Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu režiséra Juraje Herze, kde závodní auto zabíjelo své řidiče. Věci, které své majitele neposednou a nenutí je vraždit ostatní, ale zabíjí přímo ty, kdo je vlastní - to do určité míry převrací konvence žánru.
Šestačtyřicetiletý Brit Peter Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od zpěvačky Björk či etapu, kdy učil angličtinu v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Anglii 90. let minulého století režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako film Bubblegum a založil hudebně-kulinářské těleso The Sonic Catering Band, s nímž putoval po světě.
Jeho celovečerní, deset let starý hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve snímkem Berberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se režisér posunul na profesionální úroveň.
Před pěti lety následoval Pestrobarvec petrklíčový, jenž byl zakoupen i do české distribuce a vyprávěl o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začal Strickland spolupracovat s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám natáčí fantasmagorické a psychedelické věci jako Pole v Anglii.
Strickland je cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum - je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy díla jsou utkána z odkazů na jiné filmy či historické etapy, v tomto případě především 60. a 70. léta. Ostatně už původní název Takových krásných šatů, anglicky In Fabric, říká něco v tom smyslu, že je to v látce, vláknech, švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.
Hloubka Stricklandových filmů tkví v nesmírně propracovaném povrchu, ale nesmíme se pokoušet hledat v nich něco opravdového. Vše je umělá tkanina. Šaty jsou tou nejmateriálnější věcí na světě a zároveň nejvíce éterické, vzdušné, poletující jako duch bez těla. Film formou reflektuje vlastní povrchnost a svým způsobem kritizuje naši touhu po povrchních zážitcích.
Fabric v tomto případě znamená látku i fabriku, továrnu na výrobu přeludů a snů. Postupně se dospěje k poznání, že jsme lapeni v práci, která se může stát zlým snem, a z nás zůstanou jen součástky výroby věcí, ovšem naše práce na vlastní zkáze nebude ostatním viditelná. Červená příze a nitě vedou do labyrintu, v němž pracujeme na svém zničení.
Takové krásné šaty jsou vlastně dva středometrážní filmy spojené v jeden celovečerní. V obou částech se k hrdinům záhadně dostanou krásné červené šaty, které dovedou magicky měnit velikost, aby novým majitelům padly. Záhy však na těle zanechávají stopu v podobě ošklivé vyrážky (kterou můžeme chápat klidně i jako "ďáblův cejch") a v okolí se začnou dít divné věci.
Rozvedená matka Sheila se musí konfrontovat s tím, že jejího syna před maturitou svedla nevychovaná třicátnice zpustlých mravů. Do toho ji v bance, kde pracuje, dva nadřízení ustavičně zvou na bizarní pohovory. Šaty mezitím při praní zničí pračku, plíží se a poletují nestřeženě po domě. Jejich další obětí se stává opravář praček Reg, jenž má těsně před svatbou.
Jakékoli konkrétnější líčení toho, jak šaty ubližují, škodí a vraždí, se však bude jevit absurdně. Přitom obrazově je všechno podáno tak, že to sice působí komicky, ale ne lacině. Strickland s minimálními produkčními prostředky navozuje podmanivou atmosféru, která nás uvádí do bezčasí rozprostírajícího se někde mezi 70. a 80. léty. Jeho poetika vychází jak z takzvaných vintage fotografií a reklamního glamouru, tak opět z italských giallo hororů, jen tentokrát směřuje k abstraktnějším výjevům.
Původní giallo filmy obsahovaly především postavy tajemných maskovaných vrahů, později s nástupem režiséra Daria Argenta se přesunuly - s hyperstylizovanou kamerou a syntezátorovou hudbou, oscilující mezi jemnými melodiemi a kakofonií - ke snovější poetice s nerealistickým pojetím prostoru a reality.
Giallo bylo vždy chápáno jako rychlé spotřební zboží a Strickland hororovost svého filmu zakládá už na tom, že v samotném principu rychlé masové výroby je něco nebezpečného. Stejně tak v tom, že naše konzumní chování z nás jako lidských bytostí také dělá věci.
Postavy filmu se bezúčelně trmácejí mezi nudnou prací, nakupováním, sezením před televizí, která vysílá reklamy, a drobným erotickým povyražením. Šaty tu ztělesňují onen čistý fetiš, lesklou náhražku za plnost života. Fetiš však už ožívá a existuje sám, bez těla, šaty nikdo nemusí nosit, šaty nosí nás. Kupování na nás zanechává znetvořující stopy, jsme věcmi označkováni jako další věci bez vůle a zpětně konzumováni. Naše vůle odchází do věcí, jsme sami zbaveni jakékoli autonomie. Nevyhnutelně směřujeme k nesmyslné zkáze.
Celá tato poetika a kritika konzumerismu je mnohem rafinovanější než například v zombie hororech, kde se lidé požírají navzájem; zde jako prostředník a spouštěč vystupuje zdánlivě neživá věc, která z lidí vysává život.
Stricklandův humor je suchý jako nejsušší martini - pracovní pohovory, které hrdinové musí absolvovat, mají kafkovský až montypythonovský nádech a ukazují, že víc než politická korektnost lidem ubližuje kapitalistická touha po efektivitě. I projevy prodavačky, která v obchodě vychvaluje dokonalost šatů, připomínají něco mezi reklamní ekvilibristikou a postmoderní filozofií.
Když navíc ony květnaté věty pronáší Stricklandova oblíbenkyně, herečka Fatma Mohamed pocházející z Rumunska, s pravým upírským přízvukem, jenž je strašidelný, erotický i legrační zároveň, nelze se nesmát. Při sexuální scéně, kdy manekýně ve vitríně teče z rozkroku menstruační krev, se zase nelze cítit nevykolejeně.
Giallo horory jsou svým způsobem mrtvý žánr, protože nedokážou vystihnout proměny současného technologického světa. V nějaké podobě existují i dnes a sofistikovanou poctu jim vzdává třeba eklektický snímek Podivná barva slz tvého těla od bruselské tvůrčí dvojice Hélène Cattetové a Bruna Forzaniho. Nicméně Peter Strickland se ukazuje tvůrčí nejenom v nápodobě stylu, ale také rozvoji myšlenek, které původní autoři giallo filmů nebyli schopni dovést tak daleko.
Samozřejmě je to myšlení žánrově zjednodušené a přehnané, ale právě proto podobné poselství můžeme přijmout a bavit se jím.
Takové krásné šaty
Scénář a režie: Peter Strickland
AČFK, česká distribuční premiéra 12. září
