Knížka Myslet v diktatuře korektnosti (Příručka pro nepřizpůsobivé) je v této čadě dost výjimečná. Vystupuje totiž z „bezpečného“ přítmí filosofického bádání (ač je samozřejmě přítomné na každé straně a v každém argumentu), ale obrací se plně k současnosti a věnuje se otázkám, které jsou pro dnešek kruciální, a jsou koneckonců plně obsaženy v názvu knihy. Text sám je psán metodou „platonského“ dialogu. Pro toho, kdo není uvyklý četbě antických textů, to může být zprvu nová zkušenost, ale záhy zjistí, že tento způsob postupného rozkrývání argumentace a způsobu analytického myšlení je nejen logický, ale i názorný a působivý.
K dnešnímu čtení jsme vybrali tři ukázky, které se patrně nejvíc a místy nejlapidárněji přibližují dnešním traumatům. Ještě předtím ale předsadíme výstižné slovo nakladatele (Academia Bohemica): „Existují správné a nesprávné názory? Existují správné a nesprávné postoje? Tyto otázky mají v naší postmoderní době jedinou přijatelnou odpověď: ne, neexistují, protože názory a postoje jsou jen odlišné, nikoli správné či nesprávné. Mnoho současných lidí myslí právě tímto způsobem. Avšak v takovém případě je nutné pro jejich mentální činnost vyhradit jiné označení než myšlení – třeba pragmatické přizpůsobení mysli vyžadovaným normám korektnosti.
Myšlení je totiž něco zcela jiného. Kdo opravdu myslí, staví se ke všemu zkoumavě. I k výše uvedeným otázkám a k jejich vynucovaným odpovědím. Bez velkých potíží zaregistruje, že odmítnutí rozlišovat pravdu od omylu a dobro od zla je předkládáno jako jediné správné řešení těchto prastarých dilemat. Něco tady proto nehraje. Usilovná snaha odstranit pravdu a dobro z našich životů, jejich zařazení na seznam zdrojů nenávisti, pramení ve skutečnosti ze zášti proti člověkem nestvořenému řádu. Tato smrtonosná strategie se maskuje humanisticky vyhlížející hate-free agendou, která se skrytě napájí z neodstranitelné atraktivity těchto odvěkých kvalit lidského myšlení a jednání. Pranýřovaná pravda je v ní převlečena do těžkého hávu korektnosti a odsuzované dobro do stále přešívaného fraku dobové přijatelnosti.
Sebevědomí korektoři myšlení sestrojili sofistikovanou past, do níž nakladli návnady společenského úspěchu a uznání a není zrovna málo těch, kdo pro tato lákadla opustili skutečnou svobodu myšlení. Zodpovědnost za něj přenechali samozvaným dozorcům nad jeho nadekretovaným užíváním.
Tato kniha vyjadřuje odpor k tyranii korektnosti. Dává konkrétní návod, jak získat myšlenkovou imunitu proti mainstreamovým ideovým šablonám i proti všestranné destruktivní působnosti levicově-liberálních ideologů.“
A než se pustíme do samotného Cardalova textu, ještě zacitujme z předmluvy Václava Melouna: „Současná doba má snahu lidskou mysl spoutat. Spoutat ideologií politické korektnosti. Ta diskuzi o určitých tématech nepřipouští, považuje ji za nepřijatelnou. To je ale cizí povaze lidského rozumu, který v tématech, jež se mu nabízejí k přemýšlení a promýšlení, nemá omezení. Možná proto má knížka také podtitul „příručka pro nepřizpůsobivé“. Kdo se nechce přizpůsobovat diktátu současné politicko-korektní vlny, najde v ní bohatý zdroj inspirace a návod, jak čelit záludnostem politicko-korektních manipulací. Jako by chtěl autor říci: obranou proti diktatuře korektnosti je schopnost samostatně myslet. A tu má každý z nás. Nemusíme mít zrovna dva tituly před jménem a tři za ním. Stačí jen používat zdravý rozum. To je konec konců to, o co jde ve filosofii především – o rozumovou cestu k nalezení pravdy.“
-------------------
O PŘIKRÝVÁNÍ SKUTEČNOSTI JAZYKEM
F: Znepokojuje mě prudký nárůst DPH v několika posledních letech. To nevěstí nic dobrého. Dost často to zaměstnává mé myšlení.
N: Souhlasím, že neúměrné zvyšování daně z přidané hodnoty není zdravý trend. Odkdy se však ty, filosof, zaobíráš ekonomickými problémy? Co tě vlastně na navyšování DPH znervózňuje?
F: Teď jsme si nerozuměli. Neužívám zkratku DPH ve smyslu daně z přidané hodnoty, ale jako iniciály pro dobře placené humanisty.
N: Dobře placené humanisty? Kdo to má být?
F: Soustřeďují se do stále se množícího počtu tzv. neziskových organizací. Jejich neziskovost se počítá v řádu stovek miliónů korun. Ty jim plynou ze státní kasy, tedy z kapes nás daňových poplatníků. Ač se tváří apoliticky, jsou pevně spjaty s politickými strukturami. Na nich se názorně ukazuje, jak se politika proměnila v „permanentní Mnichov“. Rozhoduje se v ní systematicky o nás bez nás.
N: Jsou-li finanční toky směrem k neziskovým organizacím tak silné, proč se vydávají za nezisková sdružení?
F: Oficiální odpověď by byla asi tato: jejich cílem není zisk, nýbrž pomoc tzv. znevýhodněným lidem – ženám, homosexuálům, migrantům apod. A právě pro ušlechtilost takového programu se jim dostává štědré finanční podpory ze strany státu. Kdyby člověk neznal skutečné poměry, a mnoho lidí je stále ještě nezná, představoval by si typického člena neziskovky jako charakterního jedince, který nezištně pomáhá potřebným, ale k jeho štěstí a údivu se najednou objevil kouzelný dědeček v podobě státu a zahrnul ho nečekaným bohatstvím. Ve skutečnosti je tento mediálně vychvalovaný typ humanismu velmi výnosný byznys, který splňuje všechny znaky podnikatelské činnosti. Akorát v ní nerozhoduje píle, um a konstruktivní invence podnikatele, ale síla instinktu na peníze společně s ideologickou zaslepeností či zlovolností. Neziskovky jsou v mnohých případech jako supi, kteří se slétají k bohaté hostině placené štědrou rukou politických elit. Chudoba spoluobčanů, kteří mají tu smůlu, že se nevejdou do kategorie „znevýhodněných“ vytvořené podle ideologických zásad, je nijak netrápí. Za pomoc takovým „obyčejným“ lidem by se jejich měšce nenaplnily zlaťáčky. Pomáhají totiž za tučný bakšiš a svoji chamtivost zakrývají humanistickým nátěrem. Kdyby jim šlo opravdu o lidi v nouzi, nemohli by si nevšímat tisíců vlastních spoluobčanů, kteří se den co den potácejí v bídných poměrech.
N: Nepřeháníš trochu? Já osobně znám několik lidí, kteří pracují v rámci několika neziskových organizací, a těm rozhodně z jejich nasazení žádný velký zisk nekyne. Dělají tuto práci z vlastního přesvědčení, a proto si jich nesmírně vážím. To, co jsi právě řekl, je ve vztahu k nim neomluvitelnou urážkou. Měl by ses stydět.
F: Můj názor má do přehánění hodně daleko. Nemluvím totiž o všech neziskových organizacích. Jistěže existují i takové, které pomáhají tam, kde je to skutečně třeba a jejich základní motivace není korumpována touhou po zbohatnutí a ideologickou záští. Takové případy jsou však pro politické elity, které reprezentují současný levicový liberalismus, nepříliš zajímavé. Hovořím o neziskovkách, na jejichž bedrech leží realizace přesně určitelných politicko-ideologických cílů. Ty spočívají v pomoci neboli v tzv. osvobození znevýhodněných osob z jejich situace. Ženy je nutné vytrhnout z jejich tradiční role matek v rodinách, jinak sexuálně orientované lidi je nezbytné chránit před starými předsudky homofobů, imigrantům je povinné zjednat právo na nový domov, který odchodem ze své vlasti ztratili. To vše velmi dobře slouží k potření těch společenských struktur, o nichž konzervativci mluví jako o tradičních či přirozených. Díky uvedenému ideologickému pozadí se neziskovkám pracujícím v těchto oblastech dostává mimořádné finančně-ideové státní podpory. Pečovatele o znevýhodněné je zkrátka třeba systematicky zvýhodnit. Humanismus v nastíněném pojetí je značně lukrativním krédem.
N: Dá se tato pozice ještě vůbec považovat za humanismus?
Něco mi říká, že to s ním již nemá nic společného. Humanismus je šlechetná víra. To, co popisuješ, je jeho odporná karikatura.
F: Máš pravdu. Humanismus je postoj, v němž se přisuzuje ústřední místo člověku právě proto, že je člověkem. Lidská bytost je v něm považována za nositelku výrazné hodnoty, díky níž si zasluhuje naši speciální pozornost a péči. Tato hodnota člověka je v autentickém humanismu také výlučnou motivací činností, které směřují k podpoře a ochraně lidského života. Stavět se za lidská práva z jiných důvodů a dovolávat se přitom humanity, je mimořádná zvrhlost. Já sám se dívám na podnikatele v humanismu jako na zrůdy. Jejich zrůdné myšlení se rodí z různých podnětů. Nejvýrazněji se na jeho vzniku a upevnění podílejí četné humanistické fakulty s jejich humanistickými studijními programy. Jejich absolventi pak v řadách zmíněných neziskovek proměňují osvojené „ušlechtilé“ zásady v realitu revolučních a „osvobozujících“ činů.
N: Vypadá to tak, že nezisková organizace, humanismus a podobné termíny jsou silně zavádějící. Jejich úkolem je přikrýt to, co nemá vyjít na světlo světa.
F: Přesně tak. V zaběhlém žargonu se mluví o politicky korektních termínech. Od určité doby levicově liberální politické elity pochopily, že je nezbytné získat loajalitu občanů ke svým revolučním programům. Ta se dá nejlépe zajistit formováním myšlení nových generací prostřednictvím médií a vzdělávacích institucí. Kdo ovládne jazyk, ovládne myšlení lidí. Když se uživatelé jazyka budou systematicky nutit, aby bílou nazývali černou a černou bílou, po uplynutí určitého času bude mít modifikace jazyka zásadní vliv na modifikaci myšlení těch, kdo takový jazyk užívají a jsou nuceni užívat. Už nebudou bílou pouze označovat jako černou, nýbrž budou si přímo myslet, že bílá je ve skutečnosti černá. Tak to psychologicky u člověka funguje a úspěšnost masivní manipulace s jazykem máme přímo před očima.
N: Mně se zdá, že navzdory usilovné snaze levicových liberálů klade společnost stále dosti tuhý odpor. Denně se na ni sice snáší proud jazykových novostí jako jiná sexuální orientace, reprodukční zdraví, rozlišování islámu a islámského extremismu a podobně, ale lidé si stále myslí svou. Když je slyšíš mluvit v soukromí, vůbec takové ideově posvěcené termíny neužívají. Hovoří hezky postaru, což v tomto případě znamená hezky jadrně.
F: To se týká spíše starší generace, která má ještě v paměti ideové strategie totalitního komunistického režimu. Mládeži, která již prošla institucionální ideologickou masáží ve školách, se této imunity bohužel nedostává. Nepodceňuj vážnost situace. Dala by se totiž popsat slovy, jimiž se v Pánu prstenů Gandalf obrací na Legolase: Věci jsou dále, než si myslíš. Sauronovy síly se daly do pohybu.
N: V moderní době nabyla jazyková válka na důležitosti hlavně díky rozvoji nových komunikačních technologií. Někdy skoro závidím lidem dávné minulosti, do jejichž myslí neměli držitelé politické moci tak snadný přístup. Možná zotročovali jejich těla, duši jim však tak lehce ukrást nedovedli.
F: Možná se budeš divit, ale politikové minulosti nerazili jen mince se svou podobou. Razili dokonce i nová slova, jimž dávali zcela opačný význam, než jim ve skutečnosti náležel. Jazykové lakování narůžovo nepříjemné reality je velmi staré. Aténský zákonodárce Solón použil tuto politickou strategii šest století před Kristem proto, aby do vědomí lidí propašoval přesvědčení o pozitivnosti věcí, které byly fakticky obtížné, nepříjemné, či dokonce škodlivé. Poslechni si k tomu úryvek z jednoho slavného starořeckého zdroje: „Zdá se, že způsob, jakým Atéňané v novější době zakrývají ošklivost některých věcí pěknými a ušlechtilými názvy a uhlazeně je zkrášlují – nevěstky například nazývají přítelkyněmi, daně odváděné státní pokladně příspěvky, posádky strážkyněmi měst a vězení obydlím – vymyslel chytře první Solón.“
N: To je neuvěřitelné. Takže politicky korektní jazyk není zase taková novinka, jak jsem se domníval. Vlastně jsme se v mnohých ohledech neposunuli o mnoho vpřed. Lidé, kteří dnes žijí na psí knížku, se mezi sebou také nenazývají pravým jménem jako smilníci, ale jako přítel a přítelkyně. Děvka si jazykově rovněž přilepšila a stala se z ní poskytovatelka sexuálních služeb. Západní ozbrojené jednotky v některých částech světa neprovádějí operace okupačních vojsk, nýbrž mírovou misi podpořenou občasným humanitárním bombardováním.
F: Vidíš, že pozornost k antice pro nás může být velmi poučná. Určitě tě nepřekvapím, když řeknu, že antičtí myslitelé sváděli s rodící se hydrou politické korektnosti nesmiřitelný zápas. Každému je znám Sokratův, Platónův a Aristotelův postoj ve sporu o roli rétoriky v životě člověka, zvláště v jeho životě politickém. Všichni jmenovaní myslitelé hájili názor, podle něhož je mírou myšlení realita, a pokud ji pouze přejmenujeme, nepřestane být tím, čím je. Ve světle jejich odkazu je patrné, že když nazveme nějaké zločinné spolčení neziskovou organizací, zločinnost podniku se odstraňuje jen z myslí lidí, ne ze skutečnosti. Když nazveme nelidskou ideologii humanismem, v realitě se nic nezmění, jen její vnímání je přefiltrováno růžovými brýlemi. Platí to i v opačném gardu. Označí-li ideo-policie nezávislé zpravodajské zdroje za kremelskou propagandu, mnoho lidí k nim sice ztratí důvěru, ale ve skutečnosti jde v mnohých případech o prameny informací o reálném stavu věcí, které se „humanisté“ snaží zoufale skrýt před zrakem veřejnosti.
N: Co má tedy dělat člověk, jenž svým myšlením nechce uváznout v síti nastražené moderními humanisty?
F: Hledat a říkat pravdu, protože pravda, jak dobře víš, vede k osvobození.
RELATIVISMUS JAKO DŮVOD TOLERANCE
N: Dnes se na přednášce mluvilo o toleranci. Profesor nám říkal, že se ve společnosti rozšiřuje xenofobie. Prý je to velmi nebezpečné a může za to nedostatek respektu k názorům a životním postojům druhých lidí. Každý z nás se k tomu měl vyjádřit.
F: Co jsi řekl?
N: Všichni spolužáci s profesorem souhlasili. Já jsem řekl, že znám několik lidí, kteří jsou přesvědčeni, že některé názory a životní styly nejsou dobré a přitom si o nich nemyslím, že by byli xenofobové. Měl jsem na mysli tebe a tvé přátele, s nimiž často diskutuješ.
F: A co on na to?
N: Rozčílil se. Takové lidi prý velmi dobře zná. Ihned namítl, že není možné rozlišovat pravdivé a mylné názory a že nelze odlišovat dobrý a špatný životní styl. Já jsem se odvážil zeptat proč. Odpověď zněla: protože naše poznání je relativní. Pak se pustil přímo do mě: „Nebo si snad ty a lidé, o nichž se zmiňuješ, myslíte, že jste v pozici nějakého boha a dokážete určit, co je pravda a dobro pro všechny lidi? Jste omezení a vaše názory jsou také omezené. Jak si můžete dovolit povyšovat svá omezená přesvědčení nad všechny ostatní a hodnotit jimi životy druhých lidí? To je neuvěřitelná nadutost!“ Když se ode mne odvrátil, oznámil triumfálně ostatním studentům: „Názory lidí nejsou ani pravdivé, ani mylné, nýbrž prostě různé. A to samé platí o jejich životních stylech – žádný z nich není lepší či horší. Je jenom odlišný. Názory a postoje vytváří bohatou pluralitu, která je žádoucí. Musíte se ji naučit tolerovat a respektovat! Postoje, jaké má váš kolega, patří do středověku, ne do dnešní demokratické doby. Právě ony jsou příčinou xenofobie, o které jsem mluvil na začátku.“
F: Co bylo dál?
N: Všichni se na mě dívali dost nevraživě. Radši jsem už mlčel. Ani jsem nevěděl, jak bych se měl bránit. Co jsem jim měl vlastně říct? Byl jsem dost nejistý.
F: Chápu tě. Jít za této situace do diskuze nemá prakticky cenu. Diskuze je smysluplná, když názoroví oponenti chtějí slyšet stanovisko toho druhého a jsou ochotni zvážit jeho důvody. Je k tomu potřeba dobrá vůle na obou stranách a taky hodně času. Složité otázky nelze zodpovědět za deset minut. Ani jedna přednáška na to nestačí. Myslím, že nic z toho nebylo v případě vaší dnešní debaty splněno.
N: O přestávce ale za mnou přišel Karel s Monikou a chtěli se o tom se mnou ještě bavit. Neměl jsem zrovna žádné argumenty po ruce. Jak bys postupoval ty?
F: Nejprve je třeba pochopit, proč je po vás požadována tolerance k jiným názorům. Profesor důvod uvedl – relativismus lidského poznání. Docela nepříjemně tě uzemnil. Udělal z tebe namyšleného hlupáka. Chtěl, abys pochopil, že názor každého člověka je hodný respektu a nesmí být snižován jako nehodnotný. Když o něm řekneš, že je nepravdivý, znehodnocuješ ho. Stejnou logiku uplatnil i ve vztahu k životním stylům lidí. V této optice jsou všechny způsoby života stejně hodnotné, a tedy stejně respektu hodné. Příště, budeš-li mít odvahu, můžeš namítnout: když má každý svou pravdu a nelze ho vystavovat kritice, když názor každého má být respektován a tolerován, proč kritizujete a zesměšňujete můj nesouhlasný názor na relativismus? Vždyť i ten, kdo relativismus nesdílí, projevuje své stanovisko a v logice relativismu si zaslouží být akceptován. Proč ke mně neuplatňujete respekt a toleranci?
N: To asi neznáš našeho profesora. Vím, co by mi odpověděl: netolerantní názory žádnou toleranci nezaslouží.
F: Pak se ho zeptej, jak pozná, který názor je tolerantní a který nikoliv. Když ti to začne s velkou dávkou jistoty vysvětlovat, vznes otázku, proč se jím deklarovaná zásada relativismu netýká jeho schopnosti rozlišovat názory nezávadné (tolerantní) a závadné (netolerantní). Rozlišení se přece děje poznáním a to má být podle jeho samotného přesvědčení relativní. Relativní poznání nesmí uplatňovat nárok na absolutní platnost a jistotu.
N: To je trochu složité. Nevím, co by mi na to řekl. Je ale pravda, že nás často varuje před jednoduchými řešeními. Populisté prý předkládají jednoduché recepty na problémy, které jsou ve skutečnosti velmi komplikované.
F: No vidíš, to je mu třeba připomenout. Sám se teď dostal do situace „populisty“. Tvrdit, že máme být k názorům a životním postojům druhých tolerantní, protože nikdo z nás stejně není schopen poznat, kde je pravda a dobro, je hodně jednoduchá myšlenková zkratka. Celá věc je mnohem složitější. Kdyby to měl váš profesor poctivě odůvodnit, hodně by se při tom zapotil. Velmi brzy by narazil na komplikace, které by ho vyvedly z jeho vytrubovaných nejistot.
N: Toho bych byl rád svědkem. Ale nedokážu si představit, že by se něco takového mohlo stát. Sice nám často klade na srdce, že dialog je lepší než násilí, když mu však někdo položí nepohodlnou otázku, hned ho dost nedialogicky utne. Tak jako to udělal dnes se mnou.
F: Tak si alespoň takovou diskuzi s ním představ a dokonči ji ve své mysli. Navíc bych si tipnul, že ne všichni tvoji spolužáci budou tak ideologicky zablokovaní.
N: To ne, někteří diskuzi dokonce vyhledávají.
F: Je tedy třeba vidět toto. Jestliže někdo vyznává relativismus, pak ho nuťte, aby byl důsledný a nedopouštěl se myšlenkových faulů a podvodů. To, co ti dnes váš profesor udělal, byla podpásovka. Když se mu to hodí, je relativista každým coulem. Když se ale setká s nepohodlným protinázorem, svůj relativismus odkládá a s velkou jistotou poznává, že názor jeho oponenta není přijatelný. Jak to může proboha vědět? Vždyť se sám vysmál všem, kdo trvají na nějakých jistotách, kdo si myslí, že poznali pravdu a to, jaký je dobrý a špatný způsob života. Proč na to najednou zapomíná? Odkud bere schopnost oddělovat od sebe názory správné-tolerantní od názorů nesprávných-netolerantních? Nepovažuje snad ty první za pravdivé a ty druhé za mylné? Copak je snad nějaký bůh, aby určoval, kdo myslí korektně a kdo nikoli? A nemyslí si snad, že životní styl, který je v souladu se správnými- tolerantními názory, je dobrý, zatímco styl opačný, třeba ten tvůj, špatný? Odkud se v něm najednou bere taková nadutost?
N: Kdybych mu tohle řekl, tak mě asi zabije. Ze zkoušky bych letěl jak namydlenej blesk.
F: Tak to dnes bohužel chodí. Učitelé tolerance a dialogu tě jednoduše netolerantně a nedialogicky vymetou. Nemůžeš čekat, že se váš profesor chytne za nos. Tvrdě po tobě půjde. Ale někteří tvoji spolužáci by se snad mohli zamyslet a uvědomit si, že je to s tím relativismem hodně podezřelé. Začnou třeba tušit, že tolerance vůbec nemůže na relativismu spočívat. Pak už je jen krůček k pochybnosti o naší údajné neschopnosti poznávat určitá jednání jako dobrá a jiná jako špatná. Možná jim začne svítat a nahlédnou, že když relativisté obviňují své oponenty z xenofobie a kdoví z čeho ještě, jen zakrývají svou myšlenkovou impotenci. Jakmile pocítí, že by měli své přesvědčení obhajovat před kritickými dotazy, ihned zpanikaří a zavalí tě ne zrovna lichotivými tituly. Ani se nepostačíš divit – rázem z tebe udělají fašistu, rasistu, nacistu apod. A s takovými ošklivými lidmi se přece diskuze nevede. Mají to opravdu báječně vymyšlené.
KONEC PROSPERITY ZÁPADU
N: Bohatství ve světě není spravedlivě rozděleno. Většina lidstva živoří v nuzných podmínkách. Je pochopitelné, že lidé z chudých částí Země touží přijít k nám a vést podobný, všestranně zajištěný život jako my. Jestliže je odmítáme přijímat, dáváme tím najevo naše sobectví a to je nepřijatelné.
F: To je extrémně selektivní způsob uvažování. Klade důraz na bohatství Západu a přehlíží, že nespadlo z nebe.
N: To vůbec netvrdím. Kromě jiného za ním stojí ostudná koloniální historie západních zemí, drancování zdrojů třetího světa, dlouhodobé a systémové okrádání jeho obyvatel. Přijímání ekonomických migrantů je proto také splácením našeho historického dluhu.
F: Kdybych souhlasil s tvým názorem, musel bych se stydět ne za koloniální dějiny Západu, ale za povrchnost mého myšlení. Pročpak asi Západ kolonizoval jiné země?
N: Protože měl imperiální ambice.
F: O zlých imperialistech jsem toho v životě již mnoho slyšel. Já bych tuto věc viděl trochu jinak. Namísto imperialismu bych mluvil o industrialismu. Ve srovnání s chudými částmi světa se stal Západ bohatým a prosperujícím, neboť si své bohatství dokázal vytvořit. Bohatství Západu je produktem úsilí a invence celých generací. Není něčím, čím bychom mohli zcela libovolně disponovat. Zdědili jsme ho po našich předcích, sami k němu máme přispět a odkázat ho našim potomkům.
N: Proč bychom se o něj nemohli rozdělit s potřebnými? Vždyť by stačilo se jen trochu omezit a účast na těchto statcích by mohl mít mnohem širší okruh lidí. Navíc přehlížíš vazbu industrialismu na kolonialismus. Právě industriální vytváření západního bohatství neoprávněně těžilo z cizích zdrojů nezápadních zemí.
F: Převracíš poměr příčiny a účinku. Využívání zdrojů ekonomicky nerozvinutých zemí nemohlo být příčinou prosperity Západu, protože kdyby Západ nebyl industriálně pokročilý, nebyl by schopen tyto zdroje vůbec využívat. Státy pod koloniální správou neměly možnost proměnit své přírodní bohatství v bohatství společnosti právě kvůli své industriální zaostalosti. Nemysli si, že chci bagatelizovat nespravedlnosti, které s sebou západní kolonialismus nesl. Chci ti jen ukázat, že věci nejsou tak jednoduché, jak si to zuřiví kritikové západní historie namlouvají.
N: Možná to bude opravdu trochu složitější problém, nicméně vůbec jsi neodpověděl na mou otázku, proč bychom se o naše bohatství neměli rozdělit s lidmi, kteří k nám přicházejí z chudých částí světa.
F: Takové dělení se rovná almužně a ta může zjednat pomoc jen nakrátko. Rozhodně není řešením chudoby. Žádoucí řešení leží úplně jinde. Chudoba má vždycky nějaké příčiny, sama už je jen jejich důsledkem. Poskytovat almužnu formou přerozdělování bohatství znamená umenšovat následky bídy, ne její příčiny, a proto se nemůže jednat o efektivní nástroj k jejímu odstraňování. Je třeba se zaměřit na příčiny chudoby. Kdyby se je podařilo eliminovat, stala by se chudoba minulostí.
N: V čem spatřuješ tyto příčiny?
F: Myslím, že jsou kulturní povahy. Je vhodné si připomenout, co řekl Sokrates před aténským soudem: „Nevzniká z peněz ctnost, nýbrž z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, i v soukromí i v obci.“ Ctností se míní kultivovanost člověka, tedy to, co je výsledkem jeho kulturního snažení.
N: Na rozdíl od tebe nechápu souvislost mezi příčinou chudoby a Sokratovým výrokem. F: Řekové rozuměli ctnosti jako dokonalosti člověka v jeho různých rozměrech – fyzickém, emotivním, volním a racionálním. Když se člověk ve všech těchto dimenzích pozvedne k výtečnosti, nemůže to nemít dopad na jeho vztah k jeho okolí. Nejnaléhavějším úkolem je zajistit rozvoj racionální složky lidské bytosti. Rozum je kultivován tak, že se maximalizuje jeho činnost ve shodě s určitými zákony. Díky rozumu člověk chápe, že se ani k sobě ani ke svému okolí nemůže chovat zcela libovolně. Musí respektovat určité zákonitosti. Zákonitosti, které jsou skutečnosti vlastní a v nichž se vyjadřuje její uspořádanost. Určitě víš, že se Řekové dívali na realitu jako na kosmos, jako na soubor věcí, mezi nimiž vládne určitý řád. Platón ve svém dialogu Timaios ukazuje, jak se řád univerza promítá do řádu lidského uvažování. Rozum je schopnost, díky níž může člověk překonat svoji nedostatečnost pochopením povahy reality a využitím jejích zákonů. Kdyby nevyužil svého rozumu, bídně by zahynul, neboť není zajištěn jako ostatní živočichové. Ti jsou vybaveni tak, že si vcelku snadno dokáží opatřit potravu, jsou od přírody rezistentní vůči nepřízni klimatu, mají silné a jisté instinkty, které je spolehlivě udržují v hranicích života. Člověku tyto výhody schází. Jako by ho příroda vydědila, nebyla k němu tak štědrá jako k ostatním zvířatům.
N: Chceš říct, že bída a chudoba jsou přirozeným stavem, do něhož se člověk rodí?
F: Ano, přesně tak to je. Nalistuj si někdy hluboké pasáže z dialogu Protagoras, kde Platón nechává promlouvat slavného sofistu o vzniku civilizace a kultury. Nejprve narazíš na mytický způsob prezentace, nicméně smysl úryvku mytické podání překračuje – chce objasnit nemytickou skutečnost původu lidské kultury a jejího vývoje. Tato intence je následně uskutečněna racionálním představením úlohy kultury v lidském životě.
N: To je určitě zajímavé. Rád bych si o tom něco poslechl, ale mám obavu, že se tím dostáváme zcela mimo naše téma. Nemluvili jsme o problému rozdělení se o bohatství Západu s těmi, kdo mají nedostatek? Nechme proto těchto jistě zajímavých úvah a vraťme se k našemu původnímu námětu.
F: Právě k němu směřujeme, i když zatím netušíš jak. Poselství naznačeného Platónova textu je následné: aby člověk nezahynul uprostřed přírody, která k němu byla skoupá, musí aktivovat svůj rozum. Co to znamená? Jen když se člověk bude chovat rozumně, může přežít. A čím více bude rozumný, tím lépe bude žít. Řekové zdůrazňovali, že člověku nejde o to, jen žít, uhájit svou holou existenci, ale i o to, žít dobře, pozvednout se na určitou úroveň života. Při zhotovování obydlí, šatstva, při opatřování a přípravě potravy atd. musí lidská bytost aktivovat svůj rozum, což jí otevírá možnosti pokroku. Vyrábí si nástroje, zefektivňuje svoji činnost, zvyšuje produkci potřebných věcí, vynalézá obchod, opatřuje si bohatství. V tom spočívá civilizačně-technický aspekt působnosti rozumu. Ale toto vše (civilizace, technika) je zasazeno do širšího rámce vztahů mezi člověkem a přírodou, člověkem a člověkem, člověkem a Bohem, které bych nazval kulturou v pravém smyslu slova.
N: Říkáš, že směřujeme k našemu původnímu tématu, a mně se naopak zdá, že jsi ho již zcela opustil.
F: Buď trpělivý. Stejně už máme jen málo času. Ve svých dějinách byl Západ kromě jiného podmíněn i judaismem, křesťanstvím a řeckou filosofií. Díky tomu v něm došlo k demytologizaci světa. Judaismus, křesťanství i řecká filosofie odvedly člověka od náboženského uctívání světských skutečností a přivedly ho k jejich racionálnímu zkoumání. Jestliže svět povstal aktem tvůrčí Inteligence, je také přístupný inteligenci člověka. Inteligentní průnik do skutečnosti a její inteligentní využívání vede v tomto kulturním kontextu k prosperitě člověka. Z uspořádané, rozumu přístupné reality lze také odečítat způsob, jakým se mají lidé chovat k sobě navzájem. Je možné objevit princip spravedlnosti. Náboženství uctívající inteligentního a milujícího Tvůrce, který lidské tvory vybavuje rozumem, má zásadní formační vliv na celou kulturu – na zmíněné vztahy člověk–Bůh, člověk–svět a člověk–člověk. Není žádnou náhodou, že právě v takové kultuře se zrodila věda a technika, bez nichž by bohatství Západu nebylo vůbec myslitelné.
N: Dokonči svou úvahu, jsem již netrpělivý.
F: Věda a technika nejsou možné ve všech kulturách – a tedy ani bohatství z něj plynoucí. Bohatství společnosti není samozřejmé, je neseno kulturou a civilizací, enormním úsilím excelentních (tj. ctnostných) jedinců. Mentalita těch, kteří apelují na nutnost vytvoření multikulturní společnosti, kde všichni mají účast na bohatství, je nesmyslná. Některé kultury se totiž přímo staví proti tomu, co produkci takového bohatství umožňuje. Ke kultivaci rozumu dopomáhá kritičnost, pochybování, dialog a toto zkulturnění rozumu skvěle provedla řecká filosofie. I ona je tudíž pramenem tohoto bohatství. Chtít, aby lidé z jiných kultur setrvali ve svých zvyklostech, v racionální zaostalosti, v neúctě k západní tradici atd. a aby přitom měli podíl na našem blahobytu, je šílenost, která musí vést k postupné likvidaci bohatství. Multikulturalismus zajistí ne to, že všichni budou bohatí, ale naopak že všichni propadnou chudobě.
N: Všiml jsem si, že se vede ostrý džihád proti západní kultuře a její racionalitě. Jsou jim připisována všechna možná zla.
F: Moderní pseudo-humanisté jsou v tom mistři. Haní to, čehož plody chtivě užívají. Jejich tupost je přímo neuvěřitelná. A to jsou mnohdy ověnčeni spoustou akademických titulů. Také mnozí migranti nenávidí díky svému „náboženství“ západní kulturu, ale benefity z ní plynoucí je neodolatelně přitahují. Chtějí moderní domy, auta, kvalitní potraviny, lékařskou péči… Asi si myslí, že toto vše spadlo západním lidem jen tak z ničeho nic do klína. Nastává však bohužel situace, kdy i stále větší procento západních lidí uvěřilo v samozřejmost této prosperity a vidí smysl svého života v jejím užívání. K její produkci a k zajišťování nutných podmínek jejího udržení nechtějí nijak přispívat. A vlastně už ani nemohou, protože to vyžaduje kultivaci a vzdělání, které nemají. Nelze je získat přes noc, získává se od raného dětství, je to mezigenerační práce, která se koná v rámci kultury podporující zcela určité užívání rozumu. Děti jsou dnes u nás vychovávány tak, že mají vše, nač si vzpomenou. Nechápou, že za tím, co máme, stojí obrovská práce a inteligence celých generací. Bláhově věří, že to nemohou ztratit, že na to mají právo, že je to tu volně k dispozici bez přiměřené práce. Vykořeněnost západních lidí z kultury budované předchozími generacemi v kombinaci s přílivem kulturně cizorodých mas je předzvěstí zkázy. Smrt Západu je již na obzoru.
(Roman Cardal - MYSLET V DIKTATUŘE KOREKTNOSTI - Příručka pro nepřizpůsobivé. Praha: Academia Bohemica 2018. ISBN 978-80-904469-8-4)
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
