Fotografie je možné vkladať na web až do nedele 15. 9. 2019 do 23.59 hod.
Markéta Butalova - autorka lednové fotografie Nikon kalendáře 2019
Markéta není v této soutěži žádným nováčkem. Ba co dím, mohla by se nazvat veteránkou Nikon kalednáře. Dlužno doplnit, že veteránkou velmi úspěšnou. Jen považte: Kromě prvního Nikon kalendáře se zúčastnila všech jeho ročníků. Kromě loňského roku byla při všech svých účastech v semifinálové padesátce. A její fotografie byly vytištěné ve čtyřech Nikon kalendářích – 2012, 2014, v roce 2017 měla dokonce dvě fotografie, a konečně (zatím) poslední také na lednovém listu letošního roku 2019. Tomu říkám slušné „zářezy na pažbě“!
S Markétou jsem strávil příjemné dvě hodiny v klubovně fotoklubu PCW, jehož je členkou. V restauraci Na Schůdku na pražských Vinohradech. Abychom se bavili… o čem jiném, nežli o fotografii. O její vášni pro fotografii, kterou ale bere s velkým nadhledem a sobě vlastním smyslem pro humor.
U jezera – fotografie z Nikon kalendáře 2019 | Foto: Markéta Butalová
Rozhovor s Markétou Butalovou
Na začátek našeho rozhovoru mám takovou netradiční otázku: Dáváte svým fotografiím názvy?
„Nedávám. Moje fotky se normálně jmenují ‚DSC_nějaké číslo‘ – prostě tak, jak je pojmenoval foťák. Název ‚U jezera‘ jsem dala jen proto, abych splnila podmínky soutěže. A fotografie jsem pojmenovala i pro tento rozhovor. Jen pro vysvětlení DSC je zkratka ‚docela slušný cvak‘ 🙂 “
Nevím proč, ale trochu jsem si to myslel. Nicméně u nějakého jezera to focené ale je, že ano?
„Téhle otázky jsem se bála. Nevím, kde je to focené, prostě si to nepamatuju. Když jsem sjížděla ty svoje hromady fotek, abych nějakou vybrala pro Nikon kalendář, u této jsem se zastavila a řekla si: ‚Aha! Tahle mi utekla, ale je dobrá‘. A vzápětí mně blesklo hlavou ‚Kde já jsem to vlastně cvakla?‘ Ale nevzpomněla jsem si.“
Vaši fotografii bychom mohli zařadit do krajinářského žánru. Ale typická krajinářská fotka to není – většina krajinářů se snaží o velkou hloubku ostrosti, o víceméně realistické podání záběru. U vás je to přesně opačně.
„Rozumím, to jsou jakési ‚předpisy‘. Třeba v protisvětle by se podle nich taky nemělo fotit. Dělám si samozřejmě legraci. Já se zkrátka nenechávám svazovat nějakými zažitými klišé.“
Autofka | Foto Markéta Butalová
S tím naprosto souzním. Zeptám se tedy jinak: Je krajinářská fotografie vaší doménou nebo oblíbeným žánrem?
„To se nedá říct. My fotíme co se nám líbí. Něco z krajiny, pak něco rozmazaného, pak cukneme s foťákem. Tuto techniku s humorem nazýváme CUKfiltr, a to se nejlépe fotí se zapnutým VR s jakýkoliv ohniskem. Jedním z nejoblíbenějších objektivů je ale Bivoj.“
Bivoj? To slyším poprvé.
„To je úžasná věc. V podstatě je to přerostlé Lensbaby vyrobené podomácku. Já na tom mám starou ruskou Vegu 90 mm f/2,8, která je nasazená na husím krku z poloosy z Renaulta. To je prakticky můj záklaďák. Úžasný!“
To je ale záležitost spíš na klidné focení. Nebo se pletu?
„Jak se to vezme. Já jsem s Bivojem jednou vyfotila i Dlouhozobku (Lišajovitý motýl podobný kolibříku. Pozn. redakce.). Fotila jsem s tím i cyklistické závody ve fourcrossu JBC 4X Revelations v Jablonci nad Nisou. A měla jsem fotky zaostřené na oko bajkera. Pravda trošku cinklý je.“
JBC 4X Revelations | Foto Markéta Butalová
Takže ani netradiční fototechnika vám evidentně nečiní problémy.
„To bych vám mohla povyprávět příhodu, jak jsem začínala někdy po revoluci fotit. Ve fotobazaru u Pazdery ve Vodičkově ulici v Praze jsem si koupila Nikon F-601 se zoomem 35–135 mm. Měl dobré technické parametry, prostě se mi líbil. Přinesla jsem ho domů a… nepřišla jsem na to, jak se s tím zoomuje. Takže jsem to zase sbalila, a šla jsem na rozumy do nejbližšího krámku s fototechnikou. Prodavač vzal foťák do ruky, a aniž by ho zapnul, vysunul zoom. Ten objektiv měl totiž vysunovací, nikoliv dnes obvyklý otočný, zoom. To mě ani ve snu nenapadlo. Prodavač mi řekl: ‚Víte co, přečtěte si návod, to je docela dobrá četba‘. Takže takhle jsem s fototechnikou začínala.“
Musím říci, že mně stačila ani ne půlhodinka s vámi, abych poznal, že vy se fotografií fakt bavíte. Ale pořád je to koníček, že ano?
„Jo! 🙂 Fotíme si co nás baví, co potkáme… Koníček to je, no spíš kůň. Je to vášeň, ale zároveň je to sranda. Vážně to brát nejde. Živit fotografií bych se nechtěla. Jednak bych se bála, že to neumím, protože takové to zodpovědné focení, svatby a jiné, na to nemám. Taky mám kamarádku, která začala fotit svatby a vyhořela na tom. Svatby, dětičky, školky, pořád dokola. Najednou ji to přestalo bavit, ale je dobrá a jede dál. A to já nechci. Povinnost, rutina, to ne.“
Dává vám ten váš způsob focení svobodu?
„Jo! 🙂 Mě dokonce ani moc nelákají fotografické soutěže, protože většinou mají poměrně přesně definovaná témata. V tomto je Nikon kalendář dobrý – jelikož nemá přesně ohraničené téma. To je asi jediná soutěž, které se účastním.“
Dobře, ale přesto se ještě zeptám: Máte nějaký žánr, který byste měla nejvíc v oblibě?
„Válení v trávě.“
Pohled travní | Foto Markéta Butalová
Myslím fotografický žánr
„No dyť jo. Člověk sebou plácne namazaný repelentem do trávy a fotí třeba kytičky z podhledu v protislunci. A takhle se úžasně fotí i v zimě. Ne tedy z trávy, ale ze sněhu 🙂 Na tohle je výborný právě ten Bivoj. Dokonce s ním jde zaostřit, pravda na několik pokusů.“
A co lidi? Ty nefotíte?
„Lidi moc nefotím. Třeba streetfotografii vůbec neumím. Na to nemám takovou tu drzost. Já jsem schopná maximálně tak něco ulovit třístovkou na dálku.“
Vy jste už několikrát mluvila v množném čísle – „my fotíme…“ Kdo je to „my“?
„Já s přítelem. Většinou chodíme fotit spolu.“ (Přítel Markéty Butalové Miroslav Bárta měl svoji fotografii v Nikon kalendáři 2018. Pozn. redakce.)
Když jste takový tvůrčí pár – hádáte se o fotkách? Hodnotíte si vzájemně fotografie?
„Ano. Dokonce máme i vedle sebe počítače, na kterých editujeme fotky. Já mu vždycky říkám ‚Hele, takhle to nedělej, udělej to jinak.‘ A Míra mně oponuje jestli jsem se nezbláznila 🙂 A naopak.“
Tak to já bych ty monitory asi brzy otočil zády k sobě.
„Ne, je to sranda. A navíc se můžeme jeden od druhého spoustu věcí naučit a opisovat.“
Vaše vítězná fotografie byla pořízená Nikonem D7200, ale já o vás vím, že jste povýšila na Nikon D750.
„Je to tak. Před tím jsem měla ještě Nikon D80 a D90. ‚Sedm dvojkou‘ teď fotí přítel. On ten fullframe je lepší, ale upřímně řečeno, na to naše focení je i ta D7200 skvělá.“
Co vás tedy donutilo upgradovat?
„To tehdy seděl přítel, který fotil Nikonem D5500, u počítače a mudroval: Já nemám ten dvojplesk, a nemám tam tohle a tohle…“
Dvojplesk?
„Dvojexpozice 🙂 “
Používáte často vícenásobnou expozici?
„Hodně! To je úžasná věc. Třeba ‚koncertovky‘ jsou z toho nádherné. Nebo nedávno se mi povedla pěkná dvojexpozice Ještědu s nádhernými červenými mraky. Takže Nikon D750 jsme za moc pěknou cenu koupili z druhé ruky a máme oba ‚dvojplesk‘.“
Ještěd (dvojexpozice) | Foto Markéta Butalová
Obligátní otázka: Fotíte do RAWu?
„Bez RAWu ani ránu! Fotky zpracovávám v Lightroomu – to je úžasná fotokomora. Upravování fotografií mě hrozně moc baví. Navíc člověk to nevyfotí přesně tak, jak by chtěl – aby to vypadlo hotové z foťáku, to se nestává skoro nikdy.“
Řekněte mi, prosím, ještě krátce něco o tom vašem fotoklubu PCW. Já jsem totiž vnímal klasické fotokluby jako něco, co je tady sto let, ale pomalu to vymírá. Zřejmě jsem měl poněkud pokřivený názor.
„My jsme mladý fotoklub, existujeme teprve asi deset let. Prostě zakládající členové se jednou sešli v hospodě a řekli si, založíme fotoklub. A jak se bude jmenovat? No Pražskej cwak! A bylo to. Všichni jsme se znali, takže po čase přišla otázka i na nás: „A nechtěli by jste se stát členy?“ Tak jsme jen s Mírou řekli: „Tak jooo!“. Scházíme se jednou za měsíc tady v naší „klubovně“ v hospodě Na schůdku, které důvěrně říkáme základna. Někdy jsme zde i častěji. Já říkám, že buďto jdeme ‚na pivo se zápisem‘ nebo ‚na pivo bez zápisu‘.“
Děkuji za příjemný rozhovor Markéto!
Klubovna fotoklubu PCW v pražské restauraci Na Schůdku
Autorka fotografií: Markéta Butalová
Zdroj: nikonblog.cz
- redakčne upravené -
Pridaj komentár
