicích.
Mladí návštěvníci evidentně neztráceli čas čtením příbalového letáku a memorováním jmen umělců. Zdálo se ale, že právě nejistota, zda se mají spíše dívat, či poslouchat a co je jim to vlastně předkládáno, jim způsobila nejeden zážitek bezmála iniciační. Oni by tomu tedy pravděpodobně řekli „WTF moment“.
Umění, které k takovým momentům vede, je nejlepší.
Výstava trvá do 13. října a stihnout můžete i něco z doprovodného programu.
https://ghmp.cz/zvuky-kody-obrazy-akusticky-experiment-ve-vizualnim-umeni/