Vtipy kreslil i pro jednoho prognostika. Malíř Matuška slaví Usmíváním

Matuškovo Usmívání v „Louvru“ vidělo od začátku prázdnin v Galerii Kinský na Novém zámku v Kostelci nad Orlicí víc než tisíc návštěvníků, což je pro místo vzdálené od krajských center známkou úspěchu.

„Prostory jsou nádherné, skutečně připomínají pařížský Louvre,“ říká malíř, který stylově dodal vlastní Monu Lisu, i s elektrickým ohradníkem.

„Člověk pracuje, tvoří, pochybuje, zkouší nepoznané, riskuje, vrací se k osvědčenému, sní a plánuje, stále znovu, stále dokola. A čas běží. Najednou jako kdyby zaslechl zvonec ohlašující poslední kolo. Člověk zrychluje, klopýtá, ztěžka dýchá, ale ještě by rád v tom fofru vyplnil a podepsal formulář, hlášení o své práci, své tvorbě, o svém životě, které shrnuty dohromady jsou - jak říkával Vladimír Komárek - časovou úsečkou mezi narozením a smrtí zpestřenou několika výlety do okolí. Člověk zatouží bilancovat a ohlédnout se za svými snahami a výsledky. Tak by to asi mělo být. Ne každému se to ale podaří,“ vysvětluje Pavel Matuška.

 Takže jste pomýšlel na velkou výstavu?
Ano, před časem se díky pochopení a vstřícnosti pana hraběte Františka Kinského slibně rozvíjela ta možnost. Chytil jsem tuto „hozenou rukavici“ a snažil jsem se velkorysé nabídky zhostit co nejzodpovědněji, protože prezentovat své práce v krásném prostředí „východočeského Louvru“, jak jsem si třináct výstavních komnat zámku dovolil nazvat, by bylo životní šancí a výzvou pro mnohem renomovanější tvůrce, než jsem já. Pro mne je výstava v Galerii Kinský mezníkem v mém výtvarném snažení a pocity mám, jako bych vystavoval třeba v Jízdárně Pražského hradu.

24 fotografií

Je to tedy retrospektiva?
Na výstavě prezentuji průřez mou tvorbou v oblasti kresleného, v současné době malovaného a také řezbovaného humoru, tedy v disciplině, které se věnuji od roku 1979. Nezahrnuje práce z oboru reklamní a výstavní grafiky a designu, které byly mou hlavní pracovní náplní od roku 1967 až donedávna. Nelze proto mluvit o retrospektivní výstavě mé výtvarné tvorby v pravém slova smyslu. Představuji tam tu zábavnější, poutavější a možná i smysluplnější etapu své činnosti.

Pořád máte skvělé nápady. Jak dlouho zrají, než se postavíte k plátnu?
Pochvala ve vaší otázce zní libě mému uchu, ale hůř se na ni odpovídá. Je to stejné, jako když se mě mnozí ptají, kam na ty nápady chodím. Poprvé mně otázku: A soudruhu, jak vás ty kreslené humory napadají? položila holčička při jedné besedě ve třídě ZŠ v Třebechovicích. To bylo v hlubokém totalitním čase 70. let minulého století. Jednou jsem také jednomu zvědavci odpověděl, že se občas zastavím a poptám v Tuzexu. Měl jsem tenkrát pocit, že ta dobrá osoba vzala mou odpověď docela vážně.

Usmívání v „Louvru“ Do konce září je výstava otevřena denně kromě pondělí, v říjnu pouze o víkendech od 10 do 17 hodin. Dernisáž bude v neděli 20. října v 15 hodin spojena s komentovanou prohlídkou za účasti autora i majitele zámku Františka Kinského.

A jak vás tedy ty kreslené humory napadají?
To je to velmi různé. Nemám moc rád, když mám něco vymýšlet na zadané téma. To je třeba problém mezinárodních soutěží kresleného humoru, kde bývají většinou vyhlášena témata, a které také příležitostně obesílám. Je lepší, když ten nápad visící někde v koutě u stropu najednou na mě spadne a začneme se spolu prát nebo mazlit. V tu chvíli je potřeba si ten nápad hned naskicovat nebo alespoň na kousek papíru zaznamenat slovně, protože je tu riziko, že za chvíli nebo večer, pokud ten gag proletí kolem mé hlavy ráno, už z něj nevím zhola nic.

Takových záznamů a skic mám sice hromadu, ale pak přichází další agrochemická fáze a to je ten čas zrání a kvašení. Něco se ujme hned bez problémů, něco potřebuje delší čas na zakořenění, vzklíčení, následné plení a kultivaci. Představuje to občasné prohrabání se v tom depozitáři nápadů a myšlenek. Něco zaschne, něco ztratí časem šťávu nebo vůni, něco se naopak dere do předních pozic a do nominace na zrealizování. Nad mnoha věcmi časem sám nechápavě kroutím hlavou a ptám se sám sebe, co jsem tím myslel. A skica končí v koši.

Když se ale kvalitní nápad podaří i slušně převést na plátno, je to pak hezký pocit. Podstatné totiž je to, že se, jak já říkám, natíráním těch obrázků bavím především já sám. Když se mně podaří pobavit či potěšit ještě i diváka, těch pár desítek či stovek návštěvníků výstavy, tak je vyhráno a mělo to snad nějaký smysl. Také to zavazuje a dodává chuť pokračovat, pokud člověk ještě může, pokud je mu to shora umožněno. Nerad, ale musím opakovat otřelou frázi, že smích, úsměv je lék, a když se lidé smějí, už nemají chuť si nadávat nebo se mlátit.

Vím, že se o humoru špatně mluví, ale přesto se zeptám: Změnil se ten váš s věkem?
Když jsem s kreslenými vtipy před dávnými lety začínal, tak v katalogu pro můj první Salon kresleného humoru v Malostranské besedě v Praze pořadatel autorských výstav Josef Kobra Kučera napsal, že mé kresby jsou jako vyprávění pod starou mohutnou košatou lípou. Připojil jsem se tenkrát ke skupině našich „filozofujících“ karikaturistů, správněji řečeno kreslířů vtipů, protože o žádné karikatury nejde, u nás se ale takto nesprávně nazývají ti, kdo tvoří kreslený či malovaný humor – ve světě je pro tuto výtvarnou disciplínu vžitý termín cartoon. Byli to pánové Born, Barták, Jiránek, Renčín, Slíva, Hrubý, Linek a další.

Řekli o Pavlu Matuškovi Astrofyzik Jiří Grygar při otevření výstavy ocenil, že dobrý kreslený humor jako ten Matuškův nepotřebuje ve světě překládat: „Pavel mne od té chvíle, kdy jsem zvěděl o jeho výtvarné existenci, neustále překvapuje skvělými pointami svých nádherných parodií, výtvarných kalambúrů a krátkých spojení. Docela by mne zajímalo, jak to dělá, že se nikdy neopakuje, soustavně deformuje realitu do rozličných absurdit, ale nikdy to není plytký škleb. Kresba pokaždé vyvolá u diváka veselé pousmání nad bizarním posuvem všední reality do vesmíru, v němž vše nemožné je možné. Nikdy to nejsou kameňáky: v hloubce těch prazvláštních a logicky nereálných kombinací nalézám příznaky filozofického rázu.“ Herec, básník a cimrmanolog Miloň Čepelka: „Pavel na jednom obraze, který nazval Konečně povedená mobilizace, zpodobnil vojáky kráčící v sevřeném tvaru s mobily na uších - nejsme my krapet pitomí, když jsme ochotni zaměnit pohled z očí do očí za virtuální představu? Humor však osvobozuje, humor je srozumitelná filozofie, mnoho lidí už to pochopilo, ale ještě víc jich to pochopit nechce. Pořád se mu snažím děkovat, že nás tohle všechno učí znovu a jinak vidět, znovu a jinak slyšet, že nás tlačí k zrcadlu.“

Obsahem i rukopisem svých kreseb jste však možná trochu vybočoval...
A současně sestavu naší humorné tvorby jsem asi vhodně doplňoval. Mé vtipy beze slov určitou část publika zaujaly, byly takové „měkké“, laskavé, trochu na přemýšlení, žádné řachandy. Prostě jen usmívání. Myslím, že do dneška v mých obrázcích tato jejich podstata zůstala, i když jsem před dvaceti lety opustil - až na výjimky - pero, tuš a papír formátu A4 a přešel na větší plátna, štětce a akrylové barvy. Pořád jsou, alespoň doufám, mé nápady k zamyšlení a zároveň k pousmání nebo obráceně. Jak chcete.

Co se ale změnilo?
Rozhodně do mé tvorby s přibývajícími léty přibylo černého a drsného humoru a „závažných“ témat. Důvodem k tomu je svět kolem nás, který spěje bůhví kam, záplava informací o karambolech a událostech, z kterých musí bolet hlava, a také řada mých osobních zážitků, poznání, zkušeností a pocitů, které se do mé práce, ať chci, nebo nechci, promítají. Snad to příznivcům mého humoru nevadí. Asi to tak má být.

Kdysi jste ilustroval prognostický článek inženýra Miloše Zemana. Co byste mu namaloval dnes?
Ano, před třiceti lety jsem patřil ke kmenovým kreslířům přispívajícím do redakce měsíčníku Technický magazín. V roce 1989, někdy na jaře, na mne shodou okolností vyšla řada k ilustrování článků do „téčka“ číslo 8/89. Od šéfredaktora Vladimíra Petříka jsem dostal kopie rukopisů příspěvků, ke kterým si přál nějaké odlehčující ilustrace – vtipy a mezi nimi byl i pak ten proslavený článek se čtyřmi katastrofickými scénáři možného vývoje naší země, z pera ing. Miloše Zemana, zaměstnance Prognostického ústavu v Praze.

Kresby k tomu článku i těm dalším jsem vytvořil a vše dohromady pak v srpnovém T magazínu vyšlo. Příspěvek se scénáři vzbudil patřičnou pozornost ve společnosti a pan Zeman byl s jejich publikováním, ohlasem na ně, ale i s mými doprovodnými kresbami spokojen tak, že vyslovil přání se s panem šéfredaktorem Petříkem a se mnou setkat. Následně s ním tedy byla domluvena schůzka, která se uskutečnila krátce po manifestaci na Václavském náměstí 28. září. Ta byla jako obvykle rozehnána vodními děly a té se Miloš Zeman zúčastnil, ale to už nebyl zaměstnancem Prognostického ústavu.

V dohodnutý den a čas nám dveře malinkého bytu u Emauz otevřel vysoký pán bohatě kadeřavých vlasů v teplákách, kostkované flanelce a bačkorách, s dýmečkou v ústech. Z té návštěvy mám kromě dojmů i suvenýr – výtisk T 8/89 s katastrofickými scénáři pana Zemana a mými kresbami doplněnými jeho vepsaným poděkováním. Myslím, že ten výtisk jednou má vnoučata dobře vydraží.

Jak to šlo v naší republice dál, všichni dobře víme. Nemohu si ale vzpomenout, že by v tom čísle byl tenkrát otištěn i katastrofický scénář na současný stav a vývoj naší společnosti a světa vůbec. Pana prezidenta Zemana jsem si už také dovolil na jedno své plátno zvěčnit, spolu s kolegou Klausem, toho už vícekrát, ale zvědavci ať se ráčí obtěžovat do Kostelce. Uvidím, jaká inspirace se dostaví v časech příštích.

Co vlastně humor, a nejen ten kreslený nebo malovaný, pro vás je?
Odpověď je docela lehká, přestože to je jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Je to životu nastavené zrcadlo, které ale vše zobrazuje vzhůru nohama. Z normálnosti se tak rázem stává blbost, kterou ale máme rádi, a pak říkáme, že je to fór a smějeme se tomu. Často je ale bohužel humor obecně, tedy i ten výtvarný, považován za něco méněcenného, okrajového, co nemůže mít žádnou hodnotu, a přesto nebo právě proto po něm tolik prahneme a vyhledáváme jej.

Je to totiž vyzkoušený lék na bolesti naší duše a takovou medicínu, zejména v dnešní době, potřebujeme nejvíce. Humor je protipólem smutku. Může být chytrý, hloupý, může z něj mrazit. Neměl by se ale vysmívat, neměl by být zlý. Urazit se by se jím mohl jenom blbec bez smyslu pro humor. Každý, kdo nesnese humor, může být nebezpečný a nezaslouží si, aby sám byl brán vážně. Dělat si srandu z takových lidí by měla být záslužná činnost.

Teď, co spolu mluvíme, vám přišla zpráva ze Sýrie...
V Damašku v soutěži na téma Čas jsem dostal první cenu. Víc zatím nevím. Každopádně je pozoruhodné, že v zemi zmítané válečným konfliktem se najdou lidé ochotní a schopní uspořádat mezinárodní soutěž v kresleném humoru.

O čem to vypovídá?
V naší prosperující brblavé české kotlině se nám o něčem takovém může jen zdát. Pro mě osobně je ta cena hezkým dárkem k nynější výstavě.

Jemný pokračovatel Wericha i Cimrmanů Malíř získal ocenění na mezinárodních výtvarných soutěžích v Japonsku, Kanadě, Turecku i po Evropě. Své dílo uložil do knih Usmívání 1 a 2. Jeho humor zraje, mnohdy poučeně černá, jindy je lyrický nebo se stává stručnou, ale přesnou glosou dějů i věcí, od nichž slušný člověk odvrací zrak. Co by jinému dalo na povídku, on dá do jednoho plátna, s rozmachem znamenitě zvládnutého řemesla i s nahořklou skepsí v jinak starosvětských barvách. Pokračovatel tradice československé aristokratické školy humoru Wericha, Horníčka, Renčína, Lasici či Cimrmanů ví, že je dobré jen naznačovat a že skutečně ten nejlepší humor není ničím jiným než podobou smutku. Mezi jeho obrazy je nesmírně dobře, divák chvíli nabude dojmu, že svět má řád, smysl a hlavně naději. Pavel Matuška náleží k autorům, kteří věří s Jiřím Suchým, že „na světě jsou taky lidé, kteří nelžou, nekradou a když večer měsíc vyjde, mají housle pod bradou....“ Nebo jako třebechovický tovaryš malíře Jiřího Kalouska stojí před plátnem.