Babovřesky - Zdeněk Troška patří mezi sedm filmařských divů světa.

Na počát­ku své kari­é­ry v roce 1983 nato­čil hned dvo­ji­ci zají­ma­vých fil­mů. Zatímco „Bota jmé­nem Melichar“ pat­ří dodnes mezi téměř kul­tov­ní čes­ké „dět­ské“ fil­my a zce­la tak vybo­ču­je z celé jeho tvor­by, „Slunce, seno a jaho­dy“, před­sta­vu­jí bez­po­chy­by zají­ma­vou a vtip­nou son­du do živo­ta na čes­ké ves­ni­ci, živo­ta za soci­a­lis­mu a našich, mnoh­dy pro­s­to­du­chých duší. Ovšem pokud by zůsta­ly osa­mo­ce­né a sám Troška je nede­val­vo­val fak­tem, že se roz­ho­dl už po celý zby­tek živo­ta točit podob­ně „vtip­né“ fil­my.

Tedy s jedi­nou výjim­kou. To, když v roce 1987 nato­čil fil­mo­vou pohád­ku „O prin­cezně Jasněnce a léta­jí­cím šev­ci“, kte­rou poklá­dám, mož­ná i díky jis­tým osob­ním vzpo­mín­kám, za jed­nu z nej­lep­ších novo­do­bých pohá­dek. Totéž, bohu­žel, nelze říci o celé řadě dal­ších pohá­dek, kte­ré nato­čil dle stej­né prvot­ní šab­lo­ny s pekel­ně zlý­mi pohád­ko­vý­mi posta­va­mi a „roz­to­mi­lý­mi čer­tí­ky“, za mno­hé lze jme­no­vat série „Princezna ze mlej­na“ nebo „Z pek­la štěs­tí“.

Zvláštní kapi­to­lu v jeho tvor­bě pak tvo­ří troj­ka „Kameňáků“, kdy se roz­ho­dl zfil­mo­vat leti­té vti­py a anekdo­ty. Stupidní námět, kte­rý by se neho­dil ani na tele­viz­ní obra­zov­ky v nedě­li večer, kdy si chce člo­věk dách­nout před začí­na­jí­cím pra­cov­ním týd­nem, měl v kinech kupo­di­vu neče­ka­ný divác­ký ohlas. Cosi to hovo­ří o nás samých a tak se nelze divit, že po roz­pa­či­tém při­je­tí „Doktora od jeze­ra hro­chů“, se Zdeněk Troška roz­ho­dl „ješ­tě jed­nou“ vstou­pit do téže řeky a vznik­ly „Babovřesky“.

Tentokrát neče­kej­te zbě­si­lou zápla­vu zná­mých vti­pů. Zdeněk Troška vaří i jako scé­náris­ta, z vody, na zákla­dě něko­li­ka základ­ních a vel­mi jed­no­du­chých dějo­vých linií. Samozřejmě se zby­teč­né fóry dosta­ví, stej­ně jako sto let sta­ré parafrá­ze hlá­šek typu „Babovřesky, hříš­ná ves“. Většinu fil­mu však tvo­ří odka­zy k sérii „Slunce, seno, …“, kte­ré mají být „Babovřesky“ čtvr­tým „dílem“ série.

Opět se tak setká­me s veleb­níč­kem, ten­to­krá­te v těle mla­dé­ho novi­ce Lukáše Langmajera a drba­jí­cí­mi, pomlou­va­jí­cí­mi a jed roz­sé­va­jí­cí­mi bába­mi v čele s Janou Synkovou, kte­rá si „nehy­nou­cí popu­la­ri­tu“ zís­ka­la v „podob­ně vtip­né“ sérii „Byl jed­nou jeden pol­da“. Báby cupi­ta­jí po návsi, stej­ně jako dal­ší fil­mo­vé posta­vy a vět­ši­nou hlou­pě a zce­la zby­teč­ně žva­ní, což zabe­re val­nou vět­ši­nu fil­mu. Ve zbý­va­jí­cí čás­ti se jed­ná o dědic­tví po nej­star­ší oby­va­tel­ce obce, kte­rá zemře se slo­vy „ty vole, je po mně“ a milost­ný romá­nek mla­dé­ho dědi­ce (Jan Dolanský) a fará­řo­vy sest­ry (Lucie Vondráčková).

Herecké výko­ny jsou tra­gic­ké. Jiří Kikinčuk zvlá­dá roli sta­ros­ty obce s mno­hem men­ší grá­cií a vti­pem, než kdy­si „Kléma“ Zounar star­ší a Veronika Žilková se, bohu­žel, znač­ně vzdá­li­la kome­di­ál­ní­mu talen­tu a nad­hle­du, kte­rým se pre­zen­to­va­la kdy­si v „Tele Tele“. V hlav­ní herec­ké dvo­ji­ci je uvě­ři­tel­ný a talen­tem pohla­ze­ný sym­paťák Jan Dolanský. Lucie Vondráčková by se, dle mého názo­ru, měla držet pou­ze a jen zpě­vu, pro­to­že stří­dá­ní milých a pře­kva­pe­ných výra­zů, dopl­ně­ných úsměvy a stá­le ješ­tě obstoj­nou posta­vou, je pře­ci jen poně­kud málo na hlav­ní herec­kou úlo­hu. Účelovou roli Lucie Bílé snad ani nemá smy­sl váž­ně zmi­ňo­vat.

Karel Vágner hud­bou rov­něž navá­zal na sérii „Slunce, seno … „ a tak je, až na mno­hem niž­ší „level“ nové­ho fil­mu, návaz­nost na zná­mou sérii po celou dobu „hma­ta­tel­ná„.

Divil jsem se obrov­ské návštěvě, jeli­kož kino bylo plné, což jsem už dlou­hou dobu neza­žil ani u zvuč­ných zámoř­ských bloc­kbas­te­rů. Marně hádám, odkud se rekru­tu­jí obdi­vo­va­te­lé Troškových fil­mů? Sám mám moc rád gro­tes­ky, zbož­ňu­ji fran­couz­ské situ­ač­ní kla­si­ky Luise De Funése nebo Pierra Richarda a vůbec nepo­hrd­nu ani fil­my s Terencem Hillem a Budem Spencerem v hlav­ní roli. Přesto jsem se u fil­mu „Babovřesky“ neba­vil ani vte­ři­nu a kdy­bych měl sečíst metráž, kdy jsem se pou­smál nebo se zájmem díval, nepře­kro­či­la by pět minut z více, než dvou­ho­di­no­vé­ho „díla“.

To je sku­teč­ně tolik divá­ků, kte­ří se s chu­tí zasmě­jí vlast­ní znač­ně pře­hna­né blbos­ti, těles­ným i psy­chic­kým posti­že­ním a koši­la­té­mu humo­ru na úrov­ní páté tří­dy základ­ní ško­ly, kdy se za vtip­né poklá­dá nakopnu­tí něko­ho do roz­kro­ku, drže­ní žen­ských ňader nebo kanad­ské fór­ky? Pevně věřím, že niko­liv a že Zdeněk Troška koneč­ně pocho­pí, že chce-li s fil­mem uspět, bude se muset vrá­tit ke koře­nům své tvor­by v čase při­bliž­ně tři­cet let nazpá­tek.