Nechtěný návrat emigranta. Myslel si, že ho vezou Američané, byla to StB

Bývalý poslanec Hermann Rauscher přišel v podvečer 23. prosince 1953 do bytu svého přítele Bohumila Laušmana. Někdejší předák československé sociální demokracie bydlel u válečné vdovy Ravingerové v tiché Siedelově ulici číslo 10 na okraji Salcburku.

Už dřív zprostředkoval čtyřiačtyřicetiletý Rauscher, význačný člen Socialistické strany Rakouska a vysoký úředník na ministerstvu průmyslu, Laušmanovi styk s rodinou v Československu. Dělal to z příkazu StB, protože byl jejím agentem, patrně od roku 1946, s krycím jménem Günter.

U Rauschera vystřídala rozvědka několik krycích jmen, jak to bývá u dlouhodobě pracujícího agenta zvykem. Po Günterovi se nazýval Leitner a nakonec Maret. Pod tímto označením ho poznal i major rozvědky Ladislav Bittman, když sloužil ve druhé polovině šedesátých let ve Vídni. Podle jeho názoru patřil Rauscher mezi nejproduktivnější československé agenty v Rakousku. 

I v tomto případě Rauscher odvedl dobrou práci. Laušmanovi, kterého vedla Státní bezpečnost jako Georga, rakouský agent StB nabídl: „Jeden můj známý by mohl poslat tvé manželce a dceři do vězení nějaké věci.“ Exulant souhlasil. Sebral všechny peníze, které měl u sebe. Byly to honoráře za dvě jeho knihy, které nedávno vyšly v několika jazycích. Dá je krajanovi, aby mohl vězenkyním posílat balíčky.

Známý čekal v nedaleké hospodě. Rauscher ho představil a potom si pánové připili na zdraví a na dobré pořízení.

Laušman se brzy dostal do nálady. Rauscher mu nepozorovaně vhodil do vína omamný prostředek a krátce po druhé hodině v noci ho za pomoci dvou dalších agentů, Franze Hrbka (Hackeho) a Bedřicha Dočekala (Kozáka), dotáhl do připraveného auta.

Vhodnou hospodu hledali únosci několik týdnů. Nakonec našli jednu, která jejich úkolu báječně odpovídala – ležela na samotě, okolo stromy. Tam je nemohl nikdo nezasvěcený rušit. Kdyby je někdo viděl, jak vlečou svou oběť do auta, mohl si myslet, že odvážejí opilého kamaráda.

Na Štědrý den ráno ve vězení

První zmínka o tom, že se skupina BAb pod velením podplukovníka Valeše zajímá o Laušmana, pochází z 10. ledna 1950, krátce po jeho útěku. Zpočátku ho hlídala pomocí zahraničního tisku (sledovala zmínky o něm). Od července 1952 k němu vysílala rozvědka, nově vedená štábním kapitánem Josefem Bočkem (Blažkem), agenty.

První hlášení podal agent Rauscher (Günter) 18. srpna 1952. Sledoval hlavně jeho styky se západoevropskými politiky a zpravodajci, samozřejmě i s československými exulanty.

Odluku – jak zněl eufemistický termín pro únos – nazvanou Aleš připravoval vídeňský rezident nadporučík Miroslav Nacvalač (Kubeš). Když ho odvolali v listopadu do centrály, převzal jeho místo nadporučík Bohumil Motejlek (Drábek), který se účastnil plánování Laušmanova únosu už u náčelníka první správy podplukovníka Jaroslava Millera. Když se Laušman probudil v jedoucím autě, okolo sebe četl české nápisy.

„Dne 24. prosince 1953 (od 2:10 do 8:45 hod.) jsem prováděl eskortu Laušmana,“ hlásil Nacvalač náčelníku správy vyšetřování MV podplukovníku Milanu Moučkovi. „Tento byl ještě pod vlivem požití alkoholu a jeho chování a jednání nasvědčovalo tomu, že si není vědom toho, co se s ním děje. Mluvil velmi nesouvisle a se zřejmými potížemi. Přeskakoval z problému na problém a vedle naprostých nesmyslů a fantazií hovořil o věcech, které se shodují s našimi poznatky a skutečně se udály, jakož i o přípravě některých jednání a akcí… Závěrem upozorňuji, že Laušman dal během cesty několikráte najevo, že je přesvědčen, že jedná s Američany [!], kteří ho vezou na nějaké jednání do Innsbrucku, později dokonce do Itálie.“

Akce Alex skončila úspěšně. Českoslovenští agenti unesli za pomoci NKVD přes americké a sovětské okupační pásmo Rakouska exilového politika domů. Na Štědrý den ve tři čtvrtě na devět ráno ho předávali do věznice v Praze-Ruzyni.

„Hlavním iniciátorem únosu Laušmana byl Fierlinger,“ tvrdil mně Rudolf Barák, tehdejší ministr vnitra, v roce 1994. „Zdeněk Fierlinger, tento starý agent KGB, měl zájem o něj už někdy v roce 1950. Mezi nimi existovala nějaká stará bolest. Při této akci velice dobře spolupracovali Sověti. Dokonce Laušmana odvezli ve svém autě na hranice, tam ho předali našim, aby ho dopravili do Ruzyně.“ Ovšem exministr už nepřiznal, že písemný rozkaz k „odluce“ podepsal on sám 18. prosince 1953.

Přechytračený a uklizený

Bohumil Laušman, který byl předsedou sociální demokracie a ministrem průmyslu, v únoru 1948 chytračil a k demisi pravicových politiků se nepřidal. Za odměnu mu dal Gottwald křeslo místopředsedy vlády, ale jenom na několik měsíců. Potom ho uklidili do Bratislavy jako ředitele slovenské energetiky.

Tohle ponížení zřejmě přivedlo bývalého špičkového politika k myšlenkám na útěk. Měl však obavy, že se na něj dívá exil nepříznivě – kvůli jeho postoji v únoru. Proto vyslal na Západ snoubence jedné své dcery Miroslava Kapka. Třebaže Kapek nepřinesl po dvou týdnech pobytu v západním Německu příliš příznivé zprávy, rozhodl se odejít. Obával se, že ho komunisté brzy zatknou.

Celá rodina se měla sejít na Silvestra 1949 na železniční stanici v Nýrsku, kousek pod Železnou Rudou na Šumavě. Laušman tam přijel se svým průvodcem autem. Když jeho manželka a obě dcery vyšly z vlaku, viděl, jak k nim přistoupili neznámí muži a někam je odvedli – zřejmě je někdo prozradil. Ještě ten večer překročil on sám hranice do západního Německa.

Nejdřív ho drželi Američané ve „zlaté kleci“ prominentů, jak se říkalo táboru Alaska House v Oberurselu nedaleko Frankfurtu. Za války žili v jejich dřevěných budovách zajatí britští letci, potom tam Američané a Britové vyslýchali nacisty a po komunistickém puči v Československu tam vznikl azyl pro význačné uprchlíky.

Od listopadu 1950 žil Laušman pod ochranou Jozipa Broze Tita, který se vzepřel Stalinovi, v Jugoslávii jako ekonomický poradce. Třebaže německy neuměl, po roce přesídlil do Innsbrucku v Rakousku. Avšak chtěl být blíž k domovu, a proto se přestěhoval do Salcburku. V roce 1952 vydal knihu Kdo byl vinen?, v níž rozebíral „Vítězný únor“.

Podle zprávy britské tajné služby, kterou zachytila československá rozvědka, sloužil Laušman v Bělehradě rovněž Titově Agentuře domácí bezpečnosti (srbsky Uprava državne bezbednosti – UDB). Údajně ho dvakrát nebo třikrát propašovala do Rumunska, aby v Bukurešti uvědomil centrálu Kominterny, tedy sdružení komunistických stran, o situaci v Jugoslávii.

Historik Karel Kaplan tvrdí, že Laušmanův únos byl součástí široce koncipovaného boje proti sociální demokracii, který inspirovali sovětští poradci. Na rozvědce ji řídil Alexandr Feklisov. Rusové se obávali, že bývalí sociální demokraté se mohou stát informačním zdrojem západních agentů a také podhoubím, z něhož se zformuje opozice proti KSČ.

Této představy se s radostí chopila Státní bezpečnost, která potřebovala vykazovat výsledky boje proti „vnitřnímu nepříteli“. Pomocí agentů provokatérů vytvářela ilegální sociálnědemokratické skupiny. Přesto však muselo interní hlášení StB 21. listopadu 1951 konstatovat, že „v současné době neexistuje v ČSR jakákoli větší skupina složená výlučně z bývalých sociálních demokratů, ale rozpracovávají se bývalí funkcionáři“.

Ovšem to vedení KSČ nevadilo. Na podzim 1953 zahájila StB akci Obnovitelé, která spočívala v přípravě procesů proti sociálním demokratům. Koncem roku zatkli několik desítek bývalých funkcionářů. Součástí této operace byl i únos Laušmana.

Od začátku roku 1953 monitorovala pohyb a činnost bývalého šéfa sociální demokracie zvláštní skupina v ústředí StB vedená nadporučíkem Kadlečkem. Její zprávy okamžitě dostávala čtveřice nejvyšších komunistických funkcionářů – prezident Antonín Zápotocký, předseda vlády Viliam Široký, ministr bezpečnosti Karol Bacílek a ministr obrany Alexej Čepička; po odchodu Bacílka a Čepičky se stali členy této exkluzivní společnosti Rudolf Barák a Antonín Novotný.

V režii vídeňské rezidentury

Komunističtí hodnostáři měli z Laušmana strach. Po smrti Stalina a Gottwalda se obávali destabilizace režimu, uvolňování, které by mohlo vést k požadavkům na obnovení určité demokracie ve straně a společnosti – a možná i k jejich osobnímu ohrožení. Laušman vyvíjel značnou činnost, která k tomu mohla směřovat. V listopadu 1953 se dokonce setkal – údajně náhodou – s československým velvyslancem ve Francii Gustavem Součkem, v prosinci počítal se schůzkou s ambasadorem Koubkem ve Vídni. Oba znal ještě jako komunistické poslance z doby před únorem.

Podle názoru Jiřího Ondráčka, který se kamarádil s tehdejším ministrem Barákem, se únos Laušmana připravoval přes rok. Avšak když nechal Nikita Chruščov v létě 1953 zatknout šéfa Stalinovy bezpečnosti Lavrentije Beriju, nebylo na nějakou přímou akci – jak jinotajně nazývali nezákonné akce typu únosů a vražd – ani pomyšlení. Co když nové sovětské vedení těmto operacím nepožehná a opravdu bude usilovat o nějakou formu demokracie?

„V létě 1953, kdy jsem pracoval na ministerstvu zahraničí, jsem vedl Nacvalače, který potom tuto operaci řídil, na jednu schůzku v Innsbrucku,“ vyprávěl mi v roce 1998 Ondráček. „Sešel se tam s jedním německým sociálním demokratem, který pocházel z Pardubic. Jsem přesvědčen o tom, že na tomto setkání se chystal zmíněný únos.“

Ministrův kamarád z mládí Ondráček narozený 8. srpna 1925 má pozoruhodný osud. Na sklonku války si jako člen Partyzánské brigády Jana Žižky vysloužil vyznamenání. Do KSČ vstoupil hned v roce 1945. Vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1948–1949 působil jako tajemník OV KSČ v Boskovicích a přitom se skamarádil s Barákem. Začátkem roku 1949 ho k sobě vzal jako tajemníka náměstek ministra zahraničí Artur London. Ale už po čtvrt roce ho poslali na ambasádu do Vídně, přitom spolupracoval s rozvědkou pod krycím jménem Štěpánek. Nedovedl se shodnout s ostatními, občas ho přepadaly záchvaty vzteku, ministerstvo ho proto v roce 1954 vyhodilo. Sekretariát ÚV KSČ mu doporučil, aby se ucházel o místo na Ministerstvu zahraničního obchodu. Nebyl tam však spokojen. Přes odbor kádrového oddělení ho ministr Barák prosadil od 1. června 1956 jako překladatele analytického VIII. odboru rozvědky pod krycím jménem Orlovski. Postupně tam vyrostl v šedou eminenci. Ze zástupce náčelníka II. odboru povýšil v roce 1958 na tajemníka náčelníka rozvědky. Přitom ho o rok dřív vyšetřovala StB jako jednoho ze „zlaté pražské mládeže“, s lehce fašistickými sklony. Odešel na rezidenturu ve Vídni, kde překládal nejcitlivější spisy získané agenty.

Ondráček doprovázel v září 1953 Baráka, když přejímal úřad ministra vnitra od Bacílka. „V té době byly přípravy k únosu Laušmana v plném proudu. To vím bezpečně,“ řekl mi.

Návrh na operaci připravil a akci prováděl pracovník rezidentury první správy ve Vídni s. Kubeš Miroslav,“ uváděla zpráva náčelníka rozvědky Čestmíra Podzemného ze 13. ledna 1969 určená ministru vnitra Janu Pelnářovi. Vyplynulo to ze svazku Alex číslo AS-1544. „Dále při provádění akce byli přímo aktivně zúčastněni tři spolupracovníci vídeňské rezidentury Günter, Hacke a Kozák. (Všichni tři spolupracovníci jsou rakouskými státními příslušníky).“ Sovětský vůz s omámeným Laušmanem řídil nadporučík Nacvalač (Kubeš), vedle něho seděl Molnár (Drábek). Asistovali jim dva lidé z vídeňské rezidentury.

Podle Ondráčka byl padesátiletý vídeňský Čech Franz Hrbek předválečným komunistou. I další pomocník dvaatřicetiletý Bedřich Dočekal žil v rakouské metropoli. Všichni tedy měli jako „staří soudruzi“ Laušmanovu důvěru, řekl mi vyšetřovatel Adolf Rázek z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), když v devadesátých letech zkoumal tento případ.

Únos za více než čtvrt milionu

Když se v květnu 1968 objevil v pražském deníku Práce článek o podrobnostech únosu Laušmana, rozvědka s Maretem, jak tehdy Rauschera nazývala, na kratší dobu přerušila styky. Rauscher už byl ministerským radou na penzi a nyní se plně věnoval špionáži jako soukromník. Po Bittmanově útěku v září 1968 mu Praha doporučila, aby se uchýlil do Československa. Této nabídky využil, dostal byt v Zahradním Městě v Praze, kde po deseti letech zemřel.

Laušmana unesla ještě „stará garda“ rozvědky – lidé, kteří se rekrutovali z kontrarozvědky. Její organizátoři a účastníci získali státní vyznamenání.

Tajným rozkazem vyslovil ministr vnitra pochvalu „za úspěšné splnění mimořádně důležitého úkolu“ náčelníkům první a deváté správy MV Jaroslavu Millerovi a Karlu Smíškovi, oba mimořádně povýšil na plukovníky. Příslušníci operativní skupiny rozvědky dostali pochvaly, povýšení o jeden stupeň a peněžité dary – kapitán Miroslav Nacvalač šest tisíc korun, major František Kubík tři tisíce, major Miloslav Vejvoda, kapitáni Václav Louda a Bohumil Molnár po dvou tisících.

„Na akci Laušman jsem vydal nejméně sto tisíc korun,“ odhadl později Barák. „Akce Horbanjuk, Sucký a Vicen přišly asi na dalších dvě stě tisíc.“

Procesy bez Laušmana

Během roku 1953 proběhly ve všech krajích vykonstruované procesy se sociálními demokraty. V neveřejných jednáních byla většina lidí odsouzena k mnohaletým trestům vězení.

Laušmana do těchto procesů nezařadili. Těsně před volbami na jaře 1954 dali na jeho celu ve věznici v Praze-Ruzyni Vojtěcha Erbana, agenta NKVD a StB, který byl dřív zástupcem ústředního tajemníka sociální demokracie. Erban Laušmanovi domlouval, aby vystoupil na tiskové konferenci proti emigraci před volbami: „Za to budeš propuštěn na svobodu.“ Totéž mu sliboval i Barák.

Laušman se nechal umluvit a 15. května požádal na tiskové konferenci občany, aby šli volit kandidáty zkomunizované Národní fronty. Avšak jeho věznitelé slib nesplnili a nechali ho za mřížemi dál. V roce 1955 začali proti němu připravovat žalobu za špionáž. Nic nepomohlo, že sepsal na sto osmdesát stran elaborátu, ve kterém vylíčil všechny své kontakty v exilu.

Po odhalení kultu osobnosti na 20. sjezdu sovětských komunistů začátkem roku 1956 dalo politbyro KSČ pokyn, aby žalobu stáhli. Barák opět sliboval Laušmanovi propuštění. Vedení strany se na tom dokonce 28. května 1956 usneslo. Sověti tehdy usilovali o zlepšení styků se Socialistickou internacionálou. Její vůdcové souhlasili, že budou komunikovat s Moskvou, pokud v zemích sovětského tábora pustí na svobodu uvězněné sociální demokraty. Laušmana navštívil v ruzyňské věznici ministr vnitra Barák.

Avšak námluvy Moskvy se sociálními demokraty nedopadly úspěšně. Laušman ve vězení zůstal dál. V září 1957 postavili vězně před soud, který mu vyměřil sedmnáct let vězení za údajnou špionáž. Rozsudek nadirigovalo politické byro ÚV KSČ.

Po špiclovi Erbanovi nasadili estebáci do jeho cely další dva spolupracovníky. Jméno druhého se nepodařilo zjistit. Podle Baráka jím byl rovněž sociální demokrat, funkcionář, který zemřel začátkem devadesátých let. Nakonec s Laušmanem pobýval agent StB Štefan Pagáč. Když koncem šedesátých let utekl na Západ, zveřejnil podrobnosti o Laušmanově věznění a smrti.

Šéf strany a prezident republiky Antonín Novotný se údajně jednou zeptal Baráka: „Rudlo, a proč nepropustíš Laušmana?“ Barák odpověděl: „Přivezl ho k nám agent, který je vysokým úředníkem na rakouském ministerstvu průmyslu. Kdyby vyšla jeho spolupráce s námi najevo, dekonspirovali bychom ho.“

StB zkoušela na vězni halucinogenní drogu a jeho srdce, oslabené více než desetiletým vězněním, to nevydrželo, napsalo Právo v únoru 2007. Strážný mu dal večer 8. května 1963 cigarety, které byly zřejmě napuštěny drogou. Laušman vypil čaj přinesený z ošetřovny, vykouřil několik cigaret, dostal křečovitý záchvat a upadl do bezvědomí. Lékař k němu přišel až v pět hodin ráno 9. května 1963. Mohl jen konstatovat smrt „v důsledku srdeční zástavy“.

„Laušman měl velice špatné srdce,“ řekl mi historik Jan Frolík. „Přesto hodně kouřil cigarety a někdy pil až čtyřicet káv denně. Když jsem byl v době normalizace v ruzyňské vězeňské nemocnici, ověřil jsem si, že tam tekla natolik teplá voda, že jsme si mohli dělat kávu. Ten, kdo Laušmanovi tento způsob života umožnil, ten ho zabil.“

Když tento únos zkoumal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, dospěl v roce 1999 k závěru, že za tento protiprávní čin nemůže nikoho stíhat – všichni účastníci včetně Baráka už byli mrtvi.

Konec I. dílu.

Text je ukázkou z chystané knihy Karla Pacnera Českoslovenští vyzvědači, která má vyjít na jaře 2020. Text byl redakčně upraven.