Švýcarský klavírista John Wolf Brennan patří ke stěžejním hudebníkům Leo Records; výčet jeho (vybraných) kompaktů obnáší jedenáct položek: sólových, duetových i v širších společenstvích. Soupis alb Pago Libre, jehož je vůdčím elementem, z let 1997 až 2018 čítá dalších sedm pozoruhodných děl.
Nejnovější sólové Nevergreens nebylo nahráno v jednom zátahu, v tiráži se dočteme, že natáčení probíhalo v ludwigsburgském Tonstudiu Bauer, wegginském Torricella studiu, ale také živě v boswilském Alte Kirche, winterthurských Hardstudiích a zurišském Studiu SRF. Jde tedy o náhodně seskupených dvacet kompozic (nebo komprovizací?), posbíraných, kde se dalo? Než odpovím, musím ještě uvést, že kromě většinového piana tu Brennan obhospodařuje melodiku (Lost in Violin, Homing), různou hru na struny (např. Isle of View) a klavírní preparace (Rump-L-Rumba). O důvod víc k rozsochatění obsahu? Nikoli, Brennan ovládá kumšt sjednotit různé přístupy do jednotné celistvosti a jeho prolínání lyričnosti a dramatičnosti, preciznosti až hodinářské (což se synonymizuje se Švýcarskem) a rozevláté romantičnosti do sebe zapadá jako ozubená kolečka.
Hned od počátku prostřídává rozněžnělost a (s)ráznost, neroztěkaně předjímá zahrávavou rozjařenost se splývavou přemítavostí, je nabalivý i obnaživý, dokáže úporně, až urputně zvolené téma rozdramatizovat, ale také vylaďovat se zkusmou nastraživostí, (po)skočně zrytmizovat i zvichřeně zútočnit. Dovede přitlačit na pilu, vyžaduje-li to námět, rozprekérnit ho, vyzádrhelovat, rozdychtit i zadychtit, vyhřímat i zakolébat, zarputile vyvřelinovat i zasnívavě rozechvět, pozastavit se na vteřinku a hned se zase rozvichřit s vydůrazněním každého tónu. Brennan zde nezahodí jedinou příležitost, tu spunktuje valčíkové náběhy, onde prostřídá rozkochanost s odměřeností, rozvolněnou songovost s perlivostí až do závratnění. I když nás v závěru překvapí s naznačivostní tajemností Kyota, nejde tu o japonštění, nýbrž o důsledné odhalování genia loci (což ve mně vyvolalo vzpomínku na tajuplnost kyotských nocí). Nevergreens je prostě sólové album, plné roztodivných šancí, a přitom nenahodilé, (vy)nalézavě koncipované, nezastavitelně plynoucí až do závěrečně vyvodivé zabalivosti. Nejde tudíž o žádnou kompilaci, nýbrž o vehementní rozžívání každičkého z těch dvouminutových až sedmiminutových opusů, až náměsíčných, rozcirklovaně nenechavých či obchvatně vyrůzňovaných, které se nám zadírají pod kůži.
Zatímco v názvech jednotlivých peripetií Nevergreens jde o položky spíše hausnumerizující, nové album seskupení Pago Libre Cinemagique 2.0, jehož třináct kompozic z pera zejména Johna Wolfa Brennana, ale také Tscho Theissinga či Arkadije Shilklopera, nahraných roku 2000 ve Studios Winterthur plus tři koncertní záznamy z roku 2004 a z feldkirchského festivalu zcela jednoznačně zobrazují akce k imaginárním filmům, vynikají plastičností a trefností vazby k jejich vizuálnímu zpředmětnění (viz například Nostalghia, Suonatina nebo Dance of Kara Ben Nemsi). Když Leo Feigin přijal před třiceti lety soubor (tehdy ještě v odlišné sestavě, ale samozřejmě s Brennanem i s Theissingem a Patumim) pod svá ochranná křídla, nemohl tušit, zda nejde o jednorázovou experimentální záležitost, a proto mu vyhradil umístění ve svém laboratorním sublabelu Leo LAB. Jenže to je už prehistorie a dnes v obsazení (prozradím to i s původem) irsko-švýcarský pianista John Wolf Brennan (zde i s melodikou a vokálem), ruský virtuóz na hornu, křídlovku, alperidoo plus vokál Arkadij Shilkloper, vídeňský houslista Tscho Theissig (rovněž vokál) a italský kontrabasista Daniele Patumi (také s hlasovým přispěním) a navíc v bonusech rakouský basista Georg Breinschmid můžeme obdivovat neobvyklou souhru muzikantů, kteří nejenom pocházejí z různých koutů světa, nýbrž i z různých hudebních zázemí.
Jejich provázaná sehranost, ve které každý zcela svojsky zvládá předurčenou úlohu, má svoji samozřejmou dravost, (ú)chvatnou lahodnost i ráznou bystrost. K vizuálnímu dojmu přispívá nejen kompoziční základ jednotlivých čísel, ale i náhlost vstupů, epizující klavír, mámivé housle, podmanivá basa a tažnost horny, rozpěněné až k (melodické) durdivosti. Jednotlivé nástroje ve své pospolitosti nikdy nezakolísají, sebejistě přejímají děj, jsou výzevné, nikoli vyzývavé, objímavě rozmarné, občas i (neprekérně) umanuté. Klavír hodně situací vyprovokovává a dodává jim i jakési obtížně definovatelné zadostiučinění, sólování všech (musím vyzdvihnout zejména basu, ale vše se tu děje za ustavičného přispění ostatních v tom kterém případě ne-sólistů) zmnožuje výsledný efekt, duetování rozhojňuje paletu přístupů, ve které nic nadbytečně nepřetrvává, protože vše je proměnlivé i záměnlivé. Ruku v ruce tu probíhá rozverné skrumážování, vystřelující do nejrůznějších oblastí, do protikladu nostalgičnosti a vervnosti, bloudivosti a přímočarosti, v jednom případě jde třebas o folkové vypulírování, v jiném o fatální tango, za kterým odhalíme zbrennanizovaného Satieho, klavírně zaujaté sonatizování, podujatě rozmáchlé, přejde do houslové líčivosti nebo basově zádumného nárokování. Prostě jedna nálada přechází do druhé bez oslích můstků, bezprostředně, bezezbytkově, na jedné straně je patrné, jak si jednotlivé nástroje podmaňují předlohy, na druhé jak předlohy předurčují polohování nástrojů, což obojí skýtá nadimenzovanou vzrušivost (včetně prozpěvování). Nic na tom nezmění ani přemet do vážna, který nevyvazuje (potheissingovaného) Johannesa Brahmse z celkové nálady. Závěrečné bonusy jsou ještě o poznání vehementnější, napínavější, vše tu totiž probíhá na ostří nože včetně úderně zurčivého, zgruntu útočného klavíru, navnazujícího rušný děj, na což parýruje soubojující horna, nátřasně projemňující housle nebo groteskně posunčivá basa. Střídání nálad osciluje až do třeskutého rozvernění, smečnostního vyšilování a cingrlátkově pableskující nahánčlivosti. To vše s kapelou prožíváte, dokud vás nepřekvapí závěrečný jásavý potlesk publika. Je to i náš potlesk, třebaže v té chvíli neslyšný. Můžeme totiž pouze souhlasit s kritikou, která toto album nazvala excelentním.
John Wolf Brennan: Nevergreens
Pago Libre: Cinemagique 2.0
Leo Records (www.leorecords.com)