Ani nevím, co přesně mě vlastně přimělo popadnout do ruky virtuální motyku a začít zuřivě rubat do půdy, proč jsem se zničehonic chopil konve a začal milým květinkám přinášet vláhu. Nějaký vliv na to určitě měla knížka Krev, pot a pixely, v níž Jason Schreier (mimochodem, četli jste náš rozhovor?) popisuje fascinující příběh vzniku tohohle nezávislého klenotu. A mohl za to i nezapomenutelný článek A year in Stardew Valley: life, labour and love od Paula Deana, článek, který bych si nejradši celý vytiskl a potapetoval si s ním zeď.
No dobře, přiznám barvu: Přes všechny novinářské a literární klenoty mě do Stardew Valley vehnala prostá skutečnost, že jsem měl studijní volno, zakázal jsem si hrát hry… Jenže hraní na mobilu přece není hraní, že ano? Vždyť si to jen na chvilku zapnete před spaním, nebo po obědě, nebo na záchodě, odehrajete jenom jeden den, zalejete kytičky, postaráte se o pejska Parsnipa… Neškodná prokrastinace.
Na konci téhle neškodné prokrastinace byla nehotová diplomová práce a úchvatná farma, která se proměnila z malého, uschlého dvorku na rajskou zahradu plnou chutné zeleniny a nádherných květin. Pocit viny, že jsem měl víc pracovat (ve skutečném světě), a pocit radosti, že jsem odvedl spoustu skvělé práce (ve světě virtuálním).
A taky překvapení. Skoro až mírný šok: Ta hra mě nezklamala. Pěly na ni ódy desítky lidí, které respektuju, přečetl jsem o ní tisíce slov… A ona mě nezklamala. To se nestává. Pokud slyším všeobecnou chválu, nerozumně si vyfantazíruju nesmyslnou modlu a pak, i když se naplní všechny přísliby, ve mně zůstane drobný, kousavý pocit nenaplněné touhy. Skoro vždycky – ale ne v případě Stardew Valley.
Proč? Vidím za tím tři faktory, tři věci, které Stardew Valley dělá dobře a které mě svojí kombinací očarovaly – dokonce i na tom mrňavém mobilním displeji, kde se to všechno ovládá daleko hůř než na klávesnici a myši.
Faktor číslo jedna: Komunita.
Bylo očistné octnout se mimo společnost, mimo svět, v úzké skupince lidí, kteří se o sebe navzájem starají a mají se rádi, protože jim zkrátka nic jiného nezbývá – nemůžou se s někým pohádat a příští večer jít do jiné hospody, je tu jediná hospoda a stále jedni a ti samí lidé. Jen já a oni. Jako bych se vrátil na dětský tábor.
S obyvateli kouzelné vesničky jsem se seznámil okamžitě, podivně rychle jsem odhadl jejich povahu, začal chápat, co mají rádi a co naopak nesnášejí, a to nejen v případě romantických vztahů – bavilo mě udělat radost i kováři a starému starostovi, byť v případě modrovlasé Emily jsem přece jen snažil o něco víc. Je to pár pixelových obličejů, pár stránek scénáře – a emocionálně na mě zapůsobily víc než mnohé postavy v RPG s hodinami namluvených dialogů.
Faktor číslo dvě: Příroda.
Stardew Valley vypadá všelijak, jen ne realisticky, ale místní fauně a flóře to vůbec nevadí – i tak dýchají, i tak žijí, i tak mě naplnily pocitem, že když se procházím v lese, tak… se procházím v lese. Dobře, v lese, který můžu celý pokácet, naštípat z něj dříví a všechno ho v magicky obří kapse odnést domů, ovšem můj mozek v tu chvíli nemyslel na hraní, ale právě jen na tu procházku.
Navíc mám rád pole. Obilné lány mi připadají jako takové hezčí moře, podobně nekonečné, podobně vzdouvavé, ale zlaté a nádherné a přístupné suchou nohou a navíc se nemusíte bát, že vás sežere žralok. Polem pšenice se můžete procházet křížem krážem, držet někoho za ruku, sledovat, jak je váš pes děsně zmatený z toho, že ta zdánlivě neprostupná bariéra klasů a lodyh se dá úplně v pohodě probourat…
Zasadil jsem hodně obilných políček. Hodně.
Faktor číslo tři: Práce.
Nebo možná spíš budování. Nebo snad odpočinek? Nejsem si jistý, jak přesně pojmenovat zvláštní satisfakci, kterou mi nabídla každodenní rutina: Vstaň v šest hodin ráno, postarej se o zvířátka, zalij zeleninu a kytky, natrhej zralé plody, pokácej strom nebo dva, podívej se do města, jak se kdo má – a jestli se ti bude chtít, tak si navečer zajdi třeba do hospody nebo na procházku.
Abyste rozuměli, já nijak netoužím tohle doopravdy dělat, abych se uživil. Nesmírně si vážím toho, že si můžu vydělat peníze psaním o hrách (pořád mi to tak úplně nejde do hlavy). Ale psaní o hrách je kreativní práce, práce, u které musím poměrně dost přemýšlet, přicházet s vlastními nápady. Je snadné se u ní bavit, je složité si u ní odpočinout.
U Stardew Valley jsem si odpočal. Z nějakého důvodu mě naplňoval pocit dobře odvedené práce, i když jsem ve skutečnosti nemusel hnout ani prstem… Tedy, prstem jsem hýbal v jednom kuse, až mě z toho pak docela bolel, ale asi to není úplně srovnatelné s kácením stromů, kutáním kamenů a zabíjením netopýrů.
Ze studijního volna se kvůli všem těm povinnostem kolem mojí farmy vyklubalo skoro něco jako dovolená.
A tak mám nakonec vlastně jen jedno varování: Z mé zkušenosti Stardew Valley příliš nefunguje v MHD, což je předpokládám prostředí, které velké procento z nás využívá pro své mobilní gamerství. Je tam příliš ruchu, musíte dávat až moc velký pozor, co se děje kolem vás, kdy a kde vlastně vystupujete… A mizí klid. Mizí uspokojení, mizí křehoučká iluze, že Emily je skutečná dívka a Parsnip skutečný pes.
V noci, před spaním, když už je mysl tak jako tak naladěná na snění? Tam mobilní Stardew Valley září jako rosa spadlá z hvězd.
