Pracoval v reklamě. Jeho studio Dynamo design se věnuje korporátnímu designu. Vždy měl ale díky rodině blízko k umění. I proto chtěl být kunsthistorikem, pak střihačem. Na rodinnou uměleckou žílu se nakonec napojil při sbírání artefaktů. „Začíná to vždy stejně: koupíte si jednu věc, pak koketujete, co dál, koupíte si další, máte jich víc a pak se to stane vášní a posedlostí a nejde přestat,“ říká sympatický padesátník, v jehož kanceláři visí díla mých oblíbených autorů Krištofa Kintery a Jiřího Černického. Jsme tu správně. Michal Richtr, sběratel umění.
Jak jste začal sbírat a které dílo jste koupil jako první?
Můj otec byl průmyslový designér ve Zlíně, ale začínal jako sochař, a příbuzní z babiččiny strany byli malíři v Uherském Hradišti. Od malička jsem se tedy pohyboval v uměleckém prostředí, k nám domů chodili často výtvarníci a designéři, navštěvoval jsem s otcem různé vernisáže. Kdysi jsem koketoval s myšlenkou, že budu kunsthistorik, na filozofické fakultě v Brně, kde jsem dělal obor čeština – dějepis, jsem chodil i na přednášky z dějin umění. Ale nakonec jsem se rozhodl, že budu filmový střihač, a šel studovat na FAMU. V Praze jsem se začal více orientovat v uměleckém světě a objevil pro sebe Jiřího Koláře. Od něho jsem na konci osmdesátých let viděl spoustu děl, o kterých jsem si říkal, že bych je chtěl. Jenže na to potřebujete vydělat, a tak jsem musel počkat ještě deset let. Systematicky jsem začal sbírat až kolem roku 1999. To už jsem měl vlastní reklamní agenturu, pokryl základní potřeby jako byt a auto a měl jsem zdroje na to, abych si začal dělat radost.
A první nákup?
Obraz Petra Nikla Svačinka z cyklu, který maloval v roce 1992 podle černobílých fotografií ze svého dětství. Byli jsme s Petrem sousedé ze Zlína, hrávali jsme spolu jako děti na ulici hokej. Pak Petr odešel studovat na akademii do Prahy, takže jsme se mnoho let neviděli. Když jsem ho přes známé v Praze zase našel, navštívil jsem ho v ateliéru a koupil jsem tento obraz, který mě zcela fascinoval a dlouho visel u mě doma v obýváku. Na obraze sedí malý Petr Nikl a jí krajíc chleba namazaný máslem a medem. Hned potom přišel první objekt od Jiřího Koláře, Každodenní labyrint paní Burdové. A pak už se to rozjelo.
Myslel jste už tehdy na to, že se to jednou finančně zhodnotí?
Ne, vůbec ne, to přišlo až mnohem později. Ale peníze vždy hrály nějakou roli. Samozřejmě mně nebylo jedno, zda obraz stojí 80 nebo 100 tisíc, protože před dvaceti lety bylo 20 tisíc korun velký rozdíl v ceně. Ale byl jsem rád, že ty věci mám a že mně dělají radost. Zval jsem kamarády na večeři a chlubil se, tady to je Nikl a jeho Svačinka, tady Kolář. A najednou tam byli i Sopko, Nepraš a další…
Představoval jste si vždy, že ta díla budou někde viset, že patří do konkrétního prostoru?
Vždy jsem kupoval obrazy a objekty, které se mi líbily, a nikdy jsem moc nepřemýšlel, zda se budou k sobě hodit. Měl jsem spíše na mysli, zda jste chtěl, aby to, co koupíte, bylo vystaveno v prostoru, který užíváte? Ano, to ano, vždy jsem chtěl, aby ty věci byly vystavené tam, kde bydlím. Tehdy jsem měl pronajatý byt Na Hřebenkách a tam jsem si všechna ta díla rozvěsil a kochal se jimi. Měl jste takovou malou soukromou galerii… Ano, a všelijak jsem zkoušel, jak by to mohlo být uspořádáno. A když jsem pak měl svůj první dům, už jsem v něm měl i malý sklad na umění. Takže jsem díla v prostoru obměňoval a dával je do různých souvislostí. Dnes, kdy je těch věcí už hodně, mám vlastní depozitář a většinu děl mám uloženu takzvaně v bublinách. Ale v jedné části domu mám prostor, který mně umožňuje dělat si výstavy pro radost.
Kupujete stále to, co se vám líbí, nebo jste si už vytvořil nějaký koncept sbírky?
Já ten pocit, impulz k nákupu, neumím vysvětlit jinak, než že mě musí dílo oslovit, musí se mi líbit… …
Je to jistě i chemická záležitost jako mezi lidmi, ale neberete ohled i na to, co by se vám do sbírky hodilo?
Já se na tu věc podívám a řeknu si – tohle musím mít! Až potom si najde své místo v mé sbírce. Koupil jsem například na aukci kovovou Stavbu Stanislava Kolíbala a pár let nato jsem získal obraz Jana Merty. No a udělal jsem výstavu Kolíbal Merta: Stavba Schránka. Byla to týdenní výstava pro radost. A lidé za mnou chodili a říkali, člověče, to by nás nikdy nenapadlo, že by šlo spojit Kolíbala s Mertou. Tyto nápady vznikají takříkajíc za pochodu a jsou emotivní. Když jsem si kupoval téměř před deseti lety Kolíbala, nikdy mě nenapadlo, že si k němu pořídím Mertu.
Náhoda je objektivní, říkali surrealisté…, ale když se teď tady podíváte za sebe na toho Kolíbala a měl byste říci laikovi, co vás na tom objektu tak fascinovalo, co byste řekl?
O umění se zajímám systematicky dvacet let. Kupuji si odborné časopisy, monografie, jezdím na výstavy a veletrhy i do zahraničí. Než mě Rostislav Vaněk osobně seznámil s panem Kolíbalem, znal jsem jeho dílo, jeho monografie, měl jsem „nachozenou“ i jeho expozici moderního umění ve Veletržním paláci.
… takže jste jeho dílo nejprve nasál?
Ano, nejprve jsem si dílo a autora nastudoval a teprve potom jsme se osobně seznámili. Tehdy se mi povedlo koupit pro mne a mé kamarády několik černých reliéfů. A tuto Stavbu č. XV jsem vydražil až rok poté v jedné aukci. Mistr Kolíbal byl možná zpočátku poněkud rozmrzelý, že si nějaký Michal Richtr koupil tak významné dílo. Vždyť ty ostatní kusy jsou například v Centre Georges Pompidou, v Rennes, v Národní galerii a v Domě umění v Ostravě. Věřím, že jsem jej nakonec přesvědčil o svém zájmu a uspořádal jsem mu samostatnou výstavu v prostorách Dynama.
Ale ten Kolíbal na vás nevyskočil jen tak. Oslovil vás jeho příběh v historii umění, znalost, souvislost.
Dříve jsem kupoval věci intuitivně. Hned jak se mi zalíbily. Dnes mám o nich větší znalost, více se orientuji. Ale stejně kritérium líbí × nelíbí zůstává jako hlavní a směrodatné. Nejsem ale precedens pro ostatní. Dnes sbírá hodně lidí. Právníci, lidé z IT, neznám ze svého okolí nikoho, kdo by umění nekupoval a trochu nesbíral.
Proč to dělají? Ze snobismu? Kvůli penězům?
U každého to bude trochu jiné. Když člověk zjistí z médií, za kolik se některá díla prodávají, může ho to přitáhnout a vzbudit zájem. Sbírání výtvarného umění je fenomén dnešní doby. V akciích nebo v jiných oblastech máte zhodnocení maximálně deset dvacet procent a už to je úspěch. Ve výtvarném umění je možné zhodnocení pět set nebo i tisíc procent.
Soustřeďujete se pouze na současnou tvorbu, potřebujete umělce osobně znát, poznat ho?
Je to složitější a mění se to v čase. Když jsem začínal, sbíral jsem Tvrdohlavé a téměř všechny jsem je osobně poznal. Pak jsem se zaměřil na figurativní tvorbu, proto mám Sopka či Nepraše. Najednou nastal zlom a začal jsem se zajímat i o geometrickou abstrakci a konstruktivismus. Říkal jsem si, já bych, sakra, chtěl nějakého Vasarelyho. Žádný ale nebyl k dispozici. A já objevil a zamiloval si tvorbu Zdeňka Sýkory. Koupil jsem si jeden jeho obraz a měl možnost za ním a za jeho ženou Lenkou jezdit téměř deset let do Loun. Toto prostředí a osobní setkání byly velmi obohacující. Stále více jsem se zajímal o kontext a souvislosti v českém výtvarném umění, a tak přišli autoři jako Kratina, Kubíček, Mirvald, Hilmar. Velmi si cením tvorby Radka Kratiny, osobně jsem ho nepoznal, ale s jeho manželkou Helenou jsem v častém kontaktu.
Máte už dost děl na to, abyste hledal souvislosti, nasvěcoval je navzájem. Vy si s tou sbírkou hrajete…
Ano, já si s ní tak trochu hraju, bavím se tím. Teď třeba chystám v Dynamu výstavu Jana Kubíčka. Mám jeden jeho diptych, jiný sběratel druhý diptych. Domluvili jsme se proto, že uspořádáme týdenní výstavu, kde bude k vidění Kubíčkův tetratych poprvé po 25 letech pohromadě. To jsou takové impulzy, které přicházejí náhodně, neplánovaně, ale dělají mně velkou radost.
Proč jste začal sbírat Kinteru?
Uhranula mě jeho velká výstava Nervous Trees v Rudolfinu. Vždycky jsem sbíral současné autory, ať to byl Nikl, Sopko, Diviš, Róna, ale na autory jako Kintera nebo Jiří Černický jsem musel do - zrát. To není umění pro nezasvěcené. Vezměte si třeba Krištofa Kinteru. On jede na skládku, kde nalezne různý odpad a harampádí a z něho pak udělá skvělý artefakt, výtvarně silný a nadča sový. Ale já bych ho před deseti lety ještě nesbíral, něco se změnilo. Vyvíjí se můj vztah k tomu, co sbírám, stále více se o to zajímám, objevuji nové věci a souvislosti. Když do Dynama přijdou lidé, kteří k výtvarnému umění nemají vztah, a vidí Kinteru a Černického, řeknou: „Co to proboha je?“ Když neznáte kontext a ne - máte edukaci, nejste schopni takové umě - ní sbírat. Nedávno jsem koupil grafiky od Maskera, mám rád street art, ale před dvaceti lety bych to ještě nesbíral.
Pěkně popisujete, jak se díla nabalují jedno na druhé, že to nejde bez znalosti, jen pro peníze. Nebo ano?
Taky si myslím, že nejde sbírat jenom pro peníze, tedy pro vidinu budoucího zhod - nocení. Já aspoň takový typ sběratelů osobně neznám. Sběratelství je posedlost, to bez aktivního zájmu a samostudia, bez návštěv galerií, výstav a veletrhů, bez nákupu monografií a katalogů dělat ne - lze. Ale jistě se najdou lidé, kteří si koupí nějaké dílo jako investici a berou umění jen jako dekoraci, jíž se pochlubí. Ale pak sběratelství ještě nepropadli jako vášni.
Sbírka narůstá, sledujete i finanční faktor?
Některé ty věci „exituji“. Když se naskytne příležitost velkého zhodnocení, podlehnu nabídce a prodávám. Ale hodně těch prostředků investuji zpátky do sbírky.
Sbírka utěšeně narůstá, co s ní jednou uděláte? Předáte dětem nebo veřejnosti, jako se to dělá v cizině?
Ti, kteří dají veřejným institucím své sbírky a stanou se mecenáši, jsou převážně lidé už celoživotně ekonomicky zabezpečení a to není můj případ. Jeden čas jsem se ale zaobíral myšlenkou, že to, co mám, nabídnu nějakému malému okresnímu městu v okolí Prahy, typu Beroun. Že oni by dali k dispozici vhodný prostor a já bych zapůjčil svou sbírku, kterou by mohli využívat jako turistický cíl. Vždyť lidí, kteří podnikají cílené „art tripy“, v Česku i ve světě přibývá. Pak jsem ale od tohoto záměru upustil, snad proto, že jsem některá díla prodal, ale asi i proto, že jsem nechtěl zdlouhavě jednat a přesvědčovat úředníky o prospěšnosti stále expozice na turistický ruch. Nebyl jsem tak silný a vytrvalý jako Meda Mládková, která se nenechala odradit a prosadila si svou.
Ptal jsem se v hlubším smyslu. Je tu silná stopa vašeho sběratelského snažení, o jehož smyslu jsme se tu bavili. Co s ní do budoucna uděláte?
Mám dva syny. Toho staršího umění moc nezajímá, mladší se mnou naopak chodí na aukce, jezdíme po světových galeriích, ten k tomu vztah má a dobře se již orientuje. Ale že bych něco dlouhodobě plánoval, to ne. Manželka mně pro pobavení řekla, že už se ve výtvarném umění dobře vyzná a že bude dobrou správkyní pozůstalosti. Ale vážně: Jsem rád, že sbírka žije, že mně dělá radost a jednou bude i zdrojem nějakých peněz. Já nejsem instituce nebo nadace, která má cíl vybudovat ucelenou sbírku výtvarného umění. Sbírání umění je moje radost, vášeň a droga.
Michal Richtr (53)
Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykova univerzita), obor čeština – dějepis, a poté FAMU v Praze. Od roku 1992 se věnuje korporátnímu designu, je spolumajitelem studia Dynamo design. Pod jeho vedením vznikly desítky firemních vizuálních stylů předních českých podniků a institucí – například Prahy, Air Bank nebo Českých Radiokomunikací. Na přelomu tisíciletí začal nakupovat výtvarné umění a dnes vlastní rozsáhlou sbírku.
Zaujal vás článek? Pak vás jistě potěší náš nejnovější magazín E15 Premium s podtitulem Jak si užít design. Objednat si ho můžete zde.
