Taury nemusíte sjíždět jen na lyžích. Vydejte se na rande kozorožců

Kozorožci horští jsou považováni za plachá zvířata, která lze spatřit jen výjimečně. Člověk se za nimi musí vypravit do vyšších nadmořských výšek a pak trpělivě čekat na jejich příchod. Přesto se vynaložené úsilí vyplatí. Setkání s „elegantními horolezci“ je fascinujícím zážitkem.

Za rohatými jedinci se vydávám z korutanského Heiligenblutu po Grossglocknerské vysokohorské silnici. Její výstavbu započal v roce 1930 stavební inženýr Franz Wallack. Budování cesty, která přetínala hlavní hřeben Alp v blízkosti nejvyšší rakouské hory, bylo tvrdým oříškem. Tři tisíce dělníků pracovaly v drsných klimatických podmínkách bez mechanizace, jen s použitím lopat a krumpáčů. Přesto dělníci v rekordním čase pěti let vytvořili stavbu století.

12 fotografií

Pohyb na klikatící se komunikaci mi připomíná jízdu na horské dráze. Příkrá stoupání (dvanáct až čtrnáct procent) střídají prudké sjezdy a katapultující převýšení tisíc sedm set čtyřicet osm metrů vyplavuje adrenalin. Mezi třiceti šesti zatáčkami se vlní rozkvetlé alpské louky, voňavé jehličnany, které spolu s horskými štíty tvoří skvostné scenérie v čele s Grossglocknerem.

Zhruba po hodině jízdy se dostávám do nadmořské výšky 2 369 metrů na výšinu císaře Františka Josefa I., kde mám v sedm ráno sraz s Markusem Lacknerem. V Národním parku Vysoké Taury má na starosti divoká zvířata a ví, jak se dostat za kozorožci. Házíme batohy na záda a přes tunely procházíme k nejdelšímu ledovci ve východních Alpách. Pasterze se táhne dole pod námi, v délce okolo osmi kilometrů.

„Více než před stoletím zaplňoval ještě celé údolí pod Grossglocknerem. Teď se stejně jako jiné ledovce ztrácí před očima. Bude-li tání pokračovat stejným tempem, do osmdesáti let může zmizet. Kdo chce Pasterze prozkoumat, neměl by váhat. Směřuje k němu Ledovcová stezka pro pěší, která vede k čelu, moréně a ke splazu přírodního útvaru,“ radí znalec místní krajiny.

My však míříme na opačnou stranu, kde nám ledovcové chmury na čele rozhání veselí svišti. Pobíhají kolem stezky a hledají potravu. Teď v září konzumují hromady jídla, aby nashromáždili co největší množství podkožního tuku, který jim umožní přečkat dlouhé hibernační období. 

„S příchodem zimy utěsní vchody do svých nor, schoulí se těsně k sobě a upadnou do zimního spánku. Srdeční funkce sníží na méně než čtvrtinu a za minutu se nadechnou maximálně třikrát. Na jaře se pak probudí, spáří a vrhnou jedno až sedm mláďat. V současnosti jsou počty těchto hlodavců uspokojivé, i když je v Rakousku myslivci loví pro tuk. Z něj se totiž připravuje sviští mast na bolavé svaly a klouby,“ vysvětluje Markus.

Výpravy do divočiny Národní park Vysoké Taury byl založen v osmdesátých letech minulého století. Je nejmohutnějším národním parkem ve střední Evropě. Rozkládá se na území tří rakouských spolkových zemí, Korutan, Tyrolska a Salcburska. Chráněné území je jedním z posledních útočišť v Evropě pro mnoho divokých zvířat. Pozorování kozorožců, supů, orlů, svišťů, kamzíků je možné se strážci národního parku v rámci prohlídek probíhajících po celý rok. Informace získáte na e-mailu ferienregion@nationalpark.at.

Pak vytahuje dalekohled a pomocí optiky pátrá po kozorožcích. Býložravci konzumující hlavně trávu, mech a rostliny si dnes dávají s příchodem na čas. Kozorožec horský byl až do začátku devatenáctého století považován za mystické zvíře.

„Skoro všechny části jeho těla, zejména rohy, se hojně využívaly jako přísady do medikamentů nebo do lektvarů alchymistů. V důsledku rozsáhlého lovu se podařilo kozorožce téměř vyhubit. Ve Vysokých Taurách jsme proto před šedesáti lety vysadili jedince z Itálie a Švýcarska, abychom populaci zachránili. To se naštěstí povedlo a dnes nám v národním parku běhá dvě stě padesát kusů,“ vypráví ochránce přírody.

Kozorožci randí jednou za rok

Markusova slova potvrzují tři sudokopytníci, kteří se náhle zjevují v dálce před námi. Stojí na vysoké skále a majestátně vzhlížejí do okolí. Kozorožci tráví většinu dne vysoko v horách, je to jejich ochrana před predátory. Níže slézají jen za potravou, za kterou se vydávají pozdě odpoledne a večer. 

„Pokud spatří vlky, medvědy nebo větší lišky, rychle prchají na prudké útesy, kam se většina šelem nedostane. Pokud jsou samci zahnáni do úzkých, brání se svými až metr dlouhými rohy,“ vypráví Markus a dává mi pokyn k přesunu. 

Jdeme po stezce nahoru, abychom se dostali blíž ke zvířatům. Opatrně našlapuji, nechci krále Alp vyplašit. Máme však štěstí. Markusovi svěřenci se na úzké římse cítí bezpečně. Mohu tak z odstupu sledovat šedě zbarvené krasavce s „kozí bradkou“. Po jejich partnerkách však není vidu ani slechu.

Stáda samců a stáda samic s mláďaty žijí po většinu roku odděleně. V listopadu s příchodem říje si však kozorožci vyhledají stáda samic a bojují o jejich přízeň.

„V souboji se nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází silný náraz mohutných rohů, jejichž rány zní pěkně daleko. Klání sice vypadají na první pohled nebezpečně a mohou trvat dlouho, ale málokdy při nich dojde ke zranění,“ popisuje Lackner.

Samice je březí zhruba šest měsíců a během května porodí jediné mládě, které běhá a skáče již od prvního dne života. „Sčítání kozorohů provádíme jednou za rok v polovině června. Nalákáme je do ohrady na sůl, poté jim nasadíme obojky s GPS lokátorem. Můžeme tak jejich pohyb neustále sledovat,“ dodává Markus Lackner.