napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Krystýna přepadení

První, kdo si vyzkoušel bezpečnostní opatření, byla Kristýna, naštěstí právě ona je pochopila a uvítala, měla s násilím od dětství své zkušenosti, na malou holku, až dost, jenže teď už nebyla malá, byla holka z gymplu, navíc nepřehlédnutelně krásná. Nebála se, to ne, ale když to dostala, rozdělila čipy do tašek a dbala na to, aby jeden vždycky měla u sebe a aby na něj mohla sáhnout.

Po jednom odpoledku, když se postupně všichni spolužáci rozdělili a šla sama, ucítila ruku na rameni, rychle se otočila a on to Gábor, největší grázl z děcáku:

„Hele, Kristýna, a sluší jí to a de z gymplu, jak to, máma kurva a ty studuješ? Ty nechceš šlapat?“

„Polib si a nech mě bejt.“

Kristýna si všimla, že z druhé strany stojí další kluk, ten na ní ještě nesáhnul, ale byl tam, Gábor se zasmál, ošklivě, s vědomím převahy, ale vycítila přece jen malou nejistotu:

„Holka nenechám, nenechám, budeš pro mě pracovat, jako tvá máma dělá pro jiný, a teď buď hodná a pojď s náma, nebo to bude bolet.“

Pevně jí chytil za ruku pod ramenem a zabořil prsty do svalu, věděl jak, bolelo to zle, Kristýna chytla tašku jako do náruče, jako by jí chtěla chránit, nahmátla čip a zmáčkla ho, držela ho, věděla, že takhle chvíli držet znamená velký problém, netušila, co se bude dít, jen že bude kontrolní telefon, jestli to není omyl, ale tehdy ten člověk řekl, že akce se rozjíždí ihned, nečeká se ani na výsledek toho volání, nevěděla jaká akce, jen říkal, že jejich město je skoro dvacet minut a že to je dost.

Telefon zazvonil, vyzváněl a Gábor jen zavrčel:

„Zkus ho zvednout a zlomím ti ruku.“

Oddychla si, že to funguje, ale telefon vzít nemohla, ani kdyby se sebe víc snažila, druhej kluk jí chytil za druhou ruku, ne tak silně, byla jak ve svěráku, začali jí někam táhnout, bránila se, brzdila nohama, seč mohla, ale ti dva jí klidně mohli nést, jakou měli sílu, tak dobře, teď pomůže jen ječet, Kristýna se nestyděla, moc lidí kolem bohužel nebylo, ale snad jí někdo uslyší a začala:

„Pomoc, prosím, pomóc, volejte policii, znásilnění pomóc.“

Jedna paní se ohlídla a zakřičela:

„Parchanti zatracený, nechte tu holku bejt, nebo zavolám ty policajty.“

Krytina křičela:

„Paní volejte, prosím, volejte.“

Gábor jí dal ruku na pusu, kousla ho, on zařval a povolil, Kristýna se vytrhla a utíkala, tiskla tašku a mačkala čip, věděla, že neuteče, taška jí brzdila, a i kdyby běžela úplně volná, tak si nebyla jistá, jestli by nebyli rychlejší, tašku pustit nechtěla, budou jí přece hledat přes ten čip, nejspíš, snad. Chytli jí hned, schválně upadla a zase ječela, Gábor vyhrožoval, sliboval, ale ona řvala dál a rvala se dál, druhej kluk trošku znejistěl, bylo vidět, že takovej odpor nečekal a ta paní fakt někam volala, Gábor ale uhnout nechtěl:

„Debile, nebuď sráč, do toho bytu je to kousek a uvidíš, co na ní vyděláme.“

Karel zrovna jednal s Tondou a Davidem, ten jim přijel vysvětlit nové počítačové věci, komunikaci, zabezpečení, možnosti získávání zpráv, prostě to, co se bude prodávat za pět let, no možná už za tři, na druhou stranu, to podstatné beztak vozí kurýři, Karel rovnou prohlásil, že je prostě jen zvědavý, ale že je nebude zdržovat svým nechápáním, jenže David jako někteří mimořádně chytří a věci znalí lidé, dokázal i veliké složitosti vysvětlovat jednoduše a pochopitelně.

David měl zrovna český měsíc, tedy plus minus měsíc, podařilo se skoro nemožné, že dělal s Rusy a při tom mohl být větší půlku času v Čechách, jasně díky Karlovi. David se u něj trochu rozpačitě stavěl po první schůzce na letišti a vyklopil mu, o co se jednalo, byl sice velký kluk, ale před Karlem se dost ostýchal, měl jej za největšího borce, ale ten mu to usnadnil, jako mnohokrát:

„Jsem moc rád, že jsi přišel, chápu, že se nechceš stěhovat, ale na druhou stranu musíš mít neprůstřelný krytí, musí být jednoduchý a ideálně pravdivý důvod proč tam budeš pravidelně lítat, už jsem na to myslel, tohle bylo předvídatelný, takže můj návrh, ty jsi předělal pro Aničku ten program, který udělal Václav Tačner, chápu jeho, že všechny vylepšení, který jsme potřebovali ani nestíhal dělat, taky jsme jen jeden klient a hlavně jsme takový atipický, prostě ty máš bezva doktorskej software, máš i svou firmu, začni a hned to vyvážet do Ruska.“

David byl chytrý, ale koukal, než stačil něco říct Karel pokračoval:

„Podívej, chápu, že najít prvního klienta je obtížný, především potřebuješ ruskýho doktora, kterej ti vysvětlí ne jak se léčí, tu medicínu, to je stejný, ale ty formality, pojišťovny a tak, ale to pomohou oni, pokud o tebe budou stát, tohle bude skvělý krytí a určitě to přinese vedlejší efekty, dáme se do toho.“

Dali a fungovalo to báječně a přestože David tu obchodní stránku nijak nehrotil, tak i ta fungovala výborně a on byl střídavě tam a tady a každé setkání s Karlem si přímo vychutnával, řekl jednou Tondovi, že nasává moudro, jenže teď Karlovi zazvonil telefon tónem, který znamenal velký problém, volal Vladimír, Nikolajův český člověk:

„Karle, Kristýna má problém, opakovaně ho hlásí a nebere telefon, vrtulník startuje, už je asi ve vzduchu, asi sedmnáct minut, Vy jste blíž, vidím u tebe Tonyka, v telefonu máte navigaci na místo, autem pět, šest minut, ostře snad čtyři.“

„Dobře, jedem.“

Karel po prvních třech slovech přepnul telefon na hlasitě, na konci Vladimírovi věty už byli všichni ve dveřích, dobře říkal na schodech, skočili do dvou aut, Tonda a David jeli napřed, nectili pravidla, dali si modrý maják na střechu, neměli nárok, ale kdo to řeší, Karel jel za nimi, kdyby nabourali, nabere je, když sedal do auta, jen vdechnul pach spálené gumy z Tondova teréňáku. David se zapřel nohama, v ruce držel telefon, tam byla nahlas navigace a David jí ještě komentoval, k věcem, které na svém tátovi obdivoval, přidal i jízdu autem, nikoho nezranili, nenabourali, což bylo trochu o štěstí, úplně bezpečně a při tom hodně rychle to nejde, bylo to tři minuty a kousek.

Asi po minutě jízdy dostali do telefonu hlášení, že nějaká paní z místa, kde měla být Kristýna, volala policii a hlásila přepadení mladé dívky dvěma kluky či muži, policie vyráží taky, jenže to má mnohem dál a nepojede jako Tonda takže mají minimálně tří, možná pět minut náskok.

Kristýna se prala, ječela a mačkala čip, telefon jí opakovaně zvonil, Gábor jí vlíknul a druhý kluk se snažil jí držet pusu, řvala furt, až jí Gábor ze vzteku pustil a začal pěstmi mlátit:

„Zabiju tě, jestli nepřestaneš řvát.“

Řvala dál, teď i bolestí, slyšeli houkačku, bylo to k nim? Ten druhý, vyměklý kluk, navrhnul, že zdrhnou, Gábor ho odbyl:

„Vole, sanitka, už si viděl takhle rychlý benga, seš jak malej, počkej, jak se ti to s ní bude líbit.“

Policie to nebyla, ti dva jí táhnuli po trávě mezi paneláky, takovým parčíkem, tu a tam strom, lavička, městská zeleň, tak tomu architekti říkají, ulicí 30 metrů od nich se hnalo terénní auto, na jejich úrovní zabrzdilo smykem, zakouřilo se od gum a pořád dost slušnou rychlostí vyletělo na chodník, přes něj a na trávu mezi stromy k nim, bylo to moc rychle na leknutí, z auta vyběhli dva chlapi, na první pohled si byli podobní, žádný uniformy, nic, ani slovo nepadlo, Gábor měl napřaženou pravou ruku jak chtěl znova praštit Krystýnu, ten starší chlap mu svou pravou rukou zabrzdil pěst, levou chytil loket, ozvalo se křupnutí, Gábor zařval, mezi tím ten druhý kluk od toho druhého chlapa, jasně mladšího, dostal ránu na solar jakou v životě nezažil, sypal se na zem, než dopadnul, stihnul ho David kopnout do koulí, pak se teprve podíval na Krystýnu.

Měl pocit, že tak krásnou holku ještě neviděl, tedy viděl spoustu nádherných holek, spoustu jich měl, všem se líbil, byl krásný po mámě, ale žádná se mu takhle nelíbila, i když už jí přece zahlédnul u Marešových, jenže to se mu nějak klidila z cesty, utekla vždycky někam a on se bavil jen s Karlem a Aničkou, které měl rád a trošku před nimi míval trému. Přestože byla Krystýna špinavá, rozcuchaná a zmlácená, tak měl pocit, že je krásná jako japonský modelky jen o něco vyšší, to zjistil vzápětí, když jí podal ruku a Kristýna se postavila, koukala mu skoro do očí, usmál se na ní:

„Dobrý, nebo špitál?“

Kristýna si oddychla, taky se usmála, šťastně, uklidněně:

„Jasně dobrý, nějaký modřiny, to se ztratí, zuby všechny, no mohla jsem je mít hezčí, ty seš David, ne? Seš tátovi děsně podobnej, čau Tondo.“

Koutkem oka sledovala Tondu, ten když viděl, že Kristýna nepotřebuje první pomoc, tak se obrátil k ležícímu Gáborovi, už z auta viděl kdo je z těch dvou šéf a taky tak si je rozdělili, naklonil se k němu, jak skučel na zemi a držel si loket, jako ostřílenej parchant se nebál, nestyděl, neměl výčitky svědomí a nadával:

„Kreténe, zlomil si mi ruku.“

Tonda se mu podíval do očí:

„Jen jsem ti potrhal nějaký vazy, doufám, že se to bude blbě hojit a tohle máš jako prémii.“

Chytil Gábora za varlata, pevně stisknul pěst, promnul jí a pootočil s ní, ten zaječel a vykulil oči, pak Tonda rukou prudce trhnul, skoro mu svlíknul elegantní tepláky, Gábor padnul na znak, měl smůlu, doplatil na snahu být in, džíny by ho trochu ochránili, moderní měkký tepláky s rozkrokem v půli stehen tak ty odpor nekladly, no dost možná, že si už dítě neudělá, ostatně žádná škoda.

V tu chvíli vystoupil z druhého auta Karel, viděl, že je všechno v pořádku, zmlácená, ale usmívající se Kristýna, díky Bohu, Tonda se leknul, věděl, že Karel odpouští, netrestá, ale ten nehnul brvou, naopak, jen kývnul hlavou, vzal telefon a někomu volal, vrtulník už slyšeli, zakroužil nad nimi a letěl zpátky, policie přijela za dalších pět minut, předali jim ty dva a svoje údaje, Karel vezl Krystýnu za Aničkou, aby jí prohlídla rány a Tonda se vracel s Davidem do kanceláře, usmál se na něj:

„Je opravdu o hodně mladší než ty.“

David se na něj šťastně usmál a dal mu ruku na tu jeho na volantu:

„Táto, já vím, a přísahám při našem kostelíku nad Camogli, že jí nikdy neublížím.“

Matouš a Dáša v Benátkách a dědictví

První část předpovědi profesora Drbohlava se u Dáši splnila a to že rychle, během týdne jí začalo být lépe, tvrdila, že je jí úplně dobře, no nejspíš zapomněla, jak to skutečné dobře vůbec vypadá, ale jasně jí bylo skutečně líp. Jenže Matoušovi pořád v hlavě zněla ta druhá část, nevěděl co dělat, jasně především netušil, jak pomoct, nevěděl, jestli to vůbec jde, jestli se jen nespoléhat na zázrak a tak se soustředil na to, jak alespoň dělat radost, zázrak zařídit neuměl, to věděl.

Napadl ho výlet, byla to pravda úplná blbost, jemu bylo nic moc, měl být pár kroků od doktora, ona na tom byla jen maličko líp než děsně zle, ale chtěl jí potěšit, zažít něco krásného je prostě to nejhezčí možný, něco koupit není zdaleka to ono, výlet je to pravé. Takže schváleno a teď zbývá kam, bezva míst je hafo, ale dosažitelný, přece jen trošku s doktory, tedy žádná Asie, Karibik a tak, jo mají je tam taky, ale to by se prostě bál, zbývá zlatá, dobrá a vlastně nejhezčí Evropa.

Kde se mu tak líbilo? No vlastně není extra cestovatel, jezdil hlavně služebně, no byl v Provance, hezký, moc, není sezóna, tam to ale nevadí, ale potřebuje jedno místo na jistotu, Německo taky hezký, byl na Mosele, moc fajn, ale spíš chodit a oni dva teď na turistiku to tedy fakt ne, kde ještě, najednou ho to napadlo, jeho první cesta do Itálie, cesta na pozvání prvního německého šéfa – Bože – Benátky, ty nemají chybu, to je zázrak, nádhera, no spíš pro zamilovanou dvojici, ale nevadí, vezmou to i tak, začal zařizovat a že hned.

Pojedou pozítří, spát v Benátkách, čtyři noci, takže tři dni na pocourávání a okukování Benátek a ostrovů v laguně, spát v Benátkách je potřeba, nejhezčí jsou večer, když davy turistů vypadnou a najednou to nádherný město je prázdný, to si pamatoval od šéfa. Když zabukoval hotel, takový skromný, ale co člověk potřebuje, čistou postel a sprchu na pokoji, tak v tu chvíli mu Dáša položila ruku na rameno:

„Tak ty už pracuješ? Něco bych od tebe potřebovala, prosím.“

„Nepracuju, pojedeme na výlet a neodmlouvat, je nám oběma líp, jedeme do světa, a co pro tebe můžu udělat?“

„Neutrácej zbytečně, mě je tady dobře, opravdu a prosím tě neznáš nějakýho notáře? Potřebovala bych s ním mluvit, pokud možno ne moc drahého, pokud to nestojí všude stejně, já se v tom nevyznám.“

Tak to byla špatná zpráva, Dáša svému zlepšení nevěřila stejně jako Matouš a co asi chtěla od notáře, bylo celkem jasný, Bože pomoz, prosím, jak z toho ven:

„Tak na výlet pojedeme, už jsem to naplánoval, zamluvil, zaplatil a mrzelo by mě, kdybys moc a moc nechtěla, znám jednu notářku, Renatu Šturcovou, zavolám jí, jak je na tom s časem, ta je, řekl bych, i dost slušná co se korun týče, a udělej mě radost a neodmlouvej a pojeď, jedeme pozítří ráno.“

Matouš zavolal notářce a dohodl termín po návratu, pozítří vyrazili, Dáša měla starost co na sebe, ale Matouš jí uklidnil, stačí pohodlný boty a oblečení jako tady.

Vyrazili brzy ráno a Matouš jel svou oblíbenou trasou přes Německo, kolem Mnichova a na Brenerský průsmyk, bylo to delší, ale pořád po dálnicích, klidná, no docela nudná cesta, hezký byl úsek Alpami, to se Dáša probudila a mohla na těch nádherných horách oči nechat, nehnali to, dělali pauzy a koukali kolem, od Innsbrucku, vlastně hned za Mnichovem, to začalo být hezké na koukání, napřed Alpy daleko vepředu, pak všude kolem, pak se změnily na Dolomity.

Na ostrově Troncheto zaparkoval Matouš až v podvečer, Dáša se neptala, kam jedou, cestou pospávala, to bylo dobře, spánek je pro nemocný to nejlepší, Matouš spát nemohl, ale hnala ho radost z toho, že dělá radost. Před parkingem se Dáša zvědavě rozhlížela, viděla spoustu vody, ale nebylo jasné, jestli moře, nebo jezero, u moře nikdy nebyla:

„Kde jsme?“

„Uvidíš, za chvilku nasedneme na místní městkou hromadnou dopravu, jenže to není autobus, ale lodička, říká se jí vaporeto, ta nás zaveze k hotelu.“

Teď už byla vzhůru úplně, na vaporetu se Matouš zkušeně protlačil dopředu, sice tam fouká a pokud prší tak tam hodně, ale nepršelo a je tam perfektně vidět, Benátčanům je to fuk, ti se tam necpou, tam si sedli, kufr vedle sebe a vypluli, už to byl pro suchozemce zážitek, přestože zpočátku nebylo vidět nic krásného, prostě průmyslová čtvrť, přístav, mosty silniční a železniční, jenže pak najednou Canal Grande a to je nádhera sama, Dáša se rozhlížela jako u vytržení, Matouš jí zašeptal:

„Tak tohle jsou Benátky, budeme tady čtyři dni, tomuhle se tu říká velký kanál, kanál Grand, víš, Benátky jsou ostrov, vlastně souostroví a kolem další ostrovy, pomalu to procouráme.“

Když se na Dášu podíval, tak viděl, že se trefil, vaporeto je zavezlo na náměstí Svatého Marka a odtamtud pomalu prošli několika uličkami a přes několik kanálů k hotelu, tam Matouš padnul, neusnul, jen ležel a sbíral síly, Dáša si sedla k oknu a dívala se na střechy benátských domů, dolů do uličky, kde byl metr široký chodník a dva metry široký kanál, za hodinu se pomalu vydali na cestu městem, posedávali na lavičkách, na podstavcích soch jakýchsi velikánů, na schodech kostelů, na schodech mostů přes kanály a dýchaly tohle město.

Matoušovi se podařilo najít restauraci, kam ho kdysi zavedl německý šéf, a i jeho to příjemně překvapilo, že se mu to povedlo a že byla pořád tak skvělá a ne drahá, zpátky šli nejkratší cestou k vaporetu a jeli „domů“, už nemohli. Další dva dny trávili stejně, pomalé procházení kouzelného města, v poledne se vždy vrátili do hotelu a jako místní si dali siestu, v jejich případě to byl ale nutný odpočinek dvou utahaných pacientů, třetí, vlastně poslední den vyrazili na prohlídku laguny, na ostrovy, které samozřejmě do Benátské republiky také patřily, jenže byly kousek dál, především chtěl Matouš na Murano.

Cestou vaporetem míjeli ostrov San Michele, ostrovní hřbitov, ten už viděli z Benátek několikrát, vždycky když se na svých procházkách dostali na „nové“ nábřeží, Fundamente nuovo, nábřeží tak trochu na druhé straně proti San Marco, kde je ostrov San Michele vidět jako na dlani. Ta cesta těsně kolem něj Matoušovi byla nepříjemná, jasně, člověk míjí hřbitovy furt, ale tady nějak nechtěl připomínat, že zrovna oni dva by si už jaksi mohli vybírat náhrobek, zatraceně, jemu to za něj samotnýho bylo tedy fuk, ale bál se o Dášu. Ta nic neříkala, jen se na ostrov dívala pozorněji, než si Matouš myslel, že by jako bylo normální, no tak trochu paranoia, kámo.

Murano nezklamalo, tedy ty zdejší sklárny jsou prostě zázrak a kdo neviděl sklo z Murana, neví o skle nic, Matouš koupil Dáše přívěšek, asi za čtyřicet marek, no jasně za asi čtyřicet tisíc lir, ale na ty to nepočítal, na Dáše viděl, že se trefil, no nebylo to těžký, je to tak hezký, strávili na Muranu skoro celý den, posedávali, snažil se odpočívat, viděl na ní, že je unavená, když se v podvečer vraceli vaporetem dívala se dlouho zamyšleně na San Michele, taky ten hřbitov mohl bejt někde jinde.

Pomalu došli do hotelu, Dáša nechtěla nic jíst a padla na postel, v ruce držela přívěšek a hned usnula, Matouš si sednul na jedinou židli v jejich pokoji či pokojíku, tyhle pokoje nejsou na vysedávání, ty jsou na slušné vyspání, osprchování a hajdy do města, koukejte a vdechujte ho, je to zázrak, rozvalovat se můžete doma. On na to nemyslel, nevěděl, jestli to celé nezvoral, bylo to šílenství, oba jsou marodi, jeho už zase bolelo břicho, ale hlavně, jestli té Dáše nakonec neublížil? Snažil se sám sebe přesvědčit, že ne, že se moc nenamáhá a vidí krásu, možná naposled, jinak by jen ležela doma v posteli a sledovala sebe, možná televizi, ale někde hluboko se bál, viděl, jak občas zavzlyká bolestí, když byla vzhůru, neudělalo to, asi to potlačila.

Ráno spala Dáša až do osmi, Matouš sbalil, zaplatil v hotelu a vaporetem dojeli k parkovišti, celou cestu do Čech, celých těch deset hodin prospala, Matouš viděl, že zázrak nenastal, dělalo se mu zle z představy, co bude.

Třetí den po návratu měla Dáša termín s notářkou Renatou, Matouš jí tam odvedl, ale ty dvě ho vystrčili do kanceláře sekretářky, aby tam počkal, nevěděl, co Dáša projednala, v zásadě netušil, o co by tak mohlo jít, no jasně, poslední vůle, ale co nadělá, když chudák holka nic nemá, no budiž, jak chce, je to fuk, když se obě opět objevili, byla Renáta docela zaražená, měl pocit, že ubrečená, smutně se na něj usmála:

„Paní Dáša chtěla poradit, něco jsme sepsaly, něco z toho musíte odnést na katastr, viď, že jí doprovodíš, a stav se někdy na kus řeči, ráda tě uvidím.“

Na katastru něco Dáša sama vyřizovala u přepážky podatelny a Matouš se ani nepokusil poslouchat, bylo mu to jedno, ale především, bylo mu smutno, hrozně, od rána několikrát viděl, jak se zaklepala bolestí, cestou z katastru jí podal prášek, nosil je u sebe už od cesty do Benátek, jenže tam žádný nepoužil:

„Kde jsi to vzal? To máš pro sebe?“

Matouš byl příliš zesláblý na to, aby lhal:

„Ne, to mi dal profesor Drbohlav pro tebe, že by to mohlo bolet.“

Dáša prášek spolkla a po chvilce se ozvala:

„Matoušku, a co ty? Kdy tě vyndají tu hadičku? Neprošvihnul jsi termín? Kvůli mně, abys mně ukázal ty nádherný Benátky?“

„Neprošvihnul, příští týden v úterý musím na dva dni do nemocnice, když nastoupím, tak to vyndají a budou sledovat, co to dělá, no a druhý den mě pustí.“

Když zastavili před Matoušovým domkem, tak se Dáša ozvala:

„Matoušku, odvez mě domů, hned, prosím, no nebo až půjdeš do toho špitálu, chci umřít tam.“

Nevěděl, co na to říct, nevěděl, jak argumentovat, aby zůstala u něj a tak kývnul, v úterý ráno, než nastoupil do špitálu, odvezl Dášu do jejího prázdného bytu. V nemocnici jej přijali a sestřička, kterou si dobře pamatoval z doby svého dlouhého pobytu, mu vysvětlila, jak má cvičit s břichem, chvilku cvičil a pak usnul, asi za hodinu ho probudili a odvedli na vyšetřovnu, kde mu rychle vytáhli hadičku, nic neteklo, bezva, vrátil se na pokoj a hned zase usnul, odpoledne ho probudila primářka, byl celý vyděšený, protože najednou nevěděl, kde je, zkontrolovala, jak je to s udržením moči:

„Bezva, inkontinence žádná, to jsem sama ráda, no a erekce, to časem zjistíte, nespěchejte, pokud to bude fungovat, tak to může zpočátku trochu bolet.“

Primářka se na něj zkoumavě dívala:

„Nevypadáte, že byste měl radost.“

Matouš pochopil, že měl poděkovat, že to je bezva, ale byl tak hotový z toho, že se Dáša sype, že na sebe zapomněl, prostě si zvyknul na šílenou hadičku a řešil něco jinýho:

„Ne, radost mám velkou, jen mám starosti.“

Primářka evidentně hledala slova, Matouš si stejně jako mnohokrát říkal, že tahle perfektní profesionálka je taky krásná ženská a nejspíš i dobrý člověk, no občas na sestry a doktory na oddělení pěkně ječela, ale hodná byla, teď mu skoro nesměle řekla:

„Mluvila jsem několikrát s Oldřichem Drbohlavem, asi budete hodný člověk, ale abyste mohl někomu pomáhat, musíte občas napřed pomoct sám sobě, tak na to nezapomínejte, jsem ráda, že to vypadá dobře.“

Když jej druhý den propustili, jel rovnou za Dášou, lekl se jí, měl pocit, že zestárla o pět let, možná o víc, padlo na něj zoufalství, tak moc chtěl pomoct a takovýhle výsledek, tedy žádný, umírá, zatraceně, Bože proč? No oni vlastně hodní umřou taky, zeptal se na prášky, jo měla už tři a to byla denní dávka, jenže je teprve poledne, bála se někoho zeptat, protože měla strach z chemie, jak říkala chemoterapii. Matouš si byl jist, že v jejím stavu je fuk, jestli se překročí nějaká denní dávka, hlavně ať to nebolí, ale pro jistotu sháněl profesora Drbohlava, když ho dostihnul na mobilu v nemocnici, tak ten mu řekl totéž, jen trochu odborněji a slíbil, že se staví večer.

Stavil, přinesl léky a injekce, dal Matoušovi školení, jak je píchat a hned to na jedné předvedl, řekl mu, co má dělat, když bude hůř, slíbil, že se vždycky ráno a večer na Dášu podívá, když odešel, Matouš si sednul na židli vedle Dáši, utahaný, ale spíš vynervovaný, leccos zažil, u porodu byl, smrt neznal, bál se. Dáša ho vzala za ruku:

„Matoušku, nemusíš tu být, máš svý starosti, sháníš práci, musíš se doléčit, jen moc prosím, vyměň mi zámek ve dveřích, nechci, aby sem teď někdo chodil.“

Matouš jí nerozuměl, nepochopil, co myslí, všichni na ní přece dávno kašlou, kdo by tam teď šel:

„Dášo a kdo jako, kdo má klíč, Franta je v Číně a Jarmila na tebe kašle, jak jsi říkala?“

„Ten její chlap je hrozně hamižnej, neskutečně, prostě někdo se tu přehraboval ve věcech, když jsem tu nebyla, chybělo jen pár maličkostí, ale ono je toho tady tak málo, že se to pozná, prostě ať si to vezmou, až umřu, teď nechci, aby sem lezl.“

Další den Matouš vyměnil zámek a profesor večer přivezl kapačku, Matouš dostal další školení, kanilu naštěstí zavedl profesor a taky slíbil, že bude mít další pomocnou ruku, druhý den dopoledne se objevila Anička i s paní Zdenou, znalecky skouknuly situaci, diagnózu znaly, u obou, Anička oba prohlédla a oběma řekla, co mají dělat.

Matouš nechtěl spát vedle Dáši, ne že by mu vadila její nemoc, kdepak, to by bylo to poslední, ostatně co on, že, jenže měl pořád děsný pocit, že si tam měl lehnout před těmi lety a možná by všechno bylo jinak, možná, nebo ne, prostě udělal si provizorní ležení v obýváku, nepohodlné, ale ono to, zatraceně, asi nebude nadlouho.

Snažil se plnit úkoly starostlivého pečovatele a ve chvílích klidu, kdy Dáša spala, si hledal inzeráty, smolil odpovědi, snažil se všechny svoje „nabídky“ upravovat poptávce, protože dosavadní výsledky měl žalostné, měl vysokou, zkušenosti, mluvil německy dost dobře a anglicky slušně a nikdo ho nechtěl, no bylo mu padesát, většina personálních agentur prostě ani neodpověděla a pokud ano, tak že ho nechtějí, jen zcela výjimečně ho pozvali na pohovor a pak zase nic.

Díky koordinované péči všech zúčastněných Dáša trpěla méně, mnohem méně, než by bylo obvyklé, bolest hlásila Matoušovi nebo jí často sám poznal a pak dělal to, co mu poradili, třikrát denně se stavil odborník, přesto či spíše nezávisle na tom Dáša mizela před očima. Bylo mu z toho smutno, moc, ale opakoval si větu, kterou mu jednou šeptem řekla Anička:

„Uvědomte si, že rychlost je v tomhle stavu milosrdná.“

Po třech týdnech Dáše bolesti polevily, nebo je nehlásila, skoro pořád spala a asi jí to fakt tolik nebolelo, protože před tím ve spánku sténala, vzdychla a trhala sebou, teď spala klidně, tak klidně, že se Matouš bál, že už spí napořád, jednou večer, když jí kontroloval, jestli dýchá a nevzdychá bolestí, otevřela oči, jakoby vydechla:

„Matoušku, lehni si vedle mě.“

Hned to splnil, to se nedalo nesplnit, ostatně Dáša za chvilku usne, tak vstane a půjde dál něco dělat, jenže Dáša ho vzala za ruku a nepouštěla, tak začal taky usínat až spal tak, že se mu zdál sen, někde šli s Dášou, nebylo mu jasné kde, vedla ho za ruku, byla tam nějaká mlha, Dáša se šťastně smála, jako v těch Benátkách, no ještě víc, a běžela před ním a táhla ho za sebou a jemu to nešlo, nemohl zvedat nohy, ta mlha ho zadržovala, jako hluboký sníh, ve předu bylo nějaké světlo, Dáša k němu spěchala a on nemohl, jeho ruka pomalu vyklouzávala z její, přesto že jej držela, když se pustili úplně otočila se k němu a usmála se na něj, tak láskyplně, že se z toho ve snu rozbrečel, protože v tu chvíli odběhla někam do toho světla.

Probudil se zpocený, vylekaný a stále držel Dášu za ruku, byla studená, ledová.

Naštěstí mu Anička všechno vysvětlila, všechno, co se v případě úmrtí doma musí udělat a tak jen postupoval podle návodu, přemýšlení schopen nebyl, měl pocit, že je děsně zesláblý. Kromě rad od Aničky měl ještě dopis od Dáši, hned po návštěvě u notářky mu vysvětlila, že nechá doma dopis a že by byla ráda, kdyby splnil, o co ho tam prosí, že nemusí, ale že by jí udělal radost, ale bude to potom vůbec vědět? Tu otázku nechtěl rozebírat, všechno odkýval, takže teď měl seznamy, furt lepší, než nevědět co dělat.

Nejvíc se bál zavolat Dáši dětem, přiznal to paní Zdeně, sestřičce od doktorky Aničky, ta se na něj vyděšeně podívala a pak chvíli dost sprostě na Dáši děti nadávala a to ani nevěděla o ztracených věcech z Dáši bytu, prostě „bastardi lhostejný sobecký“ bylo to nejlepší, co zaznělo, tak se osmělil a zavolal, nejdřív zkusil číslo do Číny, no byl to mobil, mohlo to být kamkoli, třeba do vedlejší ulice, malý Franta, tak o něm Dáša mluvila, ať byl kde byl, tak ho zpráva jasně sebrala a asi ho dost vzalo, že u mámy nebyl ani on ani Jarmila, Matouš nepomlouval, ale na jeho přímo kladený otázky říkal pravdu, protože lhaní chce energii a tu prostě neměl, po chvilce Franta poprosil, aby mohl zavolat za chvíli zpátky, už se mu asi slzy moc draly do očí a dělal se mu knedlík v krku.

S Jarmilou to bylo horší, ne snad že by jí ta zpráva nezarazila, možná to čekala, ale když to přišlo, rána to byla, ale měla vedle sebe nejspíš svého roztomilého manžela, který poslouchal, co Matouš říká a vyloženě mile jí radil, jak odpovídat:

„Ať ten chlap vypadne z toho bytu, hned, ať to můžu prodat.“

Prostě smrt tchýně s ním evidentně zacloumala, Matouš se udržel, aby nepřešel do slovníku paní Zdeny, když jim vysvětloval Dáši přání ohledně pohřbu a naložení s popelem, to bylo tomu chlapovi fuk, opět vyletěl při zjištění, že existuje poslední vůle:

„Kurva na co poslední vůle, po tý bábě zbyl jen byt, ten bude náš, tak jakej kurva notář. To bude nějaká levárna, do prdele.“

Prostě milý člověk, ale Matoušovi pomohl tím, že ho probudil, což bylo potřeba, od smrti Dáši byl totálně utlumený, teď se naštval a začal organizovat, zavolal notářku Renatu, poprosil, jestli by její kamarádi kamarádů nemohli urychlit vyřízení v podstatě neexistující pozůstalosti, tak aby Frantík z Číny zvládl jak jednání u notáře, tak zádušní mši, kterou se Matouš nakonec rozhodl udělat, protože mu toho Franty bylo líto, cítil, že se nějak chce s maminkou rozloučit, blbeček, trošku pozdě zjistil, jak moc jí měl rád.

Když si Matouš stěhoval svoje věci z Dáši bytu tak se poprvé setkal s Jarmily manželem, který chtěl dovnitř, měl sebou nějakého chlapa, snad realitní odborník, kdo ví, moc nepříjemné, jenže Matouš, jak byl namíchnutý, prostě po dvou zlých větách zavolal policii a ti dva se stáhli, no možná to vezmou v noci násilím, ale co tak získají, to Matouš nechápal, odnést nebylo co. Vyřízení pozůstalosti a zádušní mše byly za dva týdny, Matouš roznesl po domě, kde Dáša bydlela, oznámení, dokonce čtyři lidé přišli, jinak to byla fakt komorní záležitost, Franta s krásnou Číňankou a Jarmila se svým kreténem, tu by byl Matouš nepoznal, strhaná, zničená, kdysi docela pěkná ženská, vlastně krásná, podobná mámě, jenže dost vysoká, prostě kočka, jenže teď děs běs, zjevně to harmonický manželství.

Mše byla dopoledne a odpoledne jednání u notáře, Matouš tam nechtěl chodit, vycházel z toho, že se ho to netýká a nechtěl být v jedné místnosti s tím Jarmily debilem, jenže musel, byl na seznamu a Renata mu vysvětlila, že fakt musí, a připomněla mu první větu Dáši dopisu na rozloučenou – prosím tě, nebraň se mojí poslední vůli, Matouš nechápal, o co jde a Renata mu nic nevysvětlovala, dost to s tou profesionalitou přeháněla, říkal si Matouš.

Notář upozornil krásnou Číňanku a Jarmily manžela, že nesmí do ničeho zasahovat, že se jich jednání netýká a že nesmí rušit, on to samozřejmě nezvládnul. Vyletěl hned při čtení závěti, mimořádně stručné, Dáša to jediné co měla, byt, odkázala Matoušovi, poprosila své děti, aby se nesoudili, že se o ni staral a především, že je mu dlužná, na to sice Matouš vrtěl hlavou, ale ukázalo se, že je v jeho prospěch na bytě zástava na jeden milion korun, tak tohle ty holky vymyslely, vždyť on to nechce, Matouš nevěděl co s tím, byl zavázaný slibem Dáše, ten byt byl sice krásný, ale teď jen starost navíc a on měl pocit, že už žádnou neunese a taky si přišel trapně strašně moc.

V místnosti se strhla řež, Jarmily manžel začal hulákat a všechny postupně obvinil z podvodu, když ho Jarmila chtěla uklidnit, protože se styděla, tak jí dal facku, že se jí hlava otočila a měla na tváři hned všech pět prstů, rozmáchnul se po druhé, ale to nestihl, skočil po něm Franta a začali se bít, notář zavolal policii.

Asi po hodině pokračovali v jednání, Franta s Jarmilou souhlasili, podepsali, vzdali se podílu a přešli do čekárny, tam se Jarmila sesypala, vypadlo z ní, mezi vzlykáním, že se bojí jít domů, že jí a děti ten milý člověk zmlátí a bude mlátit, v poslední době už to udělal několikrát, odešla by, jenže neměla peníze, styděla se jít za mámou, když se jí tak dlouho neozývala, a kam jinam jít, tak tam seděli nešťastní sourozenci, Franta držel Jarmilu za ruce a snažil se na něco přijít, Matouš si sednul naproti nim a chtěl něco říct, ale Franta se na něj obrátil:

„Pane doktore, to se Vás už netýká, moc děkuji, že jste se o maminku staral, fakt moc.“

„Ale týká, měl jsem jí rád a ona měla ráda vás dva, i když jste na ní trošku kašlali.“

Franta sklopil hlavu a Jarmila se hlasitě rozbrečela, Matoušovi bylo najednou jasno, co má udělat a tak pokračoval:

„Takže tady máte řešení.“

Podal Jarmile klíče od Dáši bytu:

„Jarmilko, nastěhujte se tam, hned dneska, Franto, ty jí pomoz, přiveď děti, ohlídej, aby ten blb hned nezjistil, kam jdete, Jarmilko, ty se nepřibližuj k vašemu současnému bytu, manžela do mamky bytu nepusť, za žádnou cenu, to snad zvládnete, tak a já ti slibuju a klidně to tady nějak sepíšeme, že jakmile budeš rozvedená, ten byt ti dám a ty Franto, než odletíš za čínskou zeď, zajisti u táty, aby potom sejmul ten svůj dluh z toho bytu, aby to Jarmila měla čistý, ale až bude sama.

A ještě něco, na rozvod budeš potřebovat právníka, nemáš peníze, pošlu ti na mobil kontakt na mýho nejstaršího kluka, je advokát, vezme si maličko nebo nic a určitě až z toho, co vysoudí, nejspíš nic, je trochu blázen a já ho poprosím, neboj se, on toho kloučka roztomilýho zmáčkne a pokud by si na tebe tenhle tvůj zatím manžel bude nějak vyskakoval, tak zavolej, určitě, znám lidi, kteří mu vysvětlí, že se to nedělá a neděkuj, nedělám to ani tak pro tebe jako pro tvou mámu.“

Matouš nevěděl, jestli by to tak Dáša chtěla, ale myslel si, že jo, beztak se nemohl zbavit výčitek svědomí, někde hluboko, jestli jí ten velkej Franta neopustil kvůli němu, nedokázal se jí na to ale zeptat, nejspíš by to zatloukla i kdyby to byla pravda, holka prosím tě, odpusť mi, že jsem byl takovej vůl.

Unaveně se vracel do svého domečku k inzerátům na zaměstnání, což byla další depka, ale především šel spát, sotva stál. V obýváku podle svého zvyku vyházel z kapes saka všechno, co tam měl, a že toho bylo, saka vymyslel geniální člověk, určitě chlap, takovejch kapes, tak si vzpomněl, že si u notáře vypnul mobil, nechal to tak, ani se na něj nepodíval a vylezl pomaličku po schodech do prvního patra, v ložnici naházel oblečení na zem a padl do postele, spal 14 hodin, ne v kuse, dvakrát musel čůrat.