Je to jen pár let, co moudří čeští publicisté ohrnovali nos nad americkou společností snažící se „politicky korektně“ vyčistit své dějiny odstraňováním soch generála otrokářské konfederace. Našlo se mnoho ochoty z bezpečné vzdálenosti a středoevropského nadhledu poradit společnosti řešící takové nepodstatné problémy jako soužití potomků otroků s potomky otrokářů – když přitom potomci otroků jsou na první pohled odlišitelní barvou pleti a často žijí ve špatných podmínkách. To bylo autorů zdůrazňujících, že nemůžeme posuzovat dějiny podle dnešních standardů, že je trapné neustále odstraňovat minulé připomínky, pokud stoprocentně neodpovídají našemu současnému přesvědčení. Už umlkli. Praha teď řeší pomník maršála Koněva.
Všichni mají pravdu
Z jistého hlediska především platí, že všichni mají pravdu. Byl Koněv velitelem armády, která rozhodující měrou přispěla k osvobození Prahy a většiny československého území od nacismu? Ano. Byla zároveň tato armáda zodpovědná za strašné věci, třeba za to, že nechala vykrvácet varšavské povstání nebo že z Prahy odvlekla ruské a ukrajinské emigranty? Ano. Byl Koněv osobně posléze zodpovědný za masakry v Budapešti a spuštění berlínské zdi? Ano.
Stalin, při všech svých otřesných zločinech, navzdory milionům mrtvým, gulagu, hladomoru na Ukrajině a krvavým „čistkám“ nepředstavoval stejné zlo jako Hitler.
Kdo čeká od dějin pohádku s jednoznačnými klady a zápory, musí být zklamán. Zla je hodně a dá se probírat plnými hrstmi, ale dobro je vždy nejednoznačné. Anebo jednoznačné, ale v konfliktu s jiným dobrem. Dějiny nejsou melodramatem, ale tragédií: soubojem různých a často nevyhnutelně protikladných oprávněných nároků. Jen dodatečně je lze předělávat na kýč, pokud nejsme ochotni žít s jejich tragickou povahou. Právě toto předělávání na kýč, neochota vidět minulost v rozpornosti oprávněných nároků, je skutečnou zradou na dějinách.
Je snadné z bezpečné vzdálenosti odsuzovat a prohlašovat minulé doby za „zločinné a zavrženíhodné“ (hloupými slovy platného zákona). Je také snadné a jaksi bezpečné prohlašovat různá zla minulosti za „stejná“, umístit je do homogenní tmy. Jedna z takových zdánlivě přesvědčivých homogenizací se prosadila v rovnítku „komunismu“ a nacismu. Dokonce i ti, kdo nepřijímají vulgární podobu takové rovnice (která by udělala z Marxe, bojovníků proti apartheidu nebo představitelů pražského jara něco jako nacisty), pokrčí rameny, když jde o rovnítko mezi Hitlerem a Stalinem. Je to jistě srozumitelné. Rozsah a brutalita Stalinových zločinů jako kdyby byly jednoznačným argumentem: vždyť Stalin zabil víc lidí, dá se opakovat. Od určitého množství zločinů (a Stalin ho vrchovatě překračuje) působí zvráceně jakékoli srovnávání a umenšování. Při tomto úhlu pohledu je skutečně absurdní, aby v Praze stál pomník Stalinova maršála, stojí v ní snad pomník nějakého Hitlerova maršála?
Pohled ze závětří
Jenže logika symetrie je nesmyslná. Stalin, při všech svých otřesných zločinech, navzdory milionům mrtvým, gulagu, hladomoru na Ukrajině a krvavým „čistkám“ nepředstavoval stejné zlo jako Hitler. Představuje otřesného zločince, který měl na své zločiny dost času a prostoru (skoro tři dekády v ohromném impériu). Hitler oproti tomu poskytl svými strašnými realizovanými zločiny „pouze“ ukázku toho, co mělo přijít – a stačilo málo, třeba jen trochu rychlejší postup na východní frontě. Jak píše kupříkladu Timothy Snyder (sám spíše stoupenec symetrizace), Hitler počítal s tím, že jen na začátku války na východě zemře následkem násilí a odepření potravin zhruba sto milionů „podřadných“ Slovanů. To byl jeho plán pro východ; plán třetinu vyhladit, třetinu poněmčit a třetinu odsunout pak měl pro slovanské obyvatelstvo českých zemí.
Je strašné to doříct, ale je to potřeba: při všech hrůzách, které o něm víme, představoval Stalin zcela jasně menší zlo než Adolf Hitler. Dokonce i v zemích, kde se Stalin dopustil masového vraždění (v Polsku) nebo i tam, kde lze jeho zločiny vnímat i jako formu genocidy (na Ukrajině) by vítězství hitlerovců znamenalo jednoznačně mnohem více zla, jednoznačně strašnější zločiny. Věděly to v té době západní demokracie, které se Stalinem přes všechna ale navázaly spojenectví. Rozuměli tomu Češi a Slováci, kteří vesměs chápali, že dokonce i pravdivé informace o zločinech stalinismu slouží jako propagandistický nástroj ještě horší tyranie. Dnešní ekvivalence mezi Stalinem a Hitlerem, tak snadná a tak přesvědčivá, je pohledem ze závětří.
Jako hezké, pro všechny přijatelné řešení se jeví nahrazení pomníku „krvavému maršálovi“ pomníkem padlým sovětským vojákům v bojích o Prahu. Je to přitažlivé právě proto, že to vytěsňuje tragickou a špinavou povahu dějin, schovává ji za pietu k obětem, jako kdyby dějiny šlo omezit na ušlechtilost obětí. Jenže většinu českého území neosvobodili ani zdaleka jen ti mrtví, ale právě tak a především ti živí. Byla osvobozena díky lidem, kteří zabíjeli vojáky a také zabíjeli civilisty a znásilňovali ženy. Byla osvobozena díky odporným důstojníkům střílejícím vojáky snažící se utéct jisté smrti, díky udavačům a tajné policii, díky strašlivým velitelům ignorujícím ztráty vlastních vojáků, jako byl právě Koněv.
Jak připomíná historik Jan Tesař ve své České cikánské rapsodii, Češi ve své většině nebojovali, a nemohou se tedy divit, že byli osvobozeni a zároveň politicky vyvlastněni Sověty dovezeným odbojem a posléze Rudou armádou. Můžeme dodat, že mohli jistě méně důvěřovat Stalinovi (a méně se spojenectví s ním snažit využít k vyhnání sudetských Němců); Rudá armáda přece osvobodila i Rakousko, které do východního bloku nespadlo.
Češi si jako jediný národ na světě zvolili stalinistickou stranu v relativně svobodných volbách; nikoli jen z vděku za osvobození, ale také z nacionalismu, z vděku za možnost udělat etnickou čistku vůči sudetským Němcům. Dnes si to opožděně kompenzujeme bořením sochy generála osvoboditelské armády. Jaká statečnost! A jaká odvaha podívat se do zrcadla!
Churchill nevadí
Vášně vyvolalo už to, že byla k soše Koněva umístěna tabulka poukazující na maršálovy zločiny. Marta Semelová, která proti tomu protestovala se slovy o „přepisování dějin“, byla jistě nechtěně komická. Díky výsměchu jsme se ale minuli s tím podstatným – památník není místo pro detailní výčet faktů. Je prostorem, který vyjadřuje úctu. Jsme skutečně tak nesebevědomí, že nesneseme ve veřejném prostoru památník velitele armády, která rozhodujícím dílem přispěla k osvobození Prahy – a je Praha skutečně tak chudá, že nedokáže na jiném (klidně blízkém) místě důstojně připomenout památku odvlečených a pozatýkaných ruských a ukrajinských emigrantů?
Jak nedávno připomněl Tomáš Tožička, nikoho nenapadlo umístit k soše Churchilla na Žižkově vysvětlující destičku, která by mluvila o jeho zodpovědnosti za miliony mrtvých při hladomorech v Indii či za brutální zacházení s civilisty a mučení v koncentračních táborech v Keni padesátých let 20. století. Pomník bojovníka proti stávkám Churchilla vztyčili čeští thatcherovci s citem sobě vlastním vyzývavě hned naproti Domu odborových svazů. Je pod ním jediné slovo: Churchillovo příjmení. Sem se nehodící se fakta nedopisují a nepřidávají formou destičky. Zde zůstává úcta bezpodmínečná a neproblematická.
Kdo v Česku pomáhá Putinovi?
Česko je země, která na svém území dlouhodobě toleruje výrazně naddimenzovanou ruskou ambasádu, očividně fungující jako centrála tajné služby pro operace v okolních zemích. Místo abychom řešili tento reálný problém, o to víc se věnujeme „dezinformační scéně“ a „proruské páté koloně“. Nevábné demonstrace, na nichž se potkává národovecký okraj bývalých či současných sociálních demokratů (Volfová, Foldyna) s neonacisty z Dělnické strany, k tomu dávají četné příležitosti. A tak si milí novináři z Respektu ani nevšimnou, že mluví o protestujících občanech vlastně stejně jako svého času Rudé právo (jsou to provokatéři a extremisté, pokud ne placení, tak zcela jistě řízení ze zahraničí, nemohou si nic sami od sebe myslet, jsou jen pátou kolonou nepřátelské velmoci). Nevšimnou si, že sice vymítají Putina, ale zároveň souhlasně citují polského prezidenta z autoritářské strany Právo a spravedlnost. Že se zkrátka tomu autoritářství, proti němuž chtějí stát na stráži, začínají až nepříjemně podobat.
Ze sochy Koněva se stal prestižní souboj, v němž nejde o paměť druhé světové války, ale o nutnost porazit Mordor, tedy pardon, Kreml. Obraz Putina jako všemocného Saurona dirigujícího své páté kolony na západě podle ďábelských kágébáckých plánů, mocného mága, který může za brexit i Zemana a také – slovy Snydera – „eskortoval Trumpa do bílého domu“, je mocným stimulem pro naši představivost. Umožňuje vykázat zlopověstné oponenty do pozice bezpečnostní hrozby, proti níž je dovoleno vše. Zdá se však, že tento pohled je falešný.
Jak ukazuje analytik Ruska Mark Galleoti v nedávno vydané populární knížce Musíme si promluvit o Putinovi, představa Putina jako geniálního a mocného hráče s přesnými a ďábelskými plány nejen že neodpovídá realitě, ale co hůř: hraje ruskému prezidentovi do karet. Nechápe základ jeho politické taktiky, kterým je improvizace a oportunismus. Dělá jej mocnějším, než je, a umožňuje mu blufovat a vyvolávat strach. Právě situace, kdy se spor o historickou památku změní v konflikt s Ruskem (současným, minulým, Putinovým, bolševickým… zkrátka věčným), v němž nelze ustupovat, jsou dárkem pro někoho, kdo si užívá eskalaci.
Z tohoto hlediska by pak ovšem nebyly nejdůležitějšími Putinovými pomocníky ony podivné postavy tleskající Ovčáčkovi pod pomníkem Koněva. Byli by jimi mnohem spíš lidé, kteří zveličují ruský vliv a vytvářejí démonický obraz Ruska, kteří spojují řadu kauz s tím, na které straně v nich Rusko zrovna je, a tím dávají Putinovi ohromnou moc, jakkoli negativní. Byli by jimi – mnohem spíš než plátek Parlamentní listy a odpuzující postavy jako Žarko Jovanovič či Jiří Černohorský – různí démonizátoři Putina, které si Rusko zcela jistě neplatí, například týdeník Respekt či analytik Jakub Janda.
Autor je politolog.