22. století. Umělá inteligence je integrována do všech průmyslových odvětví, Měsíc a Mars jsou kolonizovány, lidmi osídlené satelity obíhají kolem Neptunu, nejvzdálenější planety sluneční soustavy. Na Zemi se staví nová babylónská věž. Je to anténa, jejíž konec dosahuje až do vesmírného prostoru a která má sloužit k vyhledávání inteligentního mimozemského života.

Tým budující tuto obří stavbu vede Roy McBride (Brad Pitt). Astronautem se stal díky svému otci (Tommy Lee Jones), jenž byl velitelem výzkumné expedice projektu Lima. I jejím úkolem bylo pátrat po vyspělém mimozemském životě a před dvaceti lety zmizela kdesi v hloubi vesmíru. Nyní je Země postižena řadou nečekaných katastrof, které zasáhnou i stavbu obří antény. Americké zpravodajské služby se domnívají, že Royův otec stále žije a ohrožení Země má původ v explozích, ke kterým dochází u planety Neptun a souvisí s projektem Lima. Roy je vyslán na vesmírnou misi vedoucí přes Měsíc a Mars až k vnějšímu okraji sluneční soustavy, aby zde otce našel. Jeho cesta však odhalí tajemství zpochybňující samou podstatu lidské existence a jejího místa ve vesmíru.

(Převzato z oficiálního distribučního listu CinemArtu)

Vesmírná tématika Hollywood zjevně baví a Ad Astra určitě nebude posledním snímkem, vysílající nejenom hlavního hrdinu, ale také diváka v kinosále do tajemných hlubin nekonečného vesmíru. Od svých předchůdců se ovšem v ledasčem liší.  Nejde tady o boj proti zeleným mužíčkům, ani o velkolepou hrdinskou záchranu celého lidstva (ačkoliv také ta hraje ve scénáři Ad Astra svoji určitou roli). Film režiséra Jamese Graye, na jehož spolufinancování se podílel i samotný Pitt, řeší na pozadí působivých, místy až magických záběrů vesmíru klíčové filozofické otázky konkrétního člověka, v němž se ovšem určitě poznává řada z nás. To vše za doprovodu neotřelého soundtracku. To a mnohem více způsobem jasným a srozumitelným pro každého diváka.

Ačkoliv ve filmu účinkuje hned několik zvučných a cenami ověnčených hereckých jmen, Ad Astra často inklinuje k one man show, bravurně zvládnuté jejím v pravdě hvězdným protagonistou, Bradem Pittem. Pakliže nepatříte k fanouškům Klubu rváčů, snímku Sedm, anebo 12 opic, ale zvolili jste, stejně jako já, to méně „náročné“ z Pittovy vcelku nepočetné filmografie, způsob ztvárnění Roye McBridea vám dost možná připomene snímek Seznamte se, Joe Black. V Ad Astra se tak  Pitt po delší době navrací k takřka němé roli, v níž vynikají hluboké pohledy jeho očí, mimika i řeč těla, často v daných situacích výmluvnější než jakkoli dobře napsaná replika.

Ad Astra, vyjma několika akčních scén, působí klidným, rozjímavým dojmem. Na pozadí děje divákovi nabízí jednu z mnoha možných variant budoucí kolonizace vesmíru člověkem a činí tak natolik přirozeně, že ačkoli scény, v nichž se Roy přepravuje na cílovou destinaci, ukazují způsob cestování, který doposud neznáme, jakoby se stalo. Scénáristé společně s režisérem přiznávají intenzivní spolupráci s bývalými kosmonauty a vzhledem k dlouhé době, předcházející vlastní realizaci filmu, je znát, že svůj čas rozhodně nemarnili. I v tak vážném filmu, jakým Ad Astra je, nechybí prostor pro pár povedených vtípků.

Ráda bych napsala, že Ad Astra nemá chybu, ale opak je přes veškerou snahu pravdou. Některá místa ve scénáři jsou bez znalosti záměru tvůrců nejasná anebo, divák promine, poněkud hloupá. Za mě především, vzhledem k ve filmu nastíněným možnostem lidstva, potřeba dostat fyzicky Roye na okraj sluneční soustavy za účelem odvysílání audio vzkazu jeho otci. Anebo souboj s piráty na Měsíci, kterým jde o získání nerostných surovin. Tuhle maličkost jsem však ve filmu nějak nepostřehla, dočetla jsem se ji až v produkčních poznámkách pro novináře, a tak mi v kině ona scéna nebyla vůbec jasná, ačkoliv mi jinak svým ztvárněním velmi imponovala. Také stopáž lehce přes dvě hodiny je už v poslední třetině příliš dlouhá, ale film nás naštěstí zase rychle vtáhne do děje.

Jistě by se toho našlo víc, ale za mě je nový počin Brada Pitta příjemným překvapením, ukazující tohoto ikonického herce v roli, v níž jsme jej v minulosti neměli příliš možnost vídat – totiž v roli úplně obyčejného člověka. Napadá mě řada věcí, které by se na tomhle místě daly o Royovi napsat, ale nechám si je pro sebe. Vždyť závěr si nakonec musí udělat každý sám, o tom nakonec umění je. Ad Astra k němu určitě patří, a to v dobrém slova smyslu.

PS: Film mi nejlépe připomněl Gravitaci se Sandrou Bullock, takže pokud se vám Gravitace líbila, Ad Astra vás jistě nezklame.
 
Foto: CinemArt