Národní galerie zahajuje podzimní sezónu a oslavy 30 let svobody

19. září proběhne ve Veletržním paláci zahájení další výstavní sezóny, kterou Národní galerie Praha startuje sérii výstav připravených k 30. výročí sametové revoluce. Autumn Opening představí čtyři výstavní projekty v čele s Milanem Grygarem ve Velké dvoraně a výstavou nejnovější tvorby Josefa Bolfa.

„Podzimní výstavní sezónu zahajujeme dvěma projekty výstavního cyklu Tři umělci – tři generace, který NGP pořádá při příležitosti letošních oslav 30 let svobody. Výstava Milana Grygara v monumentálním prostoru Velké dvorany shrnuje tvorbu nejdůležitějšího české umělce propojujícího zvuk, obraz a prostor. Druhým projektem je výstava Josefa Bolfa, na níž se malíř vrací k jeho ikonické technice škrábaných obrazů,“ uvádí Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP.

Trojici umělců doplní v listopadu výstava fotografky Jitky Hanzlové, která bude zahájena společně s další fotografickou výstavou – 1989 – odpovídající na otázku, jak čeští fotografové zachytili 30 let staré události.

Jádro prezentace Milana Grygara (1926) tvoří audiovizuální smyčka spojující práce na papíře se zvukovými nahrávkami jejich vzniku a video-dokumentací série jeho zásadních akcí z šedesátých let. Výstava představuje ale i malby – především sérii Antifony, na které umělec pracuje průběžně poslední tři dekády – a tzv. Prostorové partitury, rozměrné plastiky vyrobené podle papírových modelů. Milan Grygar vytvořil také architektonické řešení výstavy, které spojuje všechna vystavená díla do ucelené instalace, nebo spíše dokonce jednotného uměleckého díla, souhrnu jeho životní tvorby.

„Výstava Milan Grygar: 2019 představuje návštěvníkům ucelený průřez autorovou tvorbou a ukazuje, v čem tkví výjimečná originalita jeho díla, díky níž patří Grygar mezi nejdůležitější osobnosti českého umění druhé poloviny 20. století,“ dodává Michal Novotný.

Ochoz prvního patra Malé dvory prezentuje výstavu Josef Bolf: Tušení stínu. Jejím základem jsou obrazy vytvořené v posledním roce, které doplňují starší díla – včetně řady dosud nikdy nevystavených – dokreslující kontext vývoje tvorby Josefa Bolfa (1971). V nových dílech se vrátil k pro něj dříve typické technice škrábaných obrazů. Stejně tak rozvíjí některá v minulosti zobrazovaná témata, jako jsou existenciální samota jedince v moderním světě.

Inspirací Bolfovi bývají i konkrétní výstavní prostory – není výjimečné, že je malíř pokresluje či pomalovává. V prostoru společném s aktuálně probíhající výstavou Alberta Giacomettiho tak vytvořil jedno nové dílo – site-specific kresbu na zrcadlovou stěnu, která zároveň odráží hlavní část malířovy výstavy.

Přízemí Veletržního paláce je již tradičně věnováno dalším kapitolám cyklů současného umění. Jedenáctá výstava v rámci Moving Image Department se věnuje tématu zobrazení ticha a navazuje na výstavu Milana Grygara. Představuje v první řadě video art nizozemské umělkyně Manon de Boer (1966), který doplňují díla Pavla Büchlera (1952), rakouské výtvarnice Valie Export (1940), islandského konceptuálního umělce Hreinna Fridfinnssona (1943) a v neposlední řadě také Milana Grygara. Prezidentský salonek Veletržního paláce uvádí v rámci cyklu Introducing italskou výtvarnici Saru Enrico (1979).

Autumn Opening otevřený široké veřejnosti proběhne 19. září od 19 hodin ve Veletržním paláci. Součástí večera bude v rámci Moving Image Department performance rakouské umělkyně Caroly Dertnig (1963) s názvem Dégueulasse. O hudební program se postarají projekty Enchanted Lands a Obelisk of Light.

Přehled zahajovaných výstav:

MILAN GRYGAR: 2019

JOSEF BOLF: TUŠENÍ STÍNU

MOVING IMAGE DEPARTMENT #11: IMAGE (OF) SILENCE

INTRODUCING SARA ENRICO: THE JUMPSUIT THEME

Do konce roku NGP zahájí:

6/11 STAŘÍ MISTŘI

15/11 1989

JITKA HANZLOVÁ: TIŠINY

1796–1918: UMĚNÍ DLOUHÉHO STOLETÍ

STANISLAV SUCHARDA 1866–1916: TVŮRČÍ PROCES

22/11 VÁCLAV HOLLAR A UMĚNÍ KRESBY

6/12 KRÁSNÉ MADONY

MILAN GRYGAR: 2019

Výstava Milana Grygara (1926) v ucelené instalaci retrospektivně shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Jádro prezentace tvoří audiovizuální smyčka spojující práce na papíře se zvukovými nahrávkami jejich vzniku a video-dokumentací série zásadních akcí z šedesátých let minulého století.

Ve čtyřech akustických kresbách (1965, 1969, 1970) Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru –, a upozornil tak na dějový rozměr aktu kreslení, jeho gradaci a trvání v čase. Vytvořil nové médium: akustickou kresbu zrovnoprávňující optickou a zvukovou složku.

V akci Živá kresba (1969) dále narušil linearitu aktu kreslení dosažením polyfonie zvuků a kresebných linií tím, že přidal dalších aktéry-kreslíře, jako jsou natahovací hračky (slepičky nebo klauni na trojkolce). Zároveň tak zdůraznil důležitost náhody a nekontrolovatelnosti v umění. Hmatová kresba (1969) a Kroky (1970) naopak poukazují na přirozené limity a rytmus pohybu lidského těla a způsob, jakým se vždy promítají do uměleckého díla.

Zásadní série Polemika se čtvercem (1990–1993) navrací Grygarovo dynamické pojetí umění zpět k malbě. Procesuálnost a dějovost ztělesňuje světelná přímka protínající černý hluboký prostor. Série Antifony, tedy protihlasy, na kterých Milan Grygar pracuje souběžně od devadesátých let, jsou opět vizuálním, optickým ztvárněním zvukové intenzity. Pohled na ně stimuluje pocity zvukové události.

Výstava představuje i Prostorové partitury, sérii plastik vyrobených podle papírových modelů z šedesátých až osmdesátých let. Otevírání jednotlivých ploch do prostoru a dynamická barevnost je notovým zápisem v jiné formě, prostorovým přepisem rytmů a harmonií.

Termín: 20/9 2019–5/1 2020

Místo: Velká dvorana Veletržního paláce

Kurátor: Michal Novotný

Výstava se koná v rámci oslav 30 let svobody a je součástí výstavního cyklu Tři umělci – tři generace.

JOSEF BOLF: TUŠENÍ STÍNU

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil. V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní. Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Místo, kde jsou obrazy vystaveny, může často inspirovat k řešení specifických otázek tvorby, tedy jak formy, tak obsahu. Není ani výjimkou, když Josef Bolf pokresluje či pomalovává samotné výstavní prostory. Také na ochozu prvního patra Veletržního paláce vzniklo jedno nové dílo, site specific kresba na panelu, umístěném v respiriu, tedy v prostoru společném s probíhající výstavou sochaře Alberta Giacomettiho. Takové spojení samo o sobě otevírá poměrně zajímavé otázky. Bolfova zrcadlová stěna je orientována do prostoru Malé dvorany a vlastně odráží a zmnožuje hlavní výstavu na ochoze. Dotváří tak celkový pocit propojenosti a vzájemné interakce, prolínání různých prostorů a obrazových vjemů, odkrývá další možnosti jejich vnímání.

Josef Bolf (1971) se narodil v Praze. V letech 1990–1998 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolji a Vladimíra Skrepla. Mezi lety 1996 a 2002 byl společně s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem členem skupiny Bezhlavý jezdec. Jeho díla jsou součástí předních tuzemských sbírek, sólové výstavy měl kromě řady českých galerií i v Paříži, Berlíně, New Yorku nebo Curychu.

Termín: 20/9 2019–5/1 2020

Místo: první patro Veletržního paláce

Kurátor: Otto M. Urban

Výstava se koná v rámci oslav 30 let svobody a je součástí výstavního cyklu Tři umělci – tři generace.

MOVING IMAGE DEPARTMENT #11: IMAGE (OF) SILENCE

Manon de Boer

Pavel Büchler, Milan Grygar, VALIE EXPORT a Hreinn Fridfinnsson

Carola Dertnig, DÉGUEULASSE

Jsou ve mne propasti ticha

Clarice Lispector, Dech života

Z čeho se skládá ticho? Jak jej zachytit? Jak jej zobrazit? Má nicota nějakou substanci? Je neviditelnost formou nepřítomnosti? Jak dočista zmizet? Prázdnota tvoří jádro jedenácté kapitoly Moving Image Department. Prázdnota (obrazu, zvuku, formy, matérie); dech a bezdechost (podmínky života a smrti, barometry křečovité touhy a její tělo bez orgánů); prostor bez objemu, zato s odrazem a ozvěnou (konečná plošnost pocitu a paradox jeho přemíry). Výstava inscenuje zvukové vibrace a percepční přeludy v post-cageovském vakuu smyslů a prožitků a vede nás tak k naslouchání tichu obrazu.

Manon de Boer se ve své filmové tvorbě zaměřuje na průzkum hraničních oblastí mezi zvukem a obrazem, naproti tomu Pavel Büchler se soustředí na efemérní a opomíjené, na „zrušení mezery mezi ‘no’ a ‘thing’”. Hreinn Fridfinnsson ve svých lyrických kompozicích zachycuje podstatu věcí a jejich tiché dvojníky. VALIE EXPORT propojuje poetické a politické do všeobjímajícího milostného gesta dýchání. „Nepřetržitý dech světa je to, co slyšíme a co nazýváme tichem“, píše Clarice Lispector. Ticho je to, co opravdu zůstává. Je. „A v daném okamžiku spočívá jeho vlastní je. Chci zachytit své vlastní je.“ Jeho ozvěnu a refrén, jeho vlastní dech.

Tady je vše vzdálenost; tam to byl dech

Rainer Maria Rilke, Osmá elegie

Termín: 20/9 2019–5/1 2020

Místo: Hala B Veletržního paláce

Kurátor: Adam Budak

INTRODUCING SARA ENRICO: THE JUMPSUIT THEME

Architektura jako oblek? Tělo jako prostor? Tkanina jako přizpůsobivá kůže humanoida? Biomorfní struktury Sary Enrico předvádějí upadající tělesnost okolního světa formou psychosomatických hybridů, které znovuoživují smysly a aktivují intenzivní fyzický prožitek. Site-specifický kvazi-parazitní projekt The Jumpsuit Theme v Prezidentském salonku Národní galerie představuje umělčin pokus vypořádat se s materialitou prostoru mezi malbou a objektem ve stále šedivější zóně iluzorních objemů a všudypřítomné plošnosti.

Pamětliva etického poslání umění, rozvíjí tvorba Sary Enrico myšlenku zhroucené formy v kontrastu se snem o pevnosti. Autorčiny textilní obrazy a malované objekty imitují autonomii významu a vnímání a zdůrazňují tak intimitu náhražky a podobnosti. Její kompozice představují anti-monumenty tělesnosti lapené v post-historickém momentu fyzického vyčerpání a úpadku: pseudo-figurativní koláže tělesných fragmentů, poškozené, kůži podobné povrchy, navršené en masse a opuštěné, rozpadlé vzpomínky na grand narratives blednou v disciplinovaném věku automatických oprav. Tyto neo-barokní a futuristické objekty představují teatrální verzi nové antropologie určené pro syntetický svět zfalšované historie a amnézie. Enrico si představuje tělo v post-humánní éře chirurgických experimentů a nutí nás tak k zamyšlení nad bioetikou a anatomií morálky.

Sara Enrico se narodila v roce 1979 v italské Bielle, v současnosti žije a pracuje v Turíně. Studovala na Accademia di Belle Arti v Turíně a na Istituto Spinelli ve Florencii (na Fakultě restaurování starých maleb a fresek). Sara Enrico vystavovala v Itálii i v zahraničí, mimo jiné v Marsèllerii, New Yorku, Fondazione Sandretto Re Rebaudengo v Turíně, Les Instants Chavirés v Montreuil či Fondazione Antonio Ratti v Comu. Účastnila se OFF Biennale Cairo (Cairo, 2018) a Biennale Internazionale Arte in Memoria, Sinagoga, Parco Archeologico di Ostia Antica, Ostia (Řím, 2017).

Spoluzakládala Laboratorio del Dubbio, mezioborovou platformu pro spolupráci mezi umělci, badateli a spisovateli (Turín, 2016), a byla členkou Progetto Diogene, mezinárodního rezidenčního programu přednášek a workshopů (Turín, 2008–2012).

Termín: 20/9 2019–5/1 2020

Místo: Prezidentský salonek Veletržního paláce

Kurátor: Adam Budak

Sara Enrico. The Jumpsuite Theme je pořádán ve spolupráci s MART – Museo di arte moderna e contemporanea di Trento e Rovereto. Tento projekt byl vybrán ve IV. ročníku soutěže Italské rady podporované organizací Directorate-General for Contemporary Art and Architecture and Urban Peripheries (DGAAP).