„Být v přípravném týmu Patrika Kincla není pro obyčejného kluka z Loun nic zanedbatelného,“ říká šestatřicetiletý chlapík. Jednomu z nejlepších českých profesionálních bojovníků pomáhá již tři roky. Kincl měl 14. září v Londýně zápasit s chorvatským bijcem Robertem Soldićem, ovšem pár dnů před akcí se zranil.
Kdy jste se začal věnovat MMA?
Čistě MMA (Mixed Martial Arts, česky smíšená bojová umění, pozn. red.) jsem se začal věnovat v roce 2008. Předtím jsem se však zhruba pět let věnoval Judu, Allkampf-jitsu, Karate a Grapplingu. Jako mladý jsem byl trochu divočák, a to spělo jen ke špatnému konci. Když jsem pro sebe objevil bojové sporty, měl jsem najednou pevnou půdu pod nohama. Věděl jsem, kam patřím, a divoká energie získala směr. MMA v Lounech nebylo, tak jsem si ho vytvořil, včetně tělocvičny.
Vedete sportovní klub Komplex Gym Louny. Jaký je zájem o tento sport na malém městě?
Louny jsou maloměsto, navíc situované v Ústeckém kraji, který je převážně zemědělský a industriální. Lidé tady mají diametrálně odlišnou mentalitu. Jsme převážně potomci a zároveň současníci dělnické třídy, a to je hodně znát. Navíc ani skutečnost, že v Lounech není žádná vysoká škola, situaci nevylepšuje. Přesto roky konzistentní a soustavné práce s mládeží přináší ovoce. Navíc nemáme v Lounech a širším okolí konkurenci, v tom je naše pozice na trhu snazší.
Jací lidé k vám chodí?
Navštěvují nás lidé bez rozdílu. Každý, kdo má chuť se v tomto směru zdokonalit, má dveře otevřené. Převážnou část tvoří dorost a mládež a zhruba čtvrtina jsou lidé nad 20 let.
Učí se u vás bojovat i dívky?
Ano, učí se i dívky. Úskalí MMA jako bojového sportu od dorostu dál je však v tom, že se jedná o většinově mužský sport a dívkám chybí potřebná mentalita sportovce. Často očekávají úlevy, či speciální zacházení jen proto, že jsou dívky.
Co považujete za svůj největší trenérský úspěch?
Asi se už nedá říct jen můj, ale náš. Jsme tým a tak náš největší úspěch jsou dva vicemistři České republiky z letošního roku. Cenná umístění vybojoval Šimon Hanzl a Lukáš Blaževič.
V jakém věku je nejlepší s MMA začít? Je klíčové mít už nějaké základy z jiného bojového sportu, či je lepší začít „od nuly“?
Nejlepší je začít v šesti nebo sedmi letech. Dříve to nemá vzhledem k vývojovým stádiím člověka valný smysl. U nás, podobně jako dříve v Sokole, dáváme dětem v přípravce velmi široký a hluboký pohybový základ, okořeněný bojovými sporty. Vyhýbáme se rané specializaci. Co se týká předchozí zkušenosti s bojovými sporty, tak to po letitých zkušenostech vnímám spíše jako kontraproduktivní. Lidé k nám občas přijdou se špatnými návyky, které platí v jejich sportu, ale v MMA jsou vážnou chybou. Minimum lidí je ochotných ustoupit ze svého ega a začít od nuly, a naopak spíše tíhnou k dříve naučeným věcem. Tím dělají chyby, které pak stojí v cestě jejich zlepšení.
Jak moc je MMA finančně náročný sport?
MMA je díky našemu skvělému zázemí finančně nenáročný. Děti platí měsíční příspěvek v řádu stokorun, jelikož se snažíme sport pro mladé udržet finančně dostupný všem. Co se týká vybavení, tak nějaké základní je potřeba nejdříve ve starších žácích a počáteční investice pro dospělého, který si nebude vymýšlet, je do dvou tisíc korun.
Vyzkoušel jste si roli zápasníka i trenéra. Co je těžší? Míváte jako trenér před zápasem trému?
Trenéřina je násobně těžší záležitost. Musíte lidem říkat pravdu, a upřímnost ne každý snese. Věčně poučujete, vedete, vychováváte, investujete energii. Každý žák má své potřeby, strachy, démony. Když někoho vedete do klece k zápasu, potlačujete vlastní strach a obavy, abyste jimi nenakazili morálku svého svěřence, podporujete, radíte, vymýšlíte taktiku, hledáte řešení. V podstatě lidem pomáháte docílit vlastních snů a často za to nemáte nic nazpátek.
Jak velkou roli hraje tréma? Co radíte svým svěřencům, aby ji neměli?
Tohle je velmi těžká otázka. Dá se na ní odpovědět krátce, ale málokdo porozumí. Lidská duše je složitá a každý z nás vnímá realitu svým vlastním pohledem, který je tvořený povahou, výchovou, kulturou, intelektem, zkušenostmi, pohlavím. Moje práce je hledat příčiny obav a pomáhat lidem překonávat je. Trenér však může jen ukazovat dveře, zápasník jimi musí projít sám. Zkušenost je nepřenositelná, protože prožitek a pocit z něj se předat nedá.
Lze naučit nevnímat bolest?
Z hlediska fyziologie, je bolest podnět pro naše vědomí, že je něco v nepořádku. To se vypnout nedá. Dá se však pracovat s přístupem k bolesti, a pokud se člověk s bolestí smíří, zesílí mentálně a pak je možné, že jeho tělo nevyhodnotí podvědomě signál o bolesti stejně jako dříve. Ostatně nejhorší je bolest duše.
Spolupracujete s profesionálním zápasníkem Patrikem Kinclem. Jak jste se k tomu dostal?
Už roky pořádám na české poměry elitní semináře. Na jednom takovém, s Deanem Listerem, mě v roce 2016 Patrik navštívil. Poté jsme se potkali ještě párkrát a on mě poté oslovil s tím, že se mu líbí můj analytický a profesionální přístup.
S čím konkrétně mu pomáháte?
Vzhledem k tomu, že od sebe žijeme dvě stě kilometrů daleko, tak nemůžu být součástí jeho každodenní přípravy, což mě velmi mrzí. Působím tedy jako analytik, jakýsi stratég, který Patrikovi pomáhá nakoukat soupeře. Zjistit, kde má slabiny, kde je naopak silný a na co dát pozor a pokud čas a možnosti dovolí, jedu se od něj nechat zbít, aby si vyzkoušel, co jsme připravili. Nešetří mě.
Koho z české scény MMA považujete za vzor?
Ve světě je to Jiří Procházka, šampion japonské organizace Rizin. V Čechách bych rád, aby se tomuto statusu těšil právě Patrik a podobní talentovaní a techničtí zápasníci, a nikoliv různí jiní ukřičení „cirkusáci“.
Pokud byste dostal nabídku postavit se opět do klece, přijal byste ji?
Já bych moc rád. Pořád cítím touhu bojovat. Postupně k tomu znovu směřuji a učím se věnovat více času sobě samotnému, ale je těžké skloubit všechno dohromady, a ještě si na smysluplnou přípravu najít extra čas, přeci jen mi je už 36 let a byl jsem v pozici trenéra posledních deset let. Překonávám svou komfortní zónu. Navíc jsem začal s tělocvičným projektem Létající koule, a tak je času o to méně. Ale třeba, snad jednou. Už jen kvůli gymu.
