Dodnes nevím, co jsem měl tenkrát udělat. Aby to bylo správně. A dodnes mě to trápí. A také vím, že se jistě najde chytrá hlavička, která bude přesně vědět a znát, co jsem udělat měl nebo neměl. To jedině správné řešení. Ať mi to raději neříká; mohl by dostat přes hubu.

Donna byla mladá indiánka ze severozápadu Britské Columbie, z kmene s těžko vyslovitelným jménem. Věděl jsem o ní, ještě než jsem ji potkal. Protože kolegyně, zodpovědná za zařazování studentů do letních kursů Master´s programu, mi s úsměvem řekla, že Donna bojovala jako lvice, aby se dostala právě do mého kursu rodinné a párové terapie.

To jsem ještě netušil, že jsem právě dostal první varování věcí příštích. Úsměv paní kolegyně nebyl tak docela upřímný. Byla ostřílená a ne právě oblíbená, a tak podezírala motivace studentů upřednostňujících určité profesory nebo kursy. Navíc jí to ztěžovalo práci. A také ten úsměv naznačoval, že ví něco, co mi neřekla a neřekne. Však si na to přijdu sám.

A já si už zažíval první, zatím ještě poměrně mírné rozpaky z Donny. Samozřejmě, že mi zalichotilo, že tak stála o můj kurs. Ale proč o to musela tak bojovat? Navíc jsem vždy pociťoval, že taková vysoká očekávání zavazovala. A také svazovala. A to jsem neměl rád. Tedy první mírné rozpolcení.

Hned při úvodní přednášce Donna zapáleně vyložila, že po těch všech křivdách, co se jejímu lidu staly, má její kmen, pochopitelně, mnoho problémů. A ona je tu, aby se naučila, jak ty problémy vyřešit a svému lidu pomoci. To už mě rozštíplo pořádně, ale nevěděl jsem, kudy kam. Samozřejmě se mi líbil Donnin zápal a altruismus, jenže ani mně, ani některým studentům neunikl ten heslovitý, naivně proklamativní tón. Přístup z pozice oběti jsem vždy bral velmi opatrně; častěji problémy vysvětloval a udržoval status quo, než potíže řešil. Také jsem vždy své žáky varoval, aby nepropadli bludu mesiášství. Nebylo mi vůbec jasné, zda někdo Donnu o pomoc požádal a jestli „její“ lid o pomoc z tak rozdílné kultury vůbec stojí a přijme ji.

Ale nejvíc mi vadilo, že to vše nešlo otevřeně říct. Nebyl to jen strach z fašismu politické korektnosti, v té době už ovládajícího universitu. S tím bych se nejspíš už nějak vyrovnal. Ale nechtěl jsem Donnu ztratit. A s ní bych asi ztratil i řadu ostatních studentů, dostatečně indoktrinovaných. Věřili, že Indiáni (tedy, politicky korektně, „native people“, později ještě korektněji „indigenous people“) mají vždy pravdu, protože jim bylo ublíženo a žijí prý v souladu s přírodou a o tom se nediskutuje. V neposlední řadě, měl jsem v úmyslu i víceméně v pracovní náplni seznámit studenty s řadou teorií a praktických „triků“ párové a rodinné terapie, jak se vyvinula a byla praktikovaná v tzv. západní kultuře. Což bylo někdy přenosné do jiných kultur, někdy jen částečně a někdy nejspíš vůbec ne. Kurs byl nabitý, látky bylo hodně a chtěl jsem se dostat i k praktickým ukázkám. Nenechávalo to moc času na rozbory, dekonstrukci a vyvracení laciných, zjednodušujících, zavádějících, zkreslujících, ale asi právě proto lákavých hesel. V tom bych celý kurs „utopil“ a k vlastní látce se asi vůbec nedostal.

Proto jsem ledacos „přehlížel“, nechával plavat, ale bál jsem se a trápilo mě, že studenti to mohou považovat za mlčenlivý souhlas. Alespoň jsem se omezoval na poznámky typu „ono to asi bude složitější, škoda, že nemáme čas to rozebrat“. Ale také jsem nemohl nevidět, že těch úhybných manévrů už bylo příliš a studenti je jednak přestávali brát vážně a snad i začínali parodovat, jednak chtěli vědět, co mám na mysli. To kličkování už muselo přestat.

Těžko posoudit, zda to byl „ten pravý okamžik“, nebo mi jen došla trpělivost. Ale nemohl jsem mlčky přejít, když Donna nabídla třídě další otřepané klišé: „U nás se říká, že vychovat dítě vezme celou vesnici.“ Čert vem, že ve skutečnosti to je často zneužívané přísloví africké. Ale nemohl jsem přejít, že popírá celou kulturní tradici, ve které rodinná terapie vznikla a jejíž principy jsem se snažil vyložit. A přece to heslo bylo podané jako zjevená pravda, o níž nepochybovala ani Donna, ani její spolužáci ze zcela odlišné kultury. Ti se naopak tvářili, že zaslechli bůhvíjaké moudro.

„Je možné,“ oponoval jsem Donně, „že to je právě součást problémů, o kterých jste se zmiňovala? Jistě jste také slyšela jiné přísloví, že příliš mnoho kuchařů přesolilo polévku.“ A samozřejmě jsem nemohl opominout, že skupinová zodpovědnost je často problematická a když jsou zodpovědní „všichni“, často to znamená, že není osobně zodpovědný nikdo. Ale především se zdá, že nemluvně si k přežití potřebuje vytvořit pevné vztahové vazby a pro nemluvně je těžké, ne-li nemožné navázat vazby s celým kmenem či s celou vesnicí. Obvykle je to zprvu připoutání k matce, a bezpečí a kvalita tohoto prvního vztahu nejčastěji předznamenává kvalitu a charakter jedincových vztahů v dalším životě.

Stalo se něco neočekávaného a těžko pochopitelného. Všichni věděli, že mluvím o attachment theory, teorii připoutání, ke které se většina studentů obvykle také hlásila. A přece vše nasvědčovalo tomu, že Donna, ačkoli v pokročilém kursu Master´s programu, se s touto teorií seznamuje poprvé. Zaujatě a rozvážně připustila, že takhle o tom nikdy neuvažovala. Což jsem ocenil, ale také jsem dobře věděl, že na tomto stupni odborného vývoje už měla, dávno měla.

Také jsem jasně pociťoval a uvědomoval si to mrazivo, které se ke mně neslo od mnoha studentů; jak jsem si jen dovolil zpochybňovat moudro indiánské dívky?! A také jsem jasně pociťoval a uvědomoval si vzrůstající vřelost v Donnině vztahu ke mně. Kdo by se v tom vyznal?!

Ale nešlo popřít, že od té doby také Donna výrazně změnila tón a celou povahu své přítomnosti ve třídě. Místo osvětové práce do sebe sála nové znalosti jako houba a já byl, snad jako každý učitel, nadšený. A přece ve mně hlodal červ pochyb a ambivalence. Některé z těch znalostí měla mít už dávno zažité, a někdy jsem si nebyl vůbec jistý, zda ty nové pojmy chápe a vstřebává, jak byly zamýšlené. Rozpolcenosti neubývalo.

Ani mě nepřekvapilo, že když kurs skončil, mé pochyby a rozpolcenosti pokračovaly. Na konci poslední přednášky jsem vybral závěrečné práce, slíbil, že se vynasnažím je ohodnotit a celkové známky za kurs odevzdat podle předpisů, tedy do týdne, a přijal jsem od studentů obligátní děkovnou kartu.

Donna zůstala za ostatními studenty se mnou ve třídě sama. Že se prý se mnou chtěla rozloučit a poděkovat mi osobně. Že jsem prý pro ni udělal něco mimořádného, co ještě nikdo během jejích studií pro ni neudělal. Že jsem byl první, kdo k ní byl upřímný a choval se k ní bez falešné, povýšenecké blahosklonnosti. A to že jí pomohlo, ani nevím jak. Proto že mi dává tento oblázek z jejího pobřeží, s obrázkem medvěda symbolizujícího sílu a autoritu. Proto že mi dává tuto deku, vyzdobenou tradičním uměním jejího kmene. Budu-li kdy na jejich území a tuto deku si hodím přes ramena, nemusím nic říkat a její lidé už budou vědět. Udělají pro mně, co bude v jejich silách.

A teď už jsem v tom teprve lítal. Jednak jsem věděl, jak to s tou mojí upřímností doopravdy bylo. A tak mě hanba fackovala. Jednak ta deka byla sama o sobě snad nejlacinější rudá deka z umělých vláken, ale černou tuší pečlivě vymalované symbolické obrázky zvířat a ptáků, kombinované s typickými petroglyfy jejího kmene, ji povyšovaly do sféry artefaktů, jejichž cenu bych si nedovolil odhadnout. O ceně nevyjádřitelné peněžně ani nemluvě. A nejen že drahé dary není radno od žáků přijímat, ale ani ty laciné by se neměly, dokud nejsou známky oficiálně uzavřené. Jenže odmítnout dar této povahy je pro indiána snad jedna z nejhorších urážek. Protože je to také jeden z darů nejvzácnějších. Tak jsem dar s náležitými díky přijal, hrdý a nespokojený zároveň, v hlubokých pochybnostech.

A pak se stalo, čeho jsem se obával snad nejvíc. Donnina závěrečná práce byla napsaná pravopisně a stylisticky přibližně na úrovni ne moc úspěšného žáka páté, možná šesté obecné. Ve zkomolených slovech a neúplných větách bylo těžké se zorientovat a pochopit obsah. Ale i tam, kde se obsah dal pochopit, byl často na úrovni populární psychologie. Jen občas probleskovaly poznatky z kursu, někdy pochopené, jindy vytržené z kontextu. Odkazy na odbornou literaturu prakticky chyběly, nepočítáme-li odkazy na internetové články pochybných kvalit. Obvykle bych to bez váhání zařadil mezi práce propadající, ani zdaleka se nepřibližující očekávané a požadované úrovni. A ještě bych možná udělal na katedře dusno, že se takový žák do Master´s programu vůbec dostal, natož to v něm dotáhl až k pokročilým kursům.

Jenže Donna nebyla obvyklý student, vlastně nic kolem ní nebylo obvyklé. Možná, že věděla a znala věci, o kterých se mi ani nezdálo. Věci, které její lid lépe pochopí a přijme. Možná, že si na naší universitě chtěla jen své znalosti rozšířit a porovnat s jinými kulturními tradicemi. Má srdce na pravém místě a to je také důležité. Možná, že pro svůj lid skutečně udělá víc, než nějaká terapeutická hvězda z jiné kultury, a třeba její děti už budou právě těmi hvězdami, zběhlé v obou kulturách… Někde se začít musí… I bez ohledu na ten krásný dar, který jsem přes veškerou snahu samozřejmě nedokázal z vědomí vymazat, jsem přece nemohl Donnu nechat propadnout. Tím spíš, že už byla v pokročilých kursech, a někdo ji tam pustil. Přes to, že nesplňovala ani předpoklady, ani požadavky. Co když se nevrátí pracovat se svým lidem a někde jinde vezmou její Master´s titul vážně?! A co když se vrátí ke svému lidu – chci snad říci, že pro ně jsou její znalosti a dovednosti dost dobré, a pro jiné nepřijatelné?! Přece ji nemohu pustit!

Tak jsem se v tom zmítal do konce týdne a deset minut před půlnocí posledního dne jsem konečně závěrečné známky odeslal.

Dodnes nevím, co jsem měl tenkrát udělat. Aby to bylo správně. A také vím, že se jistě najde chytrá hlavička, která bude přesně vědět a znát, co jsem udělat měl nebo neměl. Ať mi to raději neříká; mohl by dostat přes hubu.