Kliknutím zvětšíteRodinný původ mu určitý status sice zaručoval, k žádné velké kariéře ho ale nepředurčoval. Magalhãesův otec Pedro Rui de Magalhães patřil k drobné portugalské šlechtě a jeho rodina, která kromě Fernãa a jeho rodičů čítala ještě dva Fernãovy sourozence, bratra a sestru, nebyla nijak zvlášť bohatá. Přesné datum narození pozdějšího slavného mořeplavce neznáme – většina historiků se kloní k tomu, že se narodil kolem roku 1480 ve městě Sabrosa v provincii Trás-os-Montes, která leží na severovýchodě Portugalska.
Vojenské výpravy za muškátem
Zhruba od dvanácti let působil Fernão jako páže na dvoře královny Leonory, vdovy po portugalském panovníkovi Janu II., který vládl Portugalsku od roku 1481 do roku 1495. Při té příležitosti se mu dostalo i určitého vzdělání, přičemž jeho zájem vzbudila zejména geografie a astronomie. Na moře se poprvé podíval, když mu bylo zhruba dvacet.
V roce 1505 pak přišla vojenská výprava admirála a budoucího prvního místokrále portugalské Indie Franciska d’Almeidy, jemuž portugalský král Manuel I. svěřil úkol zničit arabská obchodní střediska v Africe a na pobřeží Indie a na jejich místě vystavět opevněné portugalské vojenské a námořní základny.
Dne 25. března 1505 vyplul mladý Magalhães s Almeidovou flotilou dvaadvaceti lodí (14 karak a šesti karavel) do Indie, kde ho čekaly první bitvy, které vedli Portugalci s místními vládci u Malabarského pobřeží.
Při této cestě doprovázel budoucího cestovatele i jeho přítel (možná dokonce bratranec) Francisco Serrão. Oba schopní mladíci se stali poměrně záhy samostatnými kapitány, Serrão dokonce velel jedné ze tří lodí vyslaných portugalským guvernérem v Portugalské Indii Afonsem de Albuquerque k souostroví Moluky. Tyto ostrovy byly zdrojem vzácného a v Evropě ceněného koření jako muškátový květ a muškátový oříšek (jádro muškátového semene), představujícího pro Portugalsko výhodný obchodní artikl.
Toto koření bylo i jedním z hlavních důvodů Magalhãesovy pozdější osudné plavby, která jej navěky proslavila i pohřbila. Účastník a dodnes často citovaný kronikář této plavby, Benátčan Francisco Antonio Pigafetta nám zachoval o muškátu dobové svědectví ve svém deníku: "Strom je jako náš ořech a má stejné listy. Když se muškátový oříšek sbírá, je veliký jako malá kdoule, má stejnou slupku a touž barvu, jeho první kůra je tlustá a zelená jako u našich ořechů. Pod tou je jemná slupka a pod ní je matiz, muškátový květ, velice červený, který celou skořápku uvnitř vystýlá, a to je muškátový oříšek."
Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat
Zatímco Serrão se stal v roce 1512 prvním Evropanem, který na ostrovy Moluky doplul, horkokrevný Magalhães si svůj život trochu zkomplikoval vlastní svéhlavostí. Nejdřív se rozhádal s Albuquerquem, protože se rozhodl plout na východ bez povolení a svůj záměr také ihned uskutečnil. Něco takového nadřízení špatně snášejí, takže Albuquerque zbavil mladého odvážlivce vedení lodi a poslal ho zpátky do Portugalska.
Po svém návratu byl Magalhães v roce 1511 poslán do Maroka, kde bojoval proti Maurům a v roce 1513 utrpěl v jedné z bitev zranění kolena, kvůli němuž až do konce života kulhal. Vojenské kariéry se proto musel vzdát. A znovu se ukázala jeho neochota podřizovat se druhým – přestože jako vyslanec portugalského státu nesměl s Maury obchodovat na vlastní pěst, příkazu neuposlechl. Na jeho prohřešek se přišlo a 15. května 1514 byl ze státních služeb propuštěn.
Nenechal si to líbit jen tak, rozhořčeně se zřekl svého národa a přijal španělské jméno Fernando de Magallanes. Pro Portugalce se tím stal mužem, který "ztratil čest".
Ve službách španělského krále
Magalhães měl ale nejen svou hlavu, ale také jasný cíl. Pomohlo mu i přátelství se Serrãem, jenž se stal po doplutí na Moluky osobním poradcem sultána ostrova Ternate a svému příteli z dětství psal o geografii Moluckého souostroví. Magalhãese napadlo, že by se k těmto "ostrovům koření" a dalším bohatým zemím v Asii dalo plout i jinak, cestou, kterou Evropanům jen pár let předtím otevřel Kryštof Kolumbus - tedy ne na východ, ale na západ, kolem nově objevených zemí, zejména pak Brazílie, do níž Portugalci dopluli pod vedením mořeplavce Pedra Álvarese Cabrala v roce 1500 jako první Evropané.
Portugalský dvůr však pro svou myšlenku nezískal. Králi Manueli I. stačila pro cestu do Indie a k Molukám zajištěná námořní trasa podél Afriky a měl dost starostí s budováním jednotné říše, než aby riskoval takový podnik.
Magalhães se proto v roce 1517 obrátil do Španělska a začal si získávat přímluvce mezi zástupci španělských institucí pro správu Západní Indie. Podařilo se mu naklonit si podnikatele Juana de Arandu, jednoho ze stěžejních španělských obchodníků s Indií, a španělského biskupa Juana de Fonseca. S jejich vlivem v zádech pak konečně mohl oslovit i španělského krále Karla V., který na doporučení korunní rady schválil 23. března 1518 námořní výpravu kolem Ameriky na západ k Molukám a dalším ostrovům, oplývajícím podle legend "zlatem, stříbrem, perlami a drahokamy".
Dne 20. září 1519 opustil Magalhães u ústí řeky Guadalquivir Španělsko a vyplul v čele flotily pěti lodí (čtyř karak a jedné karavely) na svou životní pouť. Doprovázelo ho celkem 270 mužů z řady evropských přímořských zemí - kromě Španělů a Portugalců šlo o Italy, Němce, Belgičany, Řeky, Angličany i Francouze. Ve Španělsku zanechal těhotnou ženu a dvouletého syna, k nimž se už nikdy nevrátil.
Svatý Eliáš varuje
Magalhães byl ctižádostivý, cílevědomý i schopný, pravděpodobně ale také hodně tvrdohlavý a obtížně vycházející s lidmi. Navíc trval jeho konflikt s portugalským králem, jenž se nesmířil s tím, že jeho někdejší chráněnec slouží konkurenční námořní mocnosti, a vyslal na moře dvě flotily karavel, aby Magalhãese zatkly. Atmosféry na španělských lodích se tak brzy zmocnilo napětí.
Dne 26. září se flotila zastavila v Tenerife na Kanárských ostrovech, kde nabrala zásoby. Během zastávky dostal Magalhães tajnou zprávu od svého tchána Dioga Barbosy, že někteří kastilští kapitáni pod vedením druhého muže výpravy, velitele lodi San Antonio Juana de Cartageny plánují vzpouru. Současně se dozvěděl o portugalských karavelách, které jsou mu v patách. To ho vedlo k rozhodnutí pozměnit částečně původní plány. Místo přímé cesty na západ zvolil cestu na jih podél afrického pobřeží, aby se Portugalcům vyhnul. Absolvoval kvůli tomu další konflikt s Cartagenou, který byl pro přímý západní směr.
Když se flotila koncem října přiblížila k rovníku, přišel další problém: dvoutýdenní nepřetržitá série silných bouří, hrozících převrátit lodě. Kronikář výpravy Pigafetta přitom zaznamenal blikající Eliášovy plamínky, které posádka považovala za dobré znamení: "Během těchto bouří se nám několikrát zjevilo tělo svatého Eliáše; o jedné noci, jež byla kvůli špatnému počasí velmi temná, se zmíněný svatý zjevil ve formě ohně zapáleného na špici hlavní lodi a zůstal tam téměř dvě a půl hodiny, což nás velmi potěšilo, neboť jsme už jen v slzách očekávali hodinu naší smrti; a když od nás to svaté světlo odcházelo, tu vyvolalo v očích každého tak velkou zář, že jsme až na čtvrt hodiny byli coby lidé oslepeni a křičeli o milost. Neboť nikdo nepochyboval, že z této bouře už neunikneme."
Tak ho sakra probodněte!
Po dvoutýdenním řádění živlů se však moře utišilo a flotila se na nějakou dobu zastavila v klidných rovníkových vodách, než se dostala do jižního rovníkového proudu, který ji odnesl na západ do blízkosti obchodních tras. Během cesty došlo k dalšími incidentu, když jednoho námořníka Antonia Salamóna přistihli při homosexuálním styku s chlapcem, který se staral o kajuty. Homosexualita se v té době trestala ve Španělsku smrtí, ale na dlouhých námořních výpravách byla běžná. Magalhães se však přesto rozhodl případ řešit a odsoudil Salamóna k trestu smrti uškrcením.
Po soudu následoval další ostrý konflikt s Cartagenou. "Volbou jižní trasy kolem pobřeží Afriky jste ohrozil královské lodě! Vaše příkazy už dál nebudu poslouchat!" obořil se ve velitelské kajutě vzpurný kapitán na Magalhãese. Velitelova odpověď byla opět tvrdá - dal znamení ozbrojeným strážím a nechal Cartagenu zatknout. Byla to vypjatá chvíle, protože v místnosti byli i dva kastilští kapitáni, Gaspar de Quesada a Luíz Mendoza, kteří s Cartagenou sympatizovali a za určitých okolností byli ochotni se mu podřídit. Jejich zajatý vůdce na to také spoléhal. "Tak ho sakra probodněte!" vyzval oba muže. Ti však vyhodnotili takovou akci jako příliš riskantní a útoku se neodvážili.
Magalhães pak nechal Cartagenu okamžitě uvěznit v podpalubí, a protože se rozhodl vypořádat se vzpurným sokem jednou provždy, hodlal ho pro vzpouru odsoudit k trestu smrti. To už ale bylo na oba Cartagenovy spoluspiklence příliš a postavili se proti. Na jejich nátlak tedy jeho život ušetřil a jen ho zbavil velení na San Antoniu, kde Cartagenu ve funkci kapitána nahradil Antonio de Coca. Dokonce vzpurnému muži dovolil volný pohyb po palubě lodi Victoria.
Ten průliv existovat musí…
Všechny lodě pak dopluly do zátoky dnešního Ria de Janeira a po odpočinku a nabrání zásob pokračovaly podél jihoamerických břehů k jihu. Námořníci doufali, že se jim podaří dosáhnout tzv. el pasa, legendárního průlivu, jímž se dá proplout kolem Jižní Ameriky ke kýženým ostrovům koření.
Začátkem ledna 1520 se dostali k ústí řeky La Plata, o němž zpočátku soudili, že jde o hledaný průliv. Magalhães proto poslal loď Santiago pod velením Juana Serrana, aby "úžinu" prozkoumala, a sám vedl ostatní lodě na jih, kde, jak věřil, narazí na "Terra Australis", tedy jižní kontinent, který měl existovat na jih od Jižní Ameriky. Žádný kontinent ale nenašel, a když se o několik dní později znovu setkali se Santiagem, Serrano ho k dovršení špatných zpráv informoval, že údajný průliv je jen říční ústí. Magalhães mu nevěřil a sám zavedl flotilu do řeky, ale nakonec musel dát svému podřízenému za pravdu - voda kolem lodi byla sladká.
Následovalo dalších osm týdnů strastiplné cesty podél pobřeží, během nichž na námořníky doléhaly bouře, neustávající déšť a rychle klesající teplota. V posádce znovu vzrostlo napětí, násobené tím, že všechny lodě pluly co nejblíž ke břehu, aby neminuly případný průliv, čímž ale riskovaly ztroskotání na mělčině.
Další vzpoura skončila popravou
Až v březnu 1520 se Magalhães konečně rozhodl zastavit a přezimovat v zálivu pojmenovaném po sv. Juliánovi (Puerto San Julian). Pro těžce zkoušené nervy jeho námořníků to bylo ale už příliš pozdě. Vypukla vzpoura, opět vedená Cartagenou, k němuž se přidali oba jeho kastilští spojenci. Vzbouřenci nejdřív zajali Álvara de Mesquitu, nedávno jmenovaného kapitána lodi San Antonio, který byl k Magalhãesovi loajální (byl to jeho synovec). Přitom probodli a zabili loďmistra Juana de Elorriagu, jenž se pokoušel varovat ostatní lodě.
Situace byla vážná. Po obsazení San Antonia měli vzbouřenci pod kontrolou tři z pěti lodí flotily, Magalhãesovi zůstala jen loď Santiago, řízená věrným Serranem, a jeho vlastní vlajková loď Trinidad. Tu chtěli vzbouřenci začít z paluby San Antonia ostřelovat, ale kvůli tmě si to rozmysleli.
Následujícího rána (2. dubna) se situace změnila. Ne všichni lodníci na vzbouřených lodích souhlasili se vzpourou a část z nich se přeplavila v člunu na Trinidad, kde informovala Magalhãese o vzniklé situaci. Vrchní velitel okamžitě zahájil protiútok. Jeho pobočník Gonzales de Espinosa se nechal dopravit na palubu Victorie: "Mám tajný vzkaz pro kapitána Luize Mendozu." Když ho uvedli do kajuty vzbouřeného kapitána, probodl Mendozovi hrdlo. K lodi se mezitím na člunu skrytě přepravili další Magalhãesovi námořníci, kteří v návaznosti na Espinozovu akci obsadili loď. Cartagena i poslední vzbouřenec Gaspar de Quesada byli znovu zatčeni.
V Mexiku objevili jeskynní malby Mayů:
Soud se vzbouřenci trval tři dny a jeho verdikt byl rázný: Quesada byl 7. dubna popraven a jeho tělo bylo spolu s Mendozovou mrtvolou pro výstrahu rozčtvrceno a vyvěšeno na tři měsíce na šibenici, Cartagena byl spolu s lodním pastorem Sanchezem de Reinou vysazen na malý pustý ostrov a ponechán smrti hladem. Víc než 40 dalších spiklenců skončilo v řetězech, drhlo podpalubí a dostalo na starost nejtěžší práce spojené s opravou lodí.
Dne 24. srpna 1520 vyrazila flotila opět na jih, aby se bezmála na dva měsíce zastavila u ústí řeky Santa Cruz. Při jeho průzkumu ztratil Magalhães svou první loď, protože Santiago zastihla při proplouvání hlouběji do vnitrozemí bouře, která ji vyhodila na mělčinu, kde loď beznadějně uvízla a převrátila se. Téměř všichni námořníci se sice zachránili, ale nepodařilo se jim dostat z lodi před jejím zničením žádné zásoby. Strávili tak dva strastiplné týdny o hladu, který zaháněli pojídáním říčních měkkýšů, dokud dva dobrovolníci neprošli divokou krajinou až na pobřeží a nepřivedli od Magalhãese pomoc.
Konečně štěstí, ale vzápětí další ztráta
Až 21. října se uprostřed nekonečných útrap konečně usmálo na urputného mořeplavce trochu štěstí. Ze začátku to tak přitom ani nevypadalo.
Všechno začalo objevem skalnatého výběžku (námořníci ho pojmenovali jako Mys Panen) s velkou zátokou. Při jejím průzkumu vypukla další bouře, která zahnala dvě ze zbývajících čtyř lodí (Concepción a San Antonio) hluboko do zátoky směrem na skály. Další dvě, Trinidad a Victoria, unikly z bouřky na volné moře. Vypadalo to, že větší část flotily je definitivně ztracena, ale bouře se utišila a lodě se po třech dnech opět setkaly. Mužům na Concepciónu a San Antoniu planuly oči: "Bouře nás vtáhla do úzkého průlivu. Z moře je neviditelný, ale pokračuje dál a voda v něm zůstává hluboká a slaná!"
Konečně tu bylo místo, které tak dlouho hledali. Magalhães ho později nazval "Kanálem všech svatých" (Estrecho de Todos los Santos), protože jeho lodě do něj vjely právě na den všech svatých 1. listopadu, ale dnes je samozřejmě známé celému světu jako Magalhãesův průliv. Když kapitán Gonzales de Espinoza, jehož Magalhães vyslal prozkoumat nadějnou cestu jako prvního, potvrdil, že jde o průliv, povolily tvrdému veliteli snad poprvé nervy a podle Pigafetty se rozplakal radostí.
Jeho štěstí však nesdíleli všichni. Vjezd do průlivu rozděloval ostrov, před nímž se lodě rozdělily a obeplouvaly jej z obou stran. Najít správnou cestu nebylo snadné a loď San Antonio se ostatním lodím znovu ztratila. Její kapitán de Mesquita se sice o spojení se zbytkem flotily poctivě pokoušel, ale když se žádná z lodí stále neobjevovala v dohledu, došla jeho posádce trpělivost, vzbouřila se, Mesquitu vsadila do želez (kormidelník Estêvão Gomes ho ještě předtím bodl) a rozhodla se plout i s lodí zpátky do Španělska. Na rozdíl od předchozích pokusů o vzpouru tento jí skutečně vyšel a San Antonio dorazila 6. května 1521 zpět do sevillského přístavu. Aby se její muži obhájili, obvinili Magalhãese z kolaborace s Portugalci a ze vzpoury proti španělskému králi, v důsledku čehož statečný námořník upadl v nemilost už druhého panovníka.
Krysy se prodávají za půl dukátu jedna
Zbylé tři lodi flotily po marném hledání ztracené San Antonio propluly nakonec průlivem samy a dne 28. listopadu konečně dopluly k novému oceánu - jeho vody byly tak tiché, že jej Magalhães okamžitě pojmenoval jako Mar Pacifico, tedy Tichý oceán.
Magalhães předpokládal, že cesta na Moluky bude teď už trvat jen několik dní, ale protáhla se na téměř čtyři měsíce. Výprava se po překonání průlivu stočila na sever, bohužel však tak nešťastně, že jí západní pobřeží Jižní Ameriky zmizelo z dohledu. Po celé čtyři měsíce tak nenarazila na kousek země, posádku trápil hlad, žízeň a většina mužstva onemocněla kurdějemi.
"Tři měsíce a dvacet dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, a vodu žlutou až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby stěžeň stožárové lano nepředřel. Od slunce i od deště a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo. Nad všechna ostatní neštěstí však toto bylo nejhorší: Dásně některých z nás naběhly, a sice jak nahoře, tak i dole, že vůbec jíst nemohli, a tak na tento neduh umírali," popsal strádání námořníků Pigafetta.
Až 6. března 1521 se na těžce zkoušené muže znovu usmálo štěstí, když dorazili na Marianské ostrovy, kde nalezli spoustu jídla a pití. O deset dní později pak dorazili na ostrov Homonhon na Filipínách. V tuto dobu už zbývalo z původních 270 jen 150 mužů.
Cesta kolem světa vykoupená smrtí
Magalhães se díky svému malajskému otroku dokázal domluvit s místními pohlaváry a královi rádžovi Humabonovi, jenž od něj přijal křesťanství, slíbil, že mu pomůže ve válce proti sousednímu kmenu na ostrově Mactan. V bitvě s tímto kmenem byl Magalhães 27. dubna 1521 zabit.
Do čela výpravy se pak postavil Juan Sebastián del Cano, původně kormidelník lodi Victoria, který stačil před domorodci prchnout. Výprava však přišla o víc než dvacet mužů, pročež se rozhodla spálit loď Concepción, protože už neměla dost členů posádky k obsluze všech plavidel. Poslední dvě lodi pak konečně dopluly na Moluky, kde nabraly kýžené koření pro španělského krále. A přišla další rána: zchátralý Trinidad náklad neunesl a jeho trup praskl. Na zpáteční cestu se tak vydala jen Victoria s padesátkou námořníků. Trinidad byla opravena a pokusila se o návrat cestou zpět přes Pacifik, ovšem kvůli bouřím se musela vrátit na Moluky a zajala ji portugalská hlídka. Z tohoto zajetí se zpět do Španělska vrátil roku 1527 pouze kapitán Espinoza se třemi muži.
Victoria, jež plula Indickým oceánem směrem ke Kapverdám, ztratila další dvě desítky mužů, kteří zemřeli vyčerpáním. Na Kapverdách padlo dalších třináct mužů do portugalského zajetí (později byli na přímluvu krále Karla I. propuštěni). Do Španělska se tak 6. září 1522 vrátil del Cano s pouhými 18 muži na palubě jedné jediné lodi. Bezmála tři roky dlouhá cesta navždy vstoupila do historie a inspirovala zástupy dalších odvážných cestovatelů. Přesto se však opravdu nedá říct, že by jejím protagonistům přálo štěstí.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
