V nové budově měla děti přivítat už od září, kvůli zpoždění stavby ale pravděpodobně otevře až ke konci roku. Zatím vznikají základy, samotná montovaná dřevostavba začne vyrůstat během čtrnácti dnů.
Stavba přijde na šest milionů korun. Přibližně 1,6 milionu dostala škola od sponzorů. Díky sponzorským darům jsou levnější i stavební práce. Zbytek platí zakladatelé školy ze svých zdrojů, vzali si také úvěr. Případné další donátory škola stále hledá.
Škola je založená na principu sebeřízeného vzdělávání (kdy si sám vzdělávaný určí, co, kdy a jak se chce naučit, pozn. red.). Model svobodných demokratických škol typu Sudbury ve světě úspěšně funguje od šedesátých let minulého století.
Liberecká Sudbury škola existuje pátým rokem a dosud měla zázemí v Chrastavě. Pronájem na tamní farmě ale skončil. Proto se zatím děti vzdělávají v provizorních prostorách. Nové větší zázemí už škola nutně potřebuje, zájem rodičů o tento typ vzdělávání roste. Škola začínala s deseti prvostupňovými dětmi, dnes už školu navštěvuje 26 dětí. Od předškoláků až po dvanáctileté děti.
Děti docházejí na přezkoušení
Do školy dojíždějí děti nejen z Liberce a okolí, ale i od Mimoně, Varnsdorfu nebo Českého Dubu. Škola má zatím otevřeno tři dny v týdnu. S novou budovou se plánuje rozšíření provozu na pět dní v týdnu.
Škola pracuje bez podpory státu, rodiče platí měsíčně 3,5 tisíce korun. Protože stát tento způsob vzdělávání zatím neuznává, musí být děti zapsány v kmenové škole a dvakrát ročně do ní docházejí na přezkoušení. Musí tedy splnit školní vzdělávací program své kmenové školy.
Velká část české společnosti se na projekt dívá nedůvěřivě. Článek, který MF DNES napsala o projektu na jaře, vyvolal u čtenářů mnoho reakcí. „Děti nebudou mít dostatek vědomostí, když se učí nahodile, bez osnov. Musí mít pak problém třeba u přijímaček. Náš školní systém je založený na systematickém učení se velkého množství dat, pojmů. Děti musí obsáhnout množství znalostí. Tohle mi zavání anarchií,“ napsala do redakce liberecká čtenářka Libuše Šmídová.
„To bude náraz až vylezou ze školy a svět se nebude točit podle nich,“ domníval se zase Petr Dlouhý v diskusi na iDNES.cz. Hana Čajová tamtéž oponovala: „Funguje to jinde už sto let. Dospělí, kteří tím prošli, mají všechna možná povolání, včetně třeba lékařů.“
Děti nemají určeno, co se bude v konkrétní den dělat
Zakladatelé školy ale projektu věří. Sami mají ve škole všechny své děti. „S odmítavými reakcemi se občas setkáváme. Lidé například tvrdí, že experimentujeme na vlastních dětech. Máme pro jejich reakce pochopení, protože se s takovýmto způsobem vzdělávání v životě nesetkali a nedokážou si představit, že by se děti mohly vzdělávat i jinak, než jak jsme na to u nás zvyklí. Školy tohoto typu ale ve světě fungují přes šedesát let a mají spousty absolventů. Děti, co prošly tímto typem vzdělávání, bývají v životě úspěšné a nacházejí uplatnění v nejrůznějších oborech,“ argumentuje Branda, zakladatel a člen správní rady Liberecké Sudbury školy.
Škola bezezbytku naplňuje pojem svobodná. Děti nemají určeno, co se bude v konkrétní den dělat. Neznají tu ani osnovy. V podnětném prostředí se dítě může zabývat například číselnou hrou, učit se písmena, může si malovat nebo má možnost chopit se anglického puzzle, jít na kurs fyziky nebo lézt po stromech. Má možnost zjistit, co ho baví a v tom se zdokonalovat. Ve škole nedostává známky, nikdo ho s nikým nesrovnává. I proto tu děti podle Brandy neznají stres a do školy se těší.
„Děti se opravdu učí z podstaty, protože je to baví. Naše děti se vlastně naučily číst samy, protože cítily tu potřebu,“ řekl před časem Pavel Branda. „To, co tady nepochytí, se dokážou velmi rychle doučit, až to budou potřebovat třeba na přijímačky. Děti se učí převzít za své vzdělávání vlastní zodpovědnost,“ je přesvědčen Branda.
Škola ani nemá klasické učitele. Je v ní jen pět dospělých, kteří fungují spíše jako průvodci dětí. Pokud chce dítě vědět třeba něco o koních, může požádat průvodce, aby mu pomohl najít více informací. Může za ním také přijít, když se chce naučit stříhat video, hrát na kytaru nebo si jen tak zahrát fotbal.
Zastánci tohoto typu vzdělávání odmítají, že si děti dělají to, co chtějí. Dělají to, co jim dává smysl. Dodržují pravidla, na nichž měly možnost se samy podílet.
Syn Ivy Karáskové navštěvuje Libereckou Sudbury školu od pěti let. Do školy dnes chodí i jeho mladší sourozenec. Iva Karásková tedy škole věří a o budoucnost svých dětí se nebojí.
„Vnímám to jako nejkrásnější způsob, jak se může dítě učit. Jsem okouzlená tím, jak na vše přichází sám. I když úplně jinak. Skládá si čísla, pak se ptá a najednou to umí. Nejsem ve stresu, že by se něco nenaučil. Od 5 let vnímám pořád tu touhu a pokrok,“ popsala před časem Iva Karásková a dodala: „Kvůli přijímačkám na střední školu přirozeně pochopí, co je k tomu potřeba a půjde za tím.“
„Nikomu tuto školu nevnucujeme, ani neříkáme, že to je jediná správná cesta, jen bychom chtěli mít možnost touto cestu jít,“ poznamenal Pavel Branda.
